ČASTUŠKA

Je to takhle prosté, chuť jim zase roste,
převléci si kabáty, vystrkují rohy.
Dejte pozor páni milí, aby jste se nemýlili,
na Sibiři místa dost, každý je tam vzácný host.
vodka proudem tam prý teče, vykoupat se můžeš v řece,
kaviár a a sovětskoje, to je moje, to je moje!
Zase chválí matku Rus, ujel jim však autobus,
v šedesátém když tam byli, písně pěli, vódku pili,
Na Kolymě místa dosti, pojďte dále milí hosti,
křičíte zas, dál od Odry, Vládík, to je chlapec bodrý?
Dejte pozor na medvěda, do kaše si foukat nedá,
Miliony to již vědí, jak tam hoří plamínky, jak se jedí kořínky,
na obláčku si dnes sedí, oni vědí, oni vědí!
Vemte páni mapy sobě, jde to lehce v dnešní době,
projeďte tu širou zemi, zalkněte se nadějemi,
že se vrátí staré časy,  copak myslíte si asi? Dám vám radu jedinou.
Emigraci, pro legraci, doporučila bych vám, a pak páni,
co jste kabát otočili, Bůh vám pomoz na Kolymě,
ponesete svoje břímě! Jazyk jiščo znajetě? Частушки  петь можетe *************

Poděkoval jim RUSKÝ MEDVĚD : За героизм

Valaám – Camp zakázáno, druhá světová válka , která se nachází na ostrově Valaam ( v severní části jezera Ladoga ) , který po druhé světové válce v roce 1950 – 1984 byl zřízen pro válečné invalidy . Podle výnosu Nejvyššího sovětu litevského SSR v roce 1950 na základě . …Nacházející se v bývalých klášterních budovách
Jak se ukázalo , že by bylo lepší , nevěnovat tomu tolik pozornosti, aby si příliš namozolili oči, sovětští lidé – vítěz – Stovky tisíc lidí se zdravotním postižením : Armless , beznozí , neklidní, žebráci na železničních stanicích a ve vlacích , na ulicích …, v  blízkosti pekárny žádající o almužnu . Zbavte se jich , všemi prostředky zbavit, sovětská vláda se rozhodla . Řešení bylo nalezeno na ostrově : z očí sejde, z mysli . Během několika měsíců , země – vítěz vymazán z jejich ulic “ Hanba ! “
Byly shromážděny přes noc z celého města speciální milicí a KGB , pro převezení do železniční stanice , vloženi do van typu LC a posláni do těchto “ domů . “ Jsou shromažďováni na pas a vojenskou knížku – ve skutečnosti , byly převedeni do stavu ZK. Jak jen to vše říci těm, kteří si stále pamatují na ty dny, první várka osadníků v novém domě se skládala z 500 lidí . Z různým zdravotním postižením – bez rukou a nohou , oslepen a ohluchl . A přinesli nejtěžší , tzv. “ Samovary “ – vojáky , kteří přišli o své ruce a nohy . Lidé a vojáci zabavili jejich pasy, vlastně jejich převod do situace vězňů . Prostor v takovém domě s pečovatelskou službou byl pro lidi, které vytáhli je ze zavedeného života , i když ochuzeni , ale volní , byl to takový šok , že se začali umírat jeden po druhém .
Nyní, na hrobech jsou kříže , nastavěné, před dvěma desetiletími mnichy , označení hrobů je zakazováno, anonymní pohřby pod věšáky a čísly . Jako zločinci jsou pohřbeni . A mnoho hrobů-pozemek je zarostlý trávou a není znatelné, kde jsou hroby, nevídané , mizí beze stopy na hřbitově front “ Světová “ válka zabila 28540000 vojáků , velitelů a civilistů .
Zraněných 46250000 .
V roce 1949 , před oslavou 70. výročí Stalina v bývalém Sovětském svazu byli zastřeleni zdravotně postižení veteráni z druhé světové války . Stát jim nemohl poskytnout  ani  základní existenci a  tak je zničil . Část z nich byli zastřeleni , někteří byli převezeni na vzdálené ostrovy na severu a vzdálených koutů Sibiře . Film je nemyslitelnou historií, ničení vojáků zmrzačených i v jednom ze Stalinových táborů .Velitel Alex zjistí, že jeho starý vojenský přítel , byl také zastřelen.

