Proč vždy přeskočím jednu etapu svého života ?

Pokračovat s vyprávěním o dávných prázdninách, není pro mě těžké, vzpomínám na to ráda, jako většina starších lidí, ne jako na dobu ideální ale jinou.
Jsou v tom rozpory, co bylo kdysi cílem léta a co je cílem dnes? Kdysi se odpočívalo v zimě a to od té tělesné dřiny, dnes se odpočívá v létě, od té duševní. Mám otázku, co je pro člověka a jeho život horší? Co je duševní rovnováha a je to pro běh života přirozenější? Během tří generací se něco změnilo, až tak, že lidé přestali vnímat ty nejdůležitější věci na světě, že chléb svůj, v potu tváře, dobývati budeš?
Mám pole a nepracuji na něm, mám zahradu a nepěstuji na ní, mám zvířata a nejsou na jídlo? Je to nepřirozené? Můj tatínek se dožil osmdesáti šesti let, jeho život bylo krédo, modli se a pracuj, bez práce nemohl být, ani když už hlava nesloužila tak docela, byl na tom stejně jako já dnes, nebyl nikdo, kdo by v jeho díle pokračoval, tedy ta hodnota země, co dává chleba klesla, na nulovou hodnotu.
To byla dlouhá předmluva že? A teď budu pokračovat v tom vyprávění o těch prázdninách. To obilí nastavěné do panáků, bylo krásou nesmírnou, když dnes najdu obrázek nebo fotografii z té doby vhrknou mně slzy do očí, bylo to tak krásné vonící, to ve snopech dozrávající a sušící se žito na chleba a pšenička na bílé buchty, vždycky jsme doma měli čerstvě umletou mouku všech druhů, byla žluťounká vonící a ne jen ji, na hambalkách na půdě, pěkně v suchu, býval i hrách, čočka, mák, pohanka, fazole, nekupovali jsme ani maso, mléko a suroviny z něho, maminka dělala naše máslo, tvaroh a syrečky, ve sklípku stál kameninový hrnec se smetanou a přikousnout ke smetaně plást medu, to byl nejlepší bonbon, neznala jsem je tenkrát, až po letech, když jsem jezdila do školy do sousední větší vsi.

Nekupovali jsme ani ovoce a zeleninu, byla toho plná zahrada a v zimě plná komora, na hůlkách tam visely klobásy a uzené maso, regály byly plné zavařenin a masa v konzervách, sklenice s huspeninou a základními přípravami na vaření, aby se potom ve žních uvařilo rychle , s maminkou jsme zavařovali celé léto, každý den něco, podle sezony, jahodové a rybízové džemy, meruňky v cukru, chutnaly jako kandované ovoce, to se i sušilo, děti nemohli zahálet, spoustu zvířat na dvoře chtělo žrát a rodiče byli na poli, denní dávka trávy a kopřiv, byla moje práce, nakrmit králíky a drobná zvířata, uvařit pro ně brambory, rozsekat je sekáčkem s kopřivou a šrotem, nandat do korýtek a dát denně čistou vodu.
Večer se rozsvítil mlat a to byla moje milá zábava, přišli mladí lidé na noční výmlat, spoustu smíchu a radosti, to je moje vzpomínka, rozsvítila se světla, nastartovala mobila, Ne s mobilem to nemá nic společného, cha chá…. ,nevěděla jsem jak se to píše, věřte, že na internetu to nenajdete? Byl to stroj, který poháněl mlátičku. Obilí se svezlo na žebřiňácích s polí, vždy dávka na jedno noční mlácení, něco se uložilo do stodol a mlátilo se když nebylo dobré počasí, my děti jsme většinou pytlovali plevy, to bylo lehké, ví někdo co to je? Dříve se to dávalo dobytku, dnes je to novodobá vymoženost a móda, jíst celozrnné? Vidím že stále nejsem u konce s vyprávěním o dávných žních? Tak tedy zase příště, rozkvetly první Jiřiny a to je předzvěst podzimu, kvetou nějak brzy, nééé?

A TEĎ, VEN Z KLOBOUKU A CVIČIT!

Prázdniny na které se vzpomíná?

Nemám již komu vyprávět pohádky, vyrostli z nich moje děti i vnuci a i pro některé mé čtenáře, již odrostlejší, to nebude zrovna realita, kterou znají?
Nevím jestli jsem se na prázdniny až tak těšila jako dnešní děti, maminka s tatínkem vstávali ráno se sluníčkem a když zapadalo vraceli se domů, neměli jsme ani plynová kamna, ani elektrický sporák, když se vařilo, muselo se zatopit, v našich velikých bílých kachlových kamnech. V zimě jsem naše kachle milovala, maminka mě ustlala na peci, jak jsme tomu lidově říkali nandala na ně polštáře a polštářky a já shora poslouchala co si dospělí vyprávějí, to jsem si hověla jako „hloupý Honza za Českou pecí„ . V létě ji ale neměl rád nikdo, když se maminka chystala uvařit na příští žňový den, pro mě, můj bratříček ještě nebyl na světě a již zase není, nikdo z nich, tak hrozně dávné a snové se mně ty vzpomínky zdají. Zatopit v těch velkých, tenkrát se mě ta kamna, v létě nepřítel číslo jedna, zdála obrovská, také již nejsou, nahradil je plyn, už za mojí maminky, tenkrát byla šťastna, s tou vymožeností zapáchající bomby v chodbě. Protože ty letošní horké prázdniny, nebo jen mám ten pocit, jsou stejně horké jako v mém dětství. Když maminka večer zatopila, pot se z ní jen řinul a já sobecky fňukala maminko nevař, já nechci jíst, říkala maminka, musíme dát zítra najíst i všem lidem na poli, oni sklízejí náš chlebíček, ty zítra přijedeš za námi a přivezeš nám studenou čerstvou vodu. Nechtělo se mě, děti se koupali v rybníce a já musela vzít kárku, naložit spoustu lahví dojít k minerálnímu prameni, říkalo se tam u kyselky, vedla tam pěšinka lesem, kolem potoka obklopeného vrbami, sklánějícími hlavy až k hladině, bylo tam šero a chládek, někdy jsem se tam i trochu bála, hlavně po vyprávěnkách o hastrmanovi. Také již není, po revoluci v osmdesátém devátém, obec prohrála spor o obecní pramen a právo staré staletí a něco, zaniklo, potok regulován do betonu nemá již romantiku, krásu, ba není ani účelný, vrby jsou vykáceny a hastrman vyhnán. Zase, jak je mým zvykem, jsem někam odbočila, tenkrát jsem naplnila lahve, každou zabalila do mokrého hadříku a vezla na pole, nebudete, nebo budete věřit? Jakou chuť má studená čerstvá kyselka na poli ve žních? Všichni zasednou do stínu panáků, postavených pěkně do řad, dají si maminčinu polévku z kvasu a vdolky, které v potu tváře večer s láskou napekla, někdo si po obědě zdříml, děvčata tichounce zpívala a obílí, žluťounce zlaté, krásně vonělo a uspávalo. Lidé odpočívali dvě hodinky, přes největší horko, potom se dali do práce i já jsem pomáhala, vázala čtverečkoví dřívka s dírkou a provlékala uzlík s provázkem, děvčata si je ode mě brali na vázání snopů, srpem odebíraly od sekačky, a další za nimi hned stavěly panáky. Večer jsme my děti a mladí skočili do rybníka. Příště vám povyprávím co bylo o žních dál.