UVIDÍME SE ? 2 Tam, tady, i jinotajně, no nevím? Zdravím s večerem mnohé, i jediného mého hosta za čtyři dny, Jarušku a děkuji jí, že alespoň ONA… Když jsem komentář před chvílí četla, rozhodla jsem se jí poděkovat a odpovědět celým článkem a že zájem potěší, je jisté.
Ráno když jsem vstala, no tedy “ ráno „ … Moje maminka by KDYSI, v osm řekla, dobré poledne miláčku? Východ sluníčka ukázal tu „obecnou špínu “ všude, rozvažovala jsem dvě alternativy, dát očekávané návštěvě notnou dávku rumu do čaje, (moc jim ten náš “ tu-Zemák „ chutná) hned ke snídani a dýchnout jim na brýle, nebo snad udělat pořádek? Pro naši ČESKOU úctyhodnost, asi vhodnější?
Na nákupy vyšlu v pátek dědu, ať jede občas mezi lidi, pustneme prý my staří, obrůstáme mechem a kapradím. Jo, jo, dole ve městě jsme tedy nebyli měsíc, namražovat kde co, i chleba, jsme zvyklí, NENÍ TADY OBCHOD, HOSPODA, DOPRAVA CHABÁ a lidé, si dávno, navzájem přestali pomáhat a já, nakonec mohu návštěvě nabídnou vánoční cukroví z mrazáku, nebo něco NE-kvalitního z marketu a to budou čumět, to oni „ n e p e č o u “ a myslím že mnohé, Z NAŠICH MANÝRŮ, ani neznají a máme všichni po starostech ?
A ! TU-ZEMÁK ! koupit, dědo nezapomeň!
On je sympaťák, ona je něco, jako “ kněžna Zaháňská „ a fotit si je a říci, to dám na blog, to opravdu ne. Náš česko-přízemní živůtek, je pro ně velkou atrakcí, sicese známe dvacet let a občas jsme u nich, v Itálii bydleli my, i naši mladí, tedy oplatit pohostinnost musím, nikde není pomoci a vše o sobě stejně víme a známe, oni i to, o ČESKÉ POHOSTINNOSTI ! Ostatně, jsme jim my ČEŠI cizí, jen rychlé shlédnutí nejzajímavějšího, zábava a pak rychle P R Y Č.
Proč nemají Čechy rádi nikde? Slušní lidé se tady moc nezdržují? (Ani turisté) a tak rádi bychom je tu vídali a měli.
Ti další hosté, co si o nich říkáte, snad k nám nebudou chtít? Nějak se vnitřně rozcházím, (v politických názorech), s mnoha na blogách, i v životě přesto, že podobným názorovým rozepřím a lidem nesouznícím, se vyhýbám.
Jak víš… Jarko i s tebou se znám a s mnohými, mnohdy dlouho, proč si dnes s někým nerozumím? Proto asi, že opak je pravdou toho, co kde čtete a jak mnozí myslíte, málokdo nás miluje za smýšlení a dnešní chování, ať čtete kdekoliv, cokoliv.
Mám špatné pocity manipulace těch, i oněch. Lidé se často mění dle okolností, i my s dědou, jsme se ve vztazích k „ přátelům “ , ba i rodině změnili vlivem okolností. Dnes dáváme přízeň, peníze a lásku raději charitě, nežli do rukou těm, co si ničeho neváží a také… začínáme s dědou oba, být alergičtí na sklon, soudit člověka podle kůže, neadekvátní současné situace a s neupřímností.
I když známe někoho mnoho let, neposkytujeme mu v tomto sluchu? Říkáme, že v krizi poznáš charaktery. V přízni k někomu, jsem uvážlivá v životě i na blogu, dnes ani nevím, jak bych někoho požádala o radu a pomoc, nežádám ani své děti a vnuky! Příkladně v tom, aby mně kdosi sdělil, co u mě vidí a čte, včera moje stránka byla jiná nežli dnes?
Stále se v mé administrativě cosi mění a já mám pocit, jako by někdo překonal „ hesla „, dostával se přes ně a lezl do našich hlav (a stránek)? Jestli máte někdo, někdy, podobný pocit? Jste moje krevní skupina a já ti děkuji Jarko, alespoň mám ten pocit, že smýšlíš jako já. Nedůtklivost k tomu, že mluvím jak myslím, nepřekonal již mnohý a mnohé, styl nehodlám měnit a sebe? ? ?
Nepřipadá vám to v životě stejné, jako na blogu… Třeba vám WordPressáci?