Dříve a nyní

Dlouhou dobu jsem tady žila.

A takhle krásně, to pro mne doplnilo mé milé druhé já, také Anička ( witch ),
všem jistě velice dobře známá svými velice pěknými články, přece něco takového
nemohu ponechat jen v komentářích.
Doplnila Witch.

Pro lidi neznalé bych chtěla náměstí a jeho okolí trochu popsat. Bílá radniční věž je unikátní, zděná, bez střešní krytiny, již od gotických dob. Od ní vede ulička k bráně (pátý snímek zdola a poslední kadaňský). Náměstí zůstala dlažba z kočičích hlav, proto jsou tam ty chodníčky křížem krážem. V kramflecích byste daleko nedošli. Protí radnici stojí veliký kostel. Stín jeho věže je zakryt řadou domů, ale při pozorném kouknutí vypadá divně- tam je totiž barokní kašna, ze které shůry sotva rozeznáte jednu stranu. Kostel málem v 70.letech spadl, stejně jako ta široká ulice, směřující od věže kostela dolů na konec snímku, k barbakánu (na snímku 3 a 4). Tehdy přijeli Poláci, kteří stavěli elektrárnu PrunéřovII. Potřebovali katolické mše, takže kostel a jeho okolí, poškozené také nějakým menším sesuvem půdy, zůstalo. Čas pomohl, po revoluci se začalo s opravami. Z hradeb je procházková zóna na několika místech. Barbakán je celý odhalen, domky před ním jsem snad ani už po r. 1966 nezažila.
Domy kolem náměstí zčásti zachránilo to, že dostaly nové střechy a byly lacino nabízeny ještě před revolucí k prodeji. Jenže lidé se dost ofrňovali, protože nebyl materiál a všechna povolení památkářů… Přesto náměstí přestalo být romskou osadou a vrátilo se životu.
Proti těm sedmi úzkým domům u kostela stojí nahoře pěkné barokní a renesanční domy, v jednom bývala pošta. Na rohu proti tomu velkému domu s červenou střechou býval bufet Koruna, který vedla v 60. a 70.letech „Máma“. Lidé, co by dnes byli bezdomovci, jí nosili výplaty, ona jim z nich oddělovala peníze na jídlo, oblečení a podobně- a tak se u ní štamgasti stravovali a popíjeli, celí šťastní, že se o hospodaření nemusejí starat. Dodneška na ni s úctou vzpomínám. Já byla štamgast taky, chodila jsem na točenou kofolu za korunu
Udělalo vám moje vzpomínání radost? Potvrdím tedy, že kolem Kadaně bylo mnoho sadů. Na konci sídliště „B“, kde byla teplárna, rozléhal se na druhé straně silnice, za kolejemi, velký třešňový sad. Já ho pamatuji ještě obehnaný plotem. Dnes je tam nemocnice, koncem 70.let postavená Jugoslávci. Druhá část vršku byla tu a tam také porostlá stromy, ale další část sadu se rozkládala na odlehlém úbočí. Bylo tam několik třešní, u úpatí hrušně a pár jabloní. Přímo u skládky uhlí pro teplárnu, když bychom se vrátili k městu, zdivočely švetky do houštiny, kterou jsem ráda prolézala. Svah kousek za nemocnicí se v 70.letech zkultivoval na vinice. Lidé toužili po zahrádkách, ale stanovy společenství byly neúprosné: vinice a hotovo. Tuším jsme měli 5 řad révy, dole na malém kousku jahody a kytky, mezi révou zelí a kapustu a brambory. Ufff, už mě zase bolí záda… Většinu jsem plela a okopávala já 
Krajina se rychle měnila. Z okna paneláku jsem pozorovala, jak doly polykají vršky na obzoru, běhala za železniční násep sledovat umírání vesnice Bystřice, mizely vilky, aby vyrostlo sídliště „D“ a „E“, po Ohři plavaly kousky mazutu z EPRU I., takže koupat se pod městem nebo na přehradě znamenalo risknout zničení plavek. Balkón byl po třech hodinách od umytí posypán tvrdým černým popílkem, mlhy na nás valily páchnoucí, dusivý vzduch… To už je lepší. V Kadani se dá už 10-15 let dýchat.
Není, milá Witch, nic není lepší, jen se o tom tolik nemluví, jsem chemik, celý život
jsem se tímto zabývala, a musím říci že nic není lepší, jen skladba chemikálií se
změnila, pro lidi k horšímu, a hlavně se o tom už nemluví, aby se národ nedráždil,
i bez toho, jsme zlí až až.
Nezmizela jen malá vesnička Bystřice, ale i potok, který se tak jmenoval, a to je
jedna z těch mojich světových záhad, potok, který se propadl do hlubin země,
nechápu to dodnes, jak se může ztratit potok. Kralupy, město, zmizelé v propadlišti
ekonomických zájmů, tehdy se říkalo v zájmu lidu, Prunéřov, také propadliště, lidé
se nacpali do paneláků, kde neuměli a nechtěli žít, a ty chaty a zahrádky to byl jen
útěk z nocleháren, a znovu se to vrací, jen o kousek dál zase chtějí v zájmu čehosi,
už ani nemám chuť to pojmenovávat, bourat a přemísťovat, miliardy tun, země tak
drahocené suroviny, která než začne rodit chleba, rtvá to miliony let.

