Jak to ty naše mámy a babičky dělaly

Je to jednoduché, i já stará žena se kriticky dívám, někdy je to oprávněný, někdy nespravedlivý pohled, kde najít zlatý střed a nevyvolat střet? Rady a porady, to se nenosí a odpuzují od rozumného a řešícího rozhovoru, my staré babizny, máme nevýhodu, jak říká Vendy, umíme číst řeč těla, učily jsme se to dlouho a stačí nám drobné gesto, nebo slova typu „TAK„ a někdy k vypěnění, a potom může nastat i, dloóóuhé ticho, nebo hlasitá výměna názorů, jsem přístupna k tomu, co něco řeší, většinou je to ten křik, to je mně milejší, protože se to odehraje rychle a brzy to skončí, ticho pro nic za nic, se může protáhnout a někdy se již nedá napravit, ticho přetrvává bezdůvodně a dlouho, je vždy zbytečné.
 Vyvolám diskusi, hádku, nebo rozhovor? Budu baba jedu a řeknu to co chce málokdo slyšet, my mámy, babičky, tchýně,  máme většinou pravdu a s tím, se každý o něco mladší srovná teprve, až…… Sám dojde do toho jistého věku, nabyde zkušenosti, vědomosti, prožije citová dramata, a láskyplné chvíle, které máme my za sebou. Jak jsme to my dělaly a stíhaly, když nebyli moderní výdobytky? Je to jednoduché, nebylo tolik zbytečného balastu, jež dnes lidé považují za nezbytný doplněk života necítíme, se o něco ošizeny, žili jsme bez mobilů, ba dokonce bez telefonu, kolosální zloději času a  ničitelé stabilní nervové soustavy, nemuseli jsme všude být a všechno mít, den byl o něco delší, protože jsme většinou, všichni vstali ráno do práce v pět hodin a v půl třetí, jsme někteří byli doma, vzali děti, šli na koupaliště v létě, na klouzačku v zimě, cestou domů nakoupili, večer uvařili i pro děti na druhý den, až se vrátí ze školy, aby měli oběd. Muži měli svou práci a ženy tu jejich, neznám ve svém životě, aby k nám chodil řemeslník něco dělat, opravovat, nebo snad dokonce uklízet, to je řád, nechci také aby muž vařil a uklízel, to je moje, vždycky bylo a bude navždy. Nechci tím říci, že jsem nikdy nedělala dusno, obzvlášť, když jsem přišla domů od kamarádky, kde bylo zvykem že jí její muž pomáhá v domácnosti, rychle jsem zmlkla ve chvílích, když jsem něco potřebovala, nebo toužila, aby bylo u nás vylepšeno, můj muž řekl víš co, odnes si to Honzovi, sklopila jsem uši a víckrát si nic podobného nedovolila. Odhodit to, co není důležité? To je slovo do pranice, co důležité je a co není? Rodiče, ve stáří samozřejmá pomoc, na poli, na zahradách, stavěli jsme, později odvézt prádlo na vyprání, naši neměli automatickou pračku, já ano a ještě později vařit a namražovat i pro ně, neobtěžovalo nás to, bylo to samozřejmé a dokonce i radostné, sklízet ovoce své práce u rodičů, oni, stejně jako my dnes, měli potřeby minimální, tedy ta práce, byla radostí a přínosem.
Nejhorší vzpomínky mám na cestování, sem a tam, zabalit, vybalit to jediné jsem nesnášela, byla to taková doba, mít jeden domov na týden, druhý na víkend a my toužili to utnout a z odchodem našich drahých, jsme to i udělali.
Žádná práce nám nikdy nevadila. Z odstupem času, nedělám desetinu z toho, chybí čas, i  jeho vnímání se změnilo, krade nám ho televize, internet, občas si u lidí co říkají, že na nic nemají čas, zapíši časy komentářů, na různých blogách, jsou a věnují se tomu mnohdy celý den a velkou část noci, mají-li děti, chodí do práce a také třeba fotí, obdivuhodně obdělávají svou zahradu a dům, účastní se mnoha kulturních akcí,  vídám spoustu krásných ručních prací, jsou obdivuhodně pilní, jejich den, je narván po okraj a psychicky to jednou přestaneme zvládat, o tom není pochyb, já i oni majíc pocit, že žijeme naplno, myslíte si to také?

cooltext1065860490

Moje kytky chtějí světlo a slunce,  je zase tma, strádají ony i lidé, nekvetou, jsou napadeny molicí skleníkovou a zprávy jsou negativní v prognose. Počasí, před chvílí bouřka a krupobití a náhle modré nebe, uklízím ty kytky, zase je vynáším, jako blázen si připadám, Bože prosím, ať je vše jak má, ať se příroda a my umoudří a Bůh smiluje.

This slideshow requires JavaScript.

Reklamy

48 thoughts on “Jak to ty naše mámy a babičky dělaly

  1. Ahojky Anička, dlho som bola mimo a na blogy som nechodila…
    Ak môžem poradím – molice postrekujem jarovou vodou, tá vysuší ako živé potvory tak aj ich vajíčka. Za dva – tri dni rastliny postriekam zas. Samozrejme, rastliny potom treba opláchnuť čistou vodou.
    K Tvojmu článku toľko : kedysi neboli žiadne naháňačky a stresy, mali sme prácu, sociálne istoty … Dnes je vlastne všetko postavené na hlavu, práce je málo, techniky viac ako dosť a medziľudské vzťahy sú ta tam. Ide to len dolu vodou a bude horšie …
    Zdravím Ťa a prajem pohodový deň. Viera

    1. Děkuji ti Věrko za dobrou radu i za návštěvu. I já jsem měla dlouhou pausu, tak trochu jsem si dovolovala a jak jsem u tebe četla ty asi také? Početla jsem si o tvém příjemném výletu za d o b r o d r u ž s t v í m ?

