Můj život


Jednoho dne jsme usoudili, že únik s panelákového života je pro nás jako rodinu nová, a vytoužená budoucnost, přesto že  v době kdy jsme jako novomanželé začínali, nám stačila jedna postel, jedna peřina a trochu štěstí. Dva roky jsem prala prádlo na valše, náš sen mít svůj byt ve městě, v paneláku se splnil, bez jakéhokoliv problému, několik měsíců po svatbě, Tenkrát dostat byt, nebylo těžké, paneláků se stavěly stovky za rok. Začátky jak jste se dočetli nebyly zrovna ideální, ale byli jsme šťastní, velice rychle, tedy dnes jako starému člověku se to tak jeví ale trvalo několik let, nežli jsme svou domácnost zařídili a narodili se nám dvě holčičky, které v mezidobí rostli v děvčata kterým se dnes říká teenager, a puberta se projevovala, tím že s námi nehodlali sdílet nějakou práci, někde na samotě v zastrkově, který je absolutně nelákal a k našemu plánu, postavit si chatu někde na konci světa měli přístup veskrze záporný, který přetrval až do dnešních dnů. Toto je pozemek který jsme si koupili, no koupili ??? to v té době nebylo možné, snad ani neumím pojmenovat to, jak se tomu, té blbosti říkalo ( POZEMEK S PRÁVEM OSOBNÍHO UŽÍVÁNÍ ), takže aby tomu dnešní člověk rozuměl, postavíte si domek, jak jsme měli v úmyslu, a kdykoliv, kdokoliv může přijít a říci, tady se to zbourá, tudy povede silnice !!! Projekt nám vypracoval architekt J. Kouba, a protože to byl někdo, v té době publikoval ve Francii i jinde. A také  svou krásnou BÍLOU CESTU, na tu dobu jsme měli krásný sen splněn, že budeme mít domeček krásně Český, a bylo to v rodině a z rodinné lásky. OBRÁZEK NAPROSTO STEJNÉHO MÍSTA PO 32 LETECH, ta bílá chatička tam tehdá nestála, tu si postavil soused JAK UŽ TO TAK V SUDETECH BÝVALO, začínali jsme na rumišti, nejdříve jsme museli vykácet křoviny a náletové stromy, roztřídit stavební materiál, srovnat jej na úhledné kvádříky, a pozemek vyčistit, samozřejmě vlastními silami, trvalo to celý rok, nežli jsme přišli na to, že je tady problém, že něco bylo špatně zamapováno, a že jsme udělali zahradu vlastně někde jinde, a pod ruinami, že je sklep se kterým se nepočítalo, práce a nové řízení, dohadování s tak úžasnými úředníky jako jsou i dnes, nic se nezměnilo. Já když si fotografii posouvám nahoru a dolů a dívám se na staré stromy, tak mám takový pocit, že je to s nimi jako s lidmi, jsou menší a sklánějící se blíže k zemi. Příště vám ukáži pohled na druhou stranu pozemku, tam je vidět jak malé, mladé stromečky vyrostly ve velikány. Nejdříve jsme tady postavili stan, potom malou boudičku. My beautiful picture
My beautiful picture
Ze smrčků vlevo je dnes statný les a já už dva měsíce poplakávám, přišli totiž páni, udělali červené tečky a to je označení, že se bude kácet, Německo si potřebuje utřít pr..l a vyrobit toaleťák, takže se budou likvidovat Krušnohorské lesy, ne že by se kácelo, to co by lesu prospělo aby bylo pryč, vybrali ten nejkvalitnější les, tam kde jsou lesy zdevastované, tam to zůstane tak jak je, do Německa se vozí jen kvalitní dřevo, děje se to jak na Šumavě tak tady, nic si nevybrečím, jako v té staré písničce, kdyby sis oči vyplakala, a jako moře byl tvůj žal, nikomu tím nepomůžeš, život půjde dál. Za dobu co jezdíme a žijeme tady vyrostli děti, vnoučata i stromy, dva  stromečky u plotu, v tu dobu vhodné tak akorát k uříznutí, jako vánoční, mají teď kmeny padesát centimetrů, a vysoké jsou dvanáct metrů, vidím-li ekology, a jiné aktivisty na Šumavě, jak se připoutávají ke stromům řetězy, nebýt tak stará udělám to také, nekácejí se zdevastované zpustlé lesy, ale to zdravé jádro v zájmu prevence, schvalte eutanazii, ekonomice se uleví, v zájmu ekonomiky.

3

            .  Tak vyrostl les, a mezi naším domkem a chaloupkami na černobílé fotografii, další dům, člověk který ho stačil za svůj život postavit vlastními silami, zemřít odkázat ho dětem, oni ho potom prodali, za pár korun majiteli, který si na něj vzal milionový úvěr, v době současné, ho vlastní banka, nechává ho chátrat, již se prolamuje střecha, takže ještě pár let takového hospodaření, a dům bance spadne na hlavu. Zdravím tímto všechny dobré hospodáře, a také, dobře placené pány ředitele bank, hlavně zdravím nás daňové poplatníky, kteří to jistě opět zaplatíme v plné parádě, jako vždy a vše. A opět přijedou buldozery, zplanýrují spoušť po vykácených lesích, po spadlých domech a mohou tam klidně zahrabat i nás s naším hezkým domečkem, zkulturněným pozemkem, za sto let, již po několikáté.

pořád nicTo rumiště, na tom stojí náš domeček a ty vánoční stromečky vlevo, jsou dnes desetimetrové.

11

 

 

