Šeptala mi v noci říčka, že prý se mnou tu noc přečká jsem však strašně daleko, šeptá: „pojď sem, Aničko.“ jen si mezi vlny lehnu, břeh se zdá být v nedohlednu a teď kolébá mě říčka, tma přikrývá moje víčka noc je krásná, temná hříčka, ale já se utopila tím potůčkem, jakjsem plula, v chladné rose utonula
čistá, v svěží ráno vstanu, v májovém ránu.
Život si krásně, v poklidu běží
vstávat zas s radostí, nedělní sen
v kolébce jak slunce, za zvuku z věží
růžová naděje pro nový den
sluníčko navečer koupat se běží
o to tu kráčí a také běží, každičký den
že ráno vstane, čisté a svěží
Když zvony nedělní, mé srdce rozezní
medem a mlékem, ať země voní
sváteční štěstí nad dobrou zvěstí
naděje, láska i víra v trojici, pro duši toužící
pro tuto zemi, svět, ať je to štěstí
po kapce pokoje, a troše klidu v míru a pokoji, zvony si zvoní
medem a mlékem, ať země voní.
Když jedu domů, tam kde jsem si hrála, kde jsem to v dětství milovala, kde jsem si svého muže vzala a své drahé pochovala. Políčka co můj tatík oral, pohledem hladím, koníka do vozíku zapřahám, jen přes pár slz vidím, jak šedivěl a s námi stárl dál, hlavu pak svěsil, postával a hřívou smutně zamával. šedivý Fuksa co nás míval v dětství rád, veselý býval kamarád, na hřbetě vozil mě a klidně pohoupal. Mnohé je pryč, jen vír v stráních vane dál, jak vše je dávné, láska k zemi té, s oblaky vše je dávnem zaváté. Vítr to neodvál a kdopak by snad, kraj štěstí neměl rád, co v dětství sladkých třešní, si tam v stráních hrál, kamének každý v rukou tvaroval, kdo nemiloval by a šel jen dál? Kytičku na ty hroby položím, za drahé v nebi, se tam pomodlím. Vzpomenu na jahody, třešně sladké, co již tak krásně nevoní, i potok pohladím a fialek trs s ním, jak maminka mně zavoní. Kvetou ty stromy staré, co je tatík sázel, již větve staré, mají zlámané, sedím pod nimi, jak v době dávné a z jara také vcházím, v zimy zaváté. Ne, není mně to líto, to není žal, to jenom čas, ten spravedlivý král, na počest domova, si zatleskal.
Nekonala se? Ale ano, jen ta vnější je nějak zanedbána. Šero nechám šerem projíti, mlžno vně mě netrápí a splín z něho nemám, mám alespoň ještě čas si pohrát, s duší lidskou a pohledat něco, co ji potěší, očistí a uhladí emoce do sametova.
Sčítání škod, je ještě daleko a vždycky nějaké jsou a budou. Tam, kde se jaro předběhlo jsou již vidět, já je ještě nesčítám, to co se probouzí, dělá mně radost i v mlžných, šedých dnech a je-li něco, co ne, obarvím si to nějakou radostí světskou a je-li i to málo, ta duchovní, povelikonoční, to lehce nahradí. Udělejte si veselo se mnou.
Domovy a domečky své duše, máme v sobě všichni a to, jak ty maličké jsou a mohou být zdrojem radosti a štěstí.
Je zjevné, že ty honosné, za vysokou zdí, to nebývají.
Anna : prostor 