Slíbila jsem

A nesplnila.
Nadpis byl a je to, i odkaz  :

Ráno vstanu, přelezu mámu…


Moje vyprávění, je rubrika která mívá komentáře proto, že mnohé zaujmou vzpomínky na dobu dávno minulou. Ne fotkách jsou naše vnoučata, s pradědečkem, dědečkem a prastrýcem, pradědeček a prastrýc již nežijí.
To ale není to, co chci vyprávět. Statek, pole a zahrada, je to meritum věci.

Můj tatínek byl dříč, tedy ne jen on, naši rodiče všeobecně. Moje vzpomínky jsou na práci a povšechně, v té době, nic jiného pro ně nebylo důležité, jen práce.
Když jsme si chtěli vnuky užít, jeli s námi k pradědečkovi a oni ho milovali, byl to takový ten, “ BOŽÍ ČLOVĚK „ musel ho mít rád každý. Z našich rodičů, prarodičů dětí na fotce, žil již jen pradědeček. Těmto, tenkrát malým, je dnes dvacet osm a dvacet šest let, brzy bude o rok víc. 

Pole lány, zahrady, spousta ovoce a zeleniny, to se muselo zpracovávat a kdybychom se udřeli všichni, zvládalo se to stěží a děti, později vnuci, tenkrát malé a jak rostli, pomáhali, třeba očesat drobné ovoce, angrešt, rybíz.
Můj bráška v té době, již našich vnoučků, (dokumentováno) žádná ho nechtěla, žil sám s tatínkem proto, že se ženám nelíbilo jeho bříško, až časem si našel paní, se třemi dětmi a ta si vážila a dodnes váží, že jsme ji přijali, měli a máme rádi i s dětmi.
Potom i nám odpadlo mnoho starostí, třeba mě s prádlem, to (sbalit, doma vyprat, zašít a vyžehlit). Uvařit, něco občas upéci, namrazit a dovézt, bylo samozřejmé.
Ze surovin, co pradědeček a bráška vychovali a vypěstovali, prasata, kuřata, kachny, husy, po opaření, vykuchání, nadělat polotovary a namrazit, nebo zavařit do sklenic a konzerv, nám nebylo zatěžko, neb jsme z toho také žili, jedli zdravou domácí stravu, vlastně po celý život a žijeme v trochu jiné formě dodnes. 
Mimo to, jsem pracovala na směny v laboratoři, bydlela padesát kilometrů daleko a to jsem dělala mnoho, mnoho let, od maminčiny smrti a před ní, maminka po mrtvici. Ne, nikdy mně to nebylo zatěžko.
Rodiče nás k práci nikdy nenutili, ani ti, z manželovo strany a minulý článek? to jen podotknu, i oni byli dříči a vše dělali pro nás děti. Ani my, jsme děti a vnuky k práci nenutili, nenutíme a dnes v jejich dospělosti, ba ani prosit nikdy nebudu.

Přirozená soutěživost a možná to, že když vy pracujete, oni se nudí a nakonec, je zábavnější něco dělat a soutěžit kdo víc natrhá a tak to bylo jako sériová výroba. Pradědeček a pravnoučci trhali, bráška mlel, já a děda jsme dělali třeba džem a marmeládu.
Rybízová, angreštová, meruňková, višňová, broskvová, napůl s džemy a kompoty, mošty, okurky, zeleniny, ve velkém, tak jak rok šel. Nenutím jim dnes ty věci, ba ani prosit nikdy nebudu.
Postup, no abych řekla pravdu, vypisovat to tady nehodlám, dnes si na internetu najde a použije jak chce,  každý co hledá, protože to, jak jsme to kdysi dělávali na starých, ručních mašinkách, je sice nejlepší ale také je s tím nejvíc práce, těžko to bude někoho zajímat a ani já, to dnes postaru nedělám, mám robotky. 
To ale není to pravé ořechové o čem ta řeč má být. Naše dcery o těch již mluvit nechci, s tím se hnout již nedá, mají “ stáří „ na krku a to jak žijí, mě celkem nepřísluší hodnotit a ani nechci, i když posoudím-li dnešní skoro-padesátky? jejich pocit, že jim ujíždí vlak, také moc nechápu, mám stále co dělat a život mně nepřipadá na konci ani v mém věku, i když o tom někdy žvaním.
Blogerka Sedmi se v minulém článku ptá, kde jsem v životě udělala “ podstatnou „ chybu?
Že vy mladí máte co dělat sami se sebou, víc nezvládáte? Nevím, opravdu nevím! 