3. 08. 2011 Budu chvilku pokračovat ve svých úvahách, jak šel život a jak děti a vnoučci rostli, a jak rostl les, stromy, jen voda ve studánce je stále tatáž, teče nám z vodovodu, pijeme ji, vaříme z ní, vyvěrá ze země, přirozeně, bez jakéhokoliv čištění, ji pijeme a jsme stále naživu a zdraví více než třicet let, nepotřebujeme žádné pití z petlahví. Jistě, bylo k tomu třeba nějakých civilizačních úprav a spolupráce lidí, zde již nějakou dobu před námi žijících. Vodovod tady sice existoval, alééééé byl to historický unikát, vedený ve kmenech vrtaných a spojovaných nám neznámou metodou, možná stoletý, pokud by bylo toto zařízení použitelné dodnes, byli bychom nikdy nepřipustili předělávku v modernější systém, bohužel kmeny byly, tak shnilé že bylo nutno rekonstrukci provést, neb, voda je život.
Naše dcery s tatínkem nad hlavou, to jen aby jste věřili to, o té vlastnoručnosti toho díla. Ne nebylo to jednoduché, byli jsme mladí a chudí, jako ostatně všichni v té době, jestli někdo říká něco jiného tak lže. Měli jsme oba velice dobře placenou práci, ale bohatí lidé neexistovali, ředitel mé firmy měl o třicet procent vyšší plat nežli já, nějaké ty čtvrtletní prémie a nebyla to lecjaká firma, dnes je jednou z nejbohatších v zemi, a má tisíce zaměstnanců. Můj manžel měl dvě vedlejší práce, jak se tehdá říkalo melouchy, abychom si udrželi nějaký životní standard, bylo to nutností. A nebylo ani jednoduché stavět, materiál nebyl…… tím pádem se získával, na různých bouračkách, nebo se dělali formy na tvárnice, a tvárnice se, hezky podomácku, ze škváry, písku, cementu, vápna a vody, uplácaly, hezky na koleně a potom se teprve začalo stavět, to bylo radosti a všeobecného veselí když byla glajcha, to oslavila celá vesnice, protože radost se tenkrát sdílela, někdy i starosti, lidé si více pomáhali, více se měli rádi, a hlavně si neměli co závidět. Ty opěrné zídky jsou zbudovány z materiálu, který jsme na rumišti vykopali vlastníma rukama, každý kámen jsme měli v ruce a ctíme památku lidí, kteří tady kdysi v tomto kraji žili svůj poklidný život, byla jim vzata střecha nad hlavou, rozmetána buldozery a srovnána se zemí. Dlouho jsem žila i v paneláku, ale ani já, ani můj manžel jsme se to nenaučili, až do dnešních dnů, zametat jen ke svému prahu, přišli jsme do paneláku jako mladí lidé, spolu s jinými mladými, kteří jako my, většinou zakládali novou rodinu, měli malé děti, a také jako my byli z vesnice. Musím říci, že i po mnoha letech s některými rodinami, které stejně jak my začínali, jsme jedna rodina dodnes, nevídáme se často, ale víme o sobě a o tom jak naše rodiny žijí, a stále se máme rádi, věřím že kdybych potřebovala pomoc, mohu se na kohokoliv z nich obrátit a vím že bych nevolala marně. Mohla bych do nekonečna vyprávět zážitky, které nás stále spojují a naše společné vzpomínky na to jak naše děti rostli, na různé zábavy, které jsme pro své děti pořádali, ale také trápení, a starosti které jsme spolu sdíleli více než čtyřicet let. JE ZASE SRPEN A NEMOHU SI NEVZPOMENOUT.   Jeli jsme na dovolenou do Maďarska, babička nám hlídala naší malou dcerušku a byli jsme šťastní, měli jsme se moc rádi, jeli jsme autobusem, a nežli jsme dojeli na hranice věděla jsem že budeme mít druhé děťátko, nic jsem neříkala, ale můj muž to zajisté věděl okamžitě také, moje nevolnosti v prvním těhotenství byli takového rázu, že jsem byla po nemocnicích, sice si lékaři v té době nějaké starosti s těhotnými maminami nedělali, neměli z toho takovou hlavu jako dnes, pro ženu to byla věc přirozená, mít děti, a těhotenství jsme nepovažovali za nemoc, pracovali jsme bez omezení, a o tom, že můj stav, a stav mojí druhé dcerušky mohl být závažný, jsem se dozvěděla až po letech, ale abych pokračovala v naší cestě na Balaton, dojeli jsme do krásného letoviska, najeli na trajekt i s autobusem a měli pocit štěstí a radosti z toho, že je to úžasné jako na moři, a bylo se vším všudy, no zkrátka a samozřejmě i s tou mořskou nemocí u mě, ta holka mě dávala zabrat, už nežli se narodila a potom celý život. Cesta tam,  pobyt na Balatonu  a srpen devatenáct set šedesát osm,  a mé těhotenství, to vše spolu souvisí, ale to vám povím zase jindy. 29. 08. 2011

Ale to jsem se zapovídala zase o tom co jsem neměla v úmyslu, chtěla jsem vyprávět, o tom jaká jsme byli dobrá parta lidí, když jsme přišli žít do těch betonových krabic, zůstalo nám všem to jádro pospolitosti, bylo nás osm rodin, co jsme tak pospolu žili, děti nám rostli, v některých obdobích, nás bylo i více rodin, co držely pohromadě, a časem nás zase i ubývalo, jak se někteří odstěhovali, ale stále jsme byli a jsme většinou v kontaktu, nejraději vzpomínám na dobu, kdy jsme byli mladí a jezdili jsme stanovat, tehdy se tomu tak říkalo, několik let jsme naše pobyty střídali, hledali místo, na které se budeme vracet, a když nám začali děti chodit do školy tak jsme takový rajský plácek našli, začali jsme mu říkat zlaté písky, byl to bývalý zatopený, vytěžený kaolinový lom, s nádherně křišťálovou modrozelenou vodou, ne sinice v ní nebyli, to jsme tenkrát neznali, a písečkem bílým a jemným jako hladká mouka a tam jsme jezdili po mnoho let, trávili tam celé prázdniny. Jistě, někdo řekne, kdy jste chodili do práce, tenkrát nezaměstnanost, a sezení doma na podpoře neexistovalo. Přátelství, to opravdové, možná tomu dnes nikdo nebude naslouchat, ale ono se to jinak nežli takto to zprofanovat, totiž popsat nedá, střídali jsme se, a ten kdo měl dovolenou, se staral o všechny děti, vařil, nakupoval,  organizoval dětem zábavu na celý týden, nežli jsme se všichni sjeli na víkend a někdo je zase vystřídal ve vaření dětem a jejich hlídání.

IMG_0021_NEW

11. 09. 2011

S dětmi jsme si dva měsíce prázdnin opravdu užívali, soutěže ve sbírání borůvek, končili zase soutěží v pojídání borůvkových knedlíků, vyhrával ten kdo měl nejmodřejší zoubky, maminy se střídali někdo pekl, jiní vařili, a zase někdo jiný se staral o děti, všichni na to velice rádi vzpomínáme, těch zážitků je velké množství, pojala-li bych to jako deník, každý den přinesl nějakou legrácku, ale i špatné věci se staly, můj manžel naboural týden nové auto, ale vše co kolem toho vzniklo vám povím zase jindy.

