Nedivte se , asi moc čtu.
Dnes je informací tolik a jedna fáma popírá druhou, že vyznat se v tom, to dá někdy zabrat, hlavě a také očím, někdo má písmenka jako já, velká barevná, někdo, většinou ti co ještě dobře vidí, vybere si písmo maličké, jako blešky, řeším to technikou. (klíček, nebo šroubek) je nastavením lupy, když je potřeba, zvětším si písmo na sto dvacet pět procent. To abych to lépe viděla, ne nejsem babička Karkulky. Někdy ale mám pocity vlka, a takové ty senzacechtivé, bych nejraději snědla. Dříve se říkalo, je to v novinách, tedy je to pravda. I televizi, a jejím správám jsem kdysi věřila, co se stalo ve světě mě zajímalo. Dnes něco řeknou, druhý den to popřou.
Fascinuje mě třeba, jak se dnes mluví o jedenáctém září a výročí této hrůzy. Velice dobře si na tento den pamatuji, kde jsem v tu chvíli stála a co jsem dělala, když to tenkrát ukázali v televizi, byl to tak bytostný pocit strachu a hrůzy, že je to začátek války, jakou prožili moji rodiče. Dnes, když se dívám na různé dokumenty o teoriích které ti senzacechtiví, pouští do světa, vyvolávají v lidech nejistotu a chaos v myšlení, začínám si myslet že trocha cenzury, která by omezila některé blbé hlavy by neuškodilo.
Jistě, mnoho lidí řekne, ne nikdy, svoboda je nade vše, já si víc a víc začínám myslet, že mnoho lidí si ji plete s anarchií a ti si podle mě, žádnou svobodu nezaslouží, jo jóó, teď se budete bouřit, že na to, aby omezoval něčí svobodu je tady zákon? Když on mě ale připadá jako zpomalený film, když včera, u nás byl konečně udělán rázný krok, k omezení svobody lumpů, to je křiku, oni nám berou naši jedinou radost, CHLAST !!!
V čem dnes lidé hledají své štěstí, svou naději, svou radost?
Štítek: Zprávy a politika
Zvířátko v rodině
Jsem milovník a obdivovatel všech videí, jaká jenom lze na celém
světovém vebu najít, pokud se týkají nějaké zvířecí činnosti, kdo není
přítelem zvířecím, nemůže se do toho vžít, ba ani to pochopit, že někdo,
například, může milovat hada, já mu rozumím, já ho chápu, protože se
mnou doma žije pět zvířátek a mimo můj domov, ale také vlastně se
mnou desítky dalších, které jsem přijala za vlastní a podle toho se k nim
chovám a oni ke mě. Ptáčci se nás nebojí, sedím li na zahradě mají mne
za součást přírody a sednout si mě na hlavu, jim nečiní trauma a mě také ne.
Pozorovat, třeba Žlunu jak z hloubi kmene doluje slupky ze špekáčků které
jí tam kladívkem zatloukl můj manžel, aby jí to dalo trochu práce, dostat
toho zvláštního červíka ven.
Do jaké míry jsme schopni, milovat přírodu a život, je však otázkou ?
Filosofovat o tom zda je zvířátko šťastné, dostane-li od nás tričko a botičky,
je stejné, jako filosofovat o tom zda máme nenávidět přírodu a boha za to,
co se děje v Japonsku, příroda je normální a v jejím měřítku jsme prach a v
prach se obrátíme a v měřítku dějin Země, trvající miliardy let, se převracela
vnitřnostmi navrch, jistě mnohokrát, vše vznikalo a zanikalo postupem doby.
Je to zajisté velice temné, mnoho lidí si však řekne, mě se to netýká,
to je daleko, ať jde ta bába s tou tragikou přírody do háje, všichni ti kterých se
úzce a trgicky nedotkl Černobyl, přísně utajovaná fakta o vlivu radiace
tady u nás v Česku, nebudou chápat, můj vztah k přírodě a někdy se projevující
negativismus k lidem, to jak nechápavě kroutím hlavou, nad tím jak hlasatel, při
zprávě o hroutícím se světě nehne brvou, neprojeví sebemenší empatii, natož
že by mu snad, nedej bože vhrkly slzy do očí, a když odkdáká ty tragické věci
tak nám vesele sdělí na co radostného se dále podíváme a čím by jsme se mohli
poveselit. Začala jsem úmyslně zvířátky, abych vám zdělila své postřehy.
V pátek byl hezký, teplý den a přesto nezazpíval jediný ptáček, bylo
ticho kočky celý den spaly nikdo si nehrál, příroda jako by se zastavila a to trvá
doposud, já tvrdím že cítí a má empatii na rozdíl od lidí , na každou neděli,
píši takovou malou říkačku, a na tuto neděli jsem napsala takovou hodně ošklivou,
a dala jsem ji dopředu, mě připadala jako tanec kostlivce, nad otevřeným hrobem,
Nebyla jediná odezva, jediná, která by tento můj pocit podepřela, hluboce se
omlouvám a děkuji za lidskou sounáležitost.
Anna : prostor 