      1. Nuž nie je výlet ako výlet … jeden nemal dobrý koniec a druhý bol skvelý. Takže zlatá stredná cesta : užila som si to! Teraz naberám energiu, pretože ma čaká pokračovanie v dokončovaní podkrovia na baráku. To bude makačka ako sa patrí…
        Zdravím Ťa Anička a prajem pohodový víkend!!! Viera

  2. Un petit coucou mon amie Anna

    Je reviens petit à petit et te remercie de me suivre
    sur mon nouveau blog petite Louve. Pour l’instant je
    n’irai plus sur Word Press je n’arrive plus à gérer deux blogs

    Merci pour ton soutien et ton amitié

    bisous tendresse

  3. Naše představa spokojeného života a nároky na něj stále stoupají. Neříkám, že je to špatně, ale nese to sebou i ten stres, odcizení se jeden druhému a zoufalý nedostatek na času. Když si vzpomenu na své dětství, které jsem trávila hlavně se sourozenci a kamarády venku, na Silvestry trávené s rodiči u rádia, protože televizi jsme si pořídili dost pozdě, na naše pěší výlety, o autě se nám ani nesnilo , jsou to všechno vzpomínky báječné a své dětství bych nevyměnila ani za nic. Žili jsme skromě, ale v pohodě. Dnes, vařím skoro celý týden den co den maso a když jdu nakoupit a pak vytahuji nákup z tašek, vidím kolik zbytečností vždycky přinesu, vysedávám u počítače, nebo před televizí a pak se divím, že nemám čas ani na knížky, kterých máme plnou knihovnu a které jsem si plánovala všechny přečíst, jen co budu v důchodu. Je prostě jiná doba a přestože by se mohlo zdát, že si naříkám, není tomu tak. Jsem v jádru spokojený člověk a od přírody optimista. Na dobu minulou vzpomínám ráda, ale přítomnosti a budoucnosti se nebojím.

    1. Máš pravdu Jaruško až tam, k té věci o spokojenosti, v ten moment, když si na internetu prohlédnu širší svět, je po ní a já si často říkám to, o té blahoslavené nevědomosti, jestli by nebylo lepší ty kabely ustřihnout, nevidět, neslyšet a to je to co máme navíc, na rozdíl od našich rodičů a prarodičů. Oni věděli A CHTĚLI VĚDĚT, jen to, co k životu bezprostředně potřebovali a víc je ani nezajímalo, tím byl život klidnější, Oni necítili potřebu, například, nás hlídat na každém kroku, mimo přirozených nebezpečí, žádná nebyla, nepamatuji, že by mě někdo učil plavat, jezdit traktorem, nebo na motorce, dokonce ani letět letadlem, nebo vzít vidle do ruky a rozhazovat hnůj na poli, mě nikdo neučil? Dnes, když chceš aby tvé děti něco uměli, zaplať. V době našich dědů a otců, se řeklo většinou „ZAPLAŤ PÁNBŮH.

  4. Dotklo se mi úolně devatenácté století někde na venkově. A nebo v městské uličce. Bez mobilu se obejdu i dnes. Kolikrát si ho zapomenu vzít s sebou a neschází mi. Ale počítač? Nevím nevím………:-)

    1. Racionální použití jakékoliv vymoženosti doby, neodsuzuji Jiří. Jen určitý druh nesmyslností v čemkoliv? V názoru na počítač se také, až na maličkosti nelišíme, Vadí mně třeba, fraška na reklamu, typu Fb, a různé, podobné přeposílací, živelně se množící profily, s tisíci nic neříkajících přátel a odkazů, je to jen jiná forma komerce a navíc zneužívaná naivita? Přátele a lidi na kterých by mě záleželo, to nepřináší a i informace tam, jsou málokdy pro mě něčím cenné? Závisláctví cítím bytostně, a ne jen u mladých lidí, i my tomu začínáme podléhat?

  5. Dneska se ukázalo, jak hluboko klesla morálka v téhle zemi a co je tady hlavní hybnou silou, chce se mě mnohdy zvracet, z toho malého bordelu, který denně vidíme, mlčíme, tím spíše k tomu velkému? Většinou jsme hezky potichu, nakonec i z toho alibistického postoje mnoha lidí, hlavně si nějak neublížit v tom našem uzavřeném dvorečku, kde nás eventuálně někdo může poznat, neřkuli, že by jsme se pod něco, někde, někdy podepsali? Říkám všeobecnou frázi, jako každý kdo ke mě chodí a už mě to nebaví, mluvit o kytičkách a počasí.“ WordPress „ se tváří že vyřešil situaci v téhle zemi a nikdo se pod svůj názor, ani nedokáže podepsat, nebo alespoň zlegalizovat svůj nick. Anonymní bojovníci všech zemí spojte se : http://botd.wordpress.com/top-posts/?lang=cs

