Slíbila jsem

A nesplnila.
Nadpis byl a je to, i odkaz  :

Ráno vstanu, přelezu mámu…


Moje vyprávění, je rubrika která mívá komentáře proto, že mnohé zaujmou vzpomínky na dobu dávno minulou. Ne fotkách jsou naše vnoučata, s pradědečkem, dědečkem a prastrýcem, pradědeček a prastrýc již nežijí.
To ale není to, co chci vyprávět. Statek, pole a zahrada, je to meritum věci.

Můj tatínek byl dříč, tedy ne jen on, naši rodiče všeobecně. Moje vzpomínky jsou na práci a povšechně, v té době, nic jiného pro ně nebylo důležité, jen práce.
Když jsme si chtěli vnuky užít, jeli s námi k pradědečkovi a oni ho milovali, byl to takový ten, “ BOŽÍ ČLOVĚK „ musel ho mít rád každý. Z našich rodičů, prarodičů dětí na fotce, žil již jen pradědeček. Těmto, tenkrát malým, je dnes dvacet osm a dvacet šest let, brzy bude o rok víc. 

Pole lány, zahrady, spousta ovoce a zeleniny, to se muselo zpracovávat a kdybychom se udřeli všichni, zvládalo se to stěží a děti, později vnuci, tenkrát malé a jak rostli, pomáhali, třeba očesat drobné ovoce, angrešt, rybíz.
Můj bráška v té době, již našich vnoučků, (dokumentováno) žádná ho nechtěla, žil sám s tatínkem proto, že se ženám nelíbilo jeho bříško, až časem si našel paní, se třemi dětmi a ta si vážila a dodnes váží, že jsme ji přijali, měli a máme rádi i s dětmi.
Potom i nám odpadlo mnoho starostí, třeba mě s prádlem, to (sbalit, doma vyprat, zašít a vyžehlit). Uvařit, něco občas upéci, namrazit a dovézt, bylo samozřejmé.
Ze surovin, co pradědeček a bráška vychovali a vypěstovali, prasata, kuřata, kachny, husy, po opaření, vykuchání, nadělat polotovary a namrazit, nebo zavařit do sklenic a konzerv, nám nebylo zatěžko, neb jsme z toho také žili, jedli zdravou domácí stravu, vlastně po celý život a žijeme v trochu jiné formě dodnes. 
Mimo to, jsem pracovala na směny v laboratoři, bydlela padesát kilometrů daleko a to jsem dělala mnoho, mnoho let, od maminčiny smrti a před ní, maminka po mrtvici. Ne, nikdy mně to nebylo zatěžko.
Rodiče nás k práci nikdy nenutili, ani ti, z manželovo strany a minulý článek? to jen podotknu, i oni byli dříči a vše dělali pro nás děti. Ani my, jsme děti a vnuky k práci nenutili, nenutíme a dnes v jejich dospělosti, ba ani prosit nikdy nebudu.

Přirozená soutěživost a možná to, že když vy pracujete, oni se nudí a nakonec, je zábavnější něco dělat a soutěžit kdo víc natrhá a tak to bylo jako sériová výroba. Pradědeček a pravnoučci trhali, bráška mlel, já a děda jsme dělali třeba džem a marmeládu.
Rybízová, angreštová, meruňková, višňová, broskvová, napůl s džemy a kompoty, mošty, okurky, zeleniny, ve velkém, tak jak rok šel. Nenutím jim dnes ty věci, ba ani prosit nikdy nebudu.
Postup, no abych řekla pravdu, vypisovat to tady nehodlám, dnes si na internetu najde a použije jak chce,  každý co hledá, protože to, jak jsme to kdysi dělávali na starých, ručních mašinkách, je sice nejlepší ale také je s tím nejvíc práce, těžko to bude někoho zajímat a ani já, to dnes postaru nedělám, mám robotky. 
To ale není to pravé ořechové o čem ta řeč má být. Naše dcery o těch již mluvit nechci, s tím se hnout již nedá, mají “ stáří „ na krku a to jak žijí, mě celkem nepřísluší hodnotit a ani nechci, i když posoudím-li dnešní skoro-padesátky? jejich pocit, že jim ujíždí vlak, také moc nechápu, mám stále co dělat a život mně nepřipadá na konci ani v mém věku, i když o tom někdy žvaním.
Blogerka Sedmi se v minulém článku ptá, kde jsem v životě udělala “ podstatnou „ chybu?
Že vy mladí máte co dělat sami se sebou, víc nezvládáte? Nevím, opravdu nevím! 

