Bát se není nutné, medvěd, vlci a dravé zvíře, je velkou vzácností, střet s ním by asi vypadal jinak.
Kdyby se někdo zeptal, jestli se bojím v lese, řekla bych ne, v lese se nebojím, a jsem-li nucena jít někdy někam v noci, při jakékoliv známce lidství jdu z cesty, někdy raději do toho pustého lesa,tam se v tichosti přikrčím a přečkám, až mě lidské „bezpečí“ mine, zvolím cestu kterou lidé nevolí, bez bázně, potřeby lidských pachtění se, za konvencemi, si umýt zuby a tělo, klidně upadnu kde stojím, z těžké únavy usnu, a krásně se vyspím. Les a vše v něm je pro mě přítelem, někdy se ale otřesu, vyhnu se vosímu rojení na horké, sluncem vyhřáté lesní pasece, stačí o ně maličko nešetrně zakopnout, a potom to bolí, když se sesypou, je to mnoho drobných bolestivých ranek, ony nerozumí tomu, že jim nikdo nechtěl ublížit, ony jen brání svou pozici, své sjednocené teritorium ale já se s nimi nechci prát, je to vždy jen víc a víc žihadel. Počkám na tichou teplou noc, ve které se probudím v úžasu, nad spoustou obrovských zlatých hvězd, kolem dokola zářících v kruhu, jsou to po mém rozkoukání, krásné laní oči, nebojí se ony mě, ani já jich, chtěly se jen podívat, co jsem zač? Všechny víme, že ten les je nás všech.
Oceane chère, je vous souhaite, ainsi Laika, en très bonne santé et heureux. Merci pour les belles vidéos et des photos de votre chien bien-aimé. Je vous embrasse et je vous souhaite un beau dimanche. Anna
jo Aničko taky miluju les v městskem mumraji bych asi nepřežila ja fakt pravda že na mýtince mezi lesem je v noci těch hvězdiček opravdu mnoho a mnoho naši vnuci taky rádi spí na zahradě pod širákem letos s klukama venku spal i Michalek je mu osm roku a ráno to okomentoval,že u nás je tych hvězdiček víc jak u nich ve městě no a Aničko ta tvoje příhoda je mrazivá,ale ja věřím,že opravdu jsou věci mezi nebem a zemí,něco podobného zažila naše Týna je už to dávno asi dvacet roku zpátky jak ji bylo devatenáct začínala praxi ve městě v baru jako barrmanka tak,aby nemusela po nocích jezdit busem a sama chodit lesem si udělala řidičak a drahouš ji obstaral starší škodovku, raz prý měli hrozný frmol,že byla hodně unavená v půl čtvrte ráno ještě nebyla doma tak drahouš sedl do auta a jel ji hledat jestli se něco nestalo,našel ji ubrečenou a vyklepanou zamknutou sedět v autě,auto mělo uražené zpětné zrcátko a rýhu přes celou stranu řidiče,pak vykládala jak jela ji před autem s baterkou začal mávat starý pan Ulman,tak se polekala a sjela na kraj silnice jak v tom ze zatáčky se vyřítilo auto a málem ji smetlo no ono by se zdálo normální,ale on ti ten starý pán byl už dva roky mrtvý a právě na tom místě ho srazilo a zabilo auto,do dneska na to vzpomínáme a děkujeme
Člověk mající více času pro sebe, k vnitřnímu usebrání, dochází k víře přirozenou cestou, právě pomocí přírody se mu občas otevřou oči. Nemá-li někdo zdroj víry a lásky, tam kde je každodenní shon a stres propadají lidé beznaději, uchylují se k sebelítosti a sobectví, ztrácejí zájem o druhé, snaží se, vše si zdůvodnit prakticky a racionálně. Nepřipustí si, že nadstandardní požadavky na sebe a druhé, jsou zdrojem nezdravé touhy, podněcující zlo v člověku. Nejdříve jsem uvažovala o názvu, „Spát pod hvězdami“, to jsem nakonec změnila na stát pod hvězdami, zastavit se, dívat se, přemýšlet o tom, za čím se v životě pachtíme, vždyť nakonec toho potřebujeme jen tak málo k radosti za života, a ke štěstí, trochu lásky a trochu klidu.
To je asi pravda, že lidi žijící v přírodě dochází k víře lehčeji. To my měšťáci to máme složitější. Ale hledám a zase hledám.
