MÍSTA NA KTERÁ SE NEZAPOMÍNÁ 2

TAK JSEM NEDÁVNO SLÍBILA HANCE….
Že se na to jednou vyspím a povyprávím, tedy jí zajímaly spíše fotky z cest a já mám málo času ale pár jsem jich udělala a to z cestování po Francii. je to blbá práce a ještě víc já, ne a ne se naučit ty diáky naskenovat správně, jednou je to rozmazané, podruhé neumím vyčistit ty chlupy a prach stoletý, po třetí zase něco jiného a nepovede se? Tuhle novou stránku budu dělat postupně, podle času, tedy když se na ni jednou podíváte a víckrát ne, uvidíte jen ten začátek a tak je to i s těmi co jsou kolem, tam se také nikdo nevrací, pokračování tedy nezná a mě přestane bavit tam něco psát a přidávat.

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

Žádné zpomal, zastav na mužského neplatí, to jistě velice dobře znáte a s tím že se vrátíme až bude hezky teplo a léto do Prováns, nebudu to psát, jak se to píše, když si kliknete na jednu, v prohlížeči je název místa, tedy většinou, jenže člověk míní, my tam jeli tou úchvatnou krajinou koncem března a tam v kopcích je to jako tady u nás, dole je jaro a nahoře šedo, tedy že návrat bude za dlouho jsem si nemyslela ale jízda dolů k moři a do „kytek„ mě lákala také, tedy se fotilo přes mouchy, sklo vykloněno z okénka za jízdy a tak podobně. Dojeli jsme do San Tropé, řečeno hezky Česky, tam bylo zeleněji, také ale nic moc a ani tam jsme nezůstali dlouho.

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

Našli jsme ubytování ve starém domě, záchod a sprcha na chodbě a bylo nám fajn, že jsme ušetřili, auto nás k moři i jinam doveze, a tenkrát náš starý, malý drahoušek Fordík, vydržel ty cesty po Italsko Francouzském pomezí hor, bez problémů, i když nějaký ten kolaps občas nastal, nevím jestli jsem vyprávěla o uraženém výfuku v Monte Carlo? Přes silnici jsou tam všude odtokové kanálky, překryté plechem, ten se z nějakého důvodu zvedl a utrhl výfuk nám a urazil stupačku motorkáři za námi, stojíme chvilku na hlavní třídě, já si kliďánko fotím, můj muž vyšiluje, spolu s Italem motorkářem, rozumějí si perfektně a hned, během několika minut je tady dvojice bílých policistů na krásných motorkách a v těch bílých rukavičkách se začnou hrabat v našem starém vehiklu, nešlo to a tak nás jako čestný doprovod vedou a provázejí, a my za nimi v závěsu přijíždíme s tím řvoucím krámem až do servisu v Mentonu, jejich výmluvné gesto, tření ukazováku o palec, naznačující, co by to v Monaku stálo za majlant, nám bylo jasné, a jim asi to, že nejsme vyvolení také, pak zasalutovali a šílenou rychlostí byli fuč?

Několik dnů jsme jen tak čundrovali, spali pod širákem ve spacáku, nebo v autě, žili na dobrých Francouzských bagetách a zelenině, projížděli krásná místa v okolí, nežli jsme se vydali zase o dům dál, bydlení které  jsme si našli, se nám třetí den přestalo líbit i když se nám zdálo oproti cenám v hotelu levné bylo nám drahé až, až.  Chtěli jsme si projet celé pobřeží a nechtělo se nám vracet se vždy na spaní, do té “ubikace„ kde večer stejně již netekla ani teplá voda, a tak nám na vykoupání muselo stačit moře, na vydrhnutí písek na plážích nádherného pobřeží, kam na pustá místa jsme slézali po strmých skalách a nacházeli plážičky bez lidí, auto nechajíc nahoře na silnici. Tak jsme procestovali celé pobřeží od San Tropé, tedy Hanka ve svém komentáři říká, že milionářské, já jsem tam nic milionářského neviděla, je celkem ošuntělé, nebo tedy bylo tenkrát, před těmi lety, až na pár residenčních míst a ty jsem ukázala na fotce. Něco jiného je Canes a tam Cap Ferrat, tam tedy jsou paláce a zahrady, ty si ale nevyfotíš, jsou za vysokou zdí, otevřené zahrady k moři jsou lidským očím nedostupné a dobře chráněné, proti zvědavcům. Po čtrnácti dnech čundrování, jsme toho měli dost a dojeli do Nice, našli si levný hotýlek, tedy pro Francouze levný, tenkrát byl frank, to teprve najížděli na Euro, za pětikorunu, tedy tam a za deset dnů jsme zaplatili, bez jídla, dva a půl tisíce franků. Odtud jsme vyjížděli nahoru do hor, přes Menton serpentynama, ke Svaté Anežce a Svatému Antonínu a z Mentonu i po Italském pobřeží. Cesta do itálie je nádherný zážitek, na jedné straně moře, na druhé krásná letoviska, prostřídaná kultivovanou přírodou, bílé skály, silničky kolem moře procházející tunelem a potom výhled na krajinu s luxusními domy a zahradami, ono je vlastně již celé pobřeží propojeno, město s městem, není poznat kde končí jedno a druhé začíná.

Do hor jsme vyráželi z Mentonu, přestalo nás bavit se na noc vracet do hotelu, někdy jsme zůstali na noc pod širákem a tedy platili zbytečně, tak jsme se v Nice po deseti dnech odhlásili, jeden z důvodů byl i ten, že korunky kvapem ubývaly. Před námi velké plány a dlouhá cesta domů, na které jsme také měli naplánováno mnoho krásných míst a finančně bychom to nezvládli, měli jsme sebou i malý rychlorozkladací stan, problém je tam všude ale s tím, že si ho prostě nemůžete rozložit kdekoliv vás napadne, na to jsou určena také dost drahá zařízení, sice komfortní, pohodlná, se sprchou, obchody, spoustou zábavy, to nás ale lákalo jen na krátkou dobu, bylo již teplo, krásně a rychle se vše zazelenalo a rozkvetlo bylo nádherné počasí, nebe jako šmolka. Dám vám sem kolečko s Mentonem, je tam kouzelný pohled na to, jak žijí Francouzi, to není žádné letovisko, to jsou zahrady kolem domů.  Rozklikněte si fotky na větší pohled, stojí to zato.

Vydrželi jsme dlouho putovat po těch kouzelných místech, již předem jsem mluvila o tom, že jsme jezdili do kopců, navštívili jsme i svatá místa. Svatou Anežku a Svatého Antonína, modlit se tam, je tak lehké a samozřejmé, jako dýchat, jste tam tak blízko k Bohu, tou krásou se vám tají dech, sám od sebe, a prožijete, rozpoložení duše o jakém mnoho lidí sní, klid a krása pozemská se spojí s tou Boží, je vám tam tak krásně a blaze, že když se ráno ve spacáku probudíte zmrzlí, na pokraji srázu, cítíte tu ruku Boží, která vás chránila opravdu blízko. a to je pro tentokrát vše, budete-li chtít, další moje vyprávění o další cestě, a návratu, přes kouzelná a ještě kouzelnější místa, tedy řekněte.

20. 06. 2014

PROVÁNS, klikněte si na obrázek a prohlédněte v prohlížeči
TAK TO ŘÍKÁM, JE JEDENO JAK SE TO SPRÁVNĚ PÍŠE.  
Je to mnoho let, co jsme tam nebyli, v té době teprve začínala doba digitálních foťáků, focení kde čeho a ani mobil nebyl s foťákem, ty staré fotky jsou jasně rozpoznatelné a ty co jsem naskenovala a vytvořila z diapozitivů ty asi také odborník pozná, není to nic moc, asi tak patnáct let i natáčíme své cesty na analogovou kameru a tak jsem si vyzkoušela udělat obrázky z jednotlivých sekvencí filmu, nic z toho se nevyrovná dnešní dokonalé fotce? Ach jo, to by se mě dneska fotilo a tak jak se dnes vše v téhle zemi zkrášluje a památky se opravují, zámecké zahrady jsou jako pohádkové ráje, tak by se asi měnil pohled na ten svět a každý kdo ty obrázky dnešního světa dělá, to chce sdílet se spoustou lidí, 
Mám na Google+, v přátelích spoustu takových sdílečů a mám je moc ráda, někdo řekne není to autentické a je to kýčové, mně se ale líbí a když mě je někdo pošle, mám z nich radost a budu ji sdílet dál a to s vámi.  Ne vždy jsme někde v tu pravou chvíli, když vše tak krásně kvete, ne vždy je to pravé světlo a ta pravá chvilka a když lidé své zážitky skloubí jeden s druhým, je to krása a tak se sdílíme a já s tím souhlasím a také nestojím o to, si přivlastnit to, co na Google dám, je to pro radost všem.

Odkaz na:  KLIK NA OBRÁZKY VŠECH DOB  našich cest za dvacet let, včetně skenů z pohlednic A DIÁKŮ.