Děkuji milá Witch za překrásnou spolupráci a moc se těším na další.

Život lidský je sám o sobě titěrnos, já tomu říkám přemýšlení o nesmrtelnosti chrousta,
co vše, dozná změny za jeden lidský život, náměstí na které se díváte, bylo za mé krátké
existence překopáno několikrát a morový sloup dosvědčuje to že město Kadaň, téměř
vymřelo na mor, co člověk se svými bolístkami a trápeníčky na této zemi znamená a
přece dokáže, během jedné generace převrátit zemi vzhůru nohama, tak že tam kde
byl kopec je dnes díra a opačně.

Býval to krásný kraj sadů. vinic i chmel se tady kdysi pěstoval, pot, krev a slzy, a dobývati budeš.
Co to je historie, to co vykopeme ze země? Nebo to co tam zakopeme, tuny měděných kabelů ?

Nebo kosti našich předků, obrátíme tuto zemi naruby, aby nedošli klidu pro zkamenělé stromy zčernalé
a miliony let, ležící v zemi, je to pokrok, někdo by řekl že ano, já říkám ne je to drancování, ždímání,
až do morku kostí našich předků, je to neúcta k zemi, ke všemu živému a práci lidských rukou z
chamtivosti.

Místa která se obrátila naruby, střevy ven, i jejich srdce se zastavila, vesnice a městečka, jako by se
propadly do těchto bezedných děr, pro odporná slova, ekonomika, globalisace, finance, kdo nahradil
slova, jako domov, zahrada, pole, vinice.

Zámek, pomalu se sunoucí do propasti  bezedné tlamy, zvané ekonomika?

Zmizelé v propadlišti, ne dějin, ale bezedné tlamy, zvané chamtivost po penězích, ktré se kradou,
bezostyšně budoucím generacím.

Zmizelé na dně, za cenu čeho, ptám se co je tak cenné, že stojí za ničení historie, minulosti i budoucnosti.

Přísečnice, tiše spí pod vodou, ještě si pamatuji to město.