Teď vám budu vyprávět o tom jak šla mlsná koza na zelí, a co s toho bylo za legraci, mimo ledničky, jsme sebou vezli snad vše, každý měl rozpis věcí které bezpodmínečně musíme vézt sebou, nejsem si tím tak docela jistá ale struhadlo, mlýnek na maso, a váleček na nudle to snad ne, ale měli jsme tendenci aby nic na ty dva měsíce nechybělo a časem ještě každý přispěl svou troškou do mlýna, takže když jsme se na konci prázdnin balili k odjezdu, potřebovali jsme náklaďák, ale to zase odbočuji  to vybavení, aby bylo kompletní, tak lednice jsme vyrobili jednoduše, v tom jemném bílém písečku šlo velice dobře vykopat díry, tak metr na metr vyložit je polystyrenem a igelitem a lednice byla na světě, a ne jedna,  časem už se nepoznalo co je čí jídlo, zavedl se system společné kasy, společného jídla a protože nás bylo moc, neustále  se nějaké jídlo zahráblo hlouběji, jaksi se na něj pozapomnělo a tak se stalo, že jednoho krásného táborákového večera, šla jedna mlsná koza do lednice, nevěděla do čeho by kousla, vyhrábla sklenici s naloženými syrečky, ááále dóóóbře byli uleželé, chlebíček byl ten den čerstvý, můj muž zrovna v tu dobu pracoval poblíž Vilémova a jejich chleba delikátní, boží dar, pečený v peci jsouce velikosti kola od vozu, a tak Janinka milá ( objímám a líbám má milá)  s tímto páchnoucím obrovitým krajícem, přišla k ohni, ták ty jsi si udělala blaho, a na nás jsi se vykašlala, nóó tak to si všichni budeme pamatovat,  a protože Janinka“ nébyla pyšná óna nám dó lesa na jahody dóšla“, no zkrátka šla a udělala ty krajíce velikosti kola od vozu všem. A jak si tak  hromadně pomlaskáváme, někdo v nestřeženém okamžiku, na ten pochodující chlebíček se syrečkem posvítil baterkou a to jste neviděli ten poprask.

My beautiful picture
01. 10 2011

Ještě se vrátím k tomu srpnu v šedesátém osmém. Tak se zase vracím k tomu mému výletu do Maďarska a roku šedesát osm, byli jsme ubytováni v rodinách, jedli moc dobré domácí jídlo, úžasné ryby, tak čerstvé, že se ještě mrskaly na pánvi, byli to moc hodní lidé, věděli jsme že čekáme další miminko a měli se moc rádi, tak to v mládí bývá, po čtrnácti dnech pohádky, přišla petelice jakou svět neviděl. Doma u babičky a dědy byla naše maličká dcerka, a lidé u kterých jsme se cítili jako ve své rodině se nám vyhýbají, šeptají si a nedívají se nám celý večer do očí, my nevíme proč, možnost domluvit se je jen ruštinou, a to jen přes jejich dospělé děti a oni nechtějí mluvit až nakonec řeknou, že Rusy k smrti nenávidí, že jim před lety zabili syna a udělali jim to co teď dělají nám doma, zabíjejí České lidi, byli jsme mladí a hloupí, nic jsme nechápali, ničemu nerozuměli, nevěděli ani o nějaké Maďarské revoluci, oni nám nabízeli, že tam můžeme zůstat, že se o nás nějaký čas postarají, nežli si zařídíme život po svém. Ne my jsme to za žádnou cenu nechtěli ani slyšet, máme přece doma dítě a rodiče, tedy se většina rozhodla že pojedeme domů, někteří lidé se rozhodovali jet do Jugoslávie, Maďaři byli velice solidární a radili kde a jak se přecházejí hranice, málokdo z dnešních mladých lidí si umí představit, jak se život může změnit, ze dne na den, vyprávím-li to našim vnoučatům, nechápou jako jsme nechápali my tenkrát,  jak rychle člověk může ztratit jistoty které považoval za doživotní a stabilní, tenkrát jsme nic jiného neznali, jistě že jsme měli jakýs takýs pojem o tom co se u nás, politicky dělo, že každá babička dala co měla, poslední prstýnek na poklad republiky, o nadšení s Dubčeka  a budoucí demokracie, ví bůh kam se tyto prostředky poděly a čemu posloužili, nadšení lidí před tím jak k nám přišli a dočasně u nás zůstali, všichni ti chudáci co nevěděli kam jdou a proč a za co je vlastně tak strašně nenávidíme, když nás přišli přece osvobodit. Když jsme přejížděli České hranice ještě jsme tak docela nevěděli co se to u nás stalo, na hranicích nás čekal šok, vojáci v sovětských uniformách na nás mířili kulomety a mluvili rusky. Dnes už to v sobě nemám, odpustila jsem, zestárli jako my, bohužel v nevědomosti a dnes titíž chudáci odcházejí z Moskvy na Sibiř, aby tam zorali, zaseli a neumřeli hlady, kapitalismus nového Ruska je neuživí.

Podívejte se sami co vše se odehrálo za část mého života.

2

Měli jsme dvě děti a spoustu plánů a tak nás politika nezajímala až tak, aby zasahovala do našeho života a časem jsme si i zvykli na myšlenku že to co je, je navždy, já ani můj manžel jsme nikdy nevstoupili do strany té jedné jediné, která byla u nás možná, v naší rodině se to nenosilo, většina rodiny byla a jsme věřící katolíci a můj tatínek nebojoval ve druhé světové za komunisty, ale za svobodu, i když i za Svobodu, a když se stal presidentem, byl pyšný, i proto že se znali osobně, ale byl pyšný jen krátkou dobu, a potom přišlo velké zklamání, které nesl velice těžce, říkal tak tohle je konec naděje na demokracii, a to že zlu se musí postavit hráz. V naší minulosti se vždy stálo na té správné straně, i když co je to ta správná strana, dnes ve svém věku, vím čím dál tím méně, když se pomodlím za své drahé zesnulé, ptám se vidíte to, co mě poradíte, já zase nesouhlasím s tím jak se věci vyvíjejí, s tím jak jsou dnes vychovávány děti, jak je víra a láska relativizována, profanována, jak jsou děti ve školách burcovány k výkonu a prosperitě a nevím k čemu to má vést.

 

My beautiful picture

Mladí a zběsilí v padesáti?

Do tohoto kostelíčka chodili čtyři generace mojí rodiny.

A tady můj dědeček, stál také na té správné straně, v roce 1914, nejsme Rusové byli jsme a jsme Češi, které si CAR pozval před tři sta šedesáti roky, aby Rusy naučili hospodařit.
Náš domov, rodina, vnoučata a třicet pět let neustálé práce a nikdy bych nedopustila já, ani můj muž, aby se doba vlády té jedné strany vrátila proto, že perspektivu sobě a svým potomkům si volíme my a jen na nás a na nich je, jestli to bude lepší a lepší, nikdo to za nás nikdy nedělal a nebude dělat?

