Místa na která se nezapomíná


S manželem jsme cestovali velice mnoho let, naše cesty, v době kdy focení na barvu bylo vzácné a také drahé, na tu dobu a tak mojí láskou byly pohlednice a nasbírala jsem jich pořádný kopec, dnes se mně mnohdy ani nechce ty staré krabice otvírat, ale přesto jsem vybrala několik krásných míst a těším se že i vás těmito pohledy potěším, některé snímky jsou z diapositivů to byla také jedna z mých vášní, i když je to pracná záležitost, prach je všudypřítomný, dostane se i pod sklíčka v nichž jsou diapozitivy uzavřené a vyčistit a naskenovat ho, není snadné a tak doufám, že udělám všem radost.
Řecko je moje velká láska a Meteora je místo, na které vzpomínám v jednom ze svých článečků. ŘECKO

Pohádkový ostrov Santorini  ( Thera ) o kterém se často říká, že výbuch sopky který, stvořil tento překrásný ostrov, byl vlastně zkázou bájné Atlantidy.
Jezdívalo se na tento ostrov nebo spíše souostroví, podle geologů je to vlastně kráter sopky, z finančních důvodů na dva, tři dny, menší lodí tak pro dvacet lidí, bylo to cenově výhodnější, cesta trvala šest, až osm hodin podle toho jak byla hladina moře klidná či ne, pobyt na tomto překrásném ostrově je dnes dostupný pro každého, trochu spořivého člověka a dokonce je tam už i letiště, ceny se od cesty lodí až tak neliší, tedy nevím jak dnes? Přeji každému, aby to mohl jednou za život vidět, je to můj nejmilejší zážitek, i když byl velice krátký na to, abych to místo poznala tak, jak jsem zvyklá, do mnoha detailů? A je to tááák dávno……



Kos je ostrovem známým hlavně díky přísaze, kterou skládá každý lékař a jenž se připisuje Hippokratovi, který údajně na Kosu žil a sedával pod stromem, pod kterým jsem i já ráda sedala a kolem chodila po dobu několikerého léta, po prastarých kamenech, uhlazených nohou člověka. Milá a zábavná práce, co nás tam lákala a vázala vždy na celé léto, je nezapomenutelnou vzpomínkou, hlavně na srdečné, přátelské a pohostinné lidi tam.
Jednoho krásného dne jsme se rozhodli, že se nalodíme a pojedeme do Turecka na tři dny, začínal víkend, byl pátek po objedě a my jdeme koupit lodní lístky do Halikarnasu, města kde bych měla spatřit svůj sen, jeden ze sedmi divů světa, mausoleum a potom že pojedeme stopem  za bohyní Artemis a podívat se na ten druhý z divů, její chrám, a pokud nám bude přát štěstí, dostaneme se na ostrov Patmos, kde svatý Jan napsal ve vyhnanství svou Apokalypsu. Vše, hned v přístavu začalo špatně, ta loď kterou jsme si den předem zaplatili, a na kterou jsme hodlali nastoupit, byla plná „Anglických„ turistů a nic nepomohlo ukazovat lístky, byli jsme odkázáni, do patřičných mezí, že za chvíli pojede náhradní loď a ta naše krásně mizela před bílou brázdou, to co připlulo, byla stará rozvrzaná herka a nebylo nic platné se rozčilovat že chceme vrátit, nemalou částku zaplacenou za krásnou loď, mizející v dáli, tedy taková dálka to zase není, Turecko je na dohled a nakonec……… ta krasavice měla poruchu a my, ji ještě předjeli a v Bodrumu, jak se tam Halikarnas jmenuje, jsme byli o hodinu dříve a hranice do jiného světa jsme přecházeli pod namířenými zbraněmi, a uličkou mezi dráty a drátěnými ploty, stojíme dlouhou frontu, na to jsme ostatně byli ještě zvyklí.

 Ostrov Kos je mým druhým domovem, prožila jsem tam velice zvláštní a krásné chvíle svého „mládí„ a nikdy na něj nezapomenu. Tedy v tu dobu jsem o sobě říkala „mládí„ je to dvacet let a mladá jsem pořád.


