No a co ?

Je to dávno, co jsem si říkala až přestanu pracovat, začnu něco pořádného dělat, naše cesty, byly ta pořádná věc?
Prvně jsme jeli ukázat vnoučatům svět a tenkrát bylo co ukazovat, dnes jsme srovnali krok a někde jsme i napřed.
Nemám ráda ten pohled mnohých s krátkou pamětí a je to divný úkaz, u nás ale všeobecný. Člověk jak stárne, nepamatuje si nové zážitky ale slogan: “ Když bylo hůř, bylo líp „  dnes hojně používaný svědčí o tom, že mnohé je postaveno na hlavu, včetně ČESKÉ PAMĚTI.

CESTOVÁNÍ ?

Si pamatuji před tím, když bylo hůř, i po tom.
Je pravdou, že si nepamatuji co bylo dnes ke snídani.

Karel IV

Není jen náš, potkali jsme jeho a ČESKÝ FENOMEN, již tenkrát na každém kroku, po celé Evropě.

Počešťování, no odpusťte prosím, když si něco počeštím, nic se neděje, ne?
Každý si tady dělá co chce, tak proč ne já, babka nad hrobem, změn je neustále tolik, že ani naše prase, se v tom nevyzná. Nebudu mluvit o drahých změnách, co mají nastat třeba v našem světovém NAME, Dobrý pisálek nejsem a oficiální medium také ne? i tam, to je kapitola sama pro sebe.
Mění se šaty, boty, názvy ulic, podle politických palic, a ještě s tím mám začínat já. Ne, co je dáno to tam i zůstane, nic již měnit nehodlám.

PROVENCE-FRANCIE

Tak se to správně píše a co tam na těch fotkách, kdysi bylo dáno, to je psáno a měnit to nebudu. Když si na to ukážete myší, je tam vždycky všechno špatně a když si kliknete, je to větší a také špatně.
Máš v tom babi pěkný binec, říkal onehdá děda, když něco hledal a já mu na to, že na tom již prd záleží.
Procestovali jsme mnoho zemí a kdo si má pamatovat kudy, kde a kam jsme to vlastně jeli a navíc, zjara tam a na podzim domů a také je to spoustu let, že? Pamatuji si ale dobře, že Provence, jsme projeli dvakrát i když je to již dlouho a loni, jsme se jen lehce dotkli.

B  Y  L  O    T  A  M    A  L  E    K  R  Á  S  N  Ě .
Velká písmena v titulku, jsou odkaz a bude platný jen krátkou dobu.
Jaro a podzim, od sebe rozliším a že jsme si s dědou a přáteli, udělali vzpomínkový večer, tak vám z toho něco utrousím, abych vás neunudila k smrti politikou a brbláním. Že vám nebude vadit, že je to namíchané?

Je to cesta dlouhá, trvala dvacet šest let, a budu o ní povídat s každým, kdo o to bude stát, článek je jen pobídnutí a že se to správně píše Annecy a s tvrdým y, to vám řeknu až potom.
To, co jsme tam dělali a že tam odtud jsou přátelé, jejich návštěva předloni, i letos, se kterými jsme byli plesat, o tom to také je a jestli o to budete stát.

Všude dobře, proč být tedy doma?
proto milí říkal kdosi,
všude chleba o dvou kůrkách.
Na rukou tě francouz nevynosí,
hrdý je, jak v českém poli pštrosi

Někde bagetkou tě uctí
jinde papírem jen šustí
strava francká, ta je chudá
ryba solená a v moře ústí
stěží lanýže ti někdo podá.

U Marseillais, si námořníček nevyskočí
ryba solená a sejra brousek
na moře jen loďku stočí
levandulí zavoní jen země kousek
na chléb dá si, provensálské koření.

Gabenovský rolník, ten se naplahočí
víno naředí a mozol v dlani poplive,
práce ta ho nevyděsí,
motyka mu drásá ruce do krve
vinici když potem rosí.

 

 

Necestujete

Chápu, někdo má rád vdolky, jiný holky.
My s dědou ty ČESKÉ, TRADIČNÍ vdolky rádi, jen se i ve stáří držíme toho, že změna je život a žít se musí, i kdyby na chleba nebylo.

