JSOU MÍSTA ZASUTÁ VE VZPOMÍNKÁCH.
03. 08. 2014
Někdy hluboko, najednou přijde někdo, kdo je probudí a tak mě pan Miloš přivedl na myšlenku napsat něco o Maltě. Je jedna o které bych toho mohla napsat hodně, můj muž býval samorost a když jsme stavěli a v průběhu let i něco budovali, třeba náš kolosální venkovní krb, neměli jsme nikdy míchačku a „MALTA„ , se míchala nasucho, ví-li někdo co to je? Natáhl plachtu a řekl, Aninko namíchej asi tak, na tři kolečka malty. Tedy, na tu plachtu hodíte tři lopaty písku, nejdříve prosátého sítem, jednu lopatu vápna a půl lopaty cementu, děláte to střídavě tak dlouho, až se vám ta hromádka jeví dost velká na tři kolečka malty a potom, pěkně od podlahy, znovu a znovu, přesýpáte tu hromádku tak, aby se důkladně promíchalo to, co má být maltou. Když se vám ta sypká věc, zdá dost zamíchaná, dáte přiměřené množství té prachovité hmoty do kalfasu (škopek, necky, nebo jiný nesmysl) , přidáte vodu a mícháte tak dlouho, až je kaše (malta) hotová. Nějaký čas se dřete s tou maltou a pak, říkám já, jdi s tím k šípku, neustále něco budovat, jedu na Maltu, jestli chceš pojeď se mnou muž se zasmál a tak jsme jeli. Ty peripetie s cestou vám povyprávím posléze a nebyl to zážitek nešťastný, neb my s dědou jsme na provizoria zvyklí a z každé „špatnosti„ , ještě něco pěkného vytěžíme.
KLIK NA OBRÁZEK
Že se Malta umí vyparádit, to jsem panu Milošovi říkala, teď se může i podívat a že ty hadříky na domech, je o svátku prestižní záležitost o tom nepochybuji a každý se snaží, aby ta jeho krása, byla nejhonosnější a nejkrásnější. Přesto, že jsme věřící lidé, nepovím vám, jaký svátek to tenkrát byl, takto se jich tam asi oslavuje hodně a šatičky mají kostely uvnitř i venku. Vliv Maltézského řádu je všudypřítomný a působí velice záhadně a poeticky.
Řád Johanitů, který byl ochranným valem proti vpádu Osmanů do Evropy, zanechal po sobě stopy v mentalitě lidí i v kameni toho ostrova nesmazatelně a krásně, to kouzlo tajemna je na každém kroku a v ulicích Valletty se ten vliv katolicismu, podepřený výchovou, po staletí pěstovanou, projevuje opravdu silně a na každém kroku je cítit úcta k církvi. Památky jsou nádherné.
KLIK NA OBRÁZEK
BRITSKÝ VLIV, v té době, nevím jak dnes, byl jasně zřetelný, autobusy a telefonní budky, podobné těm Londýnským, luxusní drahé obchody, nic tedy pro nás, tenkrát jsme si nepřivezli ani suvenýr proto, že všechny suvenýry byly, na rozdíl od našich, typické pro zemi věřících a to, co bychom si rádi koupili nebylo pro naši kapsu, u nádherné sošky panny Marie, jsem se zastavila mnohokrát, rozhodovala se a dodnes toho lituji, že jsem nekoupila.
Příště vám povyprávím víc, bude-li o to někdo mít zájem a také o tom, jak dobrodružná a krásná byla cesta.
Dnes je 13-ého února roku dvou-tisícího šestnáctého a já budu pokračovat ve svém vyprávění, i když jsem se pana Miloše nedočkala a ani nikdo jiný nepřišel a nenapsal, to by mě zajímalo, povyprávěj. Budu si psát pro sebe proto, že vzpomínky se vypařují, jako pára nad hrncem a já zapomínám názvy míst, jména, čísla telefonů, i tváře přátel, nepřátel a vůbec-všeobecně, nepoznávám lidi na ulici, kdysi tak známé a mnohdy i blízké. ČAS PLYNE……
Po takzvané revoluci můj tatínek říkal, děti moje přišla doba, kdy naše, je opravdu zase naše, dřel jsem s celou rodinou celý život a teoreticky jste s toho nic neměli a teď opravdu nevím co dělat? Stáří je tady, i vy jste zestárli, děti a vnuci na polích dřít, nejen že nechtějí, ani neumí, CO BUDEME DĚLAT?
Člověk míní a Bůh mění naše plány, naděje a vůbec, život se zašmodrchá mnohdy tak, že žal je to jediné, co v tu chvíli máme… ZEMŘEL TATÍNEK, BRATR A STRÝC V AMERICE.
Na nás bylo plnit jejich vůli, především strýcovu a přání částečně takové, dát na charitativní účel část majetku a tak jsme jeli na tu Maltu. Tedy cestou na misi do Súdánu a s darem od strýce, který se nakládal nejdříve čtyři dny v Neapoli, tam tedy bylo naše první mezi-přistání a MALTÉZSKÁ ZÁKLADNA skladů pro Afriku a camp v Mayom, v Súdánu, další byla na Maltě, i tam jsme několik dnů pobyli, dokud se nakládalo, léky potraviny a veškeré vybavení pro rozšíření tábora, kde vesměs byli somálští uprchlíci a řídila to americká, polovojenská organizace řádu maltézských rytířů.
Že ještě budu dlouho psát? Nevím, nikdo nevíme co bude zítra.
Zítra je dnes.
02. 03. 2016
A psát se mě moc nechce proto, že lidé dnes jsou tak ovlivněni dnešní obavou o sebe sama, že přijmout a akceptovat jiný názor, povětšině nejsou schopni ani ochotni.
Člověk, který nikdy neměl hlad, žízeň a nežil na místě, kde tohle je běžnou věcí, kde již druhá i třetí generace žije, v pro nás nepředstavitelných podmínkách a dnes, i marně čeká na nějakou humanitární pomoc.
Kozy, které kdysi živily je a jejich děti, v táborech kam bylo soustředěno tisíce bědných, bez zdrojů obživy, již nechovají a čí je to vina, ví jen Bůh?
Napsala jsem článek a ten : ODKAZ BEZ VALNÉHO ZÁJMU prošel sítem doby, jako ostatně mnohé, pro mnohé nezajímavé téma.
Lidé se chtějí bavit a to, co se jeví zatěžující pro “ psyché „ a jejich pohodová ega, je obtěžuje a nezajímá, jen rychle nějakou novou, rádoby zajímavost, rychle dál a pryč za novým textem, obrázkem, den co den nový článek a honba za nic neříkajícím komentářem a lehkou zábavou.
Mnozí jsou ochotni podstoupit i nepotřebné činnosti, aby sami sebe přesvědčili jak je blogování, smyslem jejich životů.
Snad i mají pravdu, co dělat také na sklonku věků, to jak o tom čtu a vždycky se sarkasticky usmívám nad tím a touto hloupostí mnohých P R O- G N O S T I K Ů dnešní doby, neochotných obětovat myšlenku, korunku, trochu lásky, malou oběť, ze svého nitra.
Staré, velice staré jsou tradice i v Sýrii, kde jsou prastaré kořeny křesťanství v Krak des Chevaliers v Sýrii .
Vždy, když dnes čtu různé názory, o takzvaných “ muslimských čmoudech „ píchne mě u srdce a s bolestí a lítostí myslím na dávnou kulturu, jak je možno ji zničit, převálcovat nevědomostí, nevzdělaností mnohých, moci a ziskuchtivých.
Anna : prostor 