Hezky napsaný článek, nebo spíše myšlenka.
Zase jste blíž lidem….. Někdy ztrácím pochopení a toleranci ke každodenním starostem dnešních lidí, mám velice malé nároky, a také moje potřeby se ztenčily na minimum, ruce a hubu si namažu sádlem, a hned mám tisícovku navíc? Vím Jiří, že ty budeš na takový komentář reagovat smíchem, a děvčata by se urazila do hloubky duše, taková je má realita, v Praze by mé potřeby asi byly větší a nákladnější. Na rozjímání mám čas, a také rozjímám.
Ale vůbec ne, proč bych měl reagovat smíchem? A do Prahy se opravdu nehrň, tam kde jsi je ti určitě lépe. Z té lidské agresivity ve městě je mi někdy……. a rád bych někam na samotu u lesa. Vždyť i takové vnitřní meditováním tě kolikráte ulice vyrušuje.
Nevím Jiří, jaké by to bylo, žít ve velkém městě, viděla jsem jich hodně ale v žádném jsem na trvalo žít nechtěla, z meditace by mě to asi nevyrušovalo, umím zavřít oči i uši, když chci. Někdy je to dokonce nutností, aby se člověk nescvoknul, a potom se i modlím. Moc bych to doporučovala každému nesmířlivému člověku, mám často pocit, že si to o mě lidé myslí, pýcha je mě ale vzdálena, jen nechci abych byla hromosvodem nálad kohokoliv.
Moc bych ti přála tu vytouženou samotu u lesa, ale ani tady neujdeš těm příkořím civilisace, jsou asi trochu jiná nežli si myslíš ale jsou i tady. Touhy těch co si myslí že mohou vládnout, se projevují všude, u vás je to velký hajzl, u nás malý ale oba dokáží své ve svých poměrech.
Jéje tady je to hezké, inu tak jak je napsáno v záhlaví: „…bude se vám tu líbit!“
Jen trošku nezvyklé prostředí než na Blogu cz. a komentáře v samých cizích řečech.
To bych mohla posloužit jen Moravsky a Slovensky!-:))))
Byla-li to pochvala tohoto článečku? Tedy mě těší, byla-li to pochvala celého blogu, teprve mě bude těšit………. I já se ráda, a důkladněji u vás porozhlédnu, zatím se mě moc líbí vaše básničky.
Dávní přátelé? Z blogu Win.Live, se kterými zůstávám v kontaktu, (je jich stále méně), také je asi rozčilují čím dál, tím horší překlady, ještě že je nemusím Češtinu učit, mají všichni lištu Toolbar, a já také, když si ji nainstalujete, překládá celé stránky, v asi třiceti jazycích, včetně Čínštiny, a máte po starostech s učením. Kdysi jsem si, i s Číňankou psala, docela jsme si rozuměli, mám často pocit že víc, nežli si občas rozumím s některými Českými blogery, kteří mají se mnou spor, ví Bůh o čem?, Nevím z čeho některá nedorozumění vznikají, asi z toho že mluvíme stejným jazykem?
Tak to vidíš. Asi jsou u vás jiné lesy, či co. Já přiznávám, že bych se trochu bála. Asi hlavně proto, že nejsem v lese zvyklá a tak bych mnohdy nevěděla, jak se zachovat, když bych potkala nějaké zvíře nebo zvířátko. Já vím, lidé jsou horší, ale přece jenom.
Aničko, ty jsi veskrze přírodní člověk, divila bych se, kdyby ses v lese bála. Sama za sebe nedokážu říct, jestli bych se bála, spíš bych řekla, že ne, a pokud ano, tak hlavně toho, že se někde přerazím. Taky nevím, jestli bych přežila několik včelích nebo vosích žihadel.
Jinak jsem na tom podobně, jako ty, v přírodě se vyhýbám lidem jak to jde.
Napsala jsi krásné, až dojemné povídání. Ani nevíš, jak ti rozumím a trochu i závidím.