DSC02972

ZÁBAVA A RADOST ZE ŽIVOTA

To jsou také mé drahé vzpomínky, v jednom komentáři mě bylo sděleno, že blogerka na plese nikdy nebyla, a tak si zavzpomínám na své mládí na dobu kdy jsme v čase, jak někteří říkají chodili po bálech, dovolili si mít spoustu krásných šatů, šitých na zakázku, nebylo to nic výjimečného, všechny jsme chtěli být hezké, na každý bál mít nové šaty, někdy se to v jiném prostředí, pokud se šlo na reprezentační ples podniku,  prostředí a soubor lidí byl jiný, tak jsme to mezi děvčaty řešily i půjčkou mezi sebou, a šaty si zaměňovaly.

My beautiful picture
Nehodlám tu knihu ještě zavřít, bili jsme šťastní a veselí, tady mně bylo pětatřicet.

 

My beautiful picture

My beautiful picture


My beautiful picture

Obrázky sice nejsou kdovíjaké kvality, technika před čtyřiceti lety nedosahovala té dnešní, ani po kotníky, ale to že jsme se docela dobře a rádi bavili, je zde zdokumentováno a z nás hezkých děvčat jsou dnes babky, mimo tedy mého manžela, ten prostě nestárne a já bych řekla, že se ani nemění, letos oslaví sedmdesátku a stále je to ten stejný hezký kluk. Také jsem nebyla holka k zahození a vystřihovaná krajka, to byla velká móda, a spoustu práce na své kráse jsme většinou odpracovali vlastníma ručičkama, na růžových šatech jsem výšivky z korálků a flitrů dělala sama, šila jsem u paní Doxanské a paní Podolské, ne nebyla to ta slavná co měla salon v Praze, byla to jiná ale její výtvory si s tou Pražskou nezadali, také se u ní čekalo třeba půl roku a šaty od ní se poznali na první pohled.

Jak jsme si mysleli, že nám to bude malé, hory nám v té době byly, tak milé že jsme si řekli, že přistavíme.

Celá ta přední část střechy, je novější přístavba.

Dalo nám to hodně práce a také starostí, o finanční stránce se nebudu raději šířit, dám jenom takový malý příklad, jedno francouzské okno stálo třicet devět tisíc, o tom kolik jich je také pomlčím, protože tehdy, když jsme začali jako mladí stavět, původně to měla být chata a na nějaké trvalé bydlení v té době nikdo ani nepomyslel. Vše se dělalo tak aby to bylo co nejlevnější a bylo tam vše jen provizorní, topení žádné mimo krbu a jedněch kamen na uhlí, ne že by nám to v té době nestačilo, jezdili jsme sem jen na víkend, prázdniny a svátky, mimo tedy doby, kdy jsme byli na cestách. 
Až jednou, nevím na čí to bylo popud, se nám naše chatička začala zdát těsná, malá ve chvílích, kdy se nás sem sjelo hodně, tak jsme si začali plánovat, že by se mohlo přistavět, děti se rozmnoží, bude málo místa, a vůbec, že až budeme v důchodu, že by jsme se mohli začít nudit, bylo rozhodnuto A TEĎ JSME TADY, ve velkém baráku a sami.

Tak tohle je království mého muže tam nejen že nechodím, ale ani nesmím, prý aby mě neranila mrtvice, tam má dílnu a kotelnu, o což já se nestarám, topení si udělal sám, velice chytře, částečně to řešil podlahovým, poháněným čerpadlem, to v té nové přístavbě, na podzim, na jaře, a v létě když je chladno, tak se to zapne na malý ohřívač na dvě hodinky a celý večer je teplo. Máme i kotel na stálé topení a krb s horkovzdušnou vložkou, topí se podle situace, potom máme ještě jedno topení, a to je nejgeniálnější, to můj drahý muž, používá nejvíce, není totiž drahé, nestojí nás nic, protože vytápíme pomocí sluníčka a zimní zahrady, No řekněte, není můj muž poklad k nezaplacení ?

 Tohle tady je venkovní posezení, zatím jsou židle na půdě je chladno a venku se nesedí, posezení je pod pergolou, a sedáváme tady když je horko, a také tady jíme, když je hezké počasí není vedro, tak sedáme na přední zahradě, pod stanem.  Za těmi dveřmi je jídelna a doprava je kuchyně a to je zase mé království. V průhledu je vidět moje druhé království, zimní zahrada, to vše jsme postavili a udělali vlastníma rukama, nebyl tady jediný řemeslník a myslím, že kdyby tady nějací byli tak by cena vyšplhala do milionů, jediné co můj manžel nedělal, jsou francouzská okna. Chcete-li se podívat jakého mám koníčka, Jsou to moje milované kytičky a dětičky.

DSC00622

A vnoučátka nám nějak povyrostla na sedm a dvacet, a čtyřiadvacet roků !

lastscan1

 

je stále jako živý
Připomněl jsi mi Slávku, tu dobu, kdy jsem chodila do práce, moje práce v bílých montérkách s  pipetkou, křivulkama, titračkama, chemickými vzorečky, je trochu vzdálena, ale na lidi, s kterými jsem tu dobu prošla jsem nezapomněla a nikdy nezapomenu, věřím, že kdyby jsme se dnes sešli, tak se obejmeme a i slzička by nám vhrkla do očí. Já na svou práci a na lidi vzpomínám často, dnes se nikdo nesvazuje s místem kde pracuje a lidmi tak, jako to bývalo dříve, natož aby vytvářel nějaké přátelské prostředí, Vzpomínám ráda na dobu, dalo by se říci několika desetiletí přátelské atmosféry, kdy jsme se jako lidé…… K sobě chovali, a mnohdy nám nestačilo být několik hodin v práci pospolu, ještě jsme zašli po práci do hospůdky, a společně se pobavili. 
V době, kdy jsi odešel do Prahy, do nějakého toho podnikatelského nebe, a já do toho rentiérského, někteří i do toho božího,  jsme se tady u nás na horách ještě nějaký čas scházeli, drželi partu, dělali recesi a bavili se jako dříve, ještě občas udržujeme nějaký kontakt, ale každý má již své a myslím, že nemalé starosti, a bohužel, na zábavu čas již nezbývá. Bylo by hezké se zase takhle sejít? A zazpívat si jako Liška, „byla malá jako myška, zdobila jí bílá liška“……….Ve kterém světě je tomu konec?


