EJHLE ČLOVĚK

Když jsem se na to dívala prvně, celý film jsem prožila emotivně a s radostí. Z čeho jsem to měla radost? Toho že umíme, i být lidmi.

 Stále častěji přemýšlím o tom, co to od nás Bůh vlastně chtěl, když na tak maličké, zázračné Zemi v tak obrovském vesmíru, stvořil člověka? Člověk, co jsme a kam kráčíme, jak úžasné věci dokážeme, odoperovat polovinu mozku nemocnému dítěti a uzdravit ho, podívat se do nitra člověčenství, vidět jak fungují oči, proč vidíme tu krásu? Jak fungují uši, proč můžeme slyšet dětský pláč a smích, hudbu, zpěv krásných ptáků? Co všechno je člověk dnes schopen dokázat svou vůlí a přesto mě právě dojímá to, jak v těch nejprimitivnějších podmínkách se vývoj neptá po smyslu života a Africká máma miluje stejně, své nahé dítě, jako ta středoevropská, nosí ho šest měsíců v úvazu na svém těle, v sedmém ho vykoupe v bylinách a prvně ho postaví na nepříjemný, píchající povrch matičky země, aby po něm, již v sedmém měsíci života, udělalo první kroky za svou mámou a ono, bosé a nahé jde? 
 Máme privilegium a pýchu si myslet, že dostalo méně její lásky a péče, nežli to civilizované, opečované a sterilně čisté? Kladu si otázky, jestli nepřeháníme ten vývoj až k extrémům, nesoudila bych, kdyby vedl k něčemu lepšímu, nežli je život sám, který je bojem o přežití vždycky? 
 Máme tak obrovské možnosti a prostředky, aby život na celé planetě byl rájem již tady na zemi, stále, jako lidstvo, jsme schopni své vědomosti a prostředky zneužívat jen ve svůj sebestředný prospěch, jedinec je smyslem téhle obrovské pýchy, často, zase jen pro jedince a stále je víc lidí, co nejsou ochotni pro společnost, přírodu a lidstvo pohnout prstem, dokonce se pochlubí tím, že nejsou ochotni udělat cokoliv, co by jim působilo sebemenší újmu, ať již tělesnou nebo duševní. Sobectví je ďáblova zbraň hromadného ničení?

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

Něco nového? 2

Brouzdání po internetu nedělám bezúčelně.  

Hledám lidi, zaujme-li mě někdo svým příběhem, nebo svým psaním o životě, vracím se tam ráda a často, všichni to děláme, když máme důvod se někam vracet. Někdy a u někoho,  je to kraj, který jsme si zamilovali, rodina, nebo město které se nám líbí, já se ráda vracím k lidem, těm kteří jsou mě blízcí smýšlením, a názory na život, není to vždy jen zajímavost jejich života ale okolnosti s jakými se vyrovnávají, bez předsudků a hloupé neznalosti.

 Lidé žijící v úzké skupině, bez rozhledu a tím pádem, šmahem odsuzující vše, co se vymyká jejich vnímání malého kruhu světa, soudí rychle. Přečtu si komentáře i na videích, čtu je všude, nejen na blogách, běžně vžitých u nás, v Česku? Srovnávám kulturu rozhovorů na blogách, novin, i světových, a zjišťuji, že Český pisatel a čtenář (mluvím o komentářích) má omezený výhled, dívá se na cokoliv svým úzkým výhledem, tedy vidí věci jednostranně a bez rozhledu, okamžitě a po svém soudí. Poslední dobou velice rozmáhající se projevy vulgárních emocí, pocit že se za každou cenu musím projevit, když někdo udělá, nebo řekne to, co nekoresponduje s mým názorem, n e ch  á p u  ? I když i já, jako každý mám v sobě to Burianovské, „mě se chce něco říct„ rozmyslím si vstoupit do podobné debaty, vím, že nemohu ani vyhrát, ani ovlivnit názor těchto lidí. 
 Neustále mám pocit, že něco co se líbí mě, chci sdílet, ukázat jak může být život rozmanitý a pestrý a náš pohled na něj, je třeba rozšiřovat o pohledy jinýma očima, tedy očima lidí kteří prožívají na vlastní kůži to, co my vidíme z rychlíku týdenní dovolené, třeba na Djerbě, v Egyptě, nebo někde dále v Africe, třeba na safari? Chci vám představit velice zajímavý a pěkný blog: 

Manželka bloguje

Jak ve dvou přežít multikulturní manželství. A ještě : KLIKNI

http://www.en.africav.com/

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.