Sedáme ke stolu, abychom pracovali, nasytili se
nebo abychom obráceni k sobě tváří v tvář spojili se pohledem a slovem,
dechem i tepem srdce v jednotu společenství. Stůl je jednou z mnoha věcí,
které užíváme den co den, na jehož hřbetě (řečeno obrazně) štípáme dříví,
své různorodé činnosti. Přistupujeme k němu tak docela samozřejmě.
Usedáme ráno, ke kousku chleba s máslem v poledne troše houbové polévky a sladký vdolek s bílé mouky povečeříme již, v našem útulném malém pokoji v měkoučkých křeslech a denní náš společník stůl, je pro nás větší a větší, začalo se nám zdát, že máme k sobě daleko, tedy, ten rázný krok, za nás oba, že stůl složím do jeho útulné podoby, jednou provždy, abychom k sobě měli blíž, na jak dlouho že to bude, nikdo neví a nezná ty dny, kdy již dům a stůl, se stanou velkými, jedlíků ubývá, je jich stále méně, až dva staří lidé, mají u toho stolu k sobě velkou dálku, přes celá pole a lesy, přes celé modré nebe, přes louky s máky a kopretinami, jsem tak šťastna tím malým krokem, že zase slyšíme svá srdce přes ten stůl a dech dvou se v jeden spojil. Břečťan s vlčincem, co obrůstal ten stárnoucí dům, nám pomaloučku stmíval den. A pak někdo zakřičel, nech si ty starý stole svůj rozlehlý prostor pro sebe, neobtěžuj ten velký rozbíhající se svět, svými dřevěnými moudry, já poslechnu ten hlas a opustím ten velký svět a ke stolu se vrátím zase zpět i když se zmenší snad ten svět, děda bude rád!