RODINA

NEJSEM TAKOVÝ TEN KAŽDODENNÍ KOMENTÁTOR.
Komentář zanechám tomu, jehož článek nebo práce, mě něčím zaujme, neuznávám
každodenní rozsévání nic neříkajících frází, za účelem, získání domnělého místa na pořadí.
vážím si komentářů, které mne nutí se zamyslet a reagovat, pokud by byla vyvolána
všeobecná debata na dané téma potěšení by bylo na mé straně, ale system přijďte k nám my
k vám také nechodíme, je tak vžitý, že diskutérů nejen nepřibývá, ale ztrácejí se a mizí
v nekonečnu, a tak to co si píši sama pro sebe a své monology, začínám mít dokonce ráda.
Dnes jsem si přečetla, takové to rodinné téma, i já mám tento problém, proč se děti
v mnoha případech odtrhávají od rodiny, tím způsobem, že až sobecky, myslí jen na
sebe, svou kariéru, své pozemské statky, tady v komentářích, je psána jakási omluva
nedostatkem času, nedostatkem prostředků, já si však čím dál tím více myslím že je to
nedostatek citu a lidské sounáležitosti, tak trochu to tady bylo řečeno a já to akceptuji,
která z minulých generací v tomto procesu, hraje tu hlavní roli, jistě………Není to věc,
Která se vykulila jen tak z ničeho, původ je v minulosti a já jsem si toho velice dobře
vědoma, kde, kdy a čím to započalo, obrácený řebříček hodnot ? Kdy ti co už sami
potřebují pomoc ve stáří, jsou nuceni okolnostmi pomáhat, většinou to dělají z lásky
k dětem a vnoučatům, ale mnohdy jsou zneužíváni beze slůvka díků, jsem svědkem,
takových a podobných příběhů, babička a děda, ze svých skromných prostředků se
starají o děti a vnoučata, s celými rozvětvenými rodinami, po dlouhá léta, bez
jakýchkoliv finančních nároků, pomáhají jak se dá, každou uspořenou korunku dají
pro blaho dětí a vnoučat, děda umírá a babička zůstává bez pomoci bez prostředků
v bídě a děti dělají že o ničem nevědí a ztrácí zájem nejezdí, neberou telefon,

NEBUDEME PŘECE PODPOROVAT BABKU, KDYŽ SAMI MÁME MÁLO !
ALE ONA NEMÁ NIC, VŠE UŽ VÁM DALA !

JSEM BABIČKA DOSPĚLÝCH VNOUČAT.


Vždy jsem snila o tom že budou nejlepší na světě, charakterní, pracovití,
milovaní a krásní.
To vše samozřejmě jsou, co bych to byla za babičku, kdybych si to nemyslela,
jenomže se to musím dozvědět odjinud, jsou zaneprázdněni sami sebou do té míry,
že na nás nemají čas.

A CO VAŠE VNOUČÁTKA, MAJÍ NA VÁS ČAS ???

194

 


earth2[8] earth2[6]

MOJE MAMINKA

Dříve maminky bývali jiné, těžko se to popisuje,
a pro dnešní ženy, to bude věc těžko srozumitelná,
neměla ctižádost se uplatnit jinde nežli v rodině,
byla to žena, prostá a pracovitá, dnes by jistě byla i
úspěšná ale domnívám se že i dnes by pro ni byla
rodina na prvním místě a navíc byla velice krásná,
bez chirurgických zákroků, šminek, kosmetiky za tisíce.
Protože krása těla vyplyne na povrch s krásou duše.

Maminka s tetou

Práce které dělala, jsou pro dnešní ženu, neslučitelné
se životem, vstávala, jak se říká, když kohout zakokrhal
a pustila se do práce, vařila i dvakrát denně, některé
ženy dnes, neumí uvařit ani vodu na kávu a vše dělala
s láskou a péčí, kdykoliv u nás bylo jídlo připravené.
A pomazlení s maminkou, to člověk nezapomene nikdy.


A přesto to byla dáma, vždy se uměla upravit a být
elegantní a tatínek ji miloval a vážil si jí i v zástěrce,
kterou nosila při vaření a její ruční práce to byla
umělecká díla, dnes by je vystavovali v galeriích.

MŮJ TATÍNEK

Můj tatínek se dožil úctyhodného věku
osmdesáti šesti let a ani těsně před smrtí,
ani nikdy za celý jeho život, jsem nebyla
svědkem jakéhokoliv projevu neúcty k
němu od kohokoliv a to samo svědčí o
tom, jak si ho lidé vážili a měli ho rádi,
nikdy a nikomu neodmítl pomoc a radu,
a neublížil by ani mouše, i když byla v
jeho životě etapa, které se vyhýbal i
pohledem, a to byla válka, bojoval na
Dukle a vše, co jsem si o tom v životě
přečetla potvrdil a nebyla to asi procházka
růžovým sadem, umírali tam stovky lidí
v boji za svobodu a potom, ti kteří přežili
za to byli ještě
persekuováni, dostal mnoho
vyznamenání,

některých si vážil, některých méně.

A ŽILI SPOLU ŠŤASTNĚ AŽ DO SMRTI

Také něco o mě.
Mám moc ráda mojí zahradu, je to láska,
dalo by se říci vášeň, kytičky rostlinky,
zahrádka i ta zimní, mám totiž zimní,
nedá se říci zahradu, zahrádku, zahrádečku,
a také se s ní pochlubím, za doby zimy je to
spíše skladiště, protože si léto musím někam
uschovat, abych tu dlouhou zimu tady u nás,
přežila v duševním zdraví a zjara jsme všichni
opět mohli ve zdraví a plné síle vyrašit.


V žádném případě namohu opomenout, mého milého a hodného manžela, má sedmdesátku a svou
babču na krku a po celoživotním strádání se mnou, je to stále ještě fešák, nééé´?

Jak jsem psala předešle, vnoučátka na nás nemají čas a tak jako mnoho starších lidí,
věnujeme se zvířátkům, máme dvě kočičky s kterými je veliká legrace a dávají nám
přátelství a mnoho, mnoho zábavy, ta starší, jmenuje se Čiko si velice ráda hraje se
svým ocáskem, pozorovat ji při tom je veliká legrace, někdy se do něj kousne ,
zavřeští a dívá se po nás všech, jako že , kdo jí to udělal. Ta druhá kočička, Puci, to je
maličký mazlík, kterého jsme vypiplali na lahvi s mlékem, protože to bylo takové to
nejposlednější nejubožejší, odstrkované koťátko, už je máme deset roků, mám také
dva kocourky, tedy vlastně s tím mojím tři, ten můj vlastní je moc hodný, pracovitý
a všeuměl, oproti těm černobíle strakatým, to jsou bojovníci a žádný kocour v okolí
si není jistý svým kožichem. Měly jsme také dva pejsky, už máme jenom Pipinku, bohužel,
Baruška nám před vánoci, v loňském roce umřela, před rokem onemocněla, měla těžkou,
komplikovanou operaci, po které dostala cukrovku a oslepla, loni v létě se to ještě zlepšilo
natolik, že běhala vesele po zahradě, je zajímavé jak u zvířátek proběhne rychle adaptace
na změněné podmínky, vůbec jí nevadilo že nevidí, velice rychle se naučila znát své okolí
odnikud nespadla ani do ničeho nenarážela a hrála si skoro jako předtím, píchali jsme jí Inzulin,
jako u lidí, potom na podzim se to zase zhoršilo a rozloučili jsme se s ní, moc se nám stýská,
stejně jako po lidech, kteří odejdou.

Baruška

Pipinka

kočičky

Máme ještě spoustu jiných zvířátek i když ti s námi nesdílí domácnost,
nejí z naší mističky, nesedí na naší židličce a nespí v naší postýlce, máme
je stejně rádi a dělíme se s nimi o svůj důchod rovným dílem, koupit
dvacet chlebů, usušit naporcovat a pozvat naše holky, jak jim říkáme na
večeři, je součástí stereotypu našeho současného důchodového dne.
Nejdřív a nesměle přijde máma, stará, prošedivělá laň, rozhlédne se
prozkoumá co jsme připravili, jídlo jim nedáváme někam do krmelců ale
rovnou před naše dveře, v žádném případě se nechováme ohleduplně a tiše,
my provozujeme to své, bez ohledu na jejich obavy z lidí a oni vědí že tady,
jim nikdo nechce ublížit, a tak postupně přijde starší dcera, potom mladší
a nakonec celá rozvětvená rodinka, někdy přijde i synáček i když ten je
velice plachý, má už krásnou korunu, u jelenů nebývá zvykem že zůstanou
tady na horách přes zimu, po říji odcházejí dolů, tento mladý chlapec, zřejmě
ještě chtěl
zůstat u maminky a ta ho zatím nezapudila, je tam jistá hierarchie,
nejdříve se nakrmí bližší rodina, pokud něco zbide, přijdou další a můj muž
říká nech otevřeno, ať si holky můžou odpočinout na kanapi a já věřím že
by to udělali.
A tohle je můj pohled z okna teď v zimě, později vám ještě ukážu naše holky.



Ještě sem dám trošku jara


Moje levá i pravá ruka se ke mě točí zády.


Jak už to tak bývá, i na mládí si občas vzpomenu, byla jsem dívče z vesnice a tak jsem se
i za kluka z vesnice vdala a mojí tchýni, jsem nedokázala hned říkat maminko, nějak mě to
nešlo, Až jednoho dne, můj tchán, byl totiž řezník a měla se konat taková ta vesnická velká
událost, zabíjačka. Přípravy jsou vždy velké, loupání česneku, příprava celeru, míchání koření,
a už ten večer jsem měla divné pocity, ale přišlo ráno a co se mělo stát se dělo, popisovat to
snad nemusím, když se porcovalo maso, dal můj, v tu chvíli, ještě tchán na vál pečlivě
vybrané kousky masa a požádal mě abych to nakrájela a jako řezník, jistě věděl co dělá,
když jsem to maso začala krájet stalo se něco podobného, jako u kapra, maso se začalo hýbat
a já se pozvracela, a všichni mimo mě věděli oč jde, a začali na sebe pokřikovat babííííí, dědóó,
a od té chvíle, se z mojí tchyně stala babička a ze tchána dědeček.

babičky a dědové.
Naše babička Vlastička, byla velice moudrá paní
co se týče praktického života, většinu, jako pletení, vyšívání, háčkování,
vaření a mnoho mnoho dalších věcí umím od ní, a celý život jsem jí za
to byla vděčná, dej jim všem pán bůh věčnou slávu na nebesích.

Tohle jsou moje babička s dědou před devadesáti čtyřmi roky.

A to je konec povídání o mojí rodině.

This slideshow requires JavaScript.





Advertisements

18 thoughts on “RODINA

  1. Ahojky, chci ti jen sdělit, že jsem opět zde a Ježurka je vlastně i Libuše. Pořád jsem to já, nějak jsem se tu málem zamotala, ale už je mi jasno. Přeji tedy hezký den a zase přijdu. A že máš málo návštěv? Teď se ti zvedne návštěvnost určitě o mne a o Kitty. Měj se krásně! Liba

  2. K těm komentářům samotným – musím souhlasit. Taky nemám ráda nicneříkající kometáře typu „máš hezký blog“, tím méně neotesané a bezohledné komentáře typu „hlásni mi v soutěži“, které jsou umístěny pod článkem, kde zrovna bloger – blogerka píše o něčem smutném, o trápení, třeba smrti někoho blízkého, nebo o ztrátě práce či iluzí. To je komentář jak pěstí do zubů. To je komentář, po kterém bych autorku komentáře nejraději proliskla.
    K dětem, vnoučatům a podobně se nemůžu vyjádřit, protože děti vlastní nemám a se svou matkou se hádám.
    Ale já to mám trochu složitější a není to typické, takže nejsem zrovna za příklad…
    Jediné, co jsem vypozorovala z okolí, je, že čím přísněji se k dětem chovají rodiče, když jsou děti malé, tím líp se děti chovají k rodičům, když jsou velké. (Samozřejmě není to myšleno jako extrém, kdy cholerický otec mlátí svoje ratolesti hlava nehlava a neurotická matka činí totéž).
    A naopak, čím víc jsou děti rozmazlovány, tím je to horší. Nejlepší je najít zlatý střed, a hlavně, odmala je vést k povinnostem i k práci, občas je nechat vykoupat v průšvihu a hlavně za ně všechno nežehlit a neuhrabovat jim cestičku. (Ale taky jim dát najevo, že když bude zle, jsou tu rodiče, u kterých vždycky najdou útočiště). Teď si připadám plná paradoxů, a v životě se to nedá tak nalinkovat…
    Abych to zjednodušila – rozmazlování dětí je to nejhorší, co pro ně může máma udělat. A citace „Pro mé dítě to nejlepší“ se v tomto případě poněkud zvrhává…

    1. Dobré sobotní odpoledne, milá Vendy.
      Vaše upřímnost, od srdce jdoucí a naše rozhovory které spolu vedeme nepadají na úrodnou půdu, z jednoho prostého důvodu, že to co publikuji, nemá čitatelskou základnu, dané téma nikoho nezajímá, podívalo se na to dvacet lidí ( pouhých ), možná na nějakou vulgaritu či porno obrázek by v Česku byla větší odezva, vznešené ideály se u nás jaksi nenosí, bohužel, nechci být považována za nějakou hloupou pánbíčkářku, jak už mně bylo kdesi naznačeno, ale výchova k obavám z božího trestu by zřejmě prospěla mnohým. Nedávno jsem vyslechla rozhovor s vysokým policejním důstojníkem a tento se vyjádřil také v tomto smyslu, že to co a jakým nemorálním způsobem se dnes děje, nemá obdobu a že strach z božího trestu by lidem jedině prospěl, na což je, z výchovného hlediska , si myslím již trochu pozdě, absence církevní výchovy po desetiletí, udělala své, chování nemorální a neetické se stalo přirozenou věcí a dokonce mě kdesi na blogu bylo řečeno, že je to přirozené a lidské se tak chovat, dokonce tam někdo obhajoval zabití člověka, tím že je lépe jít na potrat, nežli aby dítě vyrůstalo v nepatřičných poměrech, co jsou poměry vhodné pro člověka třeba v Africe, kdy matka, sama,umírající hladem nese své zubožené dítě stovky kilometrů do utečeneckého tábora, aby ho uchránila smrti hladem ? Neustálá obhajoba potratů, mě pobuřuje, učené diskuse o tom od kdy je to člověk ??? Já tvrdím, kdo by to byl, kdyby se narodil ??? Je to pouhý alibismus, člověk si sám sobě chce omluvit to špatné co dělá. Etika lidství a zákony člověku dané, říkají vše co je k životu třeba, stačí podle nich žít, nebo se o to alespoň usilovat!!! Je tak těžké nastavit druhou tvář dostává-li člověk políčky, Je tak těžké milovat některé své bližní. Je tak těžké, ctít některé matky a otce……………

      1. To je těžké. Že se změnila doba, to beru, že se změnily hodnoty, to už je horší, zejména názory, které převládají.
        Ten komentář jsem psala, protože jsem chtěla zareagovat. Jestli to padne nebo nepadne na úrodnou půdu a jestli se někdo připojí, to už moc neřeším, protože vím, že tady na blogech se diskutuje o jednom tématu v několika komentářích – a víc se k němu nevrací… prostě je to tak. A vlastně, mimo toho, že vyjádříme svůj názor, toho víc udělat nemůžeme.
        Takže, aspoń něco! Nemusí pršet, stačí když kape… (teď by se tu hodil usměvavý smajlík.)

        1. A připojím ještě tři srdíčka, za hranicemi, které vlastně již neexistují si lidé projevují city mnohem více, my to moc neumíme, ale přes to ti sdělím že tě mám moc ráda.

  3. Dobrý den, můj drahý Anna,
    Děkuji vám za tento skvělý lístek a naučil jsem se spoustu věcí o své rodině
    Nevěděl jsem, že český národ byla zima … stejně
    děkuji vám za vaše přátelství
    polibky

    Martine

    1. Cher Martin. comprendre un petit mot sur ​​le baiser?
      Tchèques Nous sommes des gens froids. rarement la distribution de baisers. Mais vous avez maintenant, baiser et une accolade 100 * et que de nombreux remercie de l’amitié. Anna

  4. U nás je problém vnoučecího času odvislý od problému časového u potomstva, které se ještě nepustilo do výroby 😉
    Dotkla jste se základu: ti lidé před námi si dokázali vážit práce toho druhého, panovala mezi nimi úcta. Dnes mnohé ženy vidí pouze to, že by mohly být povinny pulírovat bordel po chlapovi a skutečně by se jim žádné úcty nedostalo…
    Máte tam hřejivo a krásně 🙂
    Problém rodin bývá i v rozdílu hnízd, odkud manželé pocházejí…

    1. Hnízdo, ano to je přesné, na jedno takové se dívám desetiletí, vybudují je vlaštovky, přesně v rovině mého pohledu, na jaře přiletí, opraví, vyvedou mladé, a věří že se někdo z nich vrátí, aby v jejich díle zase za rok pokračoval, pokud, tomu tak není,ztrácí život smysl.

  5. Děkuji za krásné představení tvé rodiny. Maminka byla jak filmová hvězda (zejména v tom kloboučku), tatínek vypadal elegantně, svatební fotografie je nostalgicky krásná.Taky se mi líbily fotky zasněženého okolí vašeho domu, a představení pejsků a kočiček. Je vidět, že jste hodní lidé, že jste se ujali koťátka, které bylo téměř na uhynutí.
    K první otázce ohledně vnoučat nemůžu posoudit, ale myslím, že to, že nemají čas, neznamená, že vás nemají rádi. Jen prostě opravdu nemají čas. (Dnešní doba je totiž paradoxně uspěchaná a víc zatížená povinnostmi než ta minulá).

    1. Děkuji, milá Vendy,
      jak říkáte paradoxně…………………. na hřbitově už si toho mnoho nepovíme, to říkám zase já.

      1. Ano, napsala jsem, že dnešní doba je uspěchaná, takže nikdo nemá čas, ale je to spíš smutný jev. A přesně jak píšete, až bude pozdě, tak bude pozdě. Není lepší jednou za měsíc přijet se podívat, než potom litovat, že za celý rok nebyl čas ani na jednu návštěvu?
        Jenže to nikoho nenapadá, protože zatím jsme všichni zdraví, že ano, takže nač přemýšlet nad posledními věcmi. Tak to aspoň chodí…
        Ale vnoučata máte pěkná!

  6. Meraviglioso questo post e le foto dedicato ai tuoi genitori cara Anna,è uno scritto pieno d’amore e rispetto…genitori di una volta erano il fulcro della famiglia,dedicavano molto tempo ai figli e davano tanto amore…spero di essere anch’io la mamma che da tantissimo amore per i suoi futuri figli!!! Un abbraccio:)))
    ********************************************
    Toto nádherné místo a fotografií věnuje svým rodičům drahá Anna, je psáno, plný lásky a úcty … rodiče byli jednou osou rodiny, věnoval mnoho času a dal dětem hodně lásky … Doufám, že se Já miluji svoji matku natolik, že pro své budoucí děti!obejmout:)))

    1. Ano moje milá přítelkyně.
      V mojí rodině se rodičům vykalo a úcta a láska, byla byla samozřejmostí, psala jste že by jste byla šťastná, doufám že jsem dobře rozuměla, kdyby jste měla se svou matkou takový vztah a i, vaše děti, nemyslete si že u mě to není stejné, snažila jsem se celý život o hezký vztah, děti ani vnoučata u nás neviděli neúctu a přesto, vše je jinak nežli jsem si to představovala a o čem jsem snila, rodina se rozpadá a mladí si jdou svou cestou, možná je to všeobecný jev, ale já se s tím nemohu smířit.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s