Uličník-ničitel

Kytičky, v záhlaví mého blogu a časté téma.
Vyprávěla jsem svým věrným, dnes tedy budu vyprávět Jarce. Že můj muž spal s jednou kočkou si asi pamatuješ, všechno je jinak, dnes spí s kocourem.

Jak jsme k tomu klukovi přišli je záhadou, vím to jen z Andělčina vyprávění, přinesla ho naše kočka z lesa, těžko bylo její proto, že o nějakém odkojení nemohla být řeč ale mateřský pud k němu, má ta adoptivní matka doteď. Bylo prý tak velké že pilo z misky hladově, hltavě snědlo všechno co mu bylo naservírováno. Rok mu bude až v červnu a je to kus kocoura.
Že je to zase dědovo miláček, o tom se asi nemusím šířit, ta zlá baba tady jsem já, to zaprvé a hraje si s ním, nechá se kousat a drápat samozřejmě děda.
Souvislost s kytkama? Přerazila bych ho vejpůj a vymetla koštětem, uličník je to.
Sedím si v klídečku ve skleníku, bylo pěkně a že již netopíme a vytápěn je skleník sluníčkem, tak se mně tam lebedilo, podřimovala jsem při čtení,  při pootevřeném okně a jak bylo teploučko, kytky voněly a čmeláky lákala rozkvetlá bugenvília tak, že jich vlétlo dovnitř několik. Uličník po nich jen pokukoval a nic, pak najednou se to stalo a já, nežli jsem sundala své dřevěné nohy dolů, byl dva metry vysoko, na závěsném květníku, houpal se a lovil čmeláka.
Prásk, kytka byla dole, i s kocourem, rozbita na padrť i s kytkou, rozflákán i nový, drahý, velký květník, do nichž jsme na podzim s dědou přesadili všechny velké kytky, no nepřerazila by jsi ho Jaruško?

Aby jste s toho článku měli nějaký plezír všichni, dám sem nějakou, sdílenou legraci, ke sdílení všem.
Bavte se a užijte si hezký víkend.

 

 

 

 

 

Jaro naprd ?

A očista !

Nekonala se? Ale ano, jen ta vnější je nějak zanedbána. Šero nechám šerem projíti, mlžno vně mě netrápí a splín z něho nemám, mám alespoň ještě čas si pohrát, s duší lidskou a pohledat něco, co ji potěší, očistí a uhladí emoce do sametova.

Sčítání škod, je ještě daleko a vždycky nějaké jsou a budou. Tam, kde se jaro předběhlo jsou již vidět, já je ještě nesčítám, to co se probouzí, dělá mně radost i v mlžných, šedých dnech a je-li něco, co ne, obarvím si to nějakou radostí světskou a je-li i to málo, ta duchovní, povelikonoční, to lehce nahradí.
Udělejte si veselo se mnou.

Domovy a domečky své duše, máme v sobě všichni a to, jak ty maličké jsou a mohou být zdrojem radosti a štěstí.
Je zjevné, že ty honosné, za vysokou zdí, to nebývají. 

 

 

 

 

Dnes v noci mrzlo.

Až praštělo, se do práce nám se nechtělo,
Bůh odpočíval sedmý den, i člověk je tak povinen.

S pardubickou se projedem, vleže mám ale divný sen,
kytičky moje bílé jsou, na nose kapku ledovou.

Poprosím, že já vinu mám, do práce s dědou hned se dám,
kytičky moje žijí dál a odpustil mně nebe král?

Předpověď byla tedy nepříznivá, u nás na horách mrazík i v létě není ale nic neobvyklého a tak se nejdříve mého tušení děda nechytl, já ale naléhala dál a prosila, že musíme přikrýt balkony alespoň plachtou a ty nejchoulostivější kytičky, co nepřežijí víc, nežli mráz pět stupňů, jsme uklidili s dědou dovnitř a dobře jsme udělali, omrzla ale moje obrovská monstera a to byla schovaná pod pergolou a přikryta dekou, měla jsem jí dát ještě polštářek, kdyby hezky spinkala a neponocovala, určitě by neomrzla, bylo -deset.