Tato cesta byla tedy za všechny prachy, proto, že za tím drátem nám sebrali pas, což bylo, i tenkrát protizákonné a řekli nám že poslední loď do Řecka odplouvá ve dvacet dva nul, nul a že tam budeme, nebo nás začne hledat policie, proč nás upozorňovali, proto, že já žvaním vždy a u všeho, jak říká můj muž. Důvod byl asi jednoduchý a my naivní blbci, jsme si to neuvědomili předem, až posléze, když jsme se naučili znát tamní poměry, měli jsme jet tureckou lodí, oni si dělají naschvály, nemají se rádi odjakživa a poznali jsme to, když jsme si jednou po návratu povídali se starým rybářem na molu a já ukazovala na protější břeh a s mým mužem jsme si vykládali česky, o našem minulém zážitku, rybář nás pozoroval a dal se s námi do řeči a vyprávěl, že Bodrum je jeho město, že se tam narodil a jako dítě tam žil s rodiči v krásném domě, který mu Turci ukradli, já jsem mu odpověděla, že já tomu městu neříkám Bodrum, ale Halikarnas a že vím, že tam jsou staré Řecké památky tisíce let , a on se rozplakal. 
Jistě rozumíte tomu že naše plány na velký výlet zkrachovaly, a třídenní pobyt v Turecku se nekonal a na  mausoleum, nemám také žádné úchvatné vzpomínky. Moc toho z jednoho s divů světa nezbylo, a ten druhý Artemidin chrám v Efesu, jsme neviděli, na Patmos lodí jsme nejeli, ale dobrodružných několik hodin, jsme prožili, Ale to vám povím zase jindy, až budu vyprávět o druhé cestě do Turecka a Istanbulu.


 Ještě vám budu vyprávět o dvém zážitku s nočních Athén. Jak jsem už někde psala, cesta do Athén byla krkolomná, jeli jsme tam jen na skok a řidiči byli chlapci divocí, vylivší-se přeplněný chemický záchod nás provázel celou cestou a ještě i na zpáteční druhý den. Proplétání se přecpanými uličkami se neobešlo bez houkání, troubení a pokřiku řidičů, jako všude na jihu, jedenkrát se to dokonce neobešlo bez toho, aby všichni vylezli z autobusu a muži nadhodiv zadek, tedy autobusu, tak abychom se vytočili v úzké uličce, plné parkujících aut, tedy legrace na jihu běžná a kolemjdoucími přehlíženě běžná. Město se zhasínalo ve dvě hodiny v noci a chtěli jsme nafotit co nejvíce památných míst, nasvícených pro divadelní noc, krásnou a pěkně divokou noc. Jak jsme vylezli na soudní pahorek, vyprávím ve článku na který je tady také odkaz.







OD ŘECKA K FRANCII, JEN PÁR LET A KROKŮ.

A ještě vám sem dám odkaz na mnoho snímků z různých částí světa, a popíši je později, ne všude na těchto místech jsem byla, ale některá důvěrně znám. V Americe jsem nikdy nebyla ale z povídání o cestách, tedy  svého muže, jsou mně mnohá místa důvěrně známá a někdy i vám něco povyprávím.

