Tak jsem se dneska probudila zašera, takové divné ráno, zase je bílo, sníh padal asi celou noc, stále ještě padá. Máme dva balkonky jeden vpředu domu a druhý, z boku do ulice, tedy letos tomu mohu říkat do ulice, po celoživotní lesní cestě….. nám tady vybudovali přístup k starostovu….. ( asfaltový tobogán tomu říkám ), no museli by jste tu milionovou investici vidět. Dlouhou dobu ukecávám dědu, aby na půdě vyhrabal staré klouzací talíře, co tady zůstali po vnoučcích, že se tam půjdeme klouzat, poklepal si všeříkajícím gestem na čelo, a nic se nedělo, protože mezitím sníh odnesl jarní vášnivý vítr, nenaléhala jsem.
Zase jsem uhnula z tématu, proč že to mluvím o divném ránu? Kolem dokola jsme jako v hororu od Hitchcocka.
Alfred Hitchcock
Obsednuti po celé délce balkonů vránami, sedí ty černé můry, brebentí si něco mezi sebou, tak jsem sebrala odvahu, tedy při vzpomínce na ten horor, otevřela dveře a pomaloučku nakoukla a představte si, ony nic, sedí brebentí dál, jako bych ani neexistovala, vrány na horách, slyšel a viděl to někdy někdo? Špaček, vlaštovka, jsou tady vzácné ale také se tady občas usadí, rodinky havranů tady máme dvě, dokonce i velká rodina krkavce je tady, ale vránu, jsem tady za třicet pět let neviděla, a teď tohle nadělení, vzbudila jsem muže, ten také kouká, stejně jako já, jako špatně vyoraná myš, což po ránu nepovažuji za nic mimořádného, ještě se nemyl? Samozřejmě, když se namane něco úžasného na focení, je vybitá baterka.
Natočila jsem si křeslo, sedím a koukám jako vrána na vrány, říkám si, to by náš tatínek vzal vzduchovku a byla by báječná polévka, to neznáte? Kam se hrabe slepičí. Jednou jsme takhle v tuhle dobu přijeli domů otevřu bránu, že vjedeme na dvůr a málem jsem porazila bubáka, tedy ne tak docela, byl to tatínek, na sobě měl starý otrhaný vaťák, na hlavě stočené povříslo ze slámy, také v kapsách měl nějakou nastrkanou, malý moment jsem se bála že nám sešel s rozumu, říkám tati prosím tě, co to máš na sobě, sundej to, já ti pojedu koupit nějaký nový vaťák, na zahradě tě sice nikdo nevidí, ale takhle chodit nemůžeš, udělal na mě pšššš, tomu nerozumíš, v pěkném kabátě by se mě vrány lekly, a to již na mě šli mrákoty, ze strachu o tatínkovo duševní zdraví, já jich musím na polévku prásknout alespoň patnáct, povídá, ta byla mňam, nevěříte, věřte…… Ne vážení, tentokrát polévka nebude, najednou se všechny naráz vznesly, zakroužily nad domem a byly pryč, zůstala tady jenom jedna, vykulená, stará vrána?
Anna : prostor 