Dneska vám povyprávím, co bývalo dobré jídlo a co je to devalvace

Moje panímáma a pantáta, jak se dříve říkalo, to byli nějaká hospodyňka a pracovitý hospodář, a moji rodiče také. A jednu městskou panelákovou rodinku, nejdříve s jedním, potom i druhým dítětem, to bylo dost náročné, udělat  šťastnými. Kdo ke mě déle chodí ví, že jsme oba z jedné vesnice ale ( nekradem husy, slepice), někdy to tak ale u nás vypadalo, vždy jsme měli nadbytek a já měla pocit, že „vaši i naši„ se trumfují, jako v našich furiantech, kdo nám víc dá. Do práce jsem nechodila, byla jsem doma, až do odchodu naší starší dcery do školy a mladší do školky, dnes jsou to dámy středního věku a vnuci dospělí, tedy je to hodně dávno a na tu dobu stále, láskyplně, vzpomínám. Když bylo hodně práce na poli, pobývali jsme i s dětmi doma u rodičů, jednou u jedněch a příště zase u druhých a pomáhali s hospodářstvím, doprava byla jednoduchá, koupili jsme nejdříve motorku, Jawu 350 a po nějaké době k ní přívěsný vozík, do vozíku dali peřinu, děti tam zakuklili, přikryli polštáři zapnuli deklíkem a hajdy k babičkám a dědům na vesnici. Neustále se chovala nějaká drůbež a zvířectvo, zabíjelo, udilo, klobásovalo, jedl se plást medu, zapíjel se smetanou, zavařovalo se kde co, nevím dodnes co je koupit džem, kompot, okurky nakládané, zeleniny, mám to stále vžité, a je to samozřejmostí, ani maso, pokud možno a dodnes nekupujeme v obchodě a mnoho masných výrobků si naděláme z domácích produktů, i když naše maminky a tatínkové, již nežijí, tradice neodešla s nimi, dnes již na to nemám tolik sil, ale okolnosti mě naučili hospodařit. Dolní babička, tam byly vždy nejméně dvě kozy, tři prasátka, krůty, perličky a kuřata na jídlo a jiná na vajíčka. Naše maminka ta zase dvě krávy, včely, kachny, husy holkám na peřiny, to se muselo, co by to bylo za výbavu bez peřin, děvčata je nechtějí, tak zůstanou vnukům, nechala jsem peří vyčistit, ušít, do nových sypků pěkné lehké deky a dobře zabalila každému dvě deky a čtyři polštáře, výbava, věno a dům, to bylo dlouhodobým cílem našich předků, neustálá dřina na polích a ve chlévech, byla i jejich životem a radostí. Dokud naši rodiče bili živí a zdraví, neznala jsem co je to nákup, jeli jsme „domů„ do města, nabalení potravinami, maso, ovoce, zeleninu, na celý týden a více. Dřeli všichni, aby jsme se my, měli lépe. Dřelo se na vesnici v každém hospodářství, byla to tradice a zvyk, vstávat za slunka a se západem chodit spát, nedřeli oni a my, jen před osmdesátým devátým ale dvojnásob, po něm. A dědictví otců, zachovej nám pane? Dnes mě navztekal článek o poválečné měně, jedna ku X. Ano i moji rodiče přišli o velké peníze a doklady o tom , jak říká pan Werich v Čochtanovi, „mám ještě dóóóbřře schovaný„. Jenže vážený básníku co o té devalvaci píšete, oni a my jsme dřeli dál, znovu a poctivě, netunelovali, nekradli a víte co my, po téhle další devalvaci máme pro své vnuky a děti, oči pro pláč. Za celoživotní práci, s nadějí, že naše děti si postaví domy, a budou mít do začátku života počinek, si dnes pořídí tak akorát hovno, ty miliony a miliardy se většinou, poctivou prací vydělat nejen, že nedají ale i to co jsme našetřili, je devalvováno a nula od nuly pojde.

Peklo se a vařilo,
žilo se nám blaze,
dnes se takhle,
jak my tenkrát,
mají, jenom v Praze.
Nad poměry si tam žijí,
a ne ze své dřiny,
nestřádají po korunce,
dětem na peřiny,
lehce přijdou k živobytí.
Lehce o něj přijdou,
mají v bankách dividendy,
a netrpí křivdou.

A že již děti malé nemám,
stále na ně zapomínám.
JAK A KDE SI DĚTI HRAJÍ,
A  JAKÉ K SPÁNKU, MÍSTO MAJÍ.

ODKAZ KE DNI DĚTÍ: KLIK

NĚCO NOVÉHO O SVĚTĚ A O NÁS LIDECH?