Milan je dědečkem.  


    

      

Jo jistě, kamarádství a kolegiální vztahy, nebývala kdysi fráze, s mnohými jsme ve vztahu přátelském dodnes. Viď Ruďínku, že by jsi alespoň napsal bídníče.

Je to ten úplně na konci, v té chemické kombinéze, čož tenkrát byla veliká recese, ve vlaku si všichni mysleli, že tady u nás na chalupě, přistálo ufo a tihle že jsou z NASA.

48 thoughts on “Můj život

  1. Tak jsem dnes na jednom blogu narazila na tvůj dávný příspěvek, kde jsi uvedla i své příjmení. A věř, že mne to potěšilo….stejné jméno i příjmení měla babička za svobodna …Anna Pos……vá. Moc tě zdravím Aničko

  2. Celý lidský život v jednom článku jako na dlani… Až je mi trochu smutno, jak všechno odnáší čas. Taky jsem kdysi prala na valše, topila v kamnech a vodu nosila od hluboké přehluboké studny… To je pryč a děti velké.
    Děkuji Ti za krásný článek o vodě, stromech, světě a o Tobě.

    1. Milá Anidea.
      Nic nekončí, jen se život maličko zpomalí a je třeba to přijmout a akceptovat, mívala jsem období, kdy mě deptalo to, že jsem již stará a nepotřebná.
      Dnes s mužem benevolentně k vnějším vlivům děláme jen to, co nás těší, když se nám chce a docela klidně mohu konstatovat, že sobecky, si žijeme po svém. Nemáme již k nikomu a ničemu povinnosti a pokud máme potřebu něco pro někoho dělat, je to jen naše dobrá vůle a rodina, si toho je set sakramentsky vědoma.
      Děkuji ti za ocenění naší mnohaleté práce, náš společný život bude brzy završen zlatou svatbou.

        1. Děkuji Magdalenko, je to sice maličko předčasné a nemusíme se té společné padesátky v našem věku ještě dožít ale jak jsi již řekla, naděje tu je.

  3. Krásné stránky, krásné fotky (přpomínají mi mnoho z mého dětství) – ten domeček se vám nakonec moc povedl, obdivuju… a život, podle toho napsaného, taky (i když na obojím jistě ještě pracujete. Máte můj obdiv a jsem moc ráda, že jsem Vaše stránky našla.

    1. Asi bych tyhle soukromé, osobní zpovědi, na vedlejších stránkách blogu měla smazat, je to staré, neaktuální a dnes, mě pálí docela jiné věci, o kterých píši na hlavní stránce. Získám-li ale někoho nového, i za tu cenu že přijde na tuhle starou věc, mám radost. Nemyslete si, že jste naprostá novinka pro babku, i já k vám, jsem chodívala a moc ráda, je škoda, že nepíšete? Budu se radovat z každé vaší návštěvy, i když jsem měla dojem, že jsem vám nekápla do noty ale to že jsem si o vašem životě četla moc ráda a vážím si vás i vaší odvahy, je fakt, tenkrát trochu nepochopený ale můžeme to napravit a znovu navázat lépe proto, že jsem zastáncem kulturní a etnické tolerance, rovnosti všech lidí a nesnáším xenofobii. Objímám vás. Anna

  4. Tak jsem zavítala Aničko na tvé stránky a trochu si tady začetla. Moc se mi líbí tvé vzpomínání, něco pamatuju taky, jak děda a strejda stavěli své baráky, jak jsme musely coby děti polévat tvárnice vodou, přesívat písek, atd. Všechno dělali sami, tak jako vy.

    1. Dívám se u tebe také ráda a vidím že nějak nepublikuješ?
      No jo Jitko, my jsme si spoustu věcí uměli, stále umíme udělat sami a za pár šupů? Když potom vidím někde v televizi komerční program, jak mladí kupují byt a zároveň s ním rekreační domeček o dvou místnostech za čtyři sta eur, vůbec se nad tím, jak budou celý život uvázáni na jařmo splátek nepozastaví, nerozumím dnešnímu světu?

  5. Takové vzpomínky se mi moc líbí, ráda k tobě zajdu 🙂 Pomalu si pročítám tvůj blog a musím říct, že se tu ráda chodím 🙂 Taky bych si nastavila upozornění na nový článek, ale nějak nevím kde 😦 Měj se príma příjdu zase

    1. Za ty roky co to tady sepisuji, jsem několikrát zkoumala váš admin systém Libby a stále nevím proč má někdo stránky tak, jiný jinak? Zkus se zeptat na vašem blogu. cz, někomu se daří udělat různé věci a nastavení v admin systému, někomu méně? Já mám ale něco naprosto jiného a to tvé, neznám.
      Bude mě těšit každá tvá návštěva. Anna

  6. Milé povídání, psané již s nadhledem. S přijetím toho, co se stalo, co bylo příjemné i méně příjemné věci. Taky plánuji, že jednou, časem, budu sepisovat.

    1. Zdravím a těší mě vaše návštěva, na tuhle stánku málokdy někdo zabloudí a tak mě těší dvojnásob, jsem zaměřena spíše na klábosení v komentářích, to také považuji za sepisování, každodenní tedy ne ale na pokec budete vítána vždy. Anna

  7. Aničko zase jsem pročetla kousek tvého blogu a jsem jako bych vzpomínala na můj vlastní život. Také jsme s manželem začínali na rumišti, také přistavovali, také nám obě děvčata pomáhala, a tak jsme se dopracovali do důchodu a k domečku, kde jsme se cítili nejšťastněji. Až do loňských Vánoc. To se můj manžel vypravil k zubaři, aby mu udělal nový zuby, že by si je zasloužil, poté co je na hokeji různě zohýbal. Já mu ještě slíbila, jak mu zaplatím nový můstek. No a druhý den odpoledne mi zemřel v náručí na embolii právě z těch vytržených zubů. Tak se teď každý den těšil, že zase zajedeme na chatu, když to tam máme teď už skoro vše dodělaný, když jsme se celý život nadřeli, že si to teď už budeme jenom užívat. A teď tam já přijedu a brečím. Jsem tam sama a je mi z toho smutno. Stále mne nic nebaví a je mi líto, jak málo se mihl radovat z toho, co se nám dohromady podařilo. Tak si to užívejte a buďte šťastní že máte tak nádherné místo, kde můžete být.