Jednoduše, kde mnozí z nás, tedy naší generace udělali chybu? 
Ne všechno, co čtu a uvidím v telce je obrazem společnosti, to sice je pravda. Negativ je ale mnoho a názor, čím to asi tak bude, by mě opravdu zajímal.
Minulý článek, nikoho moc nezaujal, odezva na něj byla jen u mých nejvěrnějších pisatelek, dokonce ho ani nečetlo mnoho lidí? Uvidím, jak dopadnu dnes, neb všeobecně řečeno, se čtením je to bída s nouzí a času na oplácení mám málo,
STÁLE MÁM HODNĚ PRÁCE.  
A je to jako v jednom vtipu, kde se Sejde po letech cvrček a Prcek.
„Tak co, cvrčku, jak se máš?“
„Ale to víš, cvrkám, cvrkám… a co ty?“
„No, mně už to všechno, tak nějak, moc nejde …“

Advertisements

44 thoughts on “Slíbila jsem

  1. Aničko, to jsi trefila hřebíček na hlavičku! A pak, že to nikdo nečte! Ale čte, třeba ne všichni něco napíší. Já osobně jako dítě třeba znám něco málo vypěstované doma, tatínek měl jen 20 arů pole, ale já šla brzy z domova a daleko, tak jsem si nestačila zvyknout a ani mi to nechybělo. Neměli jsme ani grunt, ani peníze, když byla měna, tak si rodiče museli na tu kvótu, kterou mohli vyměnit, vypůjčit. Maminka do práce tenkrát nechodila, byla nemocná. Taky jsme doma ale zavařovali a nakládali vše, co se dalo a občas mne to popadne ještě teď, ale manžel, zbrusu to městský člověk, se jen diví, proč, když se to dá dnes všechno koupit. Kytičky mám také ráda, ale jen doma, zahrádku jsme měli chvíli s mým druhým manželem, byla malá a bylo tam fajn. No, moc jsem si ji neužila. Dnes to mají ti mladí vše nastavené jinak, než jsme to měli my, ale přece jen něco zůstává. Maminka šetřila celý život, protože bylo málo. Já šetřila také celý život, protože bylo málo, dcera to samé. Už jsem řekla, že nebudu. Aspoň chvíli se nebudu tak ohlížet. Dětem tu určitě ještě něco necháme.

    1. Psát o tom, jak to dříve bývalo, tedy opravdu nezajímá ty, relativně a podle nás, mladé. Ti nejmladší, ti se mně moc líbí, to bývalo ale i za nás, v mládí jsou ideály přirozené, jen nesmí pominout s věkem.
      Sedmikráska, si leccos odžila a má srovnání třeba v tom, že tady u nás je to až nadstandardní fofr a žít jako v “ Paříži „ , si nemůže každý, i když skoro každý by chtěl.
      Průšvih je ale v tom Libuško, že i ten poslední, nevzdělaný venkovan, si po revoluci myslel, že za týden bude milionářem, bez práce a základního kapitálu. Někteří si ho nakradli, jiní se nehorázně zadlužili a když přišel čas, srovnat krok s těmi jinde, co to budovali vše pomalu a po generace, nastal tu, ten úpadek morální.
      Jedině velká, celistvá rodina, může dát prostředky dohromady a tvořit budoucnost. Sám, je dnes člověk malým červíčkem bez víry, morálky, vazeb a bez peněz. Dnes se všechno přepočítává na miliony, my co jsme si mysleli, co tady uděláme za zázraky pro děti, budeme z toho brzy mít, tak akorát, na bramborovou placku.