Tomáš se podíval ještě jednou na tachometr právě ve chvíli kdy ho zachytil radar. Nestihl už zpomalit, stovkou přes obec. Bylo to už potřetí, co ho tento rok chytili….. „CO TU ZASE K ČERTU DĚLAJ.“ Policajt, který ho zastavil, vystoupil z auta a s blokem v ruce pomalu přicházel k Tomášovu autu…. „Je to Karel, nebo není?“ Uniforma ho trochu změnila, ale opravdu byl to Karel. Tomáš se vtiskl hlouběji do své sedačky. Bylo to horší než obvykle. Známý policajt, chytil známého. „Ahoj Karle. To je sranda, že se zase vidíme.“ „Ahoj Tomáši.“ Karel se neusmál. „Vidím, že si mě zase chytil, když jsem pospíchal domů, aby jsem viděl svou ženu a děti.“ “ Ano, je to tak. Policajt Karel se zdál být nesvůj. „Poslední dny jsem odcházel z kanceláře a už jsem byl v myšlenkách na zítřejším rodinném výletě, proto jsem tak pospíchal. Kolik si mi naměřil?“. „Sedmdesát“. „Ale Karle, počkej chvíli. Když jsem Tě uviděl hned jsem se podíval na tachometr. Myslím že jsem jel jen šedesát.“ Tomáš se snažil při každé další pokutě víc a víc smlouvat. Celý nervózní se díval na svou přístrojovou desku. Karel psal něco usilovně do bloku. Proč nechce vidět řidičák a papíry od auta, tak jako vždycky, pomyslel si Tomáš. Nedočkavě povídal dál: „Pořád je to na Tvém rozhodnutí Karle. Určitě jsem porušil dopravní předpisy, ale nemohl by jsi pro tentokrát přívřit očko?“ Karel psal dál, potom vytrhl papír z bloku a dal ho Tomášovi. „Děkuji“, sarkasticky poznamenal Tomáš, nedokázal skrýt ve svém hlase zklamání. Bez jediného slova se Karel otočil a vracel ze zpátky ke svému služebnímu vozu. Tomáš čekal a pozoroval ho ve zpětném zrcátku. Potom otevřel složený kus papíru a byl zvědavý kolik ho ten přestupek bude stát. To je vtip? Nebyl to žádný pokutový blok. A potom začal Tomáš číst:“ Milý Tomáši, měl jsem malou dceru. Když jí bylo pět, zemřela při dopravní nehodě. Jednoduše řečeno, ten chlap, který ji srazil byl zkušený řidič ale jel moc rychle. Dostal pokutu, měl soud a potom nějaký čas v lochu, potom byl ten muž zase volný. VOLNÝ, aby mohl obejmout své dvě dcery, které měl. Já jsem měl jen jednu. Budu muset čekat až jí budu moci znovu obejmout v nebi. Tisíckrát jsem se pokoušel tomu muži odpustit. Možná, že jsem to i dokázal, ale na ni, musím myslet stále, dokud budu naživu. I teď. Dávej si prosím za volantem pozor, nespěchej tolik Tomáši, zdravím Tě Karel.“ Tomáš se otočil a viděl Karla odcházet. Ten se znovu vracel k policejnímu autu, nastartoval a odjel. Tomáš se na něho upřeně díval, dokud mu nezmizel z očí. Až po několika minutách se pomalu rozjel směrem domů. Cestou poctivě dodržoval předepsanou rychlost, byl ostražitější a na přechodech poctivě pouštěl chodce. Uvědomil si, že najednou dělá věci, na které nebyl zvyklý. V duchu prosil o odpuštění a když přišel domů objal svojí překvapenou ženu i obě dcery pevným stiskem.
Zdá se, že všechno, co bylo možno říci v souvislosti s exodem uprchlíků z Afriky a Blízkého východu, bylo už tak či onak mnohokrát řečeno. Výsledkem je jen narůstající polarizace v české společnosti, zvyšující se agresivita a rychlé prohlubování propastí či růst bariér. Předem tedy vím, že mám malou šanci, aby můj pokus alespoň trochu zpřehlednit „debatní pole“ a podívat se na něj z křesťanské perspektivy, byl něčím, co přece jen posune náhled na paniku, která hýbe výraznou většinou naší společnosti. Proto jsem jeho napsání dlouho odkládal a jen vytrvalé prosby z redakce Christnetu nakonec vedly k tomu, že jsem jej přece jen napsal
Právě tato panika, znemožňující klidnou racionální debatu, je nejvýraznějším příznakem toho, co se u nás v souvislosti s uprchlickou krizí děje. Sám jsem byl překvapený, jak téměř ze dne na den se řada lidí kolem mne, které jsem dlouho znal jako uvážlivé a přemýšlivé katolické křesťany, změnila ve vystrašené osoby, které se mě zcela vážně ptaly, jestli tedy chci, aby u nás platilo právo šaría, když nejsem proti tomu, abychom přijali i muslimské běžence. Pokusím se tedy podívat hlavně na tento vyhrocený strach z hlediska faktorů, které jej provokují. A na závěr k tomu přidám reflexi křesťanskou.
Titulek je zároveň odkazem na článek, který mě opravdově zaujal. Navštívit chrám, není turistickým počinem a já chodím do chrámů pro duchovní útěchu, ne pro povyražení, nebo si něco vyfotit, i když šířit poučení a rozum, se dá jistě různě, být vámi přátelé, ten článek bych si přečetla. Co je kořenem naší slabosti, přemýšlím často.
Anna : prostor 