Tak jsem rozbila Google

A bude klid a pokoj. 

GIF (1)
TCHYNĚ

Hodný zeť
PSÁT O TCHYNÍCH, je jako vyprávět ten otřepaný vtip o tom jak:

Se potkají dvě dávné kamarádky a  jedna se ptá, tak co děti?
“ To víš holka, dcera se vdala moc dobře, on je moc hodnej chlap, vydělá spoustu peněz, dcera se jen baví a utrácí, on doma vyluxuje, uvaří a postará se o děti „ .
A co syn?
“ Tak ten to chytnul chudák, je to mrcha,  on musí doma luxovat, uvařit, postarat se o děti a ona se jen baví a utrácí „ .
Nikdo asi nebude mluvit pravdivě a od srdce o tom, co si opravdu myslí, že to mají nevěsty vždy v domě, kam se přivdají těžké, vám VÉNA PÍSK.
Kde se kdysi vzala tradice, že se žena žene za mužem nevím, asi byla dobrou pracovní silou na statek? Dnes je všechno jinak a vícegenerační soužití, je spíše výjimkou ale i tak, má-li přijít, přijet návštěvou dcera s rodinou, je to jiné, nežli je to u synů.
Jistě, komentovat ke mě nechodí nikdo, koho se to konkrétně týká, se čtením je to trochu jinak a někdo nový s novým pohledem, by byl vítán.
Osobně mám dcery a tedy jsem ta tchyně s prvním pohledem na věc ale mám i vzpomínky na tchyni a musím se přiznat že to zpočátku skřípalo, DEJ JÍ BŮH VĚČNÝ POKOJ. Po čase jsme se ale sžily a já jsem dodnes vděčna, mnoho mě naučila a proto, že jak bylo tenkrát zvykem a tradicí, jsem se vdala mladá, přiznám se, že jsem doma moc nepochytila a různé potřebné věci jsem se naučila od mojí, dnes vzpomínám s láskou, tchyně…

babí Vlastička1

Popovídat si opravdu od srdce o problémech, nebo věcech milých, vtipných a humorných, je na blogu dnes jen výjimečným jevem a já v tomhle článku a komentářích, nebudu odpovídat formálně, ale jen tomu, kdo si bude chtít opravdu popovídat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Advertisements

24 thoughts on “Tak jsem rozbila Google

  1. Měla jsem, v rámci možností, dobrou tchyni. Moc si naší rodiny totiž nevšímala, protože veškerý svůj volný čas věnovala své dceři a jejím třem synům. Paradoxní je, že se jí to nakonec moc nevyplatilo a s dcerou se dost hádala, zatímco my jsme měli klídek a jen se občas navštívili. I když to říkám špatně. Já jsem s manželem za druhou maminkou zašla občas, zatímco můj muž ji sám navštěvoval mnohem častěji. Maminku měl nesmírně rád. 🙂 Sama mám dva syny a tak jsem tchyně já a pevně věřím, že snesitelná. 😉

    1. Napsala jsi to Jarko dobře a l e . Vyplývá s toho přesně to, co je v úvodním vtipu.
      O té své nemohu říci, že by byla ta, “ miloučká „ všeobjímající, přísnost vidíš i na fotce, byla ale spravedlivá. Ani já dnes nejsem ta tchyně, co jí zeťové milují, nejsem a bývala jsem, rozkrájela bych se do buřtů, ono ale vše má své hranice a láska, musí být oboustranná, jinak z toho vznikne jen snesitelná forma a křivdy neodpouští lehce ti, ani ti.
      A spíše svým dcerám, nežli zeťům, mohu něco zazlívat.

  2. Aničko, nepíšu formálně, ale osobně – myslím, že jsem se v posledních letech zachovala ke své tchyni lépe než její syn. Není to nic na pobavení, ale je to tak, i když hodně smutné.

    1. Říci něco, co by bylo trefné a nebolelo, je těžké. Mám snahu nikomu neubližovat, jsem ale potvora, co na srdci, to na jazyku, někdo mě proto má rád, jiný nesnáší.
      Řeknu ti to malým podobenstvím.
      Jedna blogerka jednou prohlásila, že v Boha nevěří proto, že zlá osoba v její rodině se vyzpovídala a druhý den, zase byla zlá.
      Většinou si hledím svých předností a svých chyb, ty cizí, mě mohou poučit, varovat, nebo být špatným vzorem, pro tebe, tvé blízké a nakonec i děti.
      Být lepší, nežli ti druzí je těžké a někdy i oběť, je snadné říkat, ti druzí jsou ještě horší, jsem se sebou spokojen, jsem o něco lepší.