    1. Milá Eliz, jsme ve věku, kdy se již bojíme, jen jeden o druhého a věř, že ti velice dobře rozumím a při návštěvě u tebe na stránce, jsem měla pocit že se něco stalo, myslela jsem, že maminka? Vím jak ti je těžko, v takových chvílích ani víra nepomáhá a tu bolestivou dobu musíš nechat hojivému času. Moje víra mně často a v mnoha věcech pomáhá, v mnoha modlitbách prosím, abych odešla první, i když vím že je to sobecké. Mnoho věcí dnes necháváme vlastnímu osudu na pospas a často použijeme dnešní filosofii života, „po nás potopa„ když vidím kolem sebe odcházet přátele a myšlení mladých, lišící se diametrálně od toho našeho, nezbývá, nežli se smířit a být v pohodě tak, jak to je? Moc ti přeji hodně zdraví a netrap se, znám tebe a tvé blízké z fotografií a máš velkou pravdu s podobností našich životů, ne že bych tu dobu minulou milovala a chválila, měla ale na lidskou psýchu lepší vliv, nežli ta dnešní.

  8. ,Milá Aničko, musela jsem se jít podívat, kdo mi zanechal tak hezký komentář na mých stránkách. Dělal na mne dojem, že jsi odešla z kraje, který jsi měla ráda a tak jsem se šla podívat k tobě a začetla se do začátků tvého opravdového života. Života, kterým nás už neprovází rodiče, ale budujeme si ho sami. Je to pěkné čtení. Shledávám, že jsem o pár let mladší, podle té cesty v srpnu do Maďarska. My jsme se vrátili z Jugoslávie 1. srpna a už tam rodiče poslouchali rádio svobodná evropa a všichni tušili, že se na nás něco zlého valí. Já měla tenkrát před 8. třídou. My jsme v paneláku zůstali, protože rodiče už měli světaharcování po podnájmech a to opravdu v začátcích krutých, dost a panelák skýtal naprostý komfotrt. Moji rodiče začínali v Hostouni na Domažlicku, kam táta dostal jako veterinář umístěnku po vysoké škole. Zůstali jsme tam 10 let a pak rodiče zaveleli návrat na Moravu, odkud oba pocházejí. A do paneláku, ale na důchod si pořídili zahrádku, kterou nyní zvelebuji já. Dodnes s nostalgií vzpomínám na Horšovský Týn a Šumavu, kde jsem se učila lyžovat a kam směřovaly naše turistické výlety. A nejen tam, ale i Krušné Hory, krkonoše a podobně. Za svůj samostatný život jsem se dvakrát vrátila o dovolené do svého rodiště. jednou s manželem, když jsem čekala prvního syna a podruhé ke své padesátce s nejmladším synem. Naštěstí je to také cestovatel a na mých výpravách mne doprovází. Na tento blog se určitě vrítám. je tu hezky. Omlouvám se za tak dlouhý komentář. Majka

    1. Milá Majko, mohu-li?

      Na tuto stránku již dlouho nikdo nenapsal a je mně líto, že mnoho fotek tady již není, musela jsem zablokovat prohlížeč, ze kterého Blog čerpal a to, z technických důvodů. To jen pro vysvětlení a na omluvu.
      Již nějakou dobu na vaše stránky chodím a s potěšením je sleduji a jsem moc ráda, že jsem konečně byla schopna se dopracovat k tomu, aby jsme se seznámily my dvě, mám velkou radost. Mám jen malý okruh přátel, ke kterým chodím sledovat jejich život a oni ke mě, jsem užvaněná babka a dlouhé rozhovory mám moc ráda. Bývala jsem také solidní cestovatelka a se svým mužem jsme to měli po odchodu do důchodu, jako smysl života. Člověk míní, pán Bůh mění a zdraví nám již nedovoluje a tak se dnes zálibně podívám k těm, co jezdí, vidí, a dokumentují své krásné cesty. Těším se na další naše rozhovory, zdravím a objímám. Anna

  9. Tak prečítala som a žasnem – super fotečky, bezvadne napísané, dobre sa to číta a človek Ťa akosi lepšie spoznáva! Záhradka a okolie je super, nádherná príroda a žiť v tomto je ozaj závideniahodné. Ja bývam tiež v RD, ale okolie sa s tým Tvojím nedá vôbec porovnať! Tak, nech sa Ti tam len darí a nech Ťa sprevádza len šťastie a radosť! ☺

    1. To jak co porovnat nikdy neřeším, nechlubím se, je to jen holé konstatování skutečnosti, že život letí jako splašený kůň, a poslední léta, se mu ještě k tomu porouchaly nohy a občas i hlava ale i když to není co bývalo, mám ten život pořád ráda, všechno co jsem dříve dělala si promítám teď ve vzpomínkách a jediná, a nejmilejší moje zábava jsou kytičky, doufám že se ti líbily.

  10. Oplácím ti Tvoji návštěvu u mne. Zatím jsem pročetla jenom pár článků a vidím, že máme mnohé společné. Já jsem měla blog s asi šestiletými zápisy na “ bloguje“, který bohužel ukončil činnost. Teď již nechci znovu opisovat věci, které jsem psávala tam, a tak píši už jenom současné zážitky, či fotky z dnešních dnů. Mrzela mna ta námaha s pořízením dřívějších článků, které nakonec stejně skončily v propadlišti, a tak už z mé minulosti nikde nic nepřečteš. Ale náš „společný“ věk již sám o sobě dává tušit, že doba nás nutila žít asi tak podobně. Těším se na další návštěvy.

    1. Milá Eliško, těžko s křížkem po funuse něco radit?
      Například můj wordpress, by ti tvůj blog převedl sakum prás na jeho stránky, velká ztráta a zklamání nastává i v případě, když se nezálohuje. Moc ráda bych si bývala přečetla……… Mám u tebe, a jak vidíš i to tak cítím, protože málokdy intuitivně tyknu, bez ptaní…… Pocit sounáležitosti i když na fotce mě připadáš mladičká.

      Sem na tuhle stánku, jsem chtěla průběžně přidávat, nikdo sem ale nechodí, nikdo se nevrací, všichni vyžadují nový a nový, pokud možno „bulvár„ Dnes u mě bylo sto lidí, z toho si třicet přišlo stáhnout obrázek? Mám jen několik věrných komentujících lidí, které mám ráda s výhradami i bez výhrad? Také se budu těšit, že se poznáme, a budeme si rozumět? Hezkou neděli Eliško

      1. Ahoj Aničko.
        Ozývám se po krásné dovolené, a ráda bych s tebou zkonzultovala ty „ftáky“ co nad námi ve velkém množství letěli. Mám zvětšenou jednu fotku, kterou bych ti poslala na email, ale nikde odkaz na tvůj email nevidím. Tak mi kdyžtak odeopiš na můj. Zdravím Eli.