Měj se krásně, přeji ti klidné podzimní dny v pohádkovém lese! 🙂 Hanka
Jednou, to jsem ještě chodila do práce, mě ujel autobus, a já bych se nedostala ráno včas, rozhodla jsem se, že dojdu na hlavní, a snad něco stopnu, po deseti kilometrech,(nejelo nic), jsem se rozhodla, že silnici opustím a půjdu z hor, po lesní cestě, bylo to o deset kiláčků blíž, cesta se najednou ztratila, měsíc zašel za mraky, stála jsem tam jako vrostlá do země, to jsem se bála, najednou se rozsvítilo veliké světlo, nevím odkud se vzalo, kdybych udělala ještě jeden krok, byla bych mrtvá, stála jsem na okraji skály, dole byla silnice, věděla jsem okamžitě, kde jsem, za hodinu jsem byla doma.
Přesně tak to i vypadalo, jeli jsme se tam podívat za bílého dne, a do dneska nechápu, odkud se to světlo vzalo, protože žádný směr silnice neodpovídal tomu aby to osvítilo, třeba auto, ještě dnes, když si na to vzpomenu mám nutkání, na tu skálu dát křížek.
Asi bych se v tmavém lese přece jen trochu bála, neznám ho tak dobře jako ty. I když po tom, co jsem si přečetla tvé povídání, by ten strach byl o něco menší. 😉
Je to spíše taková alegorie života Jarko.
Kdybych to ale měla brát doslovně, tak tenhle příběh je pravdivý, jako nic na světě. V horkých nocích jdeme spát ven, dokud nám nedali lampu veřejného osvětlení přímo nad hlavu, byla tady tma jako v pytli, jednou v takové té horké noci, mě vzbudil divný pocit, kolem dokola nás byla taková žlutá světýlka, nejdříve jsem se hrozně lekla, ty svítící oči, mě trochu vyděsili, přišlo si nás očichat celé stádo laní. Vítám tě Jarko, po té příjemné ukončené práci.
Amo la foresta, il bosco, il verde e il marrone, il giallo e l’odore di muschio e legno selvatico, amo il canto degli uccelli sugli alberi….
Grazie di questo vento di fresche e verdi emozioni mattutine.
Un caro saluto Anna
Claudio
tam se v tichosti přikrčím a přečkám, až mě lidské „bezpečí“ mine, zvolím cestu kterou lidé nevolí, bez bázně, potřeby lidských pachtění se, za konvencemi, si umýt zuby a tělo, klidně upadnu kde stojím, z těžké únavy usnu, a krásně se vyspím. Les a vše v něm je pro mě přítelem, někdy se ale otřesu, vyhnu se vosímu rojení na horké, sluncem vyhřáté lesní pasece, stačí o ně maličko nešetrně zakopnout, a potom to bolí, když se sesypou, je to mnoho drobných bolestivých ranek, ony nerozumí tomu, že jim nikdo nechtěl ublížit, ony jen brání svou pozici, své sjednocené teritorium ale já se s nimi nechci prát, je to vždy jen víc a víc žihadel. Počkám na tichou teplou noc, ve které se probudím v úžasu, nad spoustou obrovských zlatých hvězd, kolem dokola zářících v kruhu, jsou to po mém rozkoukání, krásné laní oči, nebojí se ony mě, ani já jich, chtěly se jen podívat, co jsem zač? Všechny víme, že ten les je nás všech.
Anna : prostor 
Bonjour mon amie Anna,
un petit coucou pour te souhaiter un excellent week-end
♥♥ ma louve et chatounets se joignent à moi ☺☺
Ce matin Laika boitait un petit peu au lever maintenant ça va mieux
… mais ça me stresse
Je verrai courant de la journée
bisous tendresse
Demain j’essaie de faire le partage courriers pps où j’ai pris pas mal
de retard
♪♪♪♪ A Lundi ♪♪♪♪
martine
merci pour ton passage et vidéo
Oceane chère, je vous souhaite, ainsi Laika, en très bonne santé et heureux. Merci pour les belles vidéos et des photos de votre chien bien-aimé. Je vous embrasse et je vous souhaite un beau dimanche. Anna
jo Aničko taky miluju les v městskem mumraji bych asi nepřežila ja fakt pravda že na mýtince mezi lesem je v noci těch hvězdiček opravdu mnoho a mnoho naši vnuci taky rádi spí na zahradě pod širákem letos s klukama venku spal i Michalek je mu osm roku a ráno to okomentoval,že u nás je tych hvězdiček víc jak u nich ve městě no a Aničko ta tvoje příhoda je mrazivá,ale ja věřím,že opravdu jsou věci mezi nebem a zemí,něco podobného zažila naše Týna je už to dávno asi dvacet roku zpátky jak ji bylo devatenáct začínala praxi ve městě v baru jako barrmanka tak,aby nemusela po nocích jezdit busem a sama chodit lesem si udělala řidičak a drahouš ji obstaral starší škodovku, raz prý měli hrozný frmol,že byla hodně unavená v půl čtvrte ráno ještě nebyla doma tak drahouš sedl do auta a jel ji hledat jestli se něco nestalo,našel ji ubrečenou a vyklepanou zamknutou sedět v autě,auto mělo uražené zpětné zrcátko a rýhu přes celou stranu řidiče,pak vykládala jak jela ji před autem s baterkou začal mávat starý pan Ulman,tak se polekala a sjela na kraj silnice jak v tom ze zatáčky se vyřítilo auto a málem ji smetlo no ono by se zdálo normální,ale on ti ten starý pán byl už dva roky mrtvý a právě na tom místě ho srazilo a zabilo auto,do dneska na to vzpomínáme a děkujeme
Člověk mající více času pro sebe, k vnitřnímu usebrání, dochází k víře přirozenou cestou, právě pomocí přírody se mu občas otevřou oči. Nemá-li někdo zdroj víry a lásky, tam kde je každodenní shon a stres propadají lidé beznaději, uchylují se k sebelítosti a sobectví, ztrácejí zájem o druhé, snaží se, vše si zdůvodnit prakticky a racionálně. Nepřipustí si, že nadstandardní požadavky na sebe a druhé, jsou zdrojem nezdravé touhy, podněcující zlo v člověku. Nejdříve jsem uvažovala o názvu, „Spát pod hvězdami“, to jsem nakonec změnila na stát pod hvězdami, zastavit se, dívat se, přemýšlet o tom, za čím se v životě pachtíme, vždyť nakonec toho potřebujeme jen tak málo k radosti za života, a ke štěstí, trochu lásky a trochu klidu.
To je asi pravda, že lidi žijící v přírodě dochází k víře lehčeji. To my měšťáci to máme složitější. Ale hledám a zase hledám.
Hezky napsaný článek, nebo spíše myšlenka.
Zase jste blíž lidem….. Někdy ztrácím pochopení a toleranci ke každodenním starostem dnešních lidí, mám velice malé nároky, a také moje potřeby se ztenčily na minimum, ruce a hubu si namažu sádlem, a hned mám tisícovku navíc? Vím Jiří, že ty budeš na takový komentář reagovat smíchem, a děvčata by se urazila do hloubky duše, taková je má realita, v Praze by mé potřeby asi byly větší a nákladnější. Na rozjímání mám čas, a také rozjímám.
Ale vůbec ne, proč bych měl reagovat smíchem? A do Prahy se opravdu nehrň, tam kde jsi je ti určitě lépe. Z té lidské agresivity ve městě je mi někdy……. a rád bych někam na samotu u lesa. Vždyť i takové vnitřní meditováním tě kolikráte ulice vyrušuje.
Nevím Jiří, jaké by to bylo, žít ve velkém městě, viděla jsem jich hodně ale v žádném jsem na trvalo žít nechtěla, z meditace by mě to asi nevyrušovalo, umím zavřít oči i uši, když chci. Někdy je to dokonce nutností, aby se člověk nescvoknul, a potom se i modlím. Moc bych to doporučovala každému nesmířlivému člověku, mám často pocit, že si to o mě lidé myslí, pýcha je mě ale vzdálena, jen nechci abych byla hromosvodem nálad kohokoliv.
Moc bych ti přála tu vytouženou samotu u lesa, ale ani tady neujdeš těm příkořím civilisace, jsou asi trochu jiná nežli si myslíš ale jsou i tady. Touhy těch co si myslí že mohou vládnout, se projevují všude, u vás je to velký hajzl, u nás malý ale oba dokáží své ve svých poměrech.
Jéje tady je to hezké, inu tak jak je napsáno v záhlaví: „…bude se vám tu líbit!“
Jen trošku nezvyklé prostředí než na Blogu cz. a komentáře v samých cizích řečech.
To bych mohla posloužit jen Moravsky a Slovensky!-:))))
Byla-li to pochvala tohoto článečku? Tedy mě těší, byla-li to pochvala celého blogu, teprve mě bude těšit………. I já se ráda, a důkladněji u vás porozhlédnu, zatím se mě moc líbí vaše básničky.
