Proč jsem na rozpacích?

Ten pocit mám vždy, když porovnávám životní úroveň tu, tam nebo onde. Nemyslím si že jsem zlý, nebo závistivý člověk, umím a chci ocenit krásu a přepych, ne ale na úkor bídy světa.

Zdroje vyčerpávané pro malý díl lidstva? ano někdy mě pobuřují, ano je to krásné a povznášející, podívat se na podobnou krásu, proč já cítím málokdy to nadšení jiných, při pohledu na podobnou nákladnou nádheru? Proč mám málokdy to pravé nadšení při výkonech golfisty a jeho milionových výdělcích? Jsem z těch závistivých? To že si to o sobě nemyslím, nemusí být pocitově, poctivě pravdou a tam někde se to často rodí, někdo ano a někdo, i kdyby se přetrhl, to štěstí ne a nemá? Nespokojenost neúspěšných, často neschopnost ctít, zapustit kořeny a rozvíjet staleté tradice, je u nás velkou bolestí, budovat se musí pospolitě, z generace na generaci.

Zahrady v Dubaji a miliardové majetky mocných, mohou být zdrojem jak závisti ale i sporů a nenávistí k dnes válčícím národům. Někdy mám dojem, že je tam kdesi i zárodek závisti mocností.

Kdysi jsem četla debatu o životní úrovni v Evropě a velice jsem se podivovala názorům mladých Američanů, odsuzujících překotný Evropský rozvoj, diskuse zacházela až do agresivních a výbojných teorií. Zapojila jsem se tenkrát nerada, nemívám touhu vyvolávat spory za každou cenu, šovinismus-víra v nadřazenost a touha někoho odkazovat do patřičných mezí, se dnes ale šíří světem více, nežli tenkrát a já starý člověk stále více cítím ten pravý důvod, je to závist a touha mít?

 

Pravda jako víno

Ivan Bartoš, předseda Pirátů, nejen k volbám v USA:

Jedna věc mě doslova vytáčí. Jestli nás prezidentské volby v USA, libovolné volby u nás, vzestup ANO, hlasy pro komunisty, či zahraniční vývoj i akce typu BREXIT mají něco naučit, tak je to respekt k demokracii a jiným lidem, kterého se i mezi řadou „osobností“, ale i mých známých často nedostává. (Zanadávat si samozřejmě můžeme, ale o tom nepíšu).

Nechápu jak někdo, kdo si říká demokrat nebo liberál, může mluvit o tom, že je demokracie přežitkem, shazovat klidně milionové skupiny lidí nebo třeba „půlku“ národa. Evidentně to s tím pochopením principů, které jinak zastává, nebude tak horký. Tak vznikají nálepky typu „kavárna“ a nelze se divit. Demokracie buď je a nebo není. Využíváme její výhody a musíme si být vědomi toho, že když polevíme, projeví se něco, s čím pak také nemusíme souhlasit. Odvolávat se na ni však pouze v momentně, kdy její uplatnění hraje do not nám, je výsměch jejím vlastním principům.

Nehledáme morální vůdce, svrchované autority ani elity, co to vědí líp než my, ale hledáme společnou řeč nebo nositele naší vůle skrze své – námi volené zástupce.

Ignorování nebo shazování rovného hlasu navíc v rámci paušalizace: můžou za to staří, může za to venkov, města, mladí, nevzdělaní, je skutečná cesta do pekel. Tak vznikají politické elity a tak vzniká odtržení politiky od reálného života. Bohužel, koho je dobré a koho není dobré volit, nám už tyto elity a média standardně předkládají dopředu.

Pokud právní rámec a nízká míra informační gramotnosti (obecně pak vzdělání) umožňuje mediální masírku, propagandu, dezinformaci, stamilionové kampaně, pojďme změnit právní rámec. Požadujme otevřená účetnictví stran, limity na kampaně, skutečně veřejnoprávní média. Informacemi bojujme proti mediokracii.

Rezignace na demokracii je rezignace na vlastní zodpovědnost za společenský vývoj nebo, a to je pravděpodobně touha politiků, kteří takto otáčejí, cesta autokratického diktování lidem, co je a co není správné. Mesiášský komplex bych za tím primárně nehledal. Libovolný hodnoty se nedají lidem nařídit ani vtloukat do hlavy. Pokud jsme přesvědčení o své pravdě, ať už je jakákoliv, musíme přesvědčit i ostatní. Nedaří se nám to? Je to naše selhání.

Nedopadlo-li to, jak si představujete, tak jste pro svou představu udělali málo. HOWGH!

Naprosto s tím chlapcem dredatým souzním. Vaše Anna