CESTOVÁNÍ PŘED „REVOLUCÍ„ ???
„Revoluce „ byla revolucí v cestování, mnoho lidí z dnešní generace, tedy ani z té střední, si na to již nevzpomíná, tedy možná ani nechce, žádosti o příslib k cestě, na takzvaný západ, si „vystálo„ spoustu lidí a tím vystátím nemyslím jen ty fronty ale i aroganci úředníčků, nataženou dlaň, papírování, ústrky a ve fázi konečné, odmítnutí s úšklebkem, přijďte za rok. Mívali jsme jako rodina každoroční pozvání od našich drahých, toužících nás vidět, protože oni sem, ne jen že nechtěli, báli se a nemohli přijet a byli ochotni naše cestování v plné výši financovat, ale měli v mnoha případech naději, že se nebudeme chtít vrátit. Když už jsme konečně vycestovat mohli, ví Bůh, proč jsme se vždy vrátili? Domov(y), máme a měli jsme jen dva domovy, za celý život, statek na vsi, mých a manželových rodičů, jeden se stal po revoluci závazkem a druhý rozdrobeným koláčem bez žmolenky, maličko trpký, jehož jsme se bez trpkosti zbavili ve prospěch manželovy rodiny, druhý závazný do dnešní doby, na obtíž a bez prospěchu. Proč píši o cestách, protože z toho vyplynuly ty cesty nechtěné, chtěné, vynucené okolnostmi proto, že všichni jsme lidé smrtelní a naše životy po životech, se musí zodpovědně a tvrdou prací řešit. A máme tedy dvě děti a vnuky?
Vždycky jsem popisovala jen v náznacích, ten sladký cukr na buchtách a budu to dělat znovu a znovu, protože o starostech a práci, nechce ne jen nikdo číst ale ani slyšet. Že jsme bývali velká svorná rodina, o našich zvycích, tradicích a životě jsem párkrát napsala a do hloubky nemíním jít ani tentokrát a za těch více než dvacet porevolučních let, je všechno ta tam. V letošním roce manželovi končí desetileté Americké vízum, nadchází čas, kdy je nutné uzavřít jednu kapitolu života, deset let po smrti jednoho ze strýců se vypořádat se závazky a buďto odjet, nebo zůstat? Ta dnešní svoboda je těžká věc, co by jste na stará kolena udělali vy?
Staré rodinné závazky, firemní a finanční k lidem a věcem tak dávno minulým, vypořádávání se se současným stavem věcí příštích? Co nás ještě čeká mimo hroby předků, strýcův popel byl převezen dávno, dle jeho vůle sem do Čech a uložen k rodičům a sourozencům do hrobu, kde spočinou naše kosti nevíme nikdy? Je závazkem to, co bylo kdysi řečeno, snad opravdově, snad v žertu před mnoha lety? O lidech a věcech na nás stále ještě závislých tam někde, kde Češi, již neumí česky, babičky a dědové nežijí a mámy je mateřskou řeč neučily proto, že ji málo uměly a tak tradice Čechů za mořem končí tak, jak začala?
Přišli tam neznajíce řeč a jejich vnuci a pravnuci zapomněli kdo jsou, i řeč rodnou a to co bývalo české, již dávno není pravda, dnes jsou ta místa Latinos, Hispanics a potomci čechů, dávno odešli jinam.
Balím to tady a již balím, rozhodla jsem se, že na vlastní oči uvidím tu subkulturu, kterou soudím a nevím proč, tak držte palečky, já pojedu s dědou, i když o svém zdraví pochybuji a to i o tom duševním. 18. 11. 2014
Anna : prostor 