Slunce v máji

cooltext181396619595272

Šeptala mi v noci říčka, že prý se mnou tu noc přečká
jsem však strašně daleko, šeptá: „pojď sem, Aničko.“
jen si mezi vlny lehnu, břeh se zdá být v nedohlednu
a teď kolébá mě říčka, tma přikrývá moje víčka
noc je krásná, temná hříčka, ale já se utopila
tím potůčkem, jak jsem plula, v chladné rose utonula
čistá, v svěží ráno vstanu, v májovém ránu.  

 

 

Život si krásně, v poklidu běží
vstávat zas s radostí, nedělní sen

v kolébce jak slunce, za zvuku z věží
růžová naděje pro nový den
sluníčko navečer koupat se běží
o to tu kráčí a také běží, každičký den
že ráno vstane, čisté a svěží

 

 

Když zvony nedělní, mé srdce rozezní
medem a mlékem, ať země voní
sváteční štěstí nad dobrou zvěstí
naděje, láska i víra v trojici, pro duši toužící
pro tuto zemi, svět, ať je to štěstí
po kapce pokoje, a troše klidu
v míru a pokoji, zvony si zvoní
medem a mlékem, ať země voní.

 


 

00ev0531FfX 

Reklamy

Jsou svátky které neslavím

A svátky které slavím, jsou svátky kořenů.

Když jedu domů, tam kde jsem si hrála,
kde jsem to v dětství milovala,
kde jsem si svého muže vzala a své drahé pochovala.
Políčka co můj tatík oral, pohledem hladím, koníka do vozíku zapřahám,
jen přes pár slz vidím, jak šedivěl a s námi stárl dál,
hlavu pak svěsil, postával a hřívou smutně zamával.
šedivý Fuksa co nás míval v dětství rád, veselý býval kamarád, na hřbetě vozil mě a klidně pohoupal.
Mnohé je pryč, jen vír v stráních vane dál, jak vše je dávné, láska k zemi té,
s oblaky vše je dávnem zaváté.
Vítr to neodvál a kdopak by snad, kraj štěstí neměl rád,
co v dětství sladkých třešní, si tam v stráních hrál,
kamének každý v rukou tvaroval, kdo nemiloval by a šel jen dál?
Kytičku na ty hroby položím, za drahé v nebi, se tam pomodlím.
Vzpomenu na jahody, třešně sladké, co již tak krásně nevoní,
i potok pohladím a fialek trs s ním, jak maminka mně zavoní.
Kvetou ty stromy staré, co je tatík sázel, již větve staré, mají zlámané,
sedím pod nimi, jak v době dávné a z jara také vcházím, v zimy zaváté.
Ne, není mně to líto, to není žal, to jenom čas, ten spravedlivý král,
na počest domova, si zatleskal.

 

 

 

Jaro naprd ?

A očista !


Nekonala se? Ale ano, jen ta vnější je nějak zanedbána. Šero nechám šerem projíti, mlžno vně mě netrápí a splín z něho nemám, mám alespoň ještě čas si pohrát, s duší lidskou a pohledat něco, co ji potěší, očistí a uhladí emoce do sametova.


Sčítání škod, je ještě daleko a vždycky nějaké jsou a budou. Tam, kde se jaro předběhlo jsou již vidět, já je ještě nesčítám, to co se probouzí, dělá mně radost i v mlžných, šedých dnech a je-li něco, co ne, obarvím si to nějakou radostí světskou a je-li i to málo, ta duchovní, povelikonoční, to lehce nahradí.
Udělejte si veselo se mnou.

Domovy a domečky své duše, máme v sobě všichni a to, jak ty maličké jsou a mohou být zdrojem radosti a štěstí.
Je zjevné, že ty honosné, za vysokou zdí, to nebývají.