Až praštělo, se do práce nám se nechtělo,
Bůh odpočíval sedmý den, i člověk je tak povinen.
S pardubickou se projedem, vleže mám ale divný sen,
kytičky moje bílé jsou, na nose kapku ledovou.
Poprosím, že já vinu mám, do práce s dědou hned se dám,
kytičky moje žijí dál a odpustil mně nebe král?
Předpověď byla tedy nepříznivá, u nás na horách mrazík i v létě není ale nic neobvyklého a tak se nejdříve mého tušení děda nechytl, já ale naléhala dál a prosila, že musíme přikrýt balkony alespoň plachtou a ty nejchoulostivější kytičky, co nepřežijí víc, nežli mráz pět stupňů, jsme uklidili s dědou dovnitř a dobře jsme udělali, omrzla ale moje obrovská monstera a to byla schovaná pod pergolou a přikryta dekou, měla jsem jí dát ještě polštářek, kdyby hezky spinkala a neponocovala, určitě by neomrzla, bylo -deset.
Anna : prostor 