        1. Udělala jsem pokus Eliško, poslala ti dopis na Google, nemám ale ponětí jak to tam funguje, i když mám Google jako domovskou stránku, cca deset let, bylo to vždy jen účelově, až když mě požádala Marcelka o přidání ( mimochodem zajímavé čtení, v nářečí), teprve jsem zjistila jak ty stránky fungují, jejich mail nepoužívám. Kdyby to tam nedošlo?
          Je to mail: pospisil.hamry@windowslive.com
          Moc zdravím a přeji pěkný víkend. Anna

  11. Aničko, za tím vším vidím pořádný kus práce. Co práce, přímo dřiny! Stavět barák vlastníma rukama, kus po kuse. Když porovnám ty první fotky s dnešními, opravdu, klobouk dolů.
    Krásně píšeš, mohla bys napsat knihu.
    Nebo aspoň vytvořit kroniku pro své děti a vnuky…

    1. Jo tak to bych nemohla, když mě přijde do ruky nějaký ten novodobý cint, o kterém si jeho pisatel myslí, že je to dílo, tak obracím oči v sloup, a pocit, že si totéž, co já o těchto rádoby spisovatelích, někdo myslí o mě bych nepřežila.

  12. Aničko, to je úžasný životopis, i když jsem ho nepročetla důkladně, přece jenom jsem si nějaký obrázek udělala. I fotky jsou skvělé, pěkně jsem si při nich zavzpomínala na svoje mládí.
    Život v paneláku jsem nezkusila, ani bych nechtěla, vůbec se nedivím, že jsi utekla z města na venkov, mě to tam táhlo odjakživa. Tvoje dcery měly a mají opačný názor, tak už to bývá. Tvůj domek je krásný, úplná pohádková chaloupka. Za našeho mládí bylo těžké něco budovat, taky jsem to zažila, o to víc si člověk takového bydlení váží.
    Přeji ti spokojený život v krásném domečku u lesa a trochu ti závidím! 🙂 Hanka

    1. Možná Hanko, že před lety bych se dmula pýchou, dnes již nevím co tato vlastnost znamená, člověk opouští, jak stárne mnoho věcí, a zjišťuje , že je toho velice málo, co k životu potřebuje. Ani v tom nejmenším mě nemáš co závidět, možná práci, na kterou nestačíme a velice nás zatěžuje i obtěžuje, a začínáme uvažovat, že budeme brzy nuceni odtud odejít. Zdravím tě Hanko a děkuji, že jsi mě lépe poznala.

      1. Aničko, docela tě chápu, člověk vidí jen krásný výsledek, ale dřinu, která ho předcházela, už ne. Jedno je jisté, nemládneme a budeme se tomu muset přizpůsobit. Vůbec si nedovedu představit, že jednou opustíš ten svůj ráj na zemi, ale nic jiného ti asi nezbude. Držím palce, aby to nebylo moc brzy.
        Tenhle problém budeme asi brzo řešit s přítelovými rodiči, mají velikou zahradu a pomalu už na ni nestačí. My k nim denně jezdit nemůžeme. 😦
        Drž se, Aničko!!! 🙂

  13. Milá Aničko, znám Tě už třicet let, ale dosud jsem netušil, co se v Tobě skrývá. Máš překrásnou stránku, zajímavé příběhy a plno humoru. Díky, žes mi poslala odkaz. Ještě jsem nepřečetl všechno, ale už se na to těším. Držím Ti palce a těším se Tvou další tvorbu. 🙂

    1. Zdravím tě a objímám Slávku, šli jsme kus života vedle sebe a máme hodně společných přátel a známých, s některými jsme si blízcí, na mnohé máme společné vzpomínky, vždy jsem šťastná, když se někdo z vás, alespoň na chvilku opět vrátí do mého života, budeš mít co dělat po večerech, až tě šoupnou do našeho důchodcovského nebe, napsala jsem dvě stě dvacet sedm článků a velice mě potěší každá návštěva. Anna

  14. Máte krásny domček v nádhernom prostredí. Ja som vyrastala v rodinnom dome s velikánskou záhradou a veru ma prvé roky bývania v panelovom dome dosť deprimovalo to, keď som sa postavila v predsieni a otvorila som si dvere izby na jednom konci a dvere izby na konci druhom. Keď som si uvedomila, že vlastne nemám kam spoza tých stien okrem malej lodžie vyjsť, bolo mi hrozne. Chýbalo nám to nadšenie a odvaha, aby sme sa do nejakej stavby pustili. Dnes som si už zvykla, ale určite by som žila radšej niekde, kde by som mohla vyjsť aspoň do maličkej záhradky s kvetmi. Na tom vašom dome sa mi páči zimná záhrada, dokonca na niektorých fotkách vám v nej kvitne buggenvilea. Nádhera!

    1. Děkuji milá Danielko za návštěvu, i mě se u vás líbí neprošla jsem zdaleka vše, jste ještě krásné mladé děvče a mnoho let života máte ještě před sebou, já babka se snažím dát ze svého života své vzpomínky, někdy si pomáhám i prostřednictvím pana Google, vy své fotografie máte krásné autorské, to když jsem byla mladší, ještě nebývalo, tolik úžasných možností, budu se k vám vracet a velice ráda. Moc mě těšilo a bude těšit. Anna

  15. Pěkně napsáno, nádherné fotky. Miluji černobílé fotky a babiččino povídání o tom, co bylo… Děkuji Ti, Aničko, že jsi nám dala nahlédnout do Tvé minulosti. Jsem ráda, že zase pokračuješ v blogování, chyběla jsi mi. Opatruj se.