    1. Ano, taky mě na chvíli zaplavila vlna radosti a úlevy, že na ně konečně došlo, vzápětí se přidal osten pochybnosti, jestli to někam dospěje a jestli i tohle vyšumí, doporučuji naší zlaté mládeži a dětem, aby si vytyčili nový cíl své kariéry – emigrovat. Protože tady není budoucnost, dokonce až současní politici vymřou, na jejich místa nastoupí noví, už vycvičení, zdokonalení a bude hůře. Takže jsem ráda, že nejsem mladá a nemám celý život v tomhle svrabu před sebou, doufám, že se nedožiju důchodu, protože žádný nedostanu a závidím současným důchodcům a již zemřelým.
      Myslím to vážně.
      Podpisy a petice? Aničko, kolik jich už bylo a kolik jich musí být? A proč, oni je ani nečtou. Jediná věc, která může přijít k obratu, je působení shora, takže jedině nějaký vnitrovládní převrat.

      1. Ještě bych chtěla dopovědět k těm peticím – přes svůj skepticismus jsem nedávno připojila petiční podpis proti jedné americké společnosti, která chce zaplavit evropský trh (tedy i náš) výhradním vlastnictvím,nebo lépe řečeno, monopolem. Je to firma na zemědělské potraviny a taky hnojiva a už dělá potíže mnohým americkým farmářům, a stejné potíže by dělala i nám. Ale zaboha si nevzpomenu, jak se ta společnost jmenovala. (Ale najšla bych ji v dokumentu Potraviny.a.s.)

        1. Ta odpověď je na komentář ve 12. 20. pod ním je odpověď na ten v 11. 30.

          Petice? musíš sledovat, dojít k až řešení, když za tím nejdeš důsledně, nic se nedozvíš a máš pocit, že to nic neřeší, ono to ale řeší, protože se postoupí o krok dál a výš v hierarchii a nakonec, to vyburcuje veřejné mínění a jsou nuceni to řešit. Například GMO se ještě před pěti lety začala pěstovat živelně, protesty byly úspěšné, když budou lidé ticho, je to v době současné samosprašná řepka, hubící včely? Lidé musí řvát neustále, nebo je to opravdu převálcuje, ne jen hájit své, protože to své, bude jednou společný celosvětový problém.

      2. Chvilku, jen malou, mě to jako převrat připadalo. Když ale člověk, mnou považovaný za „seriozního„ nepodal demisi, nepadla vláda a všechno jede ve starých kolejích? DÁVÁM TI PLNĚ ZA PRAVDU, naprosto ve všem a jak si to mladí udělají, tak budou jednou žít.

        1. Je asi vidět, že to není seriózní člověk, ale prostý korytář, který se toho postu bude držet zuby nehty a všema čtyřma. Teď už je několik zatčených, jak to dopadne, se uvidí. Jestli je nebudou za pár dní (nebo hodin) propouštět.
          Mimo téma – dnes jsem viděla ukázku, jak hasiči vyprošťují z bouraného auta zraněného. Byl to precizní kus práce a takovíhle lidi v těchto oborech by měli dostat daleko větší ocenění finanční (morální už myslím mají, aspoň u normálních lidí). U nás se vůbec nedoceňuje práce potřebných. Zato pofiderní práce takové Nagyové je ceněna na statisíce měsíčně. (Myslím, že tenkrát se prolátlo nějakých 160 nebo 200 tisíc v odměnách).
          Tady je všechno naruby, nepracující menšina dostává sociální přídavky ve výšce několika měsíčních platů, vláda si naděluje odměny za nic a normální člověk je držen u huby.

    2. Myslím si, že nemáte tak úplně pravdu. Schovávat se za nick je sice určitá móda, ale občas i nutnost. Kromě toho, třeba já jsem zvolil určitý typ prostředí a můj nick z něj vychází. Jsem z Prácheňska, jsem hrdý na rod Bavorů a proto se jako Bavor v tomto prostředí pohybuji. Ale nemohu pustit pana Bavora k mé profesi. Nerozumí jí a nikdy by neporozuměl. Bavor má rád svůj kraj a všechno, co píše, se nějak k tomu kraji vztahuje. I když to na první čtení tak nevypadá. V mé profesi by pan Bavor nemohl uspět. Proto jej striktně odděluji.

      1. Těší mě pane Bavor, že se vás to, co píši dotklo, jestli je to oprávněné nebo ne, je věc další? Mělo by se to dotknout každého člověka, co si za svým názorem stojí, hlavně těch lidí, kteří jsou čteni a jejichž slovům je nasloucháno. Být pro někoho vzorem, je jistě zavazující a je těžké říkat to, co si myslíme pod svým jménem, nikdo to nedělá a ani jsem to tak nemyslela, to ale není tak důležité. Kdo chce, najde si cokoliv, aniž mu to dá velkou námahu, nikdo z nás ale snad není Snowden, aby se musel bát dopadů?
        Náš národní rys nám napovídá, nedělat si nepříjemnosti, když k tomu nejsme nuceni, je to chabá omluva tam, kde to otvírá cestu k vulgárnostem, bezohlednosti a neslušné netaktnosti.
        Každé noviny dnes mají blog, o fb. nebudu snad ani radši mluvit? Mnohde jsou ty “rádoby komentáře„ někdy se i já , stará babka červenám a nebo blednu, při čtení anonymních nehorázností, vítaným prostředkem komerční úspěšnosti, proč se ale lidé bojí na wordpressu, když je jejich názor slušně podán a aktuálně mnohé hodnotí? ( Myslela jsem tím to, že si nemohu kliknout a najít) majitele nicku?
        V dobách minulých byl telefonní seznam jediným zdrojem informací, jak někoho najít, nikdy, ani ve skrytu duše, by mě nenapadlo, že by pro mě mohlo být nějak, něčím nebezpečné, si najít adresu a telefon kohokoliv na světě? Co se to děje v našich hlavách, v čase “SVOBODY A DEMOKRACIE„? Čeho a proč se musíme bát?