O našem cestování po Francii jsem toho napsala již tolik, že bych snad už ani nemusela, ale když ono se tak hezky na to vzpomíná.  A na předchozím odkazu, je i moc šikovný prográmek, který vám umožní vidět množství móóóc pěkných míst bez toho, aby jste tam jeli. Vzpomínám třeba na ubytování u nás vychvalované a velice propagované, jako jedna z „levnějších„ záležitostí, jmenovalo se to u „Galského kohouta“, reklama nelhala bylo to bydlení za všechny prachy. Nemusíte jezdit po Francouzských městech a vesničkách, ba ani samotách a hledat, má to propagaci, tak rozsáhlou, že to najdete okamžitě a kdekoliv, většinou je to soukromý dům, „něco„ jako se odehrávalo ve filmu slunce seno erotika, rodina se uskromní, ne že by šli spát zrovna na seno, prostě se uskromní a tečka……….bydlení je téměř luxusní někdy více, někdy méně, musím říci, že z dvojího našeho použití této služby, jsme dostatečně poučeni navždy, jídlo bylo vynikající, lidé přítulní a milí a cena na skácení i pro pana milionáře, NEDOHODNETE-LI JI PŘEDEM, VŽDYCKY VÁS NATÁHNOU. Ubytovali jsme se z jednoho prostého důvodu, nedaleko Paříže, bylo to při cestě na jih, kterou jsme si chtěli zkomplikovat několikadenním pobytem v a kolem Paříže, podívat se po památkách a protože nic jiného nebylo k mání a lilo jako s konve, byl hotel, nebo jak to mám nazvat jediné východisko, po čtyřdenním bydlení, nám pan domácí sdělil, že se máme pakovat, neb na příští den mají objednávku, kterou nelze odmítnout, a protože, jak jsem řekla byl milý a přítulný, nabídl nám že nás doprovodí na jiné místo kde žije jeho bratr ale to se stalo až po mých mdlobách při placení.
Někdy vám budu povídat, jak to bylo dál.
Tak nastala chvilka, kdy se mně chce povídat dál o Francouzském ne milování, ale putování, na této fotce je domeček ke kterému jsme byli doprovozeni a uvedeni dovnitř a představeni majiteli, věřte nebo ne, okamžitě jsme věděli, že tady se nevyspíme ani jednu noc, a to ne že bychom nechtěli, velice, ale velice nás to lákalo, z venku to tak možná nevypadá, ale byla to nádherná stylová usedlost a ten kostelík byl součástí a bylo nám nabídnuto, že dokonce můžeme použít i tyto služby, nebyli jsme tak naivní jako v prvním případě, nejdříve jsme se ptali na smlouvu a cenu, no samozřejmě byla taková, jak se dalo předpokládat a tak jsme se krásně ve čtyřech vyspali v autě a Markétka se z toho v noci počůrala, neb předtím na nás dupala a vřískala že v tom hradě chce spát, tak dlouho, až dostala jednu na zadek a fňukala až do usnutí. Ráno jsme se probudili do nádherného sluníčkového dne a jeli do vytouženého disneylandu a vše bylo zapomenuto, atrakce to byla výživná, tedy pro nás, děti nás utahali k smrti, končilo to ohňostrojem a zase jsme spali v autě, bez počůrání ale byl to tedy záhul, jak dnes říkají mladí, Versailles děti nezajímala ale já, jsem byla v sedmém nebi.

Zámky s pohádky a skenovaná fotka ze starého vydání, můžete jít kudy budete chtít podle mapy, nebo jak vám libo jeden den nestačí v žádném případě, kdyby jste se rozkrájeli, nelze stihnout vše, jasně vidíte že sluníčko ještě svítí a děti jsou utahané, a tak si zdřímli na lavičce, měli jsme před sebou ještě desetihodinový maraton, končí se velkým ohňostrojem a průvodem všech masek a světelnou šou alegorických vozů, nemohu říci, že i mě starého člověka ta americká sr…a neuchvátila a že jsem se nebavila, byli tam i věci úchvatné, jako například 3D let světem, bylo to nádherné i několik atrakcí z podsvětí Paříže, byl docela zážitek.





odkaz : http://www.visitdisneylandparis.com/
odkaz : 


Na tomto odkazu se můžete podívat na pěkné obrázky DisneyLandu a nalákat své dětičky na  investiční bombu.



Že napíši něco o tomto městě vyhrožuji dlouho, moc se mě do toho nechtělo, nikdo to stejně nečte, ani nekomentuje, ale přece jen jsem se odhodlala uložit své vzpomínky do písemné formy, i když si myslím své o této formě uložení, jen za tu krátkou dobu co to dělám se to několikrát přeoralo, například z disket jsem to musela předělávat, věci z analogové kamery neumím převést na digitální, jistě vím, existují věcičky, které to umí, mám jednu takovou, která by si zasloužila vyhodit do popelnice, hned jak jsem do ní investovala nemalou částku, digitalizuje, z diapozitivů, v takové kvalitě, že dát to někam na blog, prostě nemám odvahu, ba ani chuť, čistit každý chloupek, vypadající následně jako kláda je horor, tedy jen pá, jinak toho moc neuvidíte, mám pár starých pohlednic, jsou to většinou rastry, tedy skener odmítá dát jakousi slušnou kvalitu snímku, mohla bych zase použít pana Google to ale uráží útlocit mnoha blogerů, kteří vlastnoručně jedou a nafotí, což se mě už netýká, tolik na úvod i závěr.

