Jak žít na kopci

 

Nějak dlouho jste se mnou nikde nebyli

I mě, to tak začíná připadat, i když léta vyhrožuji, sobě i všem kolem, že již ne. 

 
Ne, nikam nejedu, ani nebudu vyprávět o cestování, ale o kytičkách. Jsou mojí láskou, zábavou i nekonečnou prací, o které občas vyslovím, tu nehoráznou lež, mám toho dost končím s tím, stejně jako to říkám o našich cestách. 
Někdo si do nového roku dává předsevzetí, co všechno musí a hodlá udělat, já si dávám limity s čím konečně a rázně zatočím a udělám tomu konec, je toho hodně s čím bych ráda zatočila. Mnohé je již nad moje a naše síly a mnohé s dědou řešíme jako věc, definitivně neúnosnou a ona tedy je, často k neunesení stále víc ale kostky jsou vrženy. 
Například, když jsem podarovávala naši neúnosnou Bugenvílii, ustřihla jsem z ní čtyři větvičky, zapíchla je do země a co myslíte že se stalo za ten rok, co že jsem to udělala? Květníky se zeminou a ty dvě kytky váží metrák, no nezabili by jste mě? 
No jo, když já všechno, co kde vidím, musím mít a tady je i ta souvislost s naším cestováním, v Řecku jásám, já chci tuhle kytku mít doma, jenže ona, potvůrka jedna tady nechce tak kvést jako tam a tak ji opečovávám, vyháním molici, v zimě ji nenechám umrznout, v létě ji taháme na zahradu a pak zase do domu a tak to stále odkládáme s tou likvidací a já mám dojem, že jich není méně ale stále víc. vezměte si mustr, tam, kde ho hledám já a mezi tím i pár mých nejhezčích zahrad a kytek.

Dnes jsem četla u jedné blogerky o ústech, která jedním dechem semelou zábavu, štepování ponožek a dramata. Nemyslím si, že jsem taková blogerka, je ve mě hodně soucitu a porozumění, dokonce i lidi, co si humor pletou se satirou chápu, rozumím i rozhořčeným a plným strachu. Dokonce si myslím své o satirickém obrázku bosé ženy, vlekoucí dvě děti v mrazu, sněhu a obutých muslimech, jež nemají tu naši kulturu. Na téma nekulturnosti některých národů, by se i o té naší výchově, k ohleduplnosti a galantnosti, dalo polemizovat na několik stránek. Takže drazí, všem těm ženám, Českým, Syrským, Africkým, i všem na této Zemi, přeji lepší muže, lepší život a posílám ty moje, i ty cizí květiny pro radost.

 

 

Dnes v noci mrzlo.

Až praštělo, se do práce nám se nechtělo,
Bůh odpočíval sedmý den, i člověk je tak povinen.

S pardubickou se projedem, vleže mám ale divný sen,
kytičky moje bílé jsou, na nose kapku ledovou.

Poprosím, že já vinu mám, do práce s dědou hned se dám,
kytičky moje žijí dál a odpustil mně nebe král?

Předpověď byla tedy nepříznivá, u nás na horách mrazík i v létě není ale nic neobvyklého a tak se nejdříve mého tušení děda nechytl, já ale naléhala dál a prosila, že musíme přikrýt balkony alespoň plachtou a ty nejchoulostivější kytičky, co nepřežijí víc, nežli mráz pět stupňů, jsme uklidili s dědou dovnitř a dobře jsme udělali, omrzla ale moje obrovská monstera a to byla schovaná pod pergolou a přikryta dekou, měla jsem jí dát ještě polštářek, kdyby hezky spinkala a neponocovala, určitě by neomrzla, bylo -deset.