  6. Je to správné téma k zamyšlení. Jak to naše maminky dělal? Neměly tak velký byt, tedy tolik uklízení, bývaly často dlouho doma s dětmi, ale hlavně, hlavně – a to i my, se opravdu brzy ráno vstávalo. Mám v živé paměti, jak moje děti stepovaly před školkou ráno už před šestou hodinou až paní uklízečka otevře, abych stihla včas do práce. Bez auta, to je dodnes, takže jsem zvyklá, ale opravdu bylo jaksi na vše víc času. Asi jsme nemusely všechno mít, co dnes a ta moderní technika nás hodně okrádá o čas, ale já si nestěžuji a každá doba má své pro a proti. Jen doufám, že už se to nebude tolik měnit, tedy včetně toho počasí!

    1. Naše maminky, to byl charakter, slušnost, pracovitost. Morální kredit jež dnes nemá obdobu a také měla odvahu, na rozdíl od dnešních lidí, jakou si neumíme ani představit, ta moje prožila to co někteří lidé, nedokáží ani pochopit a potřebovali by několik životů a uměla být šťastná, protože pravda, pro ni nebylo jen slovo. Myslím že mnoho „dnešních vymožeností„ by zahodila, jako nepotřebnou veteš, nepotřebnou k životu a první by letěl počítač.

      1. Zvláštní je, že působení rodičů by se mělo přenášet na děti, takže nějaká autorita, slušnost, chování, by se mělo přenášet taky. Kde se tedy vyrojily ty stovky lidských hyen a vychcánků? Byly už jejich matky hyeny a sobecké mrchy? A kde to nabraly ony, když jejich matky by měly být charakterní a slušně vychované?

        1. Tady asi dochází k vynechání jedné generace, ty jsi asi tak, „moje dcera„ já mluvím o výchově mých rodičů, tedy si vzpomeň, aaaaž na svou babičku, kdyby žila, i ty moje babičky, kdyby žily, přemýšlím co by ony řekly na mou výchovu, třeba ohledně víry, jsem byla benevolentní, velice toho lituji? Je to generační morální problém a je již v téhle generaci neřešitelný, jejich myšlení dospělo někam, do dimenzí, které my nechápeme, nás, a asi i vás, by nikdy ani nenapadli věci, které se dnes běžně dějí, kdo říká, to tady běžně vždycky bylo, jen jsme o tom nevěděli, ten lže a svým způsobem omlouvá to, co se děje. Nebylo, a mnoho lidí ví, že nebylo, nejsou ochotní, se tomu postavit, vlastní příklad a vlastní iniciativa k výchově, je dnes podmíněna penězi, což považuji za katastrofu, hřiště, kurzy, kluby, to je dnes podmíněno komercí, kdo na to nemá, má děti, když pracuje, na ulici, je to nejpočetnější skupina lidí a ztrácí na své děti vliv, protože je buďto, nucena nejvíce pracovat, nebo je jim už všechno fuk a někdo by na ně měl morálně působit? Ti stojí mimo hru a tvoří riziko, represe nejsou ale k ničemu.

          1. Taky souhlasím s tím, že kdo tvrdí, že tohle tady bylo, jen se o tom nepsalo, tak mlží nebo lže nebo je pomýlený, protože to není pravda. Dřív bylo líp, bylo klidněji. Netvrdím, že se nekradlo, nevraždilo, nepodvádělo, nešidilo, ale nebylo to tak běžné a v takové míře jak dnes a hlavně to bylo bráno jako odsouzeníhodné. Dnes ti borec vytuneluje banku nebo napálí pár desítek lidí, kteří mu věří a svěří své úspory, a borec místo aby byl stíhanej za podvody, je plácán po ramenou bankéři a chválen, jaký je to číman a jak je schopný vydělat peníze. Mám dojem, že někteří hlavouni už zcela zaměnili výraz vydělat a krást.

