Teplo domova

Sedáme ke stolu, abychom pracovali, nasytili se
nebo abychom obráceni k sobě tváří v tvář spojili se pohledem a slovem,  
dechem i tepem srdce v jednotu společenství. Stůl je jednou z mnoha věcí,
které užíváme den co den, na jehož hřbetě (řečeno obrazně) štípáme dříví,  
své různorodé činnosti.  Přistupujeme k němu tak docela samozřejmě.

stůl (2) Usedáme ráno, ke kousku chleba s máslem v poledne troše houbové polévky a sladký vdolek s bílé mouky povečeříme již, v našem útulném malém pokoji v měkoučkých křeslech a denní náš společník stůl, je pro nás větší a větší, začalo se nám zdát, že máme k sobě daleko, tedy, ten rázný krok, za nás oba, že stůl složím do jeho útulné podoby, jednou provždy, abychom k sobě měli blíž, na jak dlouho že to bude, nikdo neví a nezná ty dny, kdy již dům a stůl, se stanou velkými, jedlíků ubývá, je jich stále méně, až dva staří lidé, mají u toho stolu k sobě velkou dálku, přes celá pole a lesy, přes celé modré nebe, přes louky s máky a kopretinami, jsem tak šťastna tím malým krokem, že zase slyšíme svá srdce přes ten stůl a dech dvou se v jeden spojil. Břečťan s vlčincem, co obrůstal ten stárnoucí dům, nám pomaloučku stmíval den. A pak někdo zakřičel, nech si ty starý stole svůj rozlehlý prostor pro sebe, neobtěžuj ten velký rozbíhající se svět, svými dřevěnými moudry, já poslechnu ten hlas a opustím ten velký svět a ke stolu se vrátím zase zpět i když se zmenší snad ten svět, děda bude rád!

cooltext1665481255

Reklamy

BÝT MLADÁ A BOHATÁ ?

POŘÍDILA BYCH DŮM SNŮ.

Na dětičky bych se vyprdla, ale vnoučci, to je jiná záležitost. Tak si tak občas přemýšlím, sním si jako každá babka, nebo i děda o budoucnosti svých vnuků, jak a pokud by o to stáli, bych jim ráda poradila a eventuálně i pomohla. Dnes je na přetřesu dnů současných, finanční otázka tou nejfrekventovanější. Nikdy jsem se já, ani můj muž nebáli začít z nuly a dodnes jsem přesvědčena, že je to jediné možné. Mnoho mladých lidí by rádo bydlelo, má možnosti a příležitosti, jaké my jsme neměli, bojí se, obávají se strádání bez peněz, bojí se mít děti, aby je snad jednou uživili, bojí se stavět dům, bojí se začít podnikat? Jako mladí jsme vkládali většinu svých starostí, do rukou Božích, používali kalkulačku jen na to aby v blízké budoucnosti, náš plán nezkrachoval, na naší hlouposti. Pomaloučku, kámen ke kameni se skládala mosaika našeho života a vše mělo svůj čas.
Stavět rodinný dům, bych svým vnukům schválila, a všemi deseti, já bych se nebála ještě dnes, když to tak nějak logicky rozeberu a spočítám, platit někde na lukrativnějším místě byt, deset-čtrnáct tisíc, nebo hypotéku a stavět, bylo by jednoduše a prostě hned vyřešeno. Kdyby ta naše „zlatíčka„ se chtěla oženit a vdát, stála o naši radu a pomoc, mám to prokoumané, do poslední nitky a všude je tolik krásné inspirace, že přechází zrak a sny se neplní jen o vánocích. Létám po tom internetu v jednom kuse a vždycky, když najdu nějaký nápad, uložím to a sním si, jak už brzy někdo přijde a řekne, budu se ženit, vdávat, a budeme stavět.
A MY JIM UKÁŽEME: TŘEBA TOHLE  . To by se mohlo líbit nám, našim mladým asi ne už tolik, ale tohle to je : NĚCO , na I dnes, je spoustu takových nápadů, ty nápady jsou jen začátek, najdete je na mnoha místech a pak to chce začít počítat, přemýšlet a také se těšit. To těšení, je moc důležité, k němu je třeba si připravit ruce, ochotné k práci, trpělivost, nic se samo neudělá a mnoho, mnoho síly a naděje v pomoc Boží.

This slideshow requires JavaScript.

Proč to píši, je jaro a můj manžel má zase „své dny„ neustále kazí koncepci mé zahrady novými nápady a já nesouhlasím, kdo ke mně chodí déle, ví že předloni stavěl provizorní boudu pro kytičky, na zimu, že ji zjara zbourá, jenže nezboural, ba naopak ještě ji protáhl přes celou terasu, kytkám se to líbilo, to ano, mě již méně, mám ráda kytky na zahradě a sama je neunesu, jsou už moc těžké a tak tam zůstaly celé léto, jednou byl důvod prostý, prší, a to by jim nesvědčilo, potom že je moc velká zima v noci, letos si vymyslel nový nesmysl, a tak si tiše doufám, jak by se mohl realizovat smysluplněji, kdyby se již někdo konečně rozhoupal a praštil do toho.

DSC00357