Když na území Volyně vstoupila Rudá armáda, dlouholeté společenské poměry se začaly rychle a radikálně proměňovat. Na reálném gymnáziu v Lucku se namísto polštiny začala vyučovat ukrajinština a křížek na stěně vystřídal obrázek Lenina. Ve vsi se objevili členové sovětského lidového komisariátu NKVD a začali lidem zabírat stodoly a zvířata. Tehdy začali ze školních lavic mizet první Helenini spolužáci ‒ děti statkářů a odpůrců komunistického režimu.
„Ve třídě nás bylo šedesát tři. Seděli jsme po třech v jedné lavici, někdy i po čtyřech,“ vypráví Helena. „A já jednoho dne přišla do třídy a polovina dětí tam není. Ptám se, kde jsou všichni? Co se stalo? ‒ Ty to nevíš? Přijeli nákladními auty k nim domů, protože museli zadat adresy, kde žijí, a odvezli je na nádraží. ‒ Všechny je odvezli na Sibiř, už jsme je neviděli.“
SEDMIKRÁSKO, již dlouho se snažím k tobě podívat, žel to nejde, máš to zaheslované a blokováno Proč? gravatar mně říká že jsi tady byla…………
Moc tě zdravím děvče, zajímáš mě, jak žiješ?
Hroby našich předků.
Zapomenuté, travou zarostlé a vzpomínky těch, co také dávno spí svůj věčný sen, sen který se nikdy nesplnil, položit kytičku na hroby svých rodičů
pohřbených za války, bez poct a okázalých náhrobků, jen pod křížkem beze jména. Tolikrát to moje maminka oplakala a vyprávěla, že jsem ta místa znala jako bych tam byla. Vyprávění o našem lese, ve kterém se sbíraly houby tak, že se sekaly kosou mě rozesmávalo po léta mého dětství i mládí, vyprávění o štikách v našem rybníce ve kterém se před vánoci vysekala díra v ledu a ryby se lovily do podběráku, jakmile se přišly nadýchat k díře v ledu bývalo pro mě pohádkou na dobrou noc a lepší nežli dnešní horory, bývala ta vyprávění o saních zapřažených za dvěma koňmi, uhánějících lesem před smečkou vlků. Bič v rukách mé maminky jsem si nikdy nedokázala představit a její planoucí pohled, když mluvila o tom, jak by ho tenkrát ráda použila na jisté lidi co jako vlci, chodili dům od domu a ždímali poslední hrstku obilí zakopanou v zemi pro účel příští setby… „AŽ BUDE PO VÁLCE„ . Vyprávění o vlcích v dlouhých, kožených kabátech vodících ji, ještě děvče od vesnice k vesnici pod napřaženou zbraní a ukazující ji jako vystrašené zvířátko, ji, tu kulačku, co neplnila dodávky pro frontu a vlky křičící, že na Sibiř budou vyvezeni všichni, jí podobní co vykořisťují zemi SOVĚTŮ! To je ten příběh tety, co přijela z té daleké země po desítkách let odčinit to, za co trpěla moje maminka, kterou zaměnili za sestřenici. Ano, zachránili si asi život utajeným útěkem a strastiplným, putováním na druhý konec světa a vystavili tak část rodiny ke stejnému údělu který by je jistě čekal, kdyby kněz nebyl tak odvážný a za moji maminku se nezaručil a netvrdil, že ona je jen služkou v tom domě a že s těmi uprchlíky nemá nic společného ale měla a máme dodnes. Ráno se přehnala fronta, vítězili Němci, vybíjeli dobytek, ničily životy a majetky, odpoledne se hnala Rudá armáda na druhou stranu, vzali vše co našli a v noci přišli Banderovci vraždit Polské lidi ve vsi a vykrádali poslední jídlo co zbylo po dvou frontách. Moje maminka se dožila konce války, rodina byla roztroušena do různých koutů světa, jistě ne vlastní vůlí a vinou a po desetiletí tak nějak držela pohromadě a všichni o sobě dávali vědět, jak a kde žijí. Tak jsme si s touto tetou my dvě byly blízké i když jsme se setkaly prvně v životě a bylo to takové radostné a bolestivé zároveň, že jsme to jen my dvě kdo tohle všechno zná, ví a může ještě něco udělat, aby to nebylo zapomenuto a smazáno navždy, mluvily jsme dny a noci, ona o tom, že není nikoho, kdo by to všechno za ni dotáhl do konce a já o tom, že ani my tady nemáme již jak zasáhnout a zapsat tu historii, do kamene hrobů našich předků a tak to stejně zůstává na šikovnosti právníka a několika podpisech? Že se za rok setkáme a snad již zůstaneme pohromadě, je v našem věku přání rovné snu našich zemřelých předků, položit kytičku na ty hroby.
NAŠE MILOVANÁ TETA ODEŠLA K PŘEDKŮM. DEJ JÍ PÁN BŮH VĚČNOU SLÁVU.