  7. Naše babičky a mámy byly hlavně skromné, nemusely mít všechno, co viděly jinde. Moc dobře si pamatuju, jak jsme s mamkou právaly. Bez automatické pračky už si vůbec nedovedu život představit. Ta aspoň šetří čas. Cestovalo se jenom vlakem nebo autobusem, auto nám vůbec nechybělo. Dneska být bez auta, to je nepředstavitelné, zvlášť když máme rodiče o několik kilometrů dál a není k nim jiné spojení. Televizi jsme měli, až mi bylo nějakých 10 let. Na televizi se skoro vůbec nedívám, tu tedy k životu rozhodně nepotřebuji. Počítač jsem poznala před 25 lety v zaměstnání. Tenkrát to byly velké pomalé kraksny. Domů jsme si počítač pořídili až když syn studoval.
    To jen tak na úvod. Právě teď, místo abych pracovala na zahrádce, žehlila nebo třídila dokumenty, což jsem měla v plánu, sedím u počítače a prohlížím blogy. Je to droga a strašný zloděj času, kdo to jednou zkusil, těžko s tím přestane.
    Když se tak nad tvým článkem zamyslím, Aničko, i my, dříve narozené, jsme začínaly z ničeho. Všechno jsme si pořizovaly postupně, podle možností. Dneska chtějí mladí všechno hned, zbytečně se zadluží, a to pak taky vede ke stresům.
    Už toho raději nechám, na tohle téma bych mohla psát půl dne, protože se mi začínají vybavovat různé vzpomínky na to, co bylo a srovnání s tím, co je teď.
    Nedovedu si jenom přdstavit, kam až tohle všechno může vést.
    Doufám, že u vás svítí sluníčko, tak se měj krásně a užívej si pohodový zbytek jarních dnů. 🙂 Hanka

    1. Nesvítí Hanko, vypadá to na bouřku, dopoledne bylo ale hezky a tak je spoustu práce hotovo, je po půl šesté, k večeru si sedám k tomu zloději času a také vzpomínám na to jak, počítač zabíral celou místnost a už tenkrát jsme si s ním hráli, kreslili obrázek z jedniček a nul. Potom mě někdo posadil k tomu novému, udělal klik, klik a řekl, to je jednoduché, to se rychle naučíte a stále, ještě dneska se učím a začínám tu potvoru vychytralou nesnášet. Netrpělivost v jakékoliv touze, vede k neúctě k hodnotám, lehce nabyl, lehce pozbyl? Úzkostlivě chráním každou blbost, z těžkým srdcem se loučím s čímkoliv a teď mě „někde„ dokonce říkají, že jsem vlastně nemocná, že staré krámy se mají bez milosti vyhodit a koupit nové? Někdy si jako starý krám připadám i já, je ale nutné tu chvilku, co tady budeme, ještě nějak smysluplně prožít? I ty se měj hezky Haničko…….

      1. Když si vzpomenu, co se navyhazovalo starých krámů, které se dnes vyvažují zlatem! Nemyslím u nás, já taky uchovávám různé „relikvie“.
        Uvedu takový trochu netypický příklad. Odstěhovala jsem se z nového moderního domu, který jsem postavila se svým prvním mužem a nastěhovala se s přítelem k mamce do starého domku, ve kterém jsem se narodila. Všechno se tady muselo opravit, ale nedala bych ho za nic na světě. Nový jsem opustila s lehkým srdcem a nelitovala jsem toho ani chvilku. 🙂
        Měj se krásně, Aničko!!! Hanka

        1. Lehce opustíme to, co nám působí strádání, k čemu nemáme osobní vztah a citové pouto, na to nebudeme vzpomínat v dobrém, mnohdy a s lehkostí se to zahodí i přesto, že by se to mnohdy lehce napravilo, při troše dobré vůle, mnohdy si sami sobě něco nalháváme? I když i to je sporné, moje maminka ztratila ve válce, devadesát procent toho, co tolik milovala, a i přes ty srdcervoucí ztráty, vzpomínala ráda a s láskou, na své rodiče, které nechala někde v opuštěném hrobě, tisíce kilometrů daleko, na svou babičku a cesty životem, velice tvrdé. Stačilo jí přinést houby a zase se vše vracelo a vyprávěla jak v jejich lese, na houby nechodili, „sekali je kosou„ štiky na vánoce, měli ve svém rybníku, život nelze zahodit, ať chceš, nebo ne, to by člověk musel podstoupit, vymazání paměti, jako v nějakém sci fi? Tím, že mě všechno vyprávěla i já si nesu tu rodinnou tradici, vyprávět. Všimla jsi si jistě, že o svých dětech moc nevyprávím, ani já nejsem ušetřena vztahových komplikací dnešní doby, nestěžuji si, jen je mě líto, že tahle doba??? Asi to je důvod proč se mě zdá, tak komplikovaně nesympatická a často soudím. Jsem ale pocitově většinová bába.
          Ty Haničko popíšeš své osudové ztráty jako radostné a já ti věřím, jen tak docela maličko, když nějak někde strádáme, cítíme úlevu, když se toho zbavíme, jistě. To je přirozené, ale není to radost, je to vyrovnání se, se situací, časem se takhle vyrovnává s rozchody víc a víc lidí, jen málokteří si polepší, měla jsi štěstí, že cítíš vypořádání se, s minulostí a že jsi spokojená, to neumí každý.