      1. Ježkovi voči, teď to vypadá jako narážka, já u tebe ale opravdu byla až po napsání komentáře, vidíš, jak souzníme? Moc tě zdravím Libuško.

        1. Aničko, v pohodě. Já jen ještě dodám, že jsem teď při čtení toho Tvého komentáře jakoby slyšela mého manžela. Ten říká to samé, vše se počítá na miliony a každý si myslí, když třeba začne podnikat, že musí být za pár dní milionářem. Něco na tom bude. Hezký týden, Aničko.

          1. To bylo o té cmundě v Praze, zajímalo by mě, kolik ta dobrota, kterou já dělám s meltou, tam přišla ve zlatě ? Nemám přehled, u nás je to hlavní jídlo a když se na ni dá maso, je to pro mě zajímavá kombinace. Asi se to jídlo dost zhodnotí, co se týká ceny, lidovka to asi nebude ? No nějak se Praha uživit musí.
            Jen párkrát, při přeletu jsme tam šli na Jídlo, všude bylo prázdno a ozvěna tam zněla tak, že jsem se bála cinknou příborem. Takový rodinný oběd? nestačil by nám důchod. Ve městě kde jsme kdysi žili, bývalo pět hospod, dnes padesát čtyři, v každé sedí tři lidé a oni se uživí, nechápu jak?
            To že se zruší zase jedno české prvenství, co máme, mě tedy potěšilo, jen kdyby ty herny zavřely a to ještě dnes. Já nějak to, co tady vznikalo po revoluci neberu. Považuji to, za nemorálně vydělané peníze. Asi neumím počítat, peníze bych za to “ potěšení„ , nevyhodila
            Aféry s lihem a s kde čím, svědčí o bídě lidského svědomí a nechuti, použít k práci ruce a srdce.

  2. Les souvenirs sont la base de notre expérience, de notre vie, les temps changent, l’évolution, la technologie change les conceptions, tout est différent maintenant…
    Bises Anna, doux dimanche,

    Liz

    1. Beaucoup de gens aujourd’hui, mais est frustré, à la recherche et ne peuvent pas trouver un sens dans la vie. Bon, nouvelle semaine chère Liza. étreintes Anna

    1. Vielen Dank für Ihre guten Wünsche Klaus. Einen Moment, gehe ich zu Bett, vielleicht nach Ihren Wünschen guten Schlaf, und ich werde schöne Träume haben. Und ich Ihnen wünscheblumen Sonntag. Umarmungen Anna

  3. Děkuji za odpověď 🙂 ale nemyslela jsem chyby, myslela jsem, co bys udělala jinak mít tu zkušenost… Přestože vím, že některé zkušenosti jsou nesdělitelné, ale zajímá mě to

    My jsme oba s mužem rodilí pražáci a panelákové děti. Na obou stranách se o domy prarodičů přišlo rozvody. Chybí mi to, jezdila jsem tam každé prázdniny. Ale až teď zpětně vidím, že by ten dům stejně spadl mým intelektuálním rodičům na hlavu… Tatínek je jedináček, nemusel nic jen se učit. Dneska je profesorem na VS, typický příklad. praktický život mu nejde. Nakonec bydlí s druhou ženou taky v paneláku. Já jsem si vzala muže podobného otci. Život v domě na vesnici si neumím představit, ale budu mít nejspíš možnost si to zkusit za pár týdnů… A ta výchova… Žádný snadný zaručený recept nejspíš neexistuje. Ale snažíme se jak nejlíp umíme. Uvidíme…

    1. Konkrétní odpověď není. Experimenty se nevyplácí, to co vidím u tebe na fotkách (prázdný kvetináč, by u mě byl již plný kytek) To se zásadně s životem na vsi nebude slučovat, je jasné, že vztah k tomu nemáš, pro někoho oběť, pro jiného radostí, je manuální práce. Přičichnout k ní, mnohého změní, jiného znechutí. A jestli chcete na ves, do svého, je každodenní, nekonečná, to ti říkám upřímně. Ráno vstaneš, vybrat popel, zatopit, jinak nemáš teplo, a teplou vodu a pak nepovezeš děti do školy kousek, třeba daleko a mezi jiné děti nežli v Praze, to ti garantuji, že jsou jiné. A TAK DÁL AŽ DO VEČERA, budeš mít co dělat.

      Napsala jsem Jarce, pozdě bycha honit. Zůstala bych doma na statku a děti vedla k práci a životu na vsi, i když dnes ani tam, to není co bývalo. Také jsem říkala, HLAVNĚ SE UČTE.

      1. Bude to jen dočasně, do nájmu… Na vyzkoušení. Švédský venkov byl fajn, a italský byl paráda… Jsem zvědavá na český. Malou zkušenost mám z toho domečku v libochovicich…
        My jsme původně měli byt prodat, proto jsem ani letos nic nesazela , jinak mívám i ten byt plný květin a zvířat…

        1. Malý ekvivalent čehokoliv, z čeho nelze nic poznat, jen příklad, který nelze brát osobně.
          Jen si myslím, že experimentovat lze až do smrti, když tě to baví. Ptej se jestli to baví a bude bavit vás všech pět? To je zásadní a co si myslím já, nebo lidé kdykoliv a kdekoliv kolem tebe, na to kašli.

          1. Zrovna před chvilkou jsem se dodívala na artu, jak různé pohledy na život a na člověka vůbec, lidé dnes mají, jak divní dnes jsme a úhel se stále více zkresluje. Stáváme se formální, nezúčastnění a nepřátelští, když je něco mimo naši představu, jak by to mělo být. Ono to tak ale nikdy není, to je jen ideál, za kterým se plahočíme.

          2. Máš pravdu. Je to další experiment. Bavilo nás to, ale teď bych už raději nějakou stabilitu. A budovat domov. Ne zkoušet nové a nové experimenty… Doba je ale velmi nestabilní. Pracovní smlouva na dobu neurčitou je luxus, který muž měl naposledy ve švédsku – ta firma ale zkrachovala a my pak zůstali tady. Ještě že tak. Vývoj tam je teď velmi špatný…
            Myslela jsem si, že tam už zůstaneme. Člověk míní…

            1. Věřím ti, že je to dnes těžší, nežli když jsme začínali my. To kam to spěje, je takový fofr a za tak neúnosný peníz, že my vás nemůžeme naučit nic, byl by to krok zpět. Formu a způsob budete muset hledat, najít a vrátit se k soužití, ne prohlubovat idividualismus.

              1. Ten individualismus je fakt problém. Došla jsem k tomu, že to je hlavní důvod, proč rodiny nezůstaly pohromadě. Protože není ta nutnost kvůli přežití a tak je prostor pro individualismus… Taky čím bohatší země, tím větší počet single domácností… Smutné

        1. Odklon od víry, to již začalo za nás. Ne každý kdo chodil do kostela byl věřící sedmikrásko ale forma a tradice je v životě moc důležitá.
          Zálibně jsem se před chvílí dívala na kousek filmu Sestřičky, to je víc realita, nežli to, jak to idealisticky občas líčím já. Na vsi vždycky žilo spektrum lidiček a dohromady, je vždy dávala právě tradice a od špatnosti je odradila víra a obavy z toho, že Bůh to vidí.
          Tak trochu, je i převzdělanost na škodu proto, že je povrchní a idea má trhliny. Jen ti vysoce vzdělaní, si jsou přesahu vědomi.

          1. Jenže, vtom je ten rozdíl, že jinde, ač třeba, roztroušeni po všech čertech, mají ty tradice, většinou církevní, kdy se celá, velká rodina setkává a také si v eventuální nouzi pomáhá.

  4. Zamyšlení nad minulostí a dneškem… nebudu psát o minulosti, ale dnešku a mně. Víš, že bydlím v paneláčku, za sebe mohu říci, že jsem spokojená. Zahrádku jsme měli, pak se něco stalo a zahrádku nemám. Přiznám, že mi nechybí. Myslím, že jako rodina držíme při sobě.

    1. Ty mě snad již trochu znáš, nebo ještě stále, i po tak dlouhé době ne?
      Spokojenost lidí, samých se sebou, MĚ, TAK TROCHU PRUDÍ. Víš proč milé děvče?
      Je to sobecké. Uraž se pokud chceš, neřešení problémů, co se mě úzce netýkají, může dorazit nakonec i přímo ke tvým, panelákovým dveřím, pak bude pozdě je řešit, N I K D Y N E V Í Š.

        1. Aničko, neurazím se, je to Tvůj názor. Já mám taky názor. Vždycky jsem řešila, co bude a předvídala 10 možností, co bych měla dělat, kdyby. Dnes žiju přítomností a jde to taky. Je to osvobození.
          Díky za článek. Nevím, proč bych měla řešit celosvětové problémy lidstva. Nemohu ovlivnit všechno na světě. Jsem jen malinkej dílek skládanky. Snažím se žít dobře, abych byla dobrým dílkem této skládačky.
          Přesto Ti přeji, aby jsi ze mne neměla velkou hlavu a měla příjemný slunečný den i v duši. 🙂

          1. Je to diskuse a já diskutuji, dokonce doufám, že ji někdo čte, ba i to, co ty na to říkáš ?
            A chceš-li, abych ti říkala sladká slovíčka, V MÉ DISKUSI ? To bych ten blog smázla hned teď.
            Jaký máš k životu postoj, je jistě tvá věc a nemyslím že špatný, ani já neřeším každou blbost, touhou si dát mašli na krk, jen se snažím říci co je dobré a co není.
            Pěkná fotka, pěkná kytka, chodím říkat k vám, i když také, ne vždy. Za přání děkuji, je milé a já mám hezký den každý, nic již nemusím a co dělám, dělám ráda.
            Nevím jak cítíš to co říkám, do duše ti nevidím, já fráze říkat neumím a ti kdo je čekají a mají rádi, ti ke mě nechodí.

            1. Těší mne, že máš samé hezké dny. Jen hezká slovíčka mi říkat nemusíš. Já taky na blogu nemám jen samé pozitivní věci, i nehezké věci fotím, k zamyšlení třeba. A co píšu, myslím upřímně. Dnes, včera i jindy to tak bude. Jinak by to nemělo smysl. Už jen to, že člověk tu vystupuje anonymně, mu dává svobodu se vyjádřit svobodně.

              1. Nemáš tak docela pravdu, každý tvůj napsaný komentář je vlastně odkazem na tvé stránky. Je těžké to chápat, když neznáte základní, systémové věci na Wordpessu, nepoužíváte je tedy, on je ale nepoužívá ani nikdo z
                Wordpressáků i ti, na blog převážně, nechodí vůbec. Používají přímý kontakt přes follow, pokud nechtějí vidět obrázky, (dávám je tam pro ty, co je chci nalákat) ty tam oni nevidí, to by museli udělat zase jiný krok, to vysvětlit?pro tebe nemá cenu, nemůžeš to u vás použít. Tedy já nemusím bazírovat na tom, jestli mám sledovanost, na rozdíl od vás a zajímá mě jen ten, kdo diskutovat chce, formálnost, je na Wordpresu tak akorát u fotoblogů, o čem, tam také diskutovat, že?
                Ty sice nevidíš, kdo můj článek četl, já ale ano. Když někdo přejde z vašich blogů na WordPress, je hodně zklamán.
                Když sem přijde někdo nový, není pro mě anonymem, já si na něj kliknu a podívám se jak píše, co říká, jaký je to asi člověk a když mě nesedí, nenavazuji s ním kontakt proto, že stojím povětšinou o lidi, co jsou mě blízcí, jak názorově, tak lidsky a je s nimi o čem mluvit, když ho chci číst, dám si ho do čtečky. Kdybys mně tak dalece vadila, lehce se tě zbavím tím, že k tobě nebudu chodit a ty přestaneš tím-pádem navštěvovat mě? u vás na blogu, je to tak, všeobecně nastaveno.
                Jsi můj člověk a nic proti tobě nemám.
                A všeobecně, ve čtečce mám dnes načteno 10 451 článků, mám je všechny číst a komentovat? vždycky si vyberu jaké téma mě dnes zajímá a u vás, jen vrátím komentáře, mým věrným.
                Dobrou noc ti přeji.
                Ukáži ti to, když si na obrázek klikneš, zvětší se.

                1. Aničko, myslela jsem anonymně, že mne neznáš osobně. Co tu člověk píše, může být, ale taky nemusí být pravda. To už je jeho rozhodnutí. Myslím, že psát lži tu nemá význam. No vlastně záleží na tom, co člověk od svých stránek očekává, co mu dají. Mně samozřejmě taky vyhovují stránky lidí, kteří smýšlejí podobně jako já.
                  Pěkný večer přeji. 🙂

                  1. Lži nesnáším, možná jsi myslela uměleckou invenci, ne? Když zjistím lež a lež má krátké nohy a takoví lidé musí mít dobrou paměť, okamžitě se od nich odstřihávám.

  5. 🙂 Ten vtip, jsem myslím poprvé slyšela od Vladimíra Menšíka. 🙂
    Pole lány, zahrady a spousta ovoce a zeleniny, to šlo celý život kolem mě. Odjakživa bydlíme v paneláku a nikdy jsme neměli tolik korunek, abychom si pořídili ani tu chatičku se zahrádkou. V domku bydlely mé babičky. Jedna až v Hranicích na Moravě a druhá zas v Mimoni. Tam jsem jezdila jen jednou do roka o prázdninách a nakonec se jedna babička přestěhovala k nám a druhá do činžáku. Tak zase nic…
    Líbí se mi tvé doprovodné fotky, vnučka je na nich jak panenka. Mimo lidí vidím i kus zahrady s pečlivě upravenými záhonky. Škoda, že nebyly v plném květu. 😉

    1. Řeknu ti Jarko, jak to vidím já, můj pohled na svět je trochu jiný, mám ho globálnější nežli mnozí. Moji rodiče byli hospodáři, manželovo JZD-ďáci, tak jim ironicky říkal strýc Tonda z “ Čikágou „ on a mnozí naši příbuzní, přelom a poúnorový vývoj neustáli, pracovat na svém, bylo jejich smyslem života.
      Ano tenkrát se neříkalo tchyně ale paní-máma a pan-táta a ten můj, i v tom JZD vstával za rozbřesku, šel s paní-mámou vykydat hnůj do porodnice prasátek, aby se neudřela k smrti k (čemuž předčasně došlo u ní, i mojí maminky) a potom, na družstevním, oral do noci a třeba o žních, sekal kombajnem obilí, denně do tmy.
      Moji rodiče před měnou měli několik milionů, o všechno přišli ale nevzdali to nikdy.
      Jistě, v celé EVROPĚ, jsou i zaměstnanci, v průmyslových aglomeracích žijí také v panelácích, i já, po celý život pracovala beze změny, na jednom fleku a bydlela v paneláku, až do penze, u nás je toto ale masové a v nepřirozeném měřítku. Rozděluje to rodiny a vývojově, dochází k individualizmu a sobectví, panelákový život považuji za metlu a nepřirozený běh věcí.
      Lidé kdekoliv, žijící ve svém, mají každý malou živnost na přilepšení při práci, v panelácích to nelze, tím-pádem se to tady po revoluci neuchytilo a nakonec, jde do kopru i venkov a stáváme se levnou pracovní silou pro jiné, ne pro sebe.
      Celkově jsem stála o názor, jak to změnit, tvůj, je řeč o tom, že jsi vlastně spokojena-nespokojena?
      Ani v zemích s tradicí, dnes není všechno ve vztazích ideální, mladí dnes nechtějí pracovat víc, nežli je nezbytně nutné pro uspokojení svých představ, úzce omezených na trh a uspokojení svých, dost sobeckých potřeb.
      Že to u nás, v naší zemi vyhovuje i střední a mladé generaci se nedivím, byla tak vychovávána. Divím se spíše, že se to rozmáhá i v zemích, s tradičním způsobem života, udržovaným po generace.
      Docela mě mrzí tvé, stále stejné argumenty. Ano, chápu tě.
      Já jsem peníze neukradla, vydělali je mí předci poctivou prací, já je jen zdědila ale také jsme se na ně hodně s mužem nadřeli. Že si byli za komoušů všichni rovni? Po tom se mnohým stýská? Nám tedy ne.

      1. Těžko mi Aničko, argumentovat jinak, když nic jiného neznám a ano, jsem vlastně spokojená. 🙂 Přestože jsme celá široká rodina „bezzemci“, tak nás to naštěstí nerozdělilo a možná právě to? Kdyby třeba měli prarodiče pozemky a od nás mladých se očekávalo, že přiložíme ruku k dílu, třeba by se nám to nelíbilo a spíš by to vedlo k rozdělení, než soudržnosti. Ale co já vím?! Mám zemědělskou školu a o praxích jsem chodila do chléva i na pole a bavilo mě to. Jenže pak přišlo mateřství a já pak skončila na léta v kanceláři… Mluvím pořád o sobě, globální pohled mi chybí, tak je mi jasné, že podnětnou diskuzi z mého komentáře vykřesat nelze. :-O

        1. Nám Jaruško, pozdě bycha honit a já stará, hodná babuša-papuša, bych si nedovolila kritiku tvých komentářů, povětšinou jediných plodných.
          Moje skryté rytí, je určeno těm, co si nechali ukrást tu “ krásnou „ životní šanci, dřít na svém.
          Já ti se jen bojím Božích mlýnů a toho, že v Praze na Václaváku brambory nevyrostou, až nám ve Španělsku vzniknou s polí pouště. Pohraničí i venkov se vylidňuje a vymírá, na orné půdě se staví nadnárodní výrobny komponentů, vyrobí, naskladní a jdou, jistoty nikde žádné a teď sem přibude ještě Čínský balast. Myslíš že v tom Španělsku, v těch stohektarových fóliácích pracují španělé? U nás, je spoustu diskusí a článků o tom, jak pěstovat ve foliáku „kytí„ jestlipak víš, co to je za výrobu?
          Opět jedno z našich prvenství, máme nejmladší narkomany na světě.

  6. Eine schöne Geschichte liebe Anna ja es sind schöne und nicht so schöne Erinnerungen die man im Herzen trägt und alles ist ein kommen und gehen.Ich wünsche dir ein schönes Wochenende liebe Grüße und Umarmung Gislinde

    1. Ja liebe Gisel, sie sind Erinnerungen, aber auch heute Kritik. Vielen Dank, dass auch diesen Artikel lesen Ich schreibe, ist es mir am meisten ich gefällt.
      Vielen Dank für Ihre guten Wünsche, und ich wünsche schöne Frühlingswochenende . Umarmungen Anna

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s