Mojí láskou a zábavou zároveň je, zabořit ruce do hnoje, bez něj to jaksi nejde a hnůj zase není tam, kde nežijí zvířata, tedy je moje zemědělství v praxi, jakýmsi paskvilem proto, že zvířenu u nás tvoří dva kocouři, jedna kočka, hejno krkavců v lese, liška a pár kusů vysoké, která nás průběžně navštěvuje, za účelem konzumace pamlsků, které pro nás, již pamlskem přestanou být. Tihle, všichni dohromady, tedy již moc hnoje nevytvoří a tak občas vykradu i statek, kde hnůj tedy je ale je určen na pole, ne pro kytičky. Proto ale, že ne jen chlebem, živ je člověk a já bez toho abych si nedělala průběžně radost, žít neumím, tak nějaký ten hnůj uberu tomu chlebu a dám ho trochu pro krásu a zadostiučinění. On se ale nevyskytuje jen na hnojištích i ten, tam kde žijí někteří lidé, je někdy třeba vykydat.
Kytičkování: rok co rok, za krokem krok.
Jenže, jsem takový milovník přírody, že každé kulturní rostlinky je mně líto, tak co s tím? děda říká, že to zredukuje s podzimním úklidem, bude to totiž chtít mužskou sílu, krumpáč a kladivo, na vykopání celé podstaty kapradí a že se u nás daří nadměrně všemu, je nabíledni.
Zimní zahrada je vytápěná a tak tam kytičky dobře rostou a kvetou hned zjara.
Tak šel život se vším všudy tady tudy.
A TAK DĚDA, AČ HO BRZDÍM PATAMA, postavil studený skleník, kam na zimu ukládáme ty exempláře a kytky, co sice snesou nějakou tu zimu, mráz by ale nepřežily. Jako třeba byla choulostivá, moje stará BUGENVILEA. Ten rok, se dobře dařilo i drobno-květým fuchsiím.
Kompostování, to je naše vášeň, máme dva kusy, první rok, kompost zakládáme, překládáme a doslova ho hýčkáme, aby byl za dva roky v druhém k použití. Ne všechny kytičky přesazuji každý rok ale malých výpěstků mám vždy mnoho, něco prosperuje, něco méně a něco vůbec, spoustu drobných květinek dávám švagrové, do našeho rodného kostelíčka, pro potěchu PANNĚ MARII, aby v máji, byl kostelíček, jako zahrada a několik jich dávám, do zdejší kaple a kostela.
A že ten studený skleník potřebuji i na rajčátka, papriky a sazenice zeleniny, tak to bylo velice dobré ho udělat, i když jsem se tomu nejdříve bránila.
Obrázek napovídá, že je již všechno vysázeno i studený, přes léto otevřený skleník, je hezkou a účelnou ozdobou domu, navíc dům zatepluje.
A tak roky jdou, a zahrady kvetou a že rok 2013-14, není jiný, práce je stále dost a s malou obměnou kytiček, je to rok co rok stále stejná práce a jak říká děda, „ráno vstanu, přelezu mámu, již tedy nepodojí krávu(y), ty již nemáme, uvaříme kávu, nasnídáme se a šup na pole, nebo zahradu, když jsme doma, uvaříme si nějaký jednoduchý dlabanec, děda pomůže s přípravou, já vařím, peču, peru, že se na to …… Potom strčím nádobí do myčky, posedíme, odpočineme, kolem druhé hodiny si dáme kafíčko a nějaký pamlsek, siestička tak do tří a potom do večeře, zase nějaká ta práce kolem domu, zvířátek a zahrady, zeptejte se jakých zvířátek, když není kráva, nejsou již koně, prasátko tak jednou za dva roky a o králíky, husy, kachny a slepice, se stará švagrová? Máme, alespoň si myslím, spravedlivou dělbu, my financujeme, ona vloží práci, orba a sklizeň na políčku, je tedy ještě dědovo dílo, já již jen sázím a okopávám.
Ne každý rok je posvícení, rok 2014-15, jsem byla tak trochu kriplíček, děda mě nosil na rukou a moc nedovolil abych pracovala, i přesto, moje zahrady kvetly, na políčku pracoval děda sám, jel vždycky na dva dny a všechno bylo hotové, v pořádku i brambory v řádku, ve svých tři a sedmdesáti letech, opravil a natřel střechu na našem domě, opravil ošuntělý komín a v mezidobí, kolem zahrady zbudoval plot, aby nám vysoká, (já jim říkám kozy), jako v minulých letech, nechodila ožrat květiny a všechna poupata, jsou to mlsouni (nky). Láska k přírodě, je u nás domovem a klacek na ně neberem.
Balkony v tom roce, no vodu jsem tahat nemohla, srdíčko muselo odpočívat a tak děda ji donesl a já potom v sedě zalévám a obden kytičky očistím od odkvetlých květů kolem celého domu, mám to rozděleno, v úterý, jednu polovinu a pleji, ve čtvrtek, druhou. Monstera, moc pěkně nevypadá, po přesazení a letnění venku, byla tak kolosální a krásná, že nikde pro ni nebylo místo a tak jsem ji spolu s jednou, tou největší tlusticí, darovala do jednoho domova pro staré lidi. Opět mám dvě a zase jsou velké.
A již je tady rok 2015-2016 a to bude konec mého povídání, je to vlastně moje současnost a že mám hodně práce, málo sil, Občas je sice co slavit, do titulů ještě nějaký čas a jak říkám, není každý den posvícení, život jde dál a hodně štěstí všem, co mají radost s radostmi druhých. Zájem o můj blog vyprchal, je to vlastně rekapitulace mého kytičkování a také po pěti letech, pomalé uzavírání, neb vše má svůj počátek, vývoj i konec, nechci se tím naprosto zříkat toho, že již nikdy více? bude ale léto, my, i vy všichni si ho chceme užít, jistě se někam vypravíme, budeme všichni mít nové zážitky a pak se uvidí?
Anna : prostor 