  8. Querida Anna, los tiempos han cambiado y nos obliga a adaptarnos a estos cambios. En otros tiempos la mujer con sus hijos en casa y el esposo en su trabajo: Hoy en cambio, las economìas obligan a la mujer salir a trabajar para ayudar al sustento del hogar y por cierto los hijos se crian de otra manera. Lo de antes era muy hermoso, todo mas artesanal y casero, se que cada vez nos va quedando menos de todo.
    Espero que por alli, las lluvias hayan dejado de molestar y causar tanta desgracia!.
    Cariñosos saludos para ti preciosa amiga 🙂

    1. Yo entiendo a las mujeres, cuando las fuerzas de la situación económica? Por lo general, no es la razón principal. Las mujeres anhelan para la autodeterminación, la familia y los niños, son relegados a un segundo plano. Estoy muy contento de que lo conoce bien. Compiladores de trabajo son cada vez mejor y estamos más cerca. Que aprecio Mane

  9. P.S. to paření patří spíš k mladým holkám, dospělé ženské už tohle nedělají, maximálně jdou na ples nebo na nějakou oslavu narozenin…

    1. Jde o to, o jaké paření se jedná, nic takového jsem nepsala, když o tom ale mluvíš, tak ti musím říci, že my jako mladí, jsme slavili kde co, a neustále, dožínky? To je dnes svátek jeden na celou republiku a my jsme oslavili každý své, hospodář dal dva sudy piva za věnec a tancovalo se na dvoře, JZD zabíjelo dvě prasata a dožínky se slavily dva dny a na konci roku bývala další sláva, dobírka, to se „jeden čas„ po celoroční uzávěrce, rozdělil čistý zisk, mezi všechny, myslím že spravedlivě a někteří makáči, si za to koupili auto, i oni předsedovi udělali věnec a chtěli za něj oslavu a také byl ve vsi státní statek, který měl také své…. Slavila se, dočesná, tedy chmele, doderná, tedy peří, vinobraní, Josef, Václav, Anna, Marie. A dalo by se říci, že „celonárodně„ MDŽ do toho nezahrnu, to bylo později a zvrhlo se to ve frašku. Hodně dlouho bych psala, nežli bych to paření, jak ty jsi to nazvala, všechno vyjmenovala? Jistě, vznikly nové svátky (příjezd Karla IV), já doufám že se dnes při nich lidé baví tak dobře, jako kdysi my, připravují společně nějakou prima baštu a dobré pití, jak jsme to o víkendech, vlastně do nedávna (kde, dnes jsou ty časy) dělali, a že totiž, to jídlo, co jsme dělali svorně, pro sebe navzájem, ne na kšeft, si pro sebe dělají tak dobré, jako tenkrát. Není z toho potom bl..í, neb dokonce, dršek bití? I to se tenkrát stávalo, když se hodně vypilo, že panu hospodáři, vynesli vesničtí rošťáci vůz na střechu, a o májích si nadělali monokly. O církevních a rodinných svátcích, nebudu mluvit, to jsem jednou popisovala, Lenka mě nevěřila, že rodinná svornost bývala mnohonásobně lepší, to ji moc nesedělo? A jsme u toho kamene úrazu, dokdy je to, co dělám pro moji, pracovní, rodinnou, nebo sousedskou pohodu a kdy to začne být na obtíž, a je lepší se toho zbavit? Když je těch keřů rýbezlových, na metrák marmelády, je třeba něco vykopat, říkala moje maminka, a něco jiného vsadit, aby ten život, za něco stál.

      1. Mezi pařením, pařbou – a oslavou je rozdíl, v tom, že mladí paří tak, že chlastají a hulí (trávu, ne jen cigarety), kdežto oslava je sejití se rodiny nebo známých a příjemně strávený čas, kde se jí, popíjí a baví.
        S vyjímkou oslav pracovních, tam to tak upřímné není.
        Proto jsem psala, že paření je spíš k mladým.

        1. Jo silný zážitek, to znám osobně, touha po něm mnohdy zastře ten obyčejný život. Můj muž jednou byl ve sporu s vnukem, jednalo se o paměť, co a jak si pamatují, když nám bylo řečeno že nic, k zapamatování, že je nutný silný zážitek, můj muž se tak rozčílil, že vzal vnoučka, let dvaceti, za flígr, dotáhl ho k deklu od septiku a že když potřebuje, na to aby si nás pamatoval, silný zážitek, ať si ten dekl otevře?

  10. To je taky věc, nad kterou občas přemýšlím, jak to ty naše mámy a babičky dělaly, když neměly zdaleka tolik výdobytků moderní techniky, automatické pračky, trouby, mikrovlnky, varné konvice. Nic proti tomu, jsem ráda, že je mám, ušetří hodně práce a hodně času, moje babička ještě vařívala na starém sporáku, kde musela vždycky zatopit. Jinak to nešlo. My už měli pár věcí, vysavač, plyńák a elektrickou troubu na pečení, remosku a vířivou pračku, ale máchat se muselo ručně, takže prádlo bylo na celou sobotu.
    Myslím, že největší žrout času je dnes práce, protože v ní člověk tráví naprostou většinu dne, málokdo dnes začíná na šestou a končí v půl třetí, většinou nastupují na osmou nebo na devátou a končí až večer, takže den v háji. Žrout času je taky televize, co si budem povídat, u mě to to funguje na 70% (protože televizi mám většinou jako zvukovou kulisu), ještě větší žrout je třeba pro mě počítač, na kterém trávím opravdu hodně hodin, i když ne v jednom kuse. Jsou ženské, které ještě navíc vyvářejí, cestují, fotí, štrikují, pletou papírové košíky, háčkují, pěstují kytky, sportují, starají se o zvířata nebo se zabývají ezoterikou, píšou povídky, píšou o knihách, takže mezitím i čtou, občas zajdou do divadla nebo prostě paří.
    Zvládaly by to naše babičky stejně v dnešní době? Nebo by byly pohlceny dnešní dobou a byly by stejně vystresované, přetažené, nervní, unavené a přepracované? Obávám se, že to druhé.