Cara Laura, la foto è Helena Esterkesova e puoi leggere la grande storia sul link. Grazie davvero, dal per la tua amicizia. Scriverò un po ‚su questa solo pagina, sto migliorando su Twitter. Ti amo, mio caro. Anna
Historie je jako otevřená kniha v níž je ukryto ponaučení pro všechny do budoucna, stačí si ji jen přečíst
Je třeba nezapomenout. Když lidé zapomenou – historie se zopakuje.
Mám strach, že se to vše zase vrací
SEDMIKRÁSKO, již dlouho se snažím k tobě podívat, žel to nejde, máš to zaheslované a blokováno Proč? gravatar mně říká že jsi tady byla…………
Moc tě zdravím děvče, zajímáš mě, jak žiješ?
Hroby našich předků.
Zapomenuté, travou zarostlé a vzpomínky těch, co také dávno spí svůj věčný sen, sen který se nikdy nesplnil, položit kytičku na hroby svých rodičů
pohřbených za války, bez poct a okázalých náhrobků, jen pod křížkem beze jména. Tolikrát to moje maminka oplakala a vyprávěla, že jsem ta místa znala jako bych tam byla. Vyprávění o našem lese, ve kterém se sbíraly houby tak, že se sekaly kosou mě rozesmávalo po léta mého dětství i mládí, vyprávění o štikách v našem rybníce ve kterém se před vánoci vysekala díra v ledu a ryby se lovily do podběráku, jakmile se přišly nadýchat k díře v ledu bývalo pro mě pohádkou na dobrou noc a lepší nežli dnešní horory, bývala ta vyprávění o saních zapřažených za dvěma koňmi, uhánějících lesem před smečkou vlků. Bič v rukách mé maminky jsem si nikdy nedokázala představit a její planoucí pohled, když mluvila o tom, jak by ho tenkrát ráda použila na jisté lidi co jako vlci, chodili dům od domu a ždímali poslední hrstku obilí zakopanou v zemi pro účel příští setby… „AŽ BUDE PO VÁLCE„ . Vyprávění o vlcích v dlouhých, kožených kabátech vodících ji, ještě děvče od vesnice k vesnici pod napřaženou zbraní a ukazující ji jako vystrašené zvířátko, ji, tu kulačku, co neplnila dodávky pro frontu a vlky křičící, že na Sibiř budou vyvezeni všichni, jí podobní co vykořisťují zemi SOVĚTŮ! To je ten příběh tety, co přijela z té daleké země po desítkách let odčinit to, za co trpěla moje maminka, kterou zaměnili za sestřenici. Ano, zachránili si asi život utajeným útěkem a strastiplným, putováním na druhý konec světa a vystavili tak část rodiny ke stejnému údělu který by je jistě čekal, kdyby kněz nebyl tak odvážný a za moji maminku se nezaručil a netvrdil, že ona je jen služkou v tom domě a že s těmi uprchlíky nemá nic společného ale měla a máme dodnes. Ráno se přehnala fronta, vítězili Němci, vybíjeli dobytek, ničily životy a majetky, odpoledne se hnala Rudá armáda na druhou stranu, vzali vše co našli a v noci přišli Banderovci vraždit Polské lidi ve vsi a vykrádali poslední jídlo co zbylo po dvou frontách. Moje maminka se dožila konce války, rodina byla roztroušena do různých koutů světa, jistě ne vlastní vůlí a vinou a po desetiletí tak nějak držela pohromadě a všichni o sobě dávali vědět, jak a kde žijí. Tak jsme si s touto tetou my dvě byly blízké i když jsme se setkaly prvně v životě a bylo to takové radostné a bolestivé zároveň, že jsme to jen my dvě kdo tohle všechno zná, ví a může ještě něco udělat, aby to nebylo zapomenuto a smazáno navždy, mluvily jsme dny a noci, ona o tom, že není nikoho, kdo by to všechno za ni dotáhl do konce a já o tom, že ani my tady nemáme již jak zasáhnout a zapsat tu historii, do kamene hrobů našich předků a tak to stejně zůstává na šikovnosti právníka a několika podpisech? Že se za rok setkáme a snad již zůstaneme pohromadě, je v našem věku přání rovné snu našich zemřelých předků, položit kytičku na ty hroby.
NAŠE MILOVANÁ TETA ODEŠLA K PŘEDKŮM. DEJ JÍ PÁN BŮH VĚČNOU SLÁVU.
Anna cara, sei tu in foto? MI sei mancata, un abbraccio grande, vado a leggere la vita di Helena, ❤
Cara Laura, la foto è Helena Esterkesova e puoi leggere la grande storia sul link. Grazie davvero, dal per la tua amicizia. Scriverò un po ‚su questa solo pagina, sto migliorando su Twitter. Ti amo, mio caro. Anna
Ho letto Anna, bellissima storia, bacioni cara, ti voglio tanto bene anch’io, ❤