Cestovat lze všelijak, nákladně, rychle a zběsile, někam profrčet po dálnici, třeba Německem a nevidět nic, nežli barieru stromů a zeleně kolem dálnic, při čemž si ani nevšimnete, jak tam ti lidé žijí a čím, PROSTĚ JE NEPOZNÁTE.
JSME COURALOVÉ, cesta kamkoliv nám trvá dlouho, tu se rozhlédneme, tam se zastavíme a díváme se, MLUVÍME S LIDMI a ptáme se, posedíme v hospůdce a pohovoříme o čemkoliv, jak třeba žije zemědělec v Německu, nebo ve Francouzském Alsasku. Jak vypadají vesnice a pole, nás zajímá. Ale každý to nemusí, nestojí o to.
Vidět se dá i jinak, jak kdo, kde žije.
Když tedy chci někoho hodnotit a soudit, jak se to dnes děje.

Kdo je u nás návštěvou, byť třeba vzácnou, za čas, někdy třeba za dlouhou dobu.
Kde jsou rodinné vazby, je to jen návštěva, která mě znávala, já jsem ale někdo jiný, ztrácí-li se, dejme tomu moje důstojnost a moje stáří to nemíní akceptovat. Všem okolo je to však jedno, oni si žijí své životy?
Soužití více-generační, mnohde ve světě, ještě je a asi i zůstane samozřejmostí, dědí se vše, z otců na syny a dcery, což u nás dávno pominulo a dokonce je to považováno za přežitek. Proč, protože k půdě a domovu, se vztahy zpřetrhaly, již před třemi generacemi.

Již jsem se zmínila TADY a budu se zmiňovat o tom,  že třeba tradice a způsob života, byl a je od té podstaty u nás odtržen a jít se podívat do skanzenu u nás, abych se podívala jak se kdysi žilo, nás neláká proto, že jinde se tak stále žije.

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

Nejsem odtržena od života ani tady u nás a mnozí, co mluví o tom, co mohli mít a nemají, jak je tahle doba vykořenila a odtrhla od reality každodenních životů, si po dvaceti šesti letech svobody a možností, lžou do kapsy, když neustále říkají, to ONI,  mě by jen zajímalo, kdo jsou vždycky, ti oni? NEB KAŽDÝ JSME STRŮJCEM SVÉHO OSUDU, CO MYSLÍTE?
Pokud bych chtěla o něčem tady diskutovat, tak je to český venkov, jeho dnešek a budoucnost, možnosti i nemožnosti.
Je to, co dnes jsme, co jíme pro vás zajímavé, ve vztahu kdo a jak to vypěstuje? Velkou módou dnes, je všude vykřikovat o odtržení se od Evropské unie, víte co potom budete jíst, ŘEPKU?

Teplé pohlazení bez sněhu.

Kdekdo to chce, má to rád
dětská objetí a samet kočky
hebký sněhu dotek, obejmout a zulíbat 
tiše se jen dívat, jak padají vločky. 

Svatý Martin žebrákovy, plášť již dal 
Listí odletělo dávno, nikde žádné vločky
snížek hebký ještě nepadal
pohladím jen hebký kožich kočky. 

Sníh u nás tedy již padal, dávno před Martinem, s oním světcem, máme tradiční vazbu a mnoho společného, je to patron naší rodiny. V kostele SVATÉHO MARTINA jsem se vdávala já, moje dcery, křtili jsme své děti a vnuky. Jeden náš vnuk, se jmenuje Martin a jak jinak, také byl v tomto kostele pokřtěn. O tradicích v naší rodině mluvím často a jen pár důkazů, si dovolím publikovat proto, že je těžké najít ty, kde není nic, co by dokazovalo konkrétní lidi a čas. V den sv. Martina jsem se dívala na krásné ráno, pohladila naše nové, pět měsíců staré kotě, vzpomněla na svatby a křtiny, na neposlední místo ve svém srdci a životě vložila to, jak se MARTIN- VOJÁK, rozdělil o svůj plášť s nejmenším z nejmenších, žebrákem.