CESTY PRSTEM PO MAPĚ

Je to dávno, co jsem psala o tom kam bych ještě ráda jela.
Protože se tyhle sny již neplní, za jedno proto že nechceme a za druhé, nemůžeme. Někdo by mohl říci, když se chce všechno jde, to je pravda, dokud je člověk mladý a má dost sil, v takovém případě není potřeba ani tolik peněz, je to spíše věc touhy, něco prožít a vidět, jak se říká, za málo peněz hodně muziky, dnes jsme závislí na zabezpečení našich potřeb, a to je náročné po všech stránkách, už si nevyrážíme s batohem na zádech, kam nás nohy ponesou, nemůžeme si stopnout auto, nebo náklaďák, uvelebit se na jeho nákladní ploše a ujet s ním třeba tři sta kilometrů, říci anglicky, že děkujeme a jít dál. Vždycky jsem si říkala, až budeme v důchodu, procestujeme Ameriku křížemkráž. Můj muž ji navštěvoval, když nám zemřel strýček, který žil v Čikagu od čtyřicátého osmého roku, měl tu smutnou povinnost, zařídit pozůstalost, dostal velkorysé mnohaleté visum, já ne? Takže on si nesní, já stále ano, on již něco viděl a ví, já ne. Jak to řeším, to znáte, melu o tom neustále, dříve jsem to dělala proto, že jsem tvořila itinerář naší cesty cest, dnes proto, že mě to baví, i když už vím že tam již spolu nepojedeme. Co dodat, zase se projedu s Googlem, a něco vám ukáži, čtyřikrát jsem dostala pohlednici, i z cest mého muže.

Vyprávění o letišti v New Yorku a Broadway mě bylo k smíchu již tenkrát, stejně jako dnes, vyznat se v tom blázinci, co já jako malá Čechačka, si jen těžko dokáži představit musím podotknout, že můj muž anglicky neumí a nikdo se s vámi jiným jazykem bavit nejen, že nebude, ale ani stejně jako my neumíme, většinou tedy ti starší anglicky, oni zase nemluví jinak nežli svým jazykem, takže zeptat se na cokoliv nelze. Po příletu do Čikaga dostal můj muž bodyguarda, pan Černý se mu vždy a všude věnoval.  
Letiště, příjezdy, nadjezdy, podjezdy silnice, jsou bludištěm někde až čtyřproudým sem, a zase tam, všichni prý jedou na plné pecky s dvaceti centimetrovou boční roztečí, a bouraček těch není zdaleka tolik, jak by se mohlo v tom provozu zdát, policajtů se všichni bojí, je to drahá sranda, sedět v base může za bouračku každý a tvrdě, já ani když jsem byla mladší, bych si tam do auta nesedla, ani mimo město, je to možná zajímavé pro několik mužů, tedy celkem tři, co ke mně občas přijdou, nás tyto věci moc nezajímají, ale možná se rádi podíváte na Broadway, to je také moc pěkný blázinec na kolečkách, chcete-li : TEDY TADY
Rockefeller

Ne že bych někdy toužila navštívit ta Města ale tolik toho, co bych byla v Americe ráda viděla zase není, jen je to od sebe vzdáleno tisíce kilometrů a poznat ty krásy, je tak na několik let, ne na jeden výlet, který tady můžete prstem po mapě podniknout, nebude vás to ani bolet, a ani nic stát.  Cesta na Niagaru? Několik hodin se motáte, nežli vyjedete z Čikaga, potom je to již fofr, příště najdu nějaká ta krásná místa co bych bývala ráda viděla, pokud budete mít zájem se podívat?
Z Čikaga je to nejblíže, na největší divadlo, mezi Amerikou a Kanadou položené, Niagarské vodopády  z Erijského jazera do Ontárijského jazera.  Padá a teskně hučí Niagara, klikněte si: NIAGARA V BARVĚ
A pro Jarušku přidávám Alasku a trochu Kanady: ODKAZ

Reklamy