    1. Obáváš se dobře a na správném místě, já kdo si ten klid a pohodu pamatuji, se právě ptám, proč se dnes všichni tak trmácí za tím pomyslným štěstím a co to u mnoha, vlastně je? Nebyla jsem v mládí panenka, co sedávala v koutě a nečekala až jí štěstí najde ale o depresi, jako nemoci a co je to stres, vím teprve několik let a ne z vlastní zkušenosti. O tom jsem ten rozhovor vlastně chtěla začít vést a nikdo na to téma nemá co říci, je to jinde na blogu časté téma, asi další podobné byl nesmysl. Titulek jsem použila, nevycucala z prstu a čekala jsem óóóbrovskou odezvu. Rovnala jsem si čas v hlavě, když jsem to psala a to, co jsem chtěla vyvolat, nebyl ten pocit negativ z toho, co jsou lidé dnes nuceni dělat, nebo spíše si jen myslí, že musí? Jistě věc obživy a přežití v adekvátních podmínkách, té doby minulé i současné je nutnost? To, co děláme nad rámec, by mělo být radostí a potěšením, potom mě to v žádném případě nestresuje, stresovat mě může jen to, co je nad to, a neumím si v tom udělat řád, z jakéhokoliv důvodu, chtít, mít, a dělat cokoliv, nad rámec povinnosti, by mělo být dobrovolnou radostí.

      1. Jaktože tady nikdo ne píše k tématu? Vždyť tu máš tolik komentářů (a nemyslím jen ty, které ti přejí dobrý den).
        K tomu, co jsou lidi nuceni dělat a co mají pocit, že musí – možná jedno vyplývá z druhého. Protože dnešní pracovní doba je delší než ta bývalá (co si budem povídat, že se v práci zdržujeme běžně devět, deset až jedenáct hodin, i když placených a oficiálních je osm a půl, už to přivádí logicky k jednomu -že se ženské nakupí práce za celý týden a víkend padne na likvidaci této práce. Praní, uklízení, vaření, případně zahrada, která dokáže za týden zarůst neuvěřitelnou rychlostí.
        Další věc je, že taková ženská by měla zapojit do činnosti celou rodinu, i manžílka, i děti. Jestli tohle dokáže, je dobrá. Jestli ne, pak dře jako soumar pořád dokola.
        Jistě, nemusí obětovat třeba zahradě celý svůj čas, nemusí mít barák tip ťop vypiglovaný odshora až dolů, ale i když zkrátí činnost na polovinu, stejně ji to stojí hodně času.
        Těžko říct.

        1. Mám pocit, že jsem ti již odpověděla předem. To, co musím, si vyberu sama, často, po dohodě s mužem, když budu psát o sobě, nerada, tak ti řeknu jen jedno, čas je relativní, doba, kdy se staráme o děti, je velice krátká, potom by se to mělo obrátit, když u Libušky čtu, jak maminka živí šedesátiletého synka, no……. není co, k téhle době a výchově dodat? Vím, že argument, že i tak, bez těch starých, toho mají všichni dost, budeš chtít uplatnit, to je ale věc priorit a u každého, i jeho svědomí?

  11. ještě bych chtěla doplnit k tematu, snad se mi zobrazí komnetář. Žena středního věku je neuvěřitelně výkonna. Můj muž se mi směje že jsem jak tažný kůn. Žena středního věku (po padesátce) totiž již neřeší sebe. ono to tak nějak vyplyne že už nemá potřebu řešit svoje postavení a jak vypadá. TAk nějak vyplyne její úloha tažného koně. Z jedné strany rodiče kteří již nemůžou a je třeba se o ně postarat a z druhé strany dospělé děti které ale ještě nejsou zcela dospělé, třeba i vnoučata jsou zde. a do toho zaměstnání, žena je výkonná i v práci. a do toho má záliby, ráda má přirodu a dokáže si užít „svoje zájmy“. Je fakticky na vrcholu svých sil. Proto mám třeba i pohcpení pro mladé že takhle neuvažují, že nejsou tak výkonní, že hledají tu svoji cestu. Stará zralá žena (pardon za výraz) už na ty cestě je, jen orá a táhne. Směr zná.

  12. Ahoj Ann, chodím k Tobě číst. Občas pokývu hlavou tak a pak zase onak. Je to fajn počíst si jak člověk zkušený vidí svět.
    Napadlo mě při tom tvojem popisku, jak lidé dělají různé věci zdánlivě nesmyslné, prostě pro radost 🙂 ačkoliv jinak by to třeba bylo mnohem rozumější.
    my s manželem vyléváme vodu z vany. teda nejdřív se rodina okoupeme postupně v jedné vodě a pak tu plnou vanu vyleju kýbly oknem. Manežel jde v trenkách na zahradu a já mu podávám ty kýble vody a on je nosí pod keřel Letos je vyjímečně vody celkem dost. ale jinak nosíme a nosíme až je vana prázdná a děti se nám směju až se za břicha popadají. co si myslí sousedi nezkoumám. oni mají taky svoje zvyky a obyčeje.

    Jinak si nemyslím že jako to dělám já je to jediné správně. MOžná můj muž si to občas myslí. ale spíše z legrace, dobírá si děcka a ony se zlobí. ale taky jen na oko. je to takové láskyplné dobírání. staří nejsou chytřejší mladých. spíše každý má svoji silnou stránku. a až budeme my úplně úplně staří tak už budemem moci spolehnout jen na ty mladé.

