Ano, zavazují

Hroby našich předků.
Zapomenuté, travou zarostlé a vzpomínky těch, co také dávno spí svůj věčný sen, sen který se nikdy nesplnil, položit kytičku na hroby svých rodičů, pohřbených za války, bez poct a okázalých náhrobků, jen pod křížkem beze jména. Tolikrát to moje maminka oplakala a vyprávěla, že jsem ta místa znala, jako bych tam byla. Vyprávění o našem lese, ve kterém se sbíraly houby tak, že se sekaly kosou, mě rozesmávalo po léta mého dětství i mládí, vyprávění o štikách v našem rybníce, ve kterém se před vánoci vysekala díra v ledu a ryby se lovily do podběráku, jakmile se přišly nadýchat k díře v ledu, bývalo pro mě pohádkou na dobrou noc a lepší nežli dnešní horory, bývala ta vyprávění o saních zapřažených za dvěma koňmi, uhánějících lesem před smečkou vlků. Bič v rukách mé maminky jsem si nikdy nedokázala představit, a její planoucí pohled, když mluvila o tom, jak by ho tenkrát ráda použila na jisté lidi, co jako vlci, chodili dům od domu a ždímali poslední hrstku obilí, zakopanou v zemi pro účel příští setby „AŽ BUDE PO VÁLCE„ . Vyprávění o vlcích v dlouhých, kožených kabátech, vodících ji, ještě děvče, od vesnice k vesnici pod napřaženou zbraní a ukazující ji jako vystrašené zvířátko, ji, tu kulačku, co neplnila dodávky pro frontu, a vlky křičící, že na Sibiř budou vyvezeni všichni, jí podobní, co vykořisťují zemi SOVĚTŮ! To je ten příběh, té tety, co přijela z té daleké země, po desítkách let, odčinit to, za co trpěla moje maminka, kterou zaměnili za sestřenici. Ano, zachránili si asi život utajeným útěkem a strastiplným, putováním na druhý konec světa, vystavili tak část rodiny ke stejnému údělu, který by je jistě čekal, kdyby kněz nebyl tak odvážný a za moji maminku se nezaručil a netvrdil, že ona je jen služkou v tom domě a že s těmi uprchlíky nemá nic společného ale měla a máme dodnes. Ráno se přehnala fronta, vítězili Němci, vybíjeli dobytek, ničily životy a majetky, odpoledne se hnala Rudá armáda na druhou stranu, vzali vše co našli, a v noci přišli Banderovci, vraždit Polské lidi ve vsi a vykrádali poslední jídlo, co zbylo po dvou frontách. Moje maminka se dožila konce války, rodina byla roztroušena do různých koutů světa, jistě ne vlastní vůlí a vinou a po desetiletí tak nějak držela pohromadě a všichni o sobě dávali vědět, jak a kde žijí. Tak jsme si s touto tetou, my dvě byly blízké i když jsme se setkaly prvně v životě a bylo to takové radostné a bolestivé zároveň, že jsme to jen my dvě, kdo tohle všechno zná, ví a může ještě něco udělat, aby to nebylo zapomenuto a smazáno navždy, mluvily jsme dny a noci, ona o tom, že není nikoho, kdo by to všechno za ni dotáhl do konce a já o tom, že ani my tady nemáme již jak zasáhnout a zapsat tu historii, do kamene hrobů našich předků a tak to stejně zůstává na šikovnosti právníka a několika podpisech? Že se za rok setkáme a snad již zůstaneme pohromadě, je v našem věku přání rovné snu našich zemřelých předků, položit kytičku na ty hroby.babičky se modlíDali jsme sloužit mši, za naše drahé a rozjímalo se nám v tom tichu a té kráse tam, moc hezky a rozuměli jsme si beze slov.
Lago MaggiorePo vyřízení formalit ve Švýcarsku, jsem tetě vyprávěla o našich cestách a kousek přes Alpy, že je místo, kde jsme s mužem byli moc šťastní a jak je tam krásně, tak prý že si tam zaletíme a mladí ať se baví jak umí a chtějí, že to hned zítra s agentem zařídí. Nemohla jsem dlouho do noci usnout, tak se mě naše přízemní poměry a celý náš upachtěný živůtek zdál promarněný, až jsem se rozplakala. Vzpomínala jsem na to, jak jsme to, co jsme chtěli poznat a vidět, draze vykupovali dřinou a odříkáním a já platím zdravím. Sice rádi, jsme v té Itálii přežívali o jedné bagetě denně a Italská zmrzlina přepočtená na koruny, stojící dvě stovky, byla nedostupným přepychem a nejsem hloupá naivní Češka, mnohé jsem poznala a viděla ale, že teta si řekne, tak si tam zaletíme, bylo i na mě moc!
Přemýšlela jsem o pachtění se, mnoha lidí a nedostupnosti slušného živobytí a myslela na všechny slušné lidi, kteří bez úspěchu a naděje na něj se honí a na ty, co z této společnosti, vždy jen získávali a tyjí dodnes?
Nějakou chvilku tetě trvalo, nežli se jí chtělo mluvit Česky, nakonec to šlo a moc dobře, mateřský jazyk se nezapomíná? I ona mluvila o penězích, o bohatství předků a začátcích v Paraguay a já si poopravovala své mylné představy, a děsila se, jak málo toho o světě víme a jak jsme klamáni a manipulováni, v zájmu čeho, ví jen Bůh a tam, kde není výchovou dáno, že ctít dědictví otců se musí, není a nebude nic ???