  3. Jsem zvědavá, jestli to bude u mne taky tak, pokud teda se naše děti budou ještě vůbec brát… Moje tchyně je opak mojí mámy, v tom dobrém i zlém. Pro své děti by se rozdala, ale jsou tam zase jiné stránky. Není to jednoduché, ale vážím si toho že ačkoliv nesouhlasí s tím co děláme a jak žijeme, nekomentuje to. Alespoň ne přímo.

    1. Bude milá Sedmikrásko, jistě že bude, je to tak od pradávna a bude, dokud tady na tom světě nebudou vládnout opět opice? Potom nás Bůh, až se na to nebude moci dívat, zase trochu poopraví.
      Jsem diktátor a jak již víš, držím se jedné zásady, rady a pomoc poskytuji jen tam, kde o to někdo stojí, jestli jsi si přečetla, ani já nebyla jiná? Teprve krize, nebo nějaké strádání, naučí pokoře i toho, kdo je rebelant.

      1. Myslím, že s věkem přichází poznání a s ním pak určitá pokora a pochopení… Protože jako mladá jsem byla taky rebelka, myslela jsem si, že taková, jako moje máma, nebudu nikdy… S vlastními dětmi jsem pochopila, že dělala, jak nejlíp mohla v danou chvíli. A ve spoustě situací opakuju její vzory… Snad to moje děti taky pochopí časem… A u těch dalších fází to bude nejspíš podobné… Už vidím, jak to bude těžké po takové době piplání dětí najednou změnit přístup a brát je jako dospělé…

        1. Nevzpomínám si na žádné zásadní problémy s dětmi, ani vnuky až do puberty, to opravdu zlobili ti, i ti. A dokonce spory s našimi, z mojí i manželovo strany, byly o výchově, vzdorovala jsem, dnes ale vím, že pravdu měli naši.
          V té době je třeba přitvrdit a být důsledný. Důslední jsme nebyli proto, že převládly naše zájmy nad potřebami dětí a to je vždycky špatné.
          Práce, podnikání s dědictvím po strýci v USA, dostavba domku tady, statek u rodičů, to všechno, dnes považuji za nesmyslnou honbou za mamonem a spousta podstatných věcí, nám uteklo pod rukama a stáří je tady.

            1. Jaro je pro mě náročné období (pracovně), na psaní nemám moc času.

              Snažila bych se a udělala víc pro to, abych pro své děti i vnuky, byla autoritou já, ne cizí lidé a ze škol, bych nechala odstranit poučky, o právech dětí, všude jich je spoustu, o povinnostech ani slovo.
              Vzájemná láska není v tom, jak nákladné dárky děti dostávají ale čím pro sebe rodiče a děti jsou? jestli jsou si laskavými partnery, nebo jsou rodiče diktátory ( moji nebyly, nediktovaly) o sobě to říci nemohu. Moje chyba a výmluva byla, nemám čas.
              Ve vztahu k rodičům? to je těžké, nežijí a to by museli říci oni. Jestli jsem se k nim chovala dost slušně, s úctou a láskou.
              Soužití má mnoho tváří, tady je jedna z nich.
              http://snoubenci.ascczech.cz/?a=1&b=90&id=1706

  4. Tchyně – to slovo také nerada používám, já jsem vlastně taky TA TCHYNĚ, ale snacha mi říká mami. Já jsem měla tchyně dvě. Když jsem si brala otce mých dětí a mého prvního manžela, byla jsem taky hodně mladá. Maminka manželova byla hodná, ale generál. Po svatbě jsme rok bydleli u nich v domečku, měli tam jednu místnost. Ona tam přišla kdykoli se jí zachtělo, ani nezaklepala. Hodně nám dávala, i pomáhala, ale muselo být vše po jejím. Tak jsme se za rok raději odstěhovali na druhý konec světa. No, až sem.
    Ta druhá tchyně byla maminka mého druhého manžela. Měla jsem ji ráda a dodnes na ni moc ráda vzpomínám. Když mne jejich syn podváděl, stálá vždy při mně a moje děti brala za své. I tchán byl super. Škoda, že jsme se pak museli rozdělit. No a třetí tchyni jsem už neměla. Manžel už rodiče neměl, když jsem si ho vzala, ale vzpomíná často, protože brzy přišel o maminku a říkával mi, že jsem jí trochu podobná. Tatínek se pak po druhé oženil a vztahy už mezi nimi nebyly nikdy takové jako dřív. Já jen doufám, že jsem se poučