Když jedu domů, tam kde jsem si hrála, kde jsem to v dětství milovala, kde jsem si svého muže vzala a své drahé pochovala. Políčka co můj tatík oral, pohledem hladím, koníka do vozíku zapřahám, jen přes pár slz vidím, jak šedivěl a s námi stárl dál, hlavu pak svěsil, postával a hřívou smutně zamával. šedivý Fuksa co nás míval v dětství rád, veselý býval kamarád, na hřbetě vozil mě a klidně pohoupal. Mnohé je pryč, jen vír v stráních vane dál, jak vše je dávné, láska k zemi té, s oblaky vše je dávnem zaváté. Vítr to neodvál a kdopak by snad, kraj štěstí neměl rád, co v dětství sladkých třešní, si tam v stráních hrál, kamének každý v rukou tvaroval, kdo nemiloval by a šel jen dál? Kytičku na ty hroby položím, za drahé v nebi, se tam pomodlím. Vzpomenu na jahody, třešně sladké, co již tak krásně nevoní, i potok pohladím a fialek trs s ním, jak maminka mně zavoní. Kvetou ty stromy staré, co je tatík sázel, již větve staré, mají zlámané, sedím pod nimi, jak v době dávné a z jara také vcházím, v zimy zaváté. Ne, není mně to líto, to není žal, to jenom čas, ten spravedlivý král, na počest domova, si zatleskal.
Anna : prostor 