Mládí a krása

Včera jsem četla o mužské eleganci.
Přivedlo mě to na nápad napsat o té ženské,
nebo spíše dívčí.
Šaty to je slovo u děvčat, skoro sprosté, nechápu.
Mám vnučku, je to děvče krásné, ale ráda bych ji
viděla v šatičkách.
Říkám v šatičkách, proto že je mě to odpíráno od dětských let,
kdy ještě jako malá holčička občas tou princeznou chtěla být,
potom, jak rostla, obléci jí něco hezkého, elegantního, byl úděl
nadlidský, ji z důvodu absolutního nedostatku mého vkusu,
vždy jsme se nakonec pohádali a ona si oblékla své, nejodrbanější
rifle a byla šťastná, že nade mnou zvítězila.

Obléci děvčátko do krásných šatiček, byl vždy můj sen, dodnes
nesplnitelný, dnes dívky říkají copak jsem bárbína, jako by se za
mládí a krásu styděli a nějak ji chtěli zakrýt, nedbalou elegancí
nemluvím o manekýnách a VYP ženách, ale i u nich je občas vidět
nevkus a uniformita, mluvím o děvčatech která potkávám na ulici,
a vždy mám pocit, že z mladých, krásných děvčat, móda udělala,
vojáky v uniformě, černá nehezká bunda a džíny.

Je možné že jsou tak vychovávané ? Rozeznáte na obrázku holčičky
od chlapců ? Většinou ne, je to praktické, dá se říci.
Ale….já babka stará nemohu nevzpomenout, že když se holčička
naparádí, tak je to holčička a ne kluk !!! Rozeznáte kdo jsou kluci
i paní učitelka je oblečená jako, “ kus chlapa “ .

Staňme se opět ženami, dívkami, elegance se snoubí s krásou a
vytahaná kolena na elasťácích a teplácích, ještě žádnou ženu nezkrášlila
a bagančata co děvčata nosí jim ani eleganci, ani zdravé nohy nepřinesou.
Je pravda že vysoké podpatky co jsme nosily my, nám také zdravé nožky
nedaly, alespoň to bylo hezké.

Nedávno jsem četla článek, o novém modním objevu, modelce která vyráží
dech, mě ho tedy opravdu vyrazila, tím co připomíná, věšák v nemocniční
šatně.

Děvčata, buďte elegantní, buďte krásně barevné, je jaro,
Rozkveťte jako jarní louka, uvědomte si že mládí je tak pomíjivé,
užívejte si krásu, plnými doušky, ať na vás ženskost svítí, nechte
ty uniformy doma ve skříních.

Na teplákové pohodlíčko máte dost času ve stáří a i potom
může byt žena krásná a elegantní.

Jaro ?

Je tady nebo ještě není ?

Není.
Moji milí přátelé, datum by tomu odpovídal, to ano, ale všude, tedy u nás na horách,
tam, kam nesvítí sluníčko, celý den, leží ten bílý kůň, kterého na podzim tak srdečně
vítám pro jeho krásnou čistotu, leží a leží a nechce vstát a odejít, a dokud neodejde.
bude zima a moje „STARÉ RACHITICKÉ“ tělo se prostě nemůže dočkat.

A tak tento můj krok, dostat sem jaro násilím, možná neoceníte, ale pochopte prosím,
bolí mě za krkem, také nohy a záda a nemohu stále chodit a odhrabávat sníh kolem
sněženek, vzpínat ruce ke sluníčku a prosit ho ať víc svítí a volat jaro, aby už konečně
bylo.

Kde jsou ty časy, kdy děti zuli botky, ne vždy to bylo proto že je to příjemné, běhat bosky,
v Jeseníku na tomto byla dokonce založen jeden z principů léčby, běhání v ranní rose a
fyzická práce léčí duši, dnes jsem si to dokonce vyzkoušela na sobě a funguje to, tedy
zatím tak že mne bolí celý člověk, srdce vynechává, játra tvrdnou, žaludek se zvedá a mě
samotné také není zrovna dobře a to jsem, zatím nezula ty botky, protože je všude ještě sníh.

Pravda, je to takové to moje jaro, trochu kýčové a komediantské, ale zatím,
to pravé, krásné s kytičkama na louce se sluníčky Pampelišek a pomněnkovou
modří nebe, není, dnes to dokonce vypadalo jako podzim, mlha pošmourno, brrrr,
tak se mě prosím, nedivte, neodsuzujte lehce, neříkejte babka střelená, já se jen
nemohu dočkat jara.

Dnes 21.03 První jarní den, a skoro to tak vypadalo, sluníčko se usmívalo, i trošku,
mrška hřálo, a pokud by se vám to zdálo málo, tak tady dole, je odkaz na radost,
ze života, od malířky, která ji umí dávat.
http://www.galerie-podebrady.cz/galerie_krajinky.htm



Pepíčkům

PEPÍCI

Když jsem byla mladé děvče, svátek Josefa to byla významná událost,
ale také to byla už doba postní, kdy tancovačky a zábavy byli něco
zapovězeného, a tak několik dnů před tímto svátkem, jsem byla vždy velice
hodné a poslušné děvče, a mamince jsem udělala co jsem jí na očích viděla,
Beztoho by se ten jarní úklid musel udělat, tak se smejčilo, myli se okna prali
záclony a vůbec…vše co k takovému gruntování patřilo a navíc se peklo a
vyvářely dobroty i když jsme žádného Pepíka tehdá v rodině neměli,  já jsem
se vtírala mamince a tatínkovi do přízně jen abych mohla zhřešit a jít na tu slávu
Pepíkovskou. To nebylo jen tak něco, Josefů bylo ve vesnici, jako much na okně,
a dokonce jsme tam měli jednu Pepičku a jednu Josefku, chodilo se s kapelou
dům od domu a tam kde měli Pepíka, tam se hrálo a tancovalo, v každém takovém
Josefovském stavení, byl samozřejmě sud piva a nějaká ta slivovička také byla a
a tak samozřejmě bylo veselo, hodně brzy a já pofňukávala, škemrala a když
maminka řekla tak jdi, když tě pustí tatínek, tak jsem věděla že je to prohraná bitva
a tatínka jsem se ptát ani nešla, sváteční šaty, botičky a vše co k takové tancovačce
patřilo, jsem si schovala do skříně v naší letní kuchyni  a myslela jsem si jak jsem
chytrá holka a že jsem tatínka ošidila, ba ne, neošidila a jak mě to potom, a hodně
dlouho bylo líto, ale na tu tancovačku jsem přece jenom šla a myslela si že to nikdo
neví, ráno mě vzbudili hodně brzy, abych věděla zač je toho loket a celý den jsem
musela kmitat a hezky tancovat, obsluhovat a mýt celý den kupy nádobí, kolem
všech možných Pepíků, co k nám přišli slavit a tak jsem všechny Josefy na světě
nemohla ani vystát.
ALE DNES PO MNOHA LETECH, MILÍ PEPÍCI I TOMU MÉMU NEJDRAŽŠÍMU
PEPÍČKOVI, PŘEJI, MNOGA LJETA, MNOGA LJETA, MNOGA LJETA, ŽIVIJÓ.