Dnes jsem četla

Moc se mě ten článek líbil.
Ztrácející se lidská sounáležitost a bezostyšnost špatného lidského konání, mě neustále dohání k zamyšlení, co je toho příčinou a dnes, když jsem četla článek Lucie Amálie Sulovské , vzpomněla jsem si na svého o třináct let mladšího brášku a byla to i vzpomínka na dva, mě drahé lidi, co již nežijí.
Na pana faráře, který mě vlastně tajně učil náboženství, proto, že bylo již zakázáno náboženství vyučovat ve školách, ještě s pár dětmi nás učil a na vlastní riziko nehleděl? Byl to již tenkrát stařičký kněz, moc hodný a milý pán. Potom, když vyučoval náboženství mého bratra a dojížděl k nám domů dvakrát týdně, v dešti, mrazu, v horku, obětavě na kole, těch sedm kilometrů a můj bratr, byl již jediné dítě k výuce v širokém okolí.Vzpomněla jsem si, jak můj bratr trpěl ústrky, posměšky ostatních dětí a jak v pubertě trápil tatínka jeho zarputilý vzdor, když přestal chodit na mši?
Milovala jsem toho moudrého člověka, vedoucího mě i mého bratra k slušnosti, poctivému a bohabojnému životu v práci a pokoře k životu. Učil nás úctě k této zemi a naučil mě i bratra filosofickému přístupu a pohledu na svět, učil nás  nejen slovo boží ale i etice, umění, historii to a jeho Tridentské mše, zůstalo v mé krvi.

Z článku Lucie Amálie Sulovské: ( ŘEČ JE O POLSKU). Ale co pokud země, kterou předchází pověst katolické země, sousedí se zemí, kterou předchází pověst nejateističtějšího státu v Evropě, ne-li na světě? O polském katolicismu se u nás sice se zálibou žvaní, ale příliš se o něm neví a bombastické články, obvykle do písmene obšlehlé z poněkud antiklerikální Gazety Wyborczy, informující o skandálech všeho druhu, také nepřinášejí právě komplexní pohled na život u našich sousedů. To jistě nepřinese ani můj následující článek, který nebude ani kontroverzní ani skandální. Dokonce vznikl spontánně.

Ano paní Sulovská, často přemýšlím o příčině a následku, výchovy u nás, výchovy bez bázně z následků, na světě tomto i onom? Neúctyhodné chování dětí k rodičům, posledním věcem člověka, odchody mimo milující náruč rodin, bez rozloučení s pietou a poslední poctou? Výchovy bez  nutnosti, uznat některé autority světské, i vyšší? Výchovy bez pospolitosti církevních komunit, v přátelském a obětavém duchu. Bez výchovy k chuti, obětovat ze svého času, majetku, citu, něco na oltář třeba těm potřebným a často i chudším duchem, namísto nenávistí, osočování a dělení se na nepřizpůsobivé a na ty, co se přizpůsobily rychle a rádi této době proto, že je to pohodlné?  

MISSA TRIDENTINA

missa requiem

 

Nevíme kam se vrtnout?

 Mohu tančit jako Japonský jeřáb, pěstovat bonsaje, přemýšlet o tom proč Japonci cvičí svá bojová umění, Američané mají svého Santu? Ale stále si budu zachovávat své  tradiční zvyky a svou středoevropskou kulturu. Vadí mě když někdo, něco, nevědíc co hledá, neví kam patří, nectí zvyky předků, přiklání se k Hinduismu, nebo budhismu?  Já to nedělám, přebírám kulturu od svých předků, moji rodiče a rodiče jejich a tak dále, do minulosti, jsme a všichni v rodové řadě byli křesťané, to ale neznamená, že bych soudila jiné a jejich zvyklosti považovala za špatné. Jen chci říci, že každý by měl vědět v určitém věku kam patří a jakou cestu zvolí  a na jakých principech bude budovat rodinný život, vychovávat děti, jaké morální zásady jim chce vštěpovat: PETICE  

Mám ráda naše rodinné zvyky, ráda vzpomínám na maminčin upečený chleba, první jídlo při štědrovečerní večeři, tři křížky při nakrojení každého bochníku, zvyk mého tatínka, nikdy bych nevyhodila chléb do popelnice, byla jsem tak vychována, že je to boží dar a moje zvířátka v lese, ten, co nesníme uvítají. Dělám také mnoho dalších tradičních věcí, co po generace dědíme z otců na syny a z matek na dcery. Být členem církve znamená jistý řád a pravidla, málokdo v téhle zemi se chce vzdát své svobody, protože žít s církví a v ní, je vždycky podřízení se, vnitřnímu vyrovnávání s pravidlem morálky. My lidé máme sklon srovnávat a soudit jiné, jejich špatné chování, podle našich měřítek, ne se dívat do sebe a všichni jsme tak různí. Nechci vnucovat nikomu své názory a víru, tu jistě mnoho lidí má, aniž je členem některé církve ale výchova bez cíle a důsledných požadavků na dodržování jistých morálních pravidel, i víry, nemůže být na škodu nikomu, vývoj špatným směrem v naší zemi, je toho důkazem? Často a mnoho lidí dnes, si ani nepřipouští, že některé věci, se prostě nedělají již z principu a jiné by dělat měli, protože je to tradice, zapomínáme, kdo vlastně jsme a kam patříme. Tak rychle jsme zapomněli na tradice a minulost, dnes se na Google řešilo kolo od řebřiňáku, nikdo nevěděl co to je? Nikdo neřeší slušnost a úctu ke stáří, potýkám se s tím osobně ve své vesnici a jsem považována za trilobita s nesplnitelnými požadavky.