Nechtěná invektiva?

No nevím, nebo chtěná, mnohdy to vyplyne, jindy se mně to hodí do krámu, když ji někdo použije.

Blogy postavené na pochvalných, mnohdy neupřímných, nebo dvouslovných komentářích, mě moc neberou.
Také nemám moc ráda osobní a intimní zpovědi. Když k tomu dojde, tak si i já vyliji srdíčko, pustím pusu na špacír, je z toho cosi, co nebyl můj záměr a když si to někdo vezme osobně, může dojít ke sporu (nedorozumění), to jsem původně nikdy nezamýšlela praktikovat.
Politika a osobní věci všeobecně, jsou konfliktní téma, jenže konfliktním tématem, může být cokoliv, kdybych chtěla být za každou cenu oponujícím elementem.
Nejsem konfliktní, se svým mužem jsem se nehádala, myslím tak deset let a za padesát, bych to spočítala na prstech jedné ruky. Diskutovat, to spolu umíme a řeč u nás nestojí, máme stále o čem mluvit a nemusíme se při tom pohádat, ne?
Když někdo je v postoji, mě se nic netýká, já si hlídám svůj píseček, je mojí povahovou vlastností mu říci, co si o tom myslím, když to udělám, uvnitř každého je zásadní boj, samého se sebou v tom, že je to můj útok na něho osobně. Ne, není přátelé, je to diskuse a mnohdy je třeba, mě brát s humorem, ten tedy nepostrádám, jen ho neumím použít při psaní.
POSLEDNÍ DOBOU.
Je dokonce jevem všeobecným, nemá-li někdo dobrý argument, použije osobní útok a já se bojím že y-i, bude použito proti mně. Právo dělat pravopisné chyby a to, že jsem líná myslet, ověřovat, píši intuitivně, vzdělání jsem moc nepobrala, držím se svého starého, selského rozumu a tvrdím… Že pravopis tvoří autor a koho to pobuřuje, ať jde jinam, je to moje právo, nejsem novinář, ani placena a to co píši, je moje soukromé právo, nikdo neplatí, nikomu se nezodpovídám.
Ne vážení diskutéři, diskutovat se má jistě všeobecně a své osobní, soukromé věci, si máme nechat doma, asi budu hodně mazat v příštích dnech všechno, co může být   O  S  O  B  N  Í.
Bojím se lidí, co nevědí proč a za každou cenu chtějí ranit ale pokud někdo upřímná slova bere jako osobní útok, je s jeho osobností, něco v nepořádku.
I přes své pravopisné chyby, možná, svá osobní selhání, své osobní trapasy, se za osobnost považuji, nemám potřebu se podbízet neupřímností a lidi, co jim můj postoj nesedí,  O  Ž  E  L  Í  M. Když odejdou ale ti, co je mám ráda, je mně to líto.

Jak s tím souvisí obrázek? Včera jsme dlouho diskutovali o tom, že si neustále vymýšlím blbosti, nejdříve na podzim přesadit kytky do velkých květníků, narostly jako blázen a pak se musí dát do patra, na balkon. Jak, byla “ těžká „ plodná debata.

Protože!

Proč…..
Otázka je blbá, když!
Odpovědět na ni je o strach, že všichni se na mě sesypou a odsoudí ne princip, ale mě…..Ne, nebojím se lidských soudů! Neb jsou vrtkavé jako jarní povodeň.

Dnes jsem četla, proč prý nikdo nekomentuje a nepublikuje obrázek dítěte, NE, NEDÁM HO SEM, z válečné Ukrajiny a „ pláčí “ nad utopeným, muslimským dítětem. Mám v takovém případě chuť komentovat tvrdě a nekompromisně. Nesnáším vrány, ani supy, slétající a pasoucí se s fotoaparátem v ruce, na bídě druhých, šířící srdcervoucí fakta, jen pro uspokojení, nejen svého zvrhlého ega a slávu přízemní a nesdílím jejich touhu po úchylné slávě nikdy a za žádných okolností. Uctít si památku, je věcí intimní a pieta není věcí veřejnou, jak z ní mnozí senzacechtiví činí. A vidět rozdíl v tom, jestli je přednější téma ukrajinské, Sirské, nebo Africké, mám za úchylnost stejnou, jako fotit cizí neštěstí a zapalovat svíčky v zatáčce, ne na hřbitově.

 

 

Proto ale, že je tématicky nutné, čas od času poodstoupit od věci, abychom rozostřili pohled a jak říká můj nový, mladý přítel Matouš, podívat se i na věci hezké, „ normální “ a to život u nás jistě je.
Obrázky z výletu, jsou tedy, jako nošení dříví do lesa a házení hrachu na stěnu a myšlenky se stejně stáčí jiným směrem. Jezdit na výlet v době dešťů a psího počasí nebyl dobrý nápad, byl to pokus o skutek pro pobavení návštěvy ale nepobavil, protože nejsem, jak říká Ringo Čech, pudovščik, neovládám se a když mně není do smíchu, neumím se smát.

Nemívám podzimní nálady, splíny ani depky do chvíle, když je hotovo, políčko zoráno, brambory ve sklepě a „ prase v chlívku“ . Ne tedy doslovně, na podzim máme dost frmol a na nějaké fňukání není čas a prostor. Vzácné návštěvy,  spojené se sedmnáctým a pozdním položením květin na hroby, také nic pro mě, znovu úklid, kytky (byly zmrzlé). Mám hosty raději v létě, když si posedí na zahradě, nepletou se pod nohy v kuchyni a neprojeví snahu strkat ruce do myčky a nos do záležitostí jiných. Nastane-li podzim, mám to jako pan Neruda, nevím kam s nimi a poslat je do nevytopených komnat je neslušné, jejich iniciativa překážet, mě deptá, těším se kdy odjedou, jsem normální? Mám asi podzimní splín a humusnou náladu, neb hnůj je nevyvezen a nezaorán, to je sebekritika? A opravdu jsme špiněni i v zahraničí?