Slíbila jsem

A nesplnila.
Nadpis byl a je to, i odkaz  :

Ráno vstanu, přelezu mámu…


Moje vyprávění, je rubrika která mívá komentáře proto, že mnohé zaujmou vzpomínky na dobu dávno minulou. Ne fotkách jsou naše vnoučata, s pradědečkem, dědečkem a prastrýcem, pradědeček a prastrýc již nežijí.
To ale není to, co chci vyprávět. Statek, pole a zahrada, je to meritum věci.

Můj tatínek byl dříč, tedy ne jen on, naši rodiče všeobecně. Moje vzpomínky jsou na práci a povšechně, v té době, nic jiného pro ně nebylo důležité, jen práce.
Když jsme si chtěli vnuky užít, jeli s námi k pradědečkovi a oni ho milovali, byl to takový ten, “ BOŽÍ ČLOVĚK „ musel ho mít rád každý. Z našich rodičů, prarodičů dětí na fotce, žil již jen pradědeček. Těmto, tenkrát malým, je dnes dvacet osm a dvacet šest let, brzy bude o rok víc. 

Pole lány, zahrady, spousta ovoce a zeleniny, to se muselo zpracovávat a kdybychom se udřeli všichni, zvládalo se to stěží a děti, později vnuci, tenkrát malé a jak rostli, pomáhali, třeba očesat drobné ovoce, angrešt, rybíz.
Můj bráška v té době, již našich vnoučků, (dokumentováno) žádná ho nechtěla, žil sám s tatínkem proto, že se ženám nelíbilo jeho bříško, až časem si našel paní, se třemi dětmi a ta si vážila a dodnes váží, že jsme ji přijali, měli a máme rádi i s dětmi.
Potom i nám odpadlo mnoho starostí, třeba mě s prádlem, to (sbalit, doma vyprat, zašít a vyžehlit). Uvařit, něco občas upéci, namrazit a dovézt, bylo samozřejmé.
Ze surovin, co pradědeček a bráška vychovali a vypěstovali, prasata, kuřata, kachny, husy, po opaření, vykuchání, nadělat polotovary a namrazit, nebo zavařit do sklenic a konzerv, nám nebylo zatěžko, neb jsme z toho také žili, jedli zdravou domácí stravu, vlastně po celý život a žijeme v trochu jiné formě dodnes. 
Mimo to, jsem pracovala na směny v laboratoři, bydlela padesát kilometrů daleko a to jsem dělala mnoho, mnoho let, od maminčiny smrti a před ní, maminka po mrtvici. Ne, nikdy mně to nebylo zatěžko.
Rodiče nás k práci nikdy nenutili, ani ti, z manželovo strany a minulý článek? to jen podotknu, i oni byli dříči a vše dělali pro nás děti. Ani my, jsme děti a vnuky k práci nenutili, nenutíme a dnes v jejich dospělosti, ba ani prosit nikdy nebudu.

Přirozená soutěživost a možná to, že když vy pracujete, oni se nudí a nakonec, je zábavnější něco dělat a soutěžit kdo víc natrhá a tak to bylo jako sériová výroba. Pradědeček a pravnoučci trhali, bráška mlel, já a děda jsme dělali třeba džem a marmeládu.
Rybízová, angreštová, meruňková, višňová, broskvová, napůl s džemy a kompoty, mošty, okurky, zeleniny, ve velkém, tak jak rok šel. Nenutím jim dnes ty věci, ba ani prosit nikdy nebudu.
Postup, no abych řekla pravdu, vypisovat to tady nehodlám, dnes si na internetu najde a použije jak chce,  každý co hledá, protože to, jak jsme to kdysi dělávali na starých, ručních mašinkách, je sice nejlepší ale také je s tím nejvíc práce, těžko to bude někoho zajímat a ani já, to dnes postaru nedělám, mám robotky. 
To ale není to pravé ořechové o čem ta řeč má být. Naše dcery o těch již mluvit nechci, s tím se hnout již nedá, mají “ stáří „ na krku a to jak žijí, mě celkem nepřísluší hodnotit a ani nechci, i když posoudím-li dnešní skoro-padesátky? jejich pocit, že jim ujíždí vlak, také moc nechápu, mám stále co dělat a život mně nepřipadá na konci ani v mém věku, i když o tom někdy žvaním.
Blogerka Sedmi se v minulém článku ptá, kde jsem v životě udělala “ podstatnou „ chybu?
Že vy mladí máte co dělat sami se sebou, víc nezvládáte? Nevím, opravdu nevím! 