Pár fotek z flashky co jsem přivezla, moc málokde jsem byla a ty nádherné fotky z Lago de Maggiore si užiji, stejně nezúčastněně, jako mnozí z vás.

A naše staré fotky z Lago de Garde, obešli jsme s mužem to nádherné jezero tenkrát, dvakrát pěšky, těch šedesát kilometrů nám stálo zato projít ještě jednou, i když bych se tam bývala ráda vrátila opět, nestalo se tak a letadlo nás odvezlo na jezero Maggiore a já byla nakonec tak neschopna, že většinu času jsem ležela a nebo byla na zahradě hotelu ale i tam jsem byla jako v pohádkovém ráji . Když se zamyslím s jakou samozřejmostí dnes ten klid a svět bez války, tady u nás je brán, nevím jestli ty umělé problémy si netvoříme záměrně a všechna ta, za léta klidu vybudovaná krása, nemůže „vzít za své„ jakousi záměrně, uměle tvořenou zlobou mezi lidmi a nedostatkem víry a lásky se vše nezačalo sypat?

Dnes jsem četla

Lidské mraveniště: Všichni obyvatelé Země na jedné hromadě: Klik 

hromada lidí

V současné době žije na Zemi podle odhadů asi 7,2 miliard lidí. Je to obrovské, takřka nepředstavitelné číslo, ale vlastně to nemusí být až tak moc.

Ráj to na pohled – Před vlnami je ostrůvek chráněn hradbou větších ostrovů : KLIK

 

 Dnes jsem četla, že můj Italský přítel OSVALDO, je na dovolené, jak my říkáme v lázních a o tom nepochybuji, že lázně na srdce a balzám na duši to je: KLIK
Když jsem to viděla u Osvalada, bylo mně hned jasné, že tohle znám, že jsem tam byla, ne že bychom se tam zdrželi dlouho, jen několik dnů, při cestě k moři. Celý tento kraj je ale tak kouzelný a hory jsou moje láska, i když dnes jsou již nad mé síly, stále je mám ze všeho nejraději, je to tvrdý život i tady na těch našich kopečcích, já bez nich žít neumím a kamkoliv jsme kdy jeli, naše cesty se k nim vždy stáčejí, ať chceme nebo ne.  Proto žijeme na horách.
Pár obrázků ze stejného místa v jinou dobu, tedy pro změnu mých a klikněte si na jeden do prohlížeče.

 

 

 

Ještě chvilka sdílení?

Budu se sdílet se svými zážitky ještě o Itálii. Kdysi u nás bylo vžité heslo : „Žije si jako Ital, celý den by ležel na pláži„ Nevěřte všemu co se povídá, my v Itálii vstávaly v osm hodin, všude již jsou zalité květiny, čisté ubrusy, čerstvé chřupavé pečivo na stole, umyté i chodníky a pokropené silnice, ty chodníky by se vám , tedy v přímoří moc líbily, ráno se natáhnou nad nimi markýzy přes celou čtyřmetrovou šířku chodníku, vyndají se stolky a krásně čalouněné židličky, někde je dokonce nikdo neuklízí, na ty tři hodiny, kdy je v noci klid, to nestojí zato, každý hotel na Lidu, má své barvy a květinové vychytávky kolem nich. Vyčištěné výlohy a usměvavé tváře a to i když se jim usmívat nechce, mají to v popisu práce, když náhodou vylezete z postelí dříve, nevědí co si s vámi počít, jste jim na obtíž, protože mají fofr, aby se vás zbavili, udělají i zázrak rychlé provizorní snídaně, s haldami prospektů a radou, kam se je nejlepší vydat na výlet. Loni jsme sedávali u jídla, s takovou velikou rodinou, několik dnů jsme ty vztahy nedokázali pochopit, oni, až po ty úplně nejmenší děti, všichni a plynule přecházeli z Francouzštiny přes snad němčinu, (nerozuměla jsem) snad nějaký Švýcarský dialekt, až po Italštinu, decentní stolování, i těch úplně maličkých dětí mě fascinovalo. Když půjdete na pláž, má každý hotel svou, se svým slunečníkem a lehátky, chodníčky po plážích jsou vymetené a sprchárna u hotelové pláže je čistá, voňavá, Ráno se nejlépe vykoupete v moři, nikde není živá duše. V deset až jedenáct hodin odcházíme, nechodíme nikdy na oběd, snídaně bývají tak pestré a nestravitelně bohaté, že nám naprosto stačí k obědu ovoce, co je na míse v pokoji, Buďto k jídlu, nebo na ozdobu, druhý den si ho uklízečka vždy odnese domů a dá tam čerstvé, když tedy ho nesníme. Přes poledne držíme Italskou siestu a když náhodou se rozhodneme pro výlet, recepční si ukazuje na čelo a říká, ať jdeme spát, Protože všude je ticho a pusto, Češi jsou na pláži a smaží se jako topinky, aby bylo vidět, že přijeli po týdnu od moře. Ital chodí na pláž až k večeru, po práci, před večeří a večerní zábavou, pokud vůbec? Ti bohatí? Ti mají u hotelů luxusní bazén a na veřejnost ani nepáchnou.   
Dám vám sem jednu svou starší, opálenou, ?takovou malinkou s dědou? aby jste viděli, že ta babka ještě relativně nedávno, mohla jít na pláž, už tam ale nechodí.


 

Moc rádi jsme se po večeři prošli po promenádě, našli si tu nejkrásnější vinárničku, poseděli si jako na fotce, dali si Italskou zmrzlinu, protože po té Řecké, je nejlepší na světě. když se tak procházíte, je stále na co se dívat, všude je spoustu atraktivních výloh a Lido je táááák dlouhé, některá i osm kilometrů.

Proto jsem oskenovala tu pohlednici aby to bylo jasně vidět, že je kam jít, a to každý den, my ale většinou na pláži neležíme, poslední dobou tam ani nechodíme, je to pro nás moc únavné. Raději se podíváme na různá krásná místa, dokud můj muž může ještě řídit, jezdíme autem, někde a někdy si ho půjčujeme, to je ale moc drahé. Auto potřebujeme proto, že si užijeme i cestu tam a zpět, nespěcháme, zastavíme se na nějaký den, v některých vyhlášeně krásných místech, i si třeba zajedeme, odbočíme z vybrané trasy.

Cesta tam.

This slideshow requires JavaScript.