Jednoduše, kde mnozí z nás, tedy naší generace udělali chybu? 
Ne všechno, co čtu a uvidím v telce je obrazem společnosti, to sice je pravda. Negativ je ale mnoho a názor, čím to asi tak bude, by mě opravdu zajímal.
Minulý článek, nikoho moc nezaujal, odezva na něj byla jen u mých nejvěrnějších pisatelek, dokonce ho ani nečetlo mnoho lidí? Uvidím, jak dopadnu dnes, neb všeobecně řečeno, se čtením je to bída s nouzí a času na oplácení mám málo,
STÁLE MÁM HODNĚ PRÁCE.  
A je to jako v jednom vtipu, kde se Sejde po letech cvrček a Prcek.
„Tak co, cvrčku, jak se máš?“
„Ale to víš, cvrkám, cvrkám… a co ty?“
„No, mně už to všechno, tak nějak, moc nejde …“

Reklamy

Pěkná buchta

Jo, to se říká, když jde nějaká taková kolem.

 

1be2681bed9b396aa4585040a17632fb_we
Tentokrát to není ten případ, já na internetu potkala docela jinou buchtu a tu vám ukáži.

Hezké a dobré

Sladké Leopardí pečivo

Jestli milujete sladké pečivo, tak se teď budete tetelit blahem!
Leopardí buchta z francouzského blogu Alter Gusto, vypadá famózně a přitom není tak složitá.
POSTUP

Jednoduše si udělejte běžné vanilkové těsto, které si rozdělíte na tři stejné díly. Jeden díl nechte bílý, vanilkový. Do druhého dílu těsta přidejte kakao ale jen tolik, aby bylo těsto světle hnědé (béžové), do třetího dílu těsta, přidejte práškové kakaa víc, aby těsto bylo o hodně tmavší. Tyto tři díly (každý samostatně) pak natrhejte na stejně velké kousky cca 10 – 13 ks. Světlé, kakaové těsto si vytvarujte do válečků … Následně, si rozválejte tmavé kakaové těsto, ale jen tolik aby vám do něj šel obalit ten připravený váleček, jiné barvy těsta. To samé pak opakujeme s bílým, vanilkovým těstem, jen s tím rozdílem, že jím obalíme už hotové, jinou barvou obalené, kakaové válečky. Pak už jen stačí naskládat do formy a začít péct!

Recept na těsto jsem tam nenašla a co je míněno běžným, vanilkovým těstem nevím? Já zkusím jemné linecké a do mléka dám trochu droždí, že použití pravé vanilky je asi zásadní, když to má být vanilkové těsto? To je na vás.
PĚKNÉ PEČENÍ A VÍKENDÍČEK. 

hezké a dobré buchty

RECEPT ORIGINAL

Je to tady zase

Čas čehosi, do čeho se vám vůbec nechce, no tedy nevím jak komu, to mně se nechce. 

Jsou ženy, muži se většinou vezou, že tuhle dobu milují, jsem asi výjimka, já ne. Tak ono je to také věkem, jsem lenoch na takové ty věci s tím spojené, jít na zahradu, vykopat brilianty tam zahrabané, vzít úvěr? No přece na nové šatečky, botičky, kabelčičky a následnou péči o tělo a duši, jako je manikůra, pedikůra, kosmetika, což většinou provozuji sama a doma, pokud vůbec. 
Vystříhání chlupů z nosu, uší a na hlavě, tomu mému, nechám na odbornících, na to tedy nemám a že to nutnost je, o tom nepochybujte, zanedbání podobných věcí, je u nás tak nějak již i věcí sešlosti přirozené a tak se nedivte té nechuti, se vytrhovat ze stereotypu. Vybalit po roce všechny ty čačky, hračky, šminky a hlavně, sebe duševně připravit na tvrdé přemlouvání dědy, že na ten ples musíme a že bez nás to nepůjde.
Mám takový neblahý pocit, že ani tu naši loňskou anabázi, jsem nepublikovala, napravím to letos proto, že situace je némlich stejná, budou prý mrazy, sněhu je již po kolena a zase bude muset děda vykopat nejdříve auto ze závějí, profrézovat půl kilometru cesty, odnést mě do auta, tak to budeme muset začít již ráno, aby jsme na té parádě byli večer, no abych to vůbec přežila a nějaké letošní fotky byly? 

This slideshow requires JavaScript.

Nevím jestli je to k chlubení, někdy spíše ke konečnému rozhodnutí s tím skončit? Bylo mně blahopřáno a že je to již pět let na WordPressu, taktně sděleno.

bloguji 5 let

Co vy lidičkové, jak si užíváte ten krásný čas karnevalů, bálů, zabíječek a vůbec, všech těch radostí masopustního veselí?