    1. Dobrý večer milá Amelie, je to taková ta stránka, jako bývalo za mého mládí čtení na pokračování, bývalo to v rozhlase, několik let jsem si rádio nepustila a tak ani neví jak to dnes chodí, ale tenkrát jsem to mívala ráda. Jsem uspokojena, když se někomu mé vzpomínání líbí, napíši něco jen když nějaká vzpomínka zaujme mou pozornost, honem to napíši, jinak to hned zase zapomenu, je to trochu zmatené, doby se různě střídají ale jinak to neumím, také ti děkuji za tvé návštěvy. Anna

  16. Promiňte paní Aleno, tak dlouhou odmlku i to že nemohu oplatit váš komentář, vaše stránky jsem sice našla, ale bohužel se mě nepodařilo se k vám přihlásit, ani vložit komentář, je to naprosto jiný systém než jaký já používám, a možné je i to že to s ním neumím, ale přesto jsem ráda za vaši návštěvu a těším se, že zase přijdete. Anna

  17. Milá paní Anno,
    děkuji za tento web, který je jako pohlazení po duši, se všemi milými komentáři se ztotožňuji, je to taková zářící kapka v moři. Web se mi moc líbí, nemám ještě vše pročtené nebo prohlídlé, a budu se sem vracet, doufám, že budete pořád co číst. I já jsem s manželem vlastními silami zbudovala domek, který se buduje už dlouho, neb penízky nestačí, a tak po pytlících cementu žijeme v našem zapadákově, ale jsme šťastni, že nejsme v paneláku a ruchu města, přestože jsme tak oba začínaly a spaly na jedné posteli. Naše děti se nám nevyvedly podle našeho přání, ale život jde dál a snažíme se žít poctivě a máme radost ze svých zvířátek a přírody kolem sebe. Tedy tak trochu mi Váš životní osud připomíná ten můj, proto vám velice dobře rozumím a nad některými věcmi, o kterých píšete, je mi také smutno. Tak tedy přeji chut na psaní dalšího a děkuji. Vaše Alena.

  18. Mate krásnu stránku,. Ja/my som od základu rekonštruovala „zrúcaninu“, tak mi prišlo že vás poznám 🙂
    Vidím, že budem mať u Vás čo čítať.
    Ja zas mám s mladými dobré skúsenosti, robili sme nejaké projekty.
    Nedám na nich dopustiť.
    Prajem Vám vo všetkom , Bo

    1. Dobrý večer Bo, vítám vás tady na té jedné stránce, je mě líto, že vám to nemohu oplatit, váš gravatar u mě nefunguje, možná až vás někde náhodou najdu, tak velice ráda odpovím, je to zřejmě nějaký technický problém. Zdravím Anna……http://annapos.wordpress

      1. Dobrý deň, Annapos,
        problém nie je, ja žiadnu stránku nemám, ani skype, ni telku, nie som fanda sociálnych sieti, skúšam či sa dá takto žiť. – Dá sa :-))

        Z toho je mě jasné jaké se mě dostalo cti, že jste udělala výjimku ze svých zásad, a napsala. Děkuji Anna

        123Friendster.Com

        1. Samozřejmě že dá, ale je to škoda, já sama kontakt s lidmi, ten reálný i ten virtuální k životu bytostně potřebuji, a je-li to jednostranné, ztrácím důvěru, anonymní je vždy podezřelé, bylo by mě milejší se obracet na konkretního člověka, i když, vše je relativní ? Někdy musím dlouho poznávat, než rozliším s kým mám tu čest i když ho znám osobně.

  19. Velmi miluji opravdové příběhy ze života a toto je nádherný příběh. Kdybych tvrdil, že mě nechytil za srdce, lhal bych. Moc se mi líbí ty černobílé fotografie. Mám totiž rád staré fotky, tento otisk času, ke kterému se rádi vracíme. Hezký blog. Rád se sem budu vracet. Je tu prostor i hloubka. A kde je prostor a hloubka, tam je i malé srdce.

    1. Vítá vás babka Anna.
      Mít tady malé srdce je velice hezké, doufám že bude hezké vše, co si kdy spolu povíme a také doufám že toho bude hodně, tato má stránka není uzavřená kapitola, je to takový můj blbník, vždy když si na něco ze svého života vzpomenu, tak to sem píši, je to můj obyčejný svět a obyčejný život.

  20. Ahoj, přeju ti krásný večer a děkuji za návštěvu na blogu Wicka, když dovolíš dám si tě také do stránek a blogů které ráda navštěvuji. U tebe se musím pořádně porozhlédnout je toho to moc a všechno mně zajímá. Takže si počtu. Děkuju za návštěvu. Krásný zbytek dne.

  21. Aničko, krásně jsi to napsala. Člověk si obydlí víc váží, když na něm nechal kus života a potu. Stavěli jsme své obydlí za stejných podmínek. Nyní si uvědomuji, že vlastně nevím, jestli nám pozemek patří (právo osobního užívání). Budu to muset zjistit. Také jsme postavili vlastníma rukama, za minimální mechanizace.
    Děkuji ti za návštěvu a pochvalu. 🙂

    1. Je tak těžké vyjádřit nějaké pocity tomu, kdo to neprožil, lépe se to říká tomu, kdo rozumí, já například, promiň toto mé osobní vyznání, mám problém s mladými lidmi, nemohu se jim zanic na světě dostat pod kůži, ani svým vlastním, nesnáším neúctu k hodnotám, neb vše ve svém životě jsem si musela tvrdě zasloužit a proto si vážím všeho co mě život dává, a dnešní heslo dne, nějak bylo, nějak bude, uplatňované bez úsudku, je mě proti mysli, nejdřív šetřím a potom buduji, kupuji, cestuji, ne naopak a práce je a byla vždy smyslem života mého, i mého muže. Většinou hledám a nacházím lidi, jako jsi ty a cením si jejich zájmu o dění, o takových věcech, které jsou životně důležité, jak třeba sklidit obilí na chleba a neotrávit celý národ námelem, který narůstá na žitu, když je pozdě sklizené a ty jsi vyjádřila to co se moc málo presentuje PRÁCI, A TOHO SI VÁŽÍM, LIDÉ SI JEN CHTĚJÍ UŽÍT ŽIVOT A TO JE MOC MÁLO !!!

  22. Anno, perfektně napsáno a vystiženo, jak to u nás chodívá – člověk a moc úřední… zájem- nezájem a politika okolo. Ale podle posledního obrázku (aspoň), krásné dílo se podařilo!! A s těma blbama, s kterýma se člověk bohužel dál bude potkávat, s těma se boj nevzdává, i když výsledky bývají mnohdy chabé. Tož, ať se v domácí oaze u vás dál dobře daří! (Záda a klouby nebo vícero plevelu na zahradě – to je přece houby proti svěžesti touhy někdy až vesmírné) 🙂

    1. Ani nevíš Břetislave, jak mě tvůj komentář potěšil, za prvé, jsem myslela že jsem něco udělala špatně a nová stránka, není vidět, dělám nové stránky proto, že je to už tak nabyté a dlouho se to načítá a za druhé mě těší tvá sounáležitost, proti těm blbům, jak říkáš, se budu muset zřejmě postavit vlastním tělem jako to dělají aktivisté na Šumavě, nevidím jinou možnost, zřejmě to neunesu psychicky až sem dorazí těžká technika a vše tady zdevastuje.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s