Jednoduše, kde mnozí z nás, tedy naší generace udělali chybu? 
Ne všechno, co čtu a uvidím v telce je obrazem společnosti, to sice je pravda. Negativ je ale mnoho a názor, čím to asi tak bude, by mě opravdu zajímal.
Minulý článek, nikoho moc nezaujal, odezva na něj byla jen u mých nejvěrnějších pisatelek, dokonce ho ani nečetlo mnoho lidí? Uvidím, jak dopadnu dnes, neb všeobecně řečeno, se čtením je to bída s nouzí a času na oplácení mám málo,
STÁLE MÁM HODNĚ PRÁCE.  
A je to jako v jednom vtipu, kde se Sejde po letech cvrček a Prcek.
„Tak co, cvrčku, jak se máš?“
„Ale to víš, cvrkám, cvrkám… a co ty?“
„No, mně už to všechno, tak nějak, moc nejde …“

Tak jsem rozbila Google

A bude klid a pokoj. 

GIF (1)
TCHYNĚ

Hodný zeť
PSÁT O TCHYNÍCH, je jako vyprávět ten otřepaný vtip o tom jak:

Se potkají dvě dávné kamarádky a  jedna se ptá, tak co děti?
“ To víš holka, dcera se vdala moc dobře, on je moc hodnej chlap, vydělá spoustu peněz, dcera se jen baví a utrácí, on doma vyluxuje, uvaří a postará se o děti „ .
A co syn?
“ Tak ten to chytnul chudák, je to mrcha,  on musí doma luxovat, uvařit, postarat se o děti a ona se jen baví a utrácí „ .
Nikdo asi nebude mluvit pravdivě a od srdce o tom, co si opravdu myslí, že to mají nevěsty vždy v domě, kam se přivdají těžké, vám VÉNA PÍSK.
Kde se kdysi vzala tradice, že se žena žene za mužem nevím, asi byla dobrou pracovní silou na statek? Dnes je všechno jinak a vícegenerační soužití, je spíše výjimkou ale i tak, má-li přijít, přijet návštěvou dcera s rodinou, je to jiné, nežli je to u synů.
Jistě, komentovat ke mě nechodí nikdo, koho se to konkrétně týká, se čtením je to trochu jinak a někdo nový s novým pohledem, by byl vítán.
Osobně mám dcery a tedy jsem ta tchyně s prvním pohledem na věc ale mám i vzpomínky na tchyni a musím se přiznat že to zpočátku skřípalo, DEJ JÍ BŮH VĚČNÝ POKOJ. Po čase jsme se ale sžily a já jsem dodnes vděčna, mnoho mě naučila a proto, že jak bylo tenkrát zvykem a tradicí, jsem se vdala mladá, přiznám se, že jsem doma moc nepochytila a různé potřebné věci jsem se naučila od mojí, dnes vzpomínám s láskou, tchyně…

babí Vlastička1

Popovídat si opravdu od srdce o problémech, nebo věcech milých, vtipných a humorných, je na blogu dnes jen výjimečným jevem a já v tomhle článku a komentářích, nebudu odpovídat formálně, ale jen tomu, kdo si bude chtít opravdu popovídat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Uličník-ničitel

Kytičky, v záhlaví mého blogu a časté téma.
Vyprávěla jsem svým věrným, dnes tedy budu vyprávět Jarce. Že můj muž spal s jednou kočkou si asi pamatuješ, všechno je jinak, dnes spí s kocourem.


Jak jsme k tomu klukovi přišli je záhadou, vím to jen z Andělčina vyprávění, přinesla ho naše kočka z lesa, těžko bylo její proto, že o nějakém odkojení nemohla být řeč ale mateřský pud k němu, má ta adoptivní matka doteď. Bylo prý tak velké že pilo z misky hladově, hltavě snědlo všechno co mu bylo naservírováno. Rok mu bude až v červnu a je to kus kocoura.
Že je to zase dědovo miláček, o tom se asi nemusím šířit, ta zlá baba tady jsem já, to zaprvé a hraje si s ním, nechá se kousat a drápat samozřejmě děda.
Souvislost s kytkama? Přerazila bych ho vejpůj a vymetla koštětem, uličník je to.
Sedím si v klídečku ve skleníku, bylo pěkně a že již netopíme a vytápěn je skleník sluníčkem, tak se mně tam lebedilo, podřimovala jsem při čtení,  při pootevřeném okně a jak bylo teploučko, kytky voněly a čmeláky lákala rozkvetlá bugenvília tak, že jich vlétlo dovnitř několik. Uličník po nich jen pokukoval a nic, pak najednou se to stalo a já, nežli jsem sundala své dřevěné nohy dolů, byl dva metry vysoko, na závěsném květníku, houpal se a lovil čmeláka.
Prásk, kytka byla dole, i s kocourem, rozbita na padrť i s kytkou, rozflákán i nový, drahý, velký květník, do nichž jsme na podzim s dědou přesadili všechny velké kytky, no nepřerazila by jsi ho Jaruško?

Aby jste s toho článku měli nějaký plezír všichni, dám sem nějakou, sdílenou legraci, ke sdílení všem.
Bavte se a užijte si hezký víkend.

14 - 1 (1)

3o7abl2z5VkGNhuCoo

 

carinho