Ne šatičky, botičky a lak na nehty, to tady nenajdete, to musíte do supermarketu, já vám chci nabídnout docela jiné novinky, i když ony tak docela nové nebudou, jsou, upřímně řečeno mnou neustále omílané a dávané do placu, jen o ně není zájem. Nechceme tu pravdu většinou slyšet, nechceme ji vidět, chceme se mít dobře a mít klid, jsme tak trochu sobečkové ? To je nám ale dáno geneticky,  s tím musíme pohnou silou vůle a to je těžké, to co vám dnes ukáži, to síla tedy je. Stále se ubezpečujeme, naše stará dobrá Evropa je stabilní, jsme tady chráněni, podobné věci se nás nedotknou tak katastroficky, je to ale pravda? Chci vám dnes ukázat několik příkladů k zamyšlení, nad naším lidským konáním, jak vše má se vším souvislost,  o tom jsem mluvila již v minulém článku. Jsou věci neodvratitelné a jsou i situace, které si lidstvo zaviní svou bezohledností k přírodě a k sobě navzájem.
Ano, asi každý si vyslechl zprávu o tornádu v USA, ale ne každý viděl tohle: OKLAHOMA TORNÁDO  Je to pohled, hodně zvysoka, můžete si ho ale posunout, nebo přiblížit, a potom uvidíte na vlastní oči, tu hrůzu  kterou příroda dokáže udělat, nectíme její zákony, nedodržujeme pravidla a to, co děláme posledních sto let, je nejen trestuhodné ale hlavně je nám to přírodou spočítáno i s úroky, rychle jsme zapomněli na záplavy, na uragán, který smetl s povrchu zemského Tatranské krásy přírody, zažijeme-li nějaké to „tornádko„ našeho rozměru, mávneme nad zprávou rukou a mnoho lidí řekne, to se nedá nic dělat, to je příroda. Dá se dělat mnoho, každý sám od sebe, třeba od svého nákupu a svého koše na odpadky?  Protestovat, když náš předseda vlády zpochybní: klik: EKOLOGICKÉ LIMITY. Protože jde o budoucnost našich dětí a vnuků.
Dám sem ještě jeden odkaz, je na něm zřetelně viditelné naše hospodaření s : klik :  MATIČKOU ZEMÍ. A potom dál je to interaktivní odkaz, dá se s ním intuitivně pracovat, stejně jako s tím předešlým. Na programu je znázorněno jak například, (od roku 1984-2012 do roku) se rozrostlo Las Vegas, a ubyla voda v Hooverově přehradě, nebo, jak se za stejnou dobu mění Amazonská džungle na německé a jinorabovací plantáže, na olejnou palmu, jak například tají ledovce v Grónsku, a tak bych mohla pokračovat donekonečna, s každou informací, kterou kde najdu, nemusím být šiřitelem negativních zpráv, jak jsem byla kdysi nazvána, můžete si je jistě najít i sami a možné je, že to nechcete vědět, vždyť k zubaři jdeme teprve, až ten zub začne pobolívat, a potom, : KLIKNI A UVIDÍŠ. Tak si klikněte a přesvědčte se.

TA HRŮZA NEMĚLA KONCE?

Nevíte co dělat? Protestujte, čtěte, čím vším si řežeme větev pod sebou: ODKAZ

Slyšet, vidět, číst to, že jedna paní povídala?

Jak je to pro mě důležité? Nevím, asi moc ne, nenechávám sebou moc manipulovat, někdy, dnes, když situace a názory lidí, jsou v rozporu s mou zkušeností a mým přesvědčením, přemýšlím o tom, jestli nejsem mimo realitu já? Svět se tak rychle mění, i věci, co dříve bývali pro mě stabilní a neměnné, ztrácejí svou váhu pod tíhou argumentů, že tenhle můj názor je špatný, že nemám pravdu a že jsem v rozporu s většinou, zažila jsem to několikrát za život, vždycky jsem si stála za svým a neuhnula bych, (možná, snad)  kdyby mě někdo chtěl  zabít. Jsem tvrdá palice a často jsem na to doplatila?
Vedu rozhovor s jednou blogerkou, z čeho to původně vzešlo nechci publikovat, bylo by to dlouhé.
Tohle je moje, a poslední odpověď, těžko změním svůj antirasistický postoj.

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

Já věřím tvým argumentům o nepřizpůsobivých lidech a nepochybuji o nich, jen mám delší život a znám i jiné věci. Když nebudu mluvit všeobecně, tak před revolucí, jsi tady muslima nepotkala, cikáni, ve městě, ve kterém jsem žila, pracovali všichni, někteří hůře, někteří lépe, na místě kde jsem pracovala já, nebyl jediný který by mě nějak, něčím vadil, život vedli řádný, stejně jako ty, nebo já, ty rodiny žily kompaktně, jejich zájmem byla hudba, po večerech hráli v kavárnách, bydlení-v bytech jako každý, děti chodili do školy, čistě a slušně oblečené, ve dvaceti tisícovém městě je každý znal? Kdy a jak se vše změnilo, víme všichni a na nás všech je to napravovat, za dvacet let, se v morálce a hlavách lidí stali věci, kterým nerozumím a nechci je brát jako samozřejmé a neměnné. Jak by jsi si představovala nápravu, koncentráky? Na „morální kredit„ kohokoliv, se neodvolávej, vezmi v úvahu své zkušenosti, a to co kdo z nás kdy udělal pro změnu v lidských hlavách? Podporovat lidskost, přemýšlej o svých dimenzích života, tvých vlastních stížnostech, kdo ti pomůže, kdyby jsi spadla na dno, mnoho lidí k tomu má blízko, když nebudeme usilovat o nápravu, sami bychom se jednou mohli na tom dně ocitnout? A oni jsou na dně, všichni k němu spějeme morálně.  Pár měsíců v šedesátém osmém, tady byla svoboda, tedy se naši příbuzní odvážili k návštěvě, ze svého domova v Americe, jejich informovanost, o našich poměrech, byla neuvěřitelná, byli jsme lační informací, na Americký způsob života,  strýc tenkrát řekl: Je to země, kde jsou květiny bez vůně, ovoce bez chuti a lidi bez citu, když padneš na chodníku, překročí tě a půjdou dál. To chceme docílit, nebo co? Projevme všichni touhu, vidět víc, vědět víc, a každý za sebe něco udělat, ne o tom jen pindat !!!