    1. I já k vám dříve občas chodila číst? Nevím jestli to, co mě tady píšete, mám vzít s humorem, nebo se zase zlobit, mluvili jsme spolu před dost dlouhou dobou a moc ten rozhovor nedopadl ratko? Na mnohahodinové filosofování nemám ani chuť ani čas, je pravda, racionální způsob života ale nezavrhuji, i když to abych zalévala zahradu, pomocí rodinného klanu, kbelíkem, vodou z vany, tak to je i na mou racionalitu dost nesmyslné? Na ten komentář z 10. 06. ve 20. 10. ? I když si nejsem jista, jak byl myšlen, odpovím prostě, já nejsem, ani ve svém věku vůl. Táhne li někdo bez rozmyslu, popoháněn bičem, je to vůl, ne kůň, protože kůň, je velice inteligentní, umí se radovat ze života a ví, co je štěstí. Pokud mě budete chtít opět na „SVÉM území„ zase udělat nějaký psychorozbor, jsem vám k disposici, platit za „poradnu„ vám ale nebudu. Na svůj život se nedívám, ani v televizi, ani v mobilu, ba ani dvacet čtyři hodin, na stránkách internetu, vždycky jsem ho žila na vlastní kůži, a nikdy jsem nebyla tak v hajzlu, aby mě někdo musel rozebírat? Za svou životní filosofií, si stojím celý život stejně, neměním ji dvanáctkrát do roka. Nevím s kým mluvím? Na gravataru ratka, je jiný člověk, nežli tady píše komentáře???????????

      1. jo jsem to ja, asi píšu z jinéh prohížeče tak to spadlo do spamu. téma mě zaujalo tak jsem napsala pár postřehů. jako vůl bylo myšleno pozitivně. jakože silná, vytrvalá a užitečná. a souhlasím že humor a radost k životu patří. stejně jako ta práce. takže zatím.

        1. Nerozumím vám paní ratko? Ani se nebudu snažit, mám slušnou paměť. Jestli to, co píši, považujete opravdu za, až tak pozitivní, čím a jestli se bavíte? Nevím, je těžké vás chápat, čtu-li vaše komentáře a diskuse, vidím jednu tvář, a tady jinou?
          Vše špatné se vžilo a zakořenilo rychle a velice hluboko, nikdo ve svém sobectví není ochoten couvnout o jediný krůček a jsou mu k smíchu věci, o kterých by měl dlouho a do hloubky přemýšlet.
          Věci se dějí tak překotně, že moje nabádání, bude mít zřejmě platnost dříve, nežli si kdo myslí? A tím táhnoucím volem, bude každý, kdo to dopustí a na jehož bedrech to zůstane.
          Anonymita na blogu? To se musí umět, mám administraci nastavenu tak, že to asi moc možné není, spam-nespam, já vím kdo píše. A navíc, to že bych se urážela, to mám jak píšete, za sebou velice dávno, necítím již potřebu, budovat si nějakou „image„ Hodně a na různých místech, jsem četla věci, co mé filosofii nesedí, tedy tam nic nepíši, v zájmu zachování si vnitřního klidu. Když mě někdo chce urazit, poznám to a nemusí říci ani slovo, je mně to fuk. Nehádám se, netoužím po sporech, chce-li se mnou někdo normálně a rovně mluvit, jsem přístupná jakémukoliv názoru, je-li pravdivý a na nic si nehraje? Některé „divadelní blogy„ s nadsázkou a rádoby uměleckou invencí, mě dokonce baví, ale jen, když si nehrají na realitu? Nemám ale potřebu s nimi být v kontaktu.

          1. tomuhle taky nerozumím. jak je to myšleno? ten divadelní blog a rádoby invence má být můj? ale vždyť jednodušší a méně okázalý snad ani být nemůže. jen pár slov k tomu co prožívám. Ale rozumím té poslední větě a budu ji respektovat.

            1. A mám zase já, ten pocit, že jste se urazila, já nikdy o ničem nemluvím ve vztahu osobním? Nebo, jak mě píše Vendy, chybí mně tady ty smajlíky, co místo rozhovoru, tvoří ta správná gesta a nahrazují řeč těla? Nic na blogu neberu osobně, dokud to tak není dáno okruhem lidí, tvořícím atmosféru blogu. Já u vás nemám s kým debatovat, to ale neznamená, že okruh lidí co sem ke mě chodí, vám nemůže dát žádaný zážitek? Nebo že s vámi nechci mluvit já, článek není podstatný, jde přece o názor lidí, co sem přijdou a vlastně ten blog tvoří to, co řeknou? S kýmkoliv mám zájem mluvit, pokud o to stojí, říká mě slušně do očí cokoliv, i to co nemám ráda, ne ale, až zavřu dveře a odejdu? Ty smajlíky tady nemám proto, aby spolu lidé mluvili tak dlouho, až si porozumí, ne smajlovali. Včera jsem si na RSS projela ve zkratce vaše náměty, do poloviny roku 2011, bez komentářů a našla, co jsem hledala, že atmosféru blogu, tvoří ti co komentují, ne ti co dají podnět? Mám také okruh lidí, o kterých vím co napíší a tvoří to, zase tu mou atmosféru. Hezkou neděli paní ratko……..

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s