Dávní přátelé? Z blogu Win.Live, se kterými zůstávám v kontaktu, (je jich stále méně), také je asi rozčilují čím dál, tím horší překlady, ještě že je nemusím Češtinu učit, mají všichni lištu Toolbar, a já také, když si ji nainstalujete, překládá celé stránky, v asi třiceti jazycích, včetně Čínštiny, a máte po starostech s učením. Kdysi jsem si, i s Číňankou psala, docela jsme si rozuměli, mám často pocit že víc, nežli si občas rozumím s některými Českými blogery, kteří mají se mnou spor, ví Bůh o čem?, Nevím z čeho některá nedorozumění vznikají, asi z toho že mluvíme stejným jazykem?
Tak to vidíš. Asi jsou u vás jiné lesy, či co. Já přiznávám, že bych se trochu bála. Asi hlavně proto, že nejsem v lese zvyklá a tak bych mnohdy nevěděla, jak se zachovat, když bych potkala nějaké zvíře nebo zvířátko. Já vím, lidé jsou horší, ale přece jenom.
My blogoví lidé hledáme společný zájem, lásku k podobným věcem, a tím si jsme blízko?
Aničko, ty jsi veskrze přírodní člověk, divila bych se, kdyby ses v lese bála. Sama za sebe nedokážu říct, jestli bych se bála, spíš bych řekla, že ne, a pokud ano, tak hlavně toho, že se někde přerazím. Taky nevím, jestli bych přežila několik včelích nebo vosích žihadel.
Jinak jsem na tom podobně, jako ty, v přírodě se vyhýbám lidem jak to jde.
Napsala jsi krásné, až dojemné povídání. Ani nevíš, jak ti rozumím a trochu i závidím.
Měj se krásně, přeji ti klidné podzimní dny v pohádkovém lese! 🙂 Hanka
Jednou, to jsem ještě chodila do práce, mě ujel autobus, a já bych se nedostala ráno včas, rozhodla jsem se, že dojdu na hlavní, a snad něco stopnu, po deseti kilometrech,(nejelo nic), jsem se rozhodla, že silnici opustím a půjdu z hor, po lesní cestě, bylo to o deset kiláčků blíž, cesta se najednou ztratila, měsíc zašel za mraky, stála jsem tam jako vrostlá do země, to jsem se bála, najednou se rozsvítilo veliké světlo, nevím odkud se vzalo, kdybych udělala ještě jeden krok, byla bych mrtvá, stála jsem na okraji skály, dole byla silnice, věděla jsem okamžitě, kde jsem, za hodinu jsem byla doma.
Hu, tak to nad tebou stáli Aničko, všichni andělé!
Přesně tak to i vypadalo, jeli jsme se tam podívat za bílého dne, a do dneska nechápu, odkud se to světlo vzalo, protože žádný směr silnice neodpovídal tomu aby to osvítilo, třeba auto, ještě dnes, když si na to vzpomenu mám nutkání, na tu skálu dát křížek.
Asi bych se v tmavém lese přece jen trochu bála, neznám ho tak dobře jako ty. I když po tom, co jsem si přečetla tvé povídání, by ten strach byl o něco menší. 😉
Je to spíše taková alegorie života Jarko.
Kdybych to ale měla brát doslovně, tak tenhle příběh je pravdivý, jako nic na světě. V horkých nocích jdeme spát ven, dokud nám nedali lampu veřejného osvětlení přímo nad hlavu, byla tady tma jako v pytli, jednou v takové té horké noci, mě vzbudil divný pocit, kolem dokola nás byla taková žlutá světýlka, nejdříve jsem se hrozně lekla, ty svítící oči, mě trochu vyděsili, přišlo si nás očichat celé stádo laní. Vítám tě Jarko, po té příjemné ukončené práci.
Hallo liebe Anna,wünsche dir einen glücklchen Abend, und eine schöne Woche Gruss Gislinde.
Dobrou noc Gisel, a hezké sny, obrázek u tebe, jako by navazoval na moji myšlenku, je to souznění? Hezké že? Krásné dny přeji. Anna
Amo la foresta, il bosco, il verde e il marrone, il giallo e l’odore di muschio e legno selvatico, amo il canto degli uccelli sugli alberi….
Grazie di questo vento di fresche e verdi emozioni mattutine.
Un caro saluto Anna
Claudio
Il mio popolo del blog alla ricerca di un interesse comune, l’amore per cose del genere, e così si chiude?