Můj život

Jednoho dne jsme usoudili, že únik s panelákového života je pro nás jako rodinu nová, a vytoužená budoucnost, přesto že  v době kdy jsme jako novomanželé začínali, nám stačila jedna postel, jedna peřina a trochu štěstí. Dva roky jsem prala prádlo na valše, náš sen mít svůj byt ve městě, v paneláku se splnil, bez jakéhokoliv problému, několik měsíců po svatbě, Tenkrát dostat byt, nebylo těžké, paneláků se stavěly stovky za rok. Začátky jak jste se dočetli nebyly zrovna ideální, ale byli jsme šťastní, velice rychle, tedy dnes jako starému člověku se to tak jeví ale trvalo několik let, nežli jsme svou domácnost zařídili a narodili se nám dvě holčičky, které v mezidobí rostli v děvčata kterým se dnes říká teenager, a puberta se projevovala, tím že s námi nehodlali sdílet nějakou práci, někde na samotě v zastrkově, který je absolutně nelákal a k našemu plánu, postavit si chatu někde na konci světa měli přístup veskrze záporný, který přetrval až do dnešních dnů. Toto je pozemek který jsme si koupili, no koupili ??? to v té době nebylo možné, snad ani neumím pojmenovat to, jak se tomu, té blbosti říkalo ( POZEMEK S PRÁVEM OSOBNÍHO UŽÍVÁNÍ ), takže aby tomu dnešní člověk rozuměl, postavíte si domek, jak jsme měli v úmyslu, a kdykoliv, kdokoliv může přijít a říci, tady se to zbourá, tudy povede silnice !!! Projekt nám vypracoval architekt J. Kouba, a protože to byl někdo, v té době publikoval ve Francii i jinde. A také  svou krásnou BÍLOU CESTU, na tu dobu jsme měli krásný sen splněn, že budeme mít domeček krásně Český, a bylo to v rodině a z rodinné lásky. OBRÁZEK NAPROSTO STEJNÉHO MÍSTA PO 32 LETECH, ta bílá chatička tam tehdá nestála, tu si postavil soused JAK UŽ TO TAK V SUDETECH BÝVALO, začínali jsme na rumišti, nejdříve jsme museli vykácet křoviny a náletové stromy, roztřídit stavební materiál, srovnat jej na úhledné kvádříky, a pozemek vyčistit, samozřejmě vlastními silami, trvalo to celý rok, nežli jsme přišli na to, že je tady problém, že něco bylo špatně zamapováno, a že jsme udělali zahradu vlastně někde jinde, a pod ruinami, že je sklep se kterým se nepočítalo, práce a nové řízení, dohadování s tak úžasnými úředníky jako jsou i dnes, nic se nezměnilo. Já když si fotografii posouvám nahoru a dolů a dívám se na staré stromy, tak mám takový pocit, že je to s nimi jako s lidmi, jsou menší a sklánějící se blíže k zemi. Příště vám ukáži pohled na druhou stranu pozemku, tam je vidět jak malé, mladé stromečky vyrostly ve velikány. Nejdříve jsme tady postavili stan, potom malou boudičku. 

Ze smrčků vlevo je dnes statný les a já už dva měsíce poplakávám, přišli totiž páni, udělali červené tečky a to je označení, že se bude kácet, Německo si potřebuje utřít pr..l a vyrobit toaleťák, takže se budou likvidovat Krušnohorské lesy, ne že by se kácelo, to co by lesu prospělo aby bylo pryč, vybrali ten nejkvalitnější les, tam kde jsou lesy zdevastované, tam to zůstane tak jak je, do Německa se vozí jen kvalitní dřevo, děje se to jak na Šumavě tak tady, nic si nevybrečím, jako v té staré písničce, kdyby sis oči vyplakala, a jako moře byl tvůj žal, nikomu tím nepomůžeš, život půjde dál. Za dobu co jezdíme a žijeme tady vyrostli děti, vnoučata i stromy, dva  stromečky u plotu, v tu dobu vhodné tak akorát k uříznutí, jako vánoční, mají teď kmeny padesát centimetrů, a vysoké jsou dvanáct metrů, vidím-li ekology, a jiné aktivisty na Šumavě, jak se připoutávají ke stromům řetězy, nebýt tak stará udělám to také, nekácejí se zdevastované zpustlé lesy, ale to zdravé jádro v zájmu prevence, schvalte eutanazii, ekonomice se uleví, v zájmu ekonomiky.

            .  Tak vyrostl les, a mezi naším domkem a chaloupkami na černobílé fotografii, další dům, člověk který ho stačil za svůj život postavit vlastními silami, zemřít odkázat ho dětem, oni ho potom prodali, za pár korun majiteli, který si na něj vzal milionový úvěr, v době současné, ho vlastní banka, nechává ho chátrat, již se prolamuje střecha, takže ještě pár let takového hospodaření, a dům bance spadne na hlavu. Zdravím tímto všechny dobré hospodáře, a také, dobře placené pány ředitele bank, hlavně zdravím nás daňové poplatníky, kteří to jistě opět zaplatíme v plné parádě, jako vždy a vše. A opět přijedou buldozery, zplanýrují spoušť po vykácených lesích, po spadlých domech a mohou tam klidně zahrabat i nás s naším hezkým domečkem, zkulturněným pozemkem, za sto let, již po několikáté.

To rumiště, na tom stojí náš domeček a ty vánoční stromečky vlevo, jsou dnes desetimetrové.

 

 

3. 08. 2011 Budu chvilku pokračovat ve svých úvahách, jak šel život a jak děti a vnoučci rostli, a jak rostl les, stromy, jen voda ve studánce je stále tatáž, teče nám z vodovodu, pijeme ji, vaříme z ní, vyvěrá ze země, přirozeně, bez jakéhokoliv čištění, ji pijeme a jsme stále naživu a zdraví více než třicet let, nepotřebujeme žádné pití z petlahví. Jistě, bylo k tomu třeba nějakých civilizačních úprav a spolupráce lidí, zde již nějakou dobu před námi žijících. Vodovod tady sice existoval, alééééé byl to historický unikát, vedený ve kmenech vrtaných a spojovaných nám neznámou metodou, možná stoletý, pokud by bylo toto zařízení použitelné dodnes, byli bychom nikdy nepřipustili předělávku v modernější systém, bohužel kmeny byly, tak shnilé že bylo nutno rekonstrukci provést, neb, voda je život.
Naše dcery s tatínkem nad hlavou, to jen aby jste věřili to, o té vlastnoručnosti toho díla. Ne nebylo to jednoduché, byli jsme mladí a chudí, jako ostatně všichni v té době, jestli někdo říká něco jiného tak lže. Měli jsme oba velice dobře placenou práci, ale bohatí lidé neexistovali, ředitel mé firmy měl o třicet procent vyšší plat nežli já, nějaké ty čtvrtletní prémie a nebyla to lecjaká firma, dnes je jednou z nejbohatších v zemi, a má tisíce zaměstnanců. Můj manžel měl dvě vedlejší práce, jak se tehdá říkalo melouchy, abychom si udrželi nějaký životní standard, bylo to nutností. A nebylo ani jednoduché stavět, materiál nebyl…… tím pádem se získával, na různých bouračkách, nebo se dělali formy na tvárnice, a tvárnice se, hezky podomácku, ze škváry, písku, cementu, vápna a vody, uplácaly, hezky na koleně a potom se teprve začalo stavět, to bylo radosti a všeobecného veselí když byla glajcha, to oslavila celá vesnice, protože radost se tenkrát sdílela, někdy i starosti, lidé si více pomáhali, více se měli rádi, a hlavně si neměli co závidět. Ty opěrné zídky jsou zbudovány z materiálu, který jsme na rumišti vykopali vlastníma rukama, každý kámen jsme měli v ruce a ctíme památku lidí, kteří tady kdysi v tomto kraji žili svůj poklidný život, byla jim vzata střecha nad hlavou, rozmetána buldozery a srovnána se zemí. Dlouho jsem žila i v paneláku, ale ani já, ani můj manžel jsme se to nenaučili, až do dnešních dnů, zametat jen ke svému prahu, přišli jsme do paneláku jako mladí lidé, spolu s jinými mladými, kteří jako my, většinou zakládali novou rodinu, měli malé děti, a také jako my byli z vesnice. Musím říci, že i po mnoha letech s některými rodinami, které stejně jak my začínali, jsme jedna rodina dodnes, nevídáme se často, ale víme o sobě a o tom jak naše rodiny žijí, a stále se máme rádi, věřím že kdybych potřebovala pomoc, mohu se na kohokoliv z nich obrátit a vím že bych nevolala marně. Mohla bych do nekonečna vyprávět zážitky, které nás stále spojují a naše společné vzpomínky na to jak naše děti rostli, na různé zábavy, které jsme pro své děti pořádali, ale také trápení, a starosti které jsme spolu sdíleli více než čtyřicet let. JE ZASE SRPEN A NEMOHU SI NEVZPOMENOUT.   Jeli jsme na dovolenou do Maďarska, babička nám hlídala naší malou dcerušku a byli jsme šťastní, měli jsme se moc rádi, jeli jsme autobusem, a nežli jsme dojeli na hranice věděla jsem že budeme mít druhé děťátko, nic jsem neříkala, ale můj muž to zajisté věděl okamžitě také, moje nevolnosti v prvním těhotenství byli takového rázu, že jsem byla po nemocnicích, sice si lékaři v té době nějaké starosti s těhotnými maminami nedělali, neměli z toho takovou hlavu jako dnes, pro ženu to byla věc přirozená, mít děti, a těhotenství jsme nepovažovali za nemoc, pracovali jsme bez omezení, a o tom, že můj stav, a stav mojí druhé dcerušky mohl být závažný, jsem se dozvěděla až po letech, ale abych pokračovala v naší cestě na Balaton, dojeli jsme do krásného letoviska, najeli na trajekt i s autobusem a měli pocit štěstí a radosti z toho, že je to úžasné jako na moři, a bylo se vším všudy, no zkrátka a samozřejmě i s tou mořskou nemocí u mě, ta holka mě dávala zabrat, už nežli se narodila a potom celý život. Cesta tam,  pobyt na Balatonu  a srpen devatenáct set šedesát osm,  a mé těhotenství, to vše spolu souvisí, ale to vám povím zase jindy. 29. 08. 2011

Ale to jsem se zapovídala zase o tom co jsem neměla v úmyslu, chtěla jsem vyprávět, o tom jaká jsme byli dobrá parta lidí, když jsme přišli žít do těch betonových krabic, zůstalo nám všem to jádro pospolitosti, bylo nás osm rodin, co jsme tak pospolu žili, děti nám rostli, v některých obdobích, nás bylo i více rodin, co držely pohromadě, a časem nás zase i ubývalo, jak se někteří odstěhovali, ale stále jsme byli a jsme většinou v kontaktu, nejraději vzpomínám na dobu, kdy jsme byli mladí a jezdili jsme stanovat, tehdy se tomu tak říkalo, několik let jsme naše pobyty střídali, hledali místo, na které se budeme vracet, a když nám začali děti chodit do školy tak jsme takový rajský plácek našli, začali jsme mu říkat zlaté písky, byl to bývalý zatopený, vytěžený kaolinový lom, s nádherně křišťálovou modrozelenou vodou, ne sinice v ní nebyli, to jsme tenkrát neznali, a písečkem bílým a jemným jako hladká mouka a tam jsme jezdili po mnoho let, trávili tam celé prázdniny. Jistě, někdo řekne, kdy jste chodili do práce, tenkrát nezaměstnanost, a sezení doma na podpoře neexistovalo. Přátelství, to opravdové, možná tomu dnes nikdo nebude naslouchat, ale ono se to jinak nežli takto to zprofanovat, totiž popsat nedá, střídali jsme se, a ten kdo měl dovolenou, se staral o všechny děti, vařil, nakupoval,  organizoval dětem zábavu na celý týden, nežli jsme se všichni sjeli na víkend a někdo je zase vystřídal ve vaření dětem a jejich hlídání.

11. 09. 2011

S dětmi jsme si dva měsíce prázdnin opravdu užívali, soutěže ve sbírání borůvek, končili zase soutěží v pojídání borůvkových knedlíků, vyhrával ten kdo měl nejmodřejší zoubky, maminy se střídali někdo pekl, jiní vařili, a zase někdo jiný se staral o děti, všichni na to velice rádi vzpomínáme, těch zážitků je velké množství, pojala-li bych to jako deník, každý den přinesl nějakou legrácku, ale i špatné věci se staly, můj manžel naboural týden nové auto, ale vše co kolem toho vzniklo vám povím zase jindy.

Teď vám budu vyprávět o tom jak šla mlsná koza na zelí, a co s toho bylo za legraci, mimo ledničky, jsme sebou vezli snad vše, každý měl rozpis věcí které bezpodmínečně musíme vézt sebou, nejsem si tím tak docela jistá ale struhadlo, mlýnek na maso, a váleček na nudle to snad ne, ale měli jsme tendenci aby nic na ty dva měsíce nechybělo a časem ještě každý přispěl svou troškou do mlýna, takže když jsme se na konci prázdnin balili k odjezdu, potřebovali jsme náklaďák, ale to zase odbočuji  to vybavení, aby bylo kompletní, tak lednice jsme vyrobili jednoduše, v tom jemném bílém písečku šlo velice dobře vykopat díry, tak metr na metr vyložit je polystyrenem a igelitem a lednice byla na světě, a ne jedna,  časem už se nepoznalo co je čí jídlo, zavedl se system společné kasy, společného jídla a protože nás bylo moc, neustále  se nějaké jídlo zahráblo hlouběji, jaksi se na něj pozapomnělo a tak se stalo, že jednoho krásného táborákového večera, šla jedna mlsná koza do lednice, nevěděla do čeho by kousla, vyhrábla sklenici s naloženými syrečky, ááále dóóóbře byli uleželé, chlebíček byl ten den čerstvý, můj muž zrovna v tu dobu pracoval poblíž Vilémova a jejich chleba delikátní, boží dar, pečený v peci jsouce velikosti kola od vozu, a tak Janinka milá ( objímám a líbám má milá)  s tímto páchnoucím obrovitým krajícem, přišla k ohni, ták ty jsi si udělala blaho, a na nás jsi se vykašlala, nóó tak to si všichni budeme pamatovat,  a protože Janinka“ nébyla pyšná óna nám dó lesa na jahody dóšla“, no zkrátka šla a udělala ty krajíce velikosti kola od vozu všem. A jak si tak  hromadně pomlaskáváme, někdo v nestřeženém okamžiku, na ten pochodující chlebíček se syrečkem posvítil baterkou a to jste neviděli ten poprask.

01. 10 2011

Ještě se vrátím k tomu srpnu v šedesátém osmém. Tak se zase vracím k tomu mému výletu do Maďarska a roku šedesát osm, byli jsme ubytováni v rodinách, jedli moc dobré domácí jídlo, úžasné ryby, tak čerstvé, že se ještě mrskaly na pánvi, byli to moc hodní lidé, věděli jsme že čekáme další miminko a měli se moc rádi, tak to v mládí bývá, po čtrnácti dnech pohádky, přišla petelice jakou svět neviděl. Doma u babičky a dědy byla naše maličká dcerka, a lidé u kterých jsme se cítili jako ve své rodině se nám vyhýbají, šeptají si a nedívají se nám celý večer do očí, my nevíme proč, možnost domluvit se je jen ruštinou, a to jen přes jejich dospělé děti a oni nechtějí mluvit až nakonec řeknou, že Rusy k smrti nenávidí, že jim před lety zabili syna a udělali jim to co teď dělají nám doma, zabíjejí České lidi, byli jsme mladí a hloupí, nic jsme nechápali, ničemu nerozuměli, nevěděli ani o nějaké Maďarské revoluci, oni nám nabízeli, že tam můžeme zůstat, že se o nás nějaký čas postarají, nežli si zařídíme život po svém. Ne my jsme to za žádnou cenu nechtěli ani slyšet, máme přece doma dítě a rodiče, tedy se většina rozhodla že pojedeme domů, někteří lidé se rozhodovali jet do Jugoslávie, Maďaři byli velice solidární a radili kde a jak se přecházejí hranice, málokdo z dnešních mladých lidí si umí představit, jak se život může změnit, ze dne na den, vyprávím-li to našim vnoučatům, nechápou jako jsme nechápali my tenkrát,  jak rychle člověk může ztratit jistoty které považoval za doživotní a stabilní, tenkrát jsme nic jiného neznali, jistě že jsme měli jakýs takýs pojem o tom co se u nás, politicky dělo, že každá babička dala co měla, poslední prstýnek na poklad republiky, o nadšení s Dubčeka  a budoucí demokracie, ví bůh kam se tyto prostředky poděly a čemu posloužili, nadšení lidí před tím jak k nám přišli a dočasně u nás zůstali, všichni ti chudáci co nevěděli kam jdou a proč a za co je vlastně tak strašně nenávidíme, když nás přišli přece osvobodit. Když jsme přejížděli České hranice ještě jsme tak docela nevěděli co se to u nás stalo, na hranicích nás čekal šok, vojáci v sovětských uniformách na nás mířili kulomety a mluvili rusky. Dnes už to v sobě nemám, odpustila jsem, zestárli jako my, bohužel v nevědomosti a dnes titíž chudáci odcházejí z Moskvy na Sibiř, aby tam zorali, zaseli a neumřeli hlady, kapitalismus nového Ruska je neuživí.

Podívejte se sami co vše se odehrálo za část mého života.

Měli jsme dvě děti a spoustu plánů a tak nás politika nezajímala až tak, aby zasahovala do našeho života a časem jsme si i zvykli na myšlenku že to co je, je navždy, já ani můj manžel jsme nikdy nevstoupili do strany té jedné jediné, která byla u nás možná, v naší rodině se to nenosilo, většina rodiny byla a jsme věřící katolíci a můj tatínek nebojoval ve druhé světové za komunisty, ale za svobodu, i když i za Svobodu, a když se stal presidentem, byl pyšný, i proto že se znali osobně, ale byl pyšný jen krátkou dobu, a potom přišlo velké zklamání, které nesl velice těžce, říkal tak tohle je konec naděje na demokracii, a to že zlu se musí postavit hráz. V naší minulosti se vždy stálo na té správné straně, i když co je to ta správná strana, dnes ve svém věku, vím čím dál tím méně, když se pomodlím za své drahé zesnulé, ptám se vidíte to, co mě poradíte, já zase nesouhlasím s tím jak se věci vyvíjejí, s tím jak jsou dnes vychovávány děti, jak je víra a láska relativizována, profanována, jak jsou děti ve školách burcovány k výkonu a prosperitě a nevím k čemu to má vést.

 

Mladí a zběsilí v padesáti?

Do tohoto kostelíčka chodili čtyři generace mojí rodiny.

A tady můj dědeček, stál také na té správné straně, v roce 1914, nejsme Rusové byli jsme a jsme Češi, které si CAR pozval před tři sta šedesáti roky, aby Rusy naučili hospodařit.
Náš domov, rodina, vnoučata a třicet pět let neustálé práce a nikdy bych nedopustila já, ani můj muž, aby se doba vlády té jedné strany vrátila proto, že perspektivu sobě a svým potomkům si volíme my a jen na nás a na nich je, jestli to bude lepší a lepší, nikdo to za nás nikdy nedělal a nebude dělat?

ZÁBAVA A RADOST ZE ŽIVOTA

To jsou také mé drahé vzpomínky, v jednom komentáři mě bylo sděleno, že blogerka na plese nikdy nebyla, a tak si zavzpomínám na své mládí na dobu kdy jsme v čase, jak někteří říkají chodili po bálech, dovolili si mít spoustu krásných šatů, šitých na zakázku, nebylo to nic výjimečného, všechny jsme chtěli být hezké, na každý bál mít nové šaty, někdy se to v jiném prostředí, pokud se šlo na reprezentační ples podniku,  prostředí a soubor lidí byl jiný, tak jsme to mezi děvčaty řešily i půjčkou mezi sebou, a šaty si zaměňovaly.

Nehodlám tu knihu ještě zavřít, bili jsme šťastní a veselí, tady mně bylo pětatřicet.

 

Obrázky sice nejsou kdovíjaké kvality, technika před čtyřiceti lety nedosahovala té dnešní, ani po kotníky, ale to že jsme se docela dobře a rádi bavili, je zde zdokumentováno a z nás hezkých děvčat jsou dnes babky, mimo tedy mého manžela, ten prostě nestárne a já bych řekla, že se ani nemění, letos oslaví sedmdesátku a stále je to ten stejný hezký kluk. Také jsem nebyla holka k zahození a vystřihovaná krajka, to byla velká móda, a spoustu práce na své kráse jsme většinou odpracovali vlastníma ručičkama, na růžových šatech jsem výšivky z korálků a flitrů dělala sama, šila jsem u paní Doxanské a paní Podolské, ne nebyla to ta slavná co měla salon v Praze, byla to jiná ale její výtvory si s tou Pražskou nezadali, také se u ní čekalo třeba půl roku a šaty od ní se poznali na první pohled.

Jak jsme si mysleli, že nám to bude malé, hory nám v té době byly, tak milé že jsme si řekli, že přistavíme.

Celá ta přední část střechy, je novější přístavba.

Dalo nám to hodně práce a také starostí, o finanční stránce se nebudu raději šířit, dám jenom takový malý příklad, jedno francouzské okno stálo třicet devět tisíc, o tom kolik jich je také pomlčím, protože tehdy, když jsme začali jako mladí stavět, původně to měla být chata a na nějaké trvalé bydlení v té době nikdo ani nepomyslel. Vše se dělalo tak aby to bylo co nejlevnější a bylo tam vše jen provizorní, topení žádné mimo krbu a jedněch kamen na uhlí, ne že by nám to v té době nestačilo, jezdili jsme sem jen na víkend, prázdniny a svátky, mimo tedy doby, kdy jsme byli na cestách. 
Až jednou, nevím na čí to bylo popud, se nám naše chatička začala zdát těsná, malá ve chvílích, kdy se nás sem sjelo hodně, tak jsme si začali plánovat, že by se mohlo přistavět, děti se rozmnoží, bude málo místa, a vůbec, že až budeme v důchodu, že by jsme se mohli začít nudit, bylo rozhodnuto A TEĎ JSME TADY, ve velkém baráku a sami.

Tak tohle je království mého muže tam nejen že nechodím, ale ani nesmím, prý aby mě neranila mrtvice, tam má dílnu a kotelnu, o což já se nestarám, topení si udělal sám, velice chytře, částečně to řešil podlahovým, poháněným čerpadlem, to v té nové přístavbě, na podzim, na jaře, a v létě když je chladno, tak se to zapne na malý ohřívač na dvě hodinky a celý večer je teplo. Máme i kotel na stálé topení a krb s horkovzdušnou vložkou, topí se podle situace, potom máme ještě jedno topení, a to je nejgeniálnější, to můj drahý muž, používá nejvíce, není totiž drahé, nestojí nás nic, protože vytápíme pomocí sluníčka a zimní zahrady, No řekněte, není můj muž poklad k nezaplacení ?

 Tohle tady je venkovní posezení, zatím jsou židle na půdě je chladno a venku se nesedí, posezení je pod pergolou, a sedáváme tady když je horko, a také tady jíme, když je hezké počasí není vedro, tak sedáme na přední zahradě, pod stanem.  Za těmi dveřmi je jídelna a doprava je kuchyně a to je zase mé království. V průhledu je vidět moje druhé království, zimní zahrada, to vše jsme postavili a udělali vlastníma rukama, nebyl tady jediný řemeslník a myslím, že kdyby tady nějací byli tak by cena vyšplhala do milionů, jediné co můj manžel nedělal, jsou francouzská okna. Chcete-li se podívat jakého mám koníčka, Jsou to moje milované kytičky a dětičky.

A vnoučátka nám nějak povyrostla na sedm a dvacet, a čtyřiadvacet roků !

 

je stále jako živý
Připomněl jsi mi Slávku, tu dobu, kdy jsem chodila do práce, moje práce v bílých montérkách s  pipetkou, křivulkama, titračkama, chemickými vzorečky, je trochu vzdálena, ale na lidi, s kterými jsem tu dobu prošla jsem nezapomněla a nikdy nezapomenu, věřím, že kdyby jsme se dnes sešli, tak se obejmeme a i slzička by nám vhrkla do očí. Já na svou práci a na lidi vzpomínám často, dnes se nikdo nesvazuje s místem kde pracuje a lidmi tak, jako to bývalo dříve, natož aby vytvářel nějaké přátelské prostředí, Vzpomínám ráda na dobu, dalo by se říci několika desetiletí přátelské atmosféry, kdy jsme se jako lidé…… K sobě chovali, a mnohdy nám nestačilo být několik hodin v práci pospolu, ještě jsme zašli po práci do hospůdky, a společně se pobavili. 
V době, kdy jsi odešel do Prahy, do nějakého toho podnikatelského nebe, a já do toho rentiérského, někteří i do toho božího,  jsme se tady u nás na horách ještě nějaký čas scházeli, drželi partu, dělali recesi a bavili se jako dříve, ještě občas udržujeme nějaký kontakt, ale každý má již své a myslím, že nemalé starosti, a bohužel, na zábavu čas již nezbývá. Bylo by hezké se zase takhle sejít? A zazpívat si jako Liška, „byla malá jako myška, zdobila jí bílá liška“……….Ve kterém světě je tomu konec?


Milan je dědečkem.  

    

      

Jo jistě, kamarádství a kolegiální vztahy, nebývala kdysi fráze, s mnohými jsme ve vztahu přátelském dodnes. Viď Ruďínku, že by jsi alespoň napsal bídníče.

Je to ten úplně na konci, v té chemické kombinéze, čož tenkrát byla veliká recese, ve vlaku si všichni mysleli, že tady u nás na chalupě, přistálo ufo a tihle že jsou z NASA.