Naše rozhodnutí vidět a navštívit to zvláštní město na rozhraní Evropy a Asie, přišlo krátce po revoluci a potom ještě………mockrát. Když jsme se jako mnoho Čechů vypravovali na dovolenou do Bulharska a tak jsme si říkali, teď, když už můžeme, bez jakýchkoliv blbostí, které jsme dříve absolvovali, pojedeme, protože se nám Bulharsko zdálo tááák nudné a my jsme považovali za jednoduché navštívit na několik dnů Istanbul, že rozhodnutí trvalo pár minut. Zařídili jsme si víza a bylo to, ach ty ženské a nákupy, jak říká můj muž.
Do této zahrady k té fontáně jsme se vypravili v noci metrem, na vlastní pěst a byl to zážitek, to co mu předcházelo bude dlouhé vyprávění a já jen budu doufat že si to přečte alespoň jeden člověk.
Byli jsme na slunečném pobřeží tedy cestovek jak naseto, zašli jsme do kanceláře a ptali se na cestu do Istanbulu, tak na čtyři pět dnů, a věřili, že nás to vyjde levněji nežli doma, nevyšlo a přišlo nás to sakra draho, neb jsme blbci a nachytat nás bylo lehčí nežli co jiného, měnit přece nepůjdeme do banky, překupníček, chudě vypadající nám připadal jako bychom neměli udělat jeden dobrý skutek, ale přímo humanitární počin a tak jsme směnili sto dolarů za čtyři housky se salámem, co dostal žebrák, který se na mě potom podíval, jako jestli nejsem nějaká blbá ? Měnili jsme tedy ještě jednou a to tedy v  Bulharské a pak Turecké znovu, s patřičnou ztrátou a v patřičném kurzu, jo za blbost se platí a to dokonce dvakrát, můžu vám říci, že od té doby se nám to již nikdy nestalo a že každý člověk musí dostat za vyučenou alespoň jednou za život. 
V Turecku jsme byli ještě několikrát, ale stále je nejvíce vryto to poprvé, kdy jsme do orientu přijeli nepřipravení, a dalo by se říci jako telátka, v převážně muslimské zemi, chodit v noci, v šortkách a dát si na krk medailon s panenkou Marií, nebylo zrovna geniální, byla to blbost, jakou svět neviděl a také si mě místní pobudové patřičně podali, ještě štěstí, že jsme tu projížďku do centra Istanbulu absolvovali ve větší skupince a muži se vzmužili, jak v podzemce, kde mě chránili vlastními těly, když na mě bylo ukazováno prsty a pliváno na můj medailon. Přetrpěli jsme to všichni, udělali film s noční fontánou, pod modrou mešitou a k ránu jeli na hotel, přes půl Istanbulu, druhý den to byli aquadukty, nádherný chladný odpočinek, v pohádkově ozvučeném, hudbou, zurčením a zvoněním vody v nitru cisteren. Chládek a odpočinek od padesáti stupňového vedra nahoře.  

Baziliková Cisterna

Tento „Potopený palác“ je největší z 60 městských cisteren. Jako jediná je tato cisterna přístupná. Uvnitř byzantských hradeb nebyl dostatek vody. Voda se proto po dlouhou dobu přiváděla Valensovým akvaduktem z řek a pramenů v tzv. Bělehradském lesíku (25 km severně od Istanbulu). Během válek a obléhání města ale nepřítel ničil potrubí nebo vodu otravoval. Proto se začaly stavět nádrže (cisterny) shromažďující vodu, které se staly podzemními zásobárnami pitné vody pro okolní obytné domy a paláce
Yerebatan Sarayi byl postaven v 6. století za vlády Justinána I. Velikého. Cisterna byla používána až do 16. století, v 19. století byla restaurována. V roce. 1987 byla cisterna otevřena veřejnosti.
Celých sto let po dobytí Istanbulu neměli Osmani ani tušení o této cisterně. Znovuobjevení se dočkala poté, co se zjistilo, že lidé spouštěli do otvorů v suterénech svých domů džbery a vytahovali je plné vody, někdy dokonce i s rybami. Před náštěvníkem, který vstoupí a sejde několik schodů dolů, se otevře překvapivá podzemní scenérie ohromného sálu (141 x 73 metrů) s řadami sloupů ponořených ve vodě. Návštěvníci kráčejí podzemními prostorami za tónů vážné hudby a zvuku kapající vody. Střechu cisterny podpírá 336 sloupů uspořádaných do 12 řad. Sloupy jsou více než 8 metrů vysoké, zdobí je korintské a raně byzantské hlavice. V současnosti jsou přístupny asi dvě třetiny celé stavby, zbytek byl v 19. století zazděn. Dva sloupy v levém zadním rohu spočívají na soklech ve tvaru hlav Medusy. Usuzuje se, že sloupy označují nymfeum, svatyni Nymf. 


Vidíte ho tak v té době to byl největší diamant na světě, tu tlačenici co před ním byla a toho Tureckého blba co se mu to pos……, nebudu popisovat, kopla jsem ho podpatkem do holeně až zakvičel jako prasátko. Ale to že to trvalo čtyřiadvacet hodin nežli jsem stála před ním, a to sama, bez manžela, to vám povyprávím, vstup do klenotnice stál miliony, to jsem byla poprvé v životě milionářkou a bylo toho jako buchet, dali nám to v drobných tedy půl tašky. Rozhodovali jsme se, kdo tedy z nás tu klenotnici uvidí, můj muž se rád vzdal za pivo a posezení v kiosku, poseděli hodiny u něj s jedním Pražákem a já a jeho paní jsme šli. Nevěděli jsme, že vstupenka platí do celého Topkapi, byli jsme tam čtyři hodiny a zážitků bylo na celou knížku, jen si je zrovna nevybavuji, mimo pobytu v harému sultánově, tedy zase příště.

Vzpomínám ráda na naše cesty, na to jak jsme si je uměli s manželem užít. Harém jsme si s paní se kterou jsme se seznámili v autobusu, při cestě z Bulharska do Turecka, užívali. Nejdříve jsme si zapochodovali při ryčném a dunivém pochodu, nevím jak bych to nazvala, u nás by se řeklo hradní stráže,  jak vidíte na obrázku s pojetím, jak ho známe my to nemá co dělat. když jsme vstoupili na nádvoří a připravovali se na vstup do Sultánského paláce, měli jsme obě spoustu humorných poznámek o sultánovi a jeho harému a po shlédnutí jeho oblečku, který měl tři metry na šíř, jsme se divili, jak ten pan sultán dospěl k těm několika stům dětem, podle šíře postele a trůnu, bych soudila, že vážil nejméně tři sta kilogramů, jeho dětská kolébka mě tedy fascinovala, váhou zlata a drahokamů, i hračky byli podobně zdobné, moc si s nimi asi nevyhrál, při jejich váze. Když dospěl, byly jeho hry podobně vypečené, chodník, vedoucí směrem k harému, byl sypán zlatem, kdykoliv se sultán, jal toto místo navštíviti. Harém samotný, byl vlastně vězením a vždy když si na něj vzpomenu, dám si to do souvislosti s filmem Angelika a sultán, kdo jste tam byli, dáte mě za pravdu, že to byl spíše dolní harém, nevím jak v minulosti, ale dnes jsou zahrady spíše zanedbané a celý harém, také nezáří přepychem a zřejmě, nikdy nezářil. Moc jsme toho nenafotila, spíše jsem natáčela na analogovou kamerku a protože, vám neustále slibuji, že se naučím tyto filmečky dát na blog, a stále je to ve fázi slibů, dám sem alespoň nějaké naskenované pohlednice, jejichž jsem také vášnivou sběratelkou. Kvalita je to pochybná, neb, skener neumí rastrované pohlednice zpracovat kvalitně. Dnes vypadá Istanbul jinak, mrakodrapy, změnily jeho tvář, moderní město, již nemá to staré kouzlo, a tak ty snímky jsou tak trochu, i krásnou starožitností.

KLIK NA TURECKO

 

Nákupy v Istanbulu, pár starých fotek a naskenované, moje staré pohlednice.

Naše cesta do orientu, byla jednou z prvních po revoluci, někdy v devadesátém roce. Jako každá ženská jsem se těšila mimo, tedy podívané na krásu památek, také na nákupy, musím vám vyprávět, tu anabazi celou, v souvislostech. V ulicích Istanbulu bylo padesát stupňů, a tak já, husa evropská, jsem se navlékla do šortek a lehounkého trička, s palicí obarvenou na blond, jsem byla středem pozornosti, nejen mužů v metru, ale i žen, zahalených do těžkých kabátů, sahajících jim po paty a v šátku. Z našeho hotelu jsme se vydali metrem, do centra dění s několika přáteli, a byli jsme varováni, že by jsme si měli pamatovat kudy, do tureckého bazaru vstupujeme, že je lehké v něm zabloudit, že se těžko budeme domlouvat s lidmi, co neznají jazyky, a my zase neuměli turecky. A byla to pravda, hned na začátku jsme se rozdělili a ztratili, nekoukat nahoru, na strop, nenahlížet do odbočujících uliček plných, zboží, jaké jsme v té době neznali a nikdy neviděli, šperků, krásných i kýčových, koberců, koženého zboží, suvenýrů, starožitností, oblečení.

V té době mě prodavačka doma hodila na pult, dvoje plavky ber, nebo nech, tam byly obchůdky kde jsem odhadem napočítala, od podlahy do stropu  vyložené, na plochých platíčkách, napodobujících ženské torso asi tak, tisíc druhů plavek, měla jsem ale cíl, a také našetřeno, tedy jsem si šla za svým vytouženým, lákali, nabízeli čaj i nepřeberné množství, krámů, nelíbilo se mě nic, měla jsem představu, tak dlouho, co přesně si chci koupit, až mě jeden Turek, Česky poslal do pr…e, a konečně jsem se osvobodila od té horečky, a začala si užívat, tu krásu toho místa, pestrost, vůně, pachy ryb i sladkostí, jaké jsem nikdy neochutnala. Turci jsou jako vosy, mají rádi vše tak sladké, že my jsme to nemohli ani jíst, po jednom kousku, máte dost. A chládek, v těchto, většinou podzemních prostorách je chlácholivý, a vy bloudíte, kocháte se pohledem na šperky, za které by jste si koupili doma dům, se zahradou. Kluci Turečtí, ať se vám to bude zdát divné, poznají, že jste chudí Češi, halekají na vás, hasééék-HAŠŠŠEK. Vy máte radost, že nejste ztracení v tom, tenkrát velkém světě. Dnes se vše tak přiblížilo a je komukoliv dostupné, že i něco tak exotického, jako je turecký a Egyptský bazar, není pro nikoho nedostupnou věcí, chci vám říci, až navštívíte Istanbul a všechny jeho památky, nevynechejte tuto atrakci, stojí to zato.

11 thoughts on “Místa na která se nezapomíná

  1. Kochám se Aničko u tebe fotkama i když třeba nereaguji komentářem. Zcestovali jste toho hodně a je na co se dívat. Ta krásná příroda, kopce, skály, staré památky..to všechno mně zajímá. Já se přiznám, nikde v cizině jsem nebyla, tedy když nepočítám, několikerou pracovní cestu do Moskvy. Ráda bych se někam podívala, ne se povalovat u moře, ale poznávat. Jenže u nás doma na to nikdo není, ti lenoši jsou líní i jezdit se mnou na výlety „za humna“. Jim je milejší rozvalit se u televize a čučet na všechny ty kraviny. A tak vyrážím sama…jen do ciziny bych se sama nevydala.

    1. Cestovali jsme i před „revolucí„ tedy tak jako všichni, s čedokem a tam, kam to šlo, po revoluci jsme si splnili všechny sny, poznat svět ze všech stran, v důchodu jsme na to měli spoustu času a svět chtěli ukázat i vnoučatům. I tvůj způsob cestování není k zahození, líbí se mě tvé fotky a kamarád pejsek. Někdo řekne, já nejedu pro to, nebo ono do ciziny? Ať je důvod jakýkoliv, je to jeho důvod? Já to respektuji, i když leží u televize? Je to určité úsilí, naplánovat, zorganizovat a uskutečnit i cestu do Horní, nebo Dolní, někdo, teď dokonce i já a můj muž, má rád klid a pohodlí? Také bych již nebyla schopna postupovat to, co před třeba dvaceti lety, postupovat vakcinace a jezdit na mise? Nebo stlát postele do Řecka? Jen proto abychom poznali způsob života jinde? Jsme staří, dnes, když se někam vypravíme, také jen odpočívat a nabrat sílu, a přijedeme nemocní a unavení? Pokud něco ještě zorganizujeme, tedy pro jiné.

      Není čeho se bát Jitko, všude žijí lidé, stejní jako my a nikdy, nikde nás nikdo neukousl ani ždibíček? A dnes dokonce, ani nejsou hranice?

  2. Jsem teď s dcerkou na prázdninách u mých rodičů… komentář píšu v mém pokojíku, kde mám stále za sklem stařičké skříně vystavené pohlednice z míst, které pro mně hodně znamenaly: jsou tam i Athény. A pak Norsko, Egypt a Jeruzalém 🙂 Máte moc zajímavý blog, jen co budu mít trošku víc času, víc se začtu… díky za návštěvu a díky, že hledáte. Chápu velmi Vaši touhu nalézt spřízněné duše.

    1. HLEDAT PŘÁTELE.
      Ano hledám, jednou mně jedna blogerka napsala že na Internetu žádné přátelství neexistuje, ano dám ji za pravdu v případě, že je to jen formální výměna frází a nic neříkajících řečí, když ale najdu někoho, kdo se mnou chce vést rozhovor, chci mu dát čas, poznat mě a já chci vědět s kým budu mluvit, tedy si přečtu o čem píše, někdy se to přátelství zrodí, někdy časem zase samovolně vyprchá, to vše je ale věc času a poznávání se? Potom se třeba může zrodit, to spříznění? Mít s kým a mít o čem mluvit, je moc hezké. Zdraví vás Anna

      1. Přesně jak říkáte. Spříznění, to, že naleznete někoho, s kým máte o čem mluvit, s kým můžete slušně diskutovat, protože spříznění není jen o tom, že jeden druhému přikyvujeme, ale o tom, že mu poskytujeme prostor rozšířit chápání některých věcí, to je to, co je důležité.

        1. Není mnoho lidí, co o to stojí, často nerozumím soc. sítím, kde je jediným cílem 1+, nebo hvězdička, stojím o rozmluvy, ne každý má chuť a čas, tomu rozumím, jen ještě i po letech nerozumím sítím, kde se nic podobného neděje, uniká mně smysl?

  3. Aničko, to teda zírám! Ty jsi s manželem procestovala kus světa a máš spoustu krásných zážitků a vzpomínek. Prohlédla jsem si úžasné obrázky a zběžně přelétla i tvoje povídání. Podrobně se nedá číst, napsala jsi toho moc, za což tě obdivuji, ale těžko můžeš čekat, že tolik textu někdo pročte důkladně. Blogů je moc a návštěvy by se měly oplácet, což zabere strašně moc času. Když jsem svůj fotoblog založila, vůbec jsem netušila, do čeho se pouštím!

    1. To je to o čem neustále mluvím a ráda bych měla, okruh určitých lidí, neb není člověk ten, aby se zavděčil všem. Na čem stavět blog je osobité, a mít a získat lidi které zajímá právě to, co mě, chce čas, a potom se to vytříbí, buďto přestanou chodit sami, protože můj styl je přestane bavit, nebo oni přestanou zajímat mě. A i ty vlastně musíš vědět co ti to dává? Nebo jestli tě to obtěžuje?

  4. Nemám slov 🙂 A srdce mi přetéká nadějí, je mi 18 a je to nízký věk na to mít sen a pojit si ho s přítelem, kterého mám teď, přesto oba sdílíme vášeň pro cestování a já k tomu pro focení – a on je obdařený dávkou trpělivosti … a všechna tato místa, možná některá ne a některá jiná spíš, bych taky ráda viděla 🙂 I když si někdy říkám, že ty místa, která mám na fotkách, jsem vlastně ani neviděla, stále ne v hledáčku, což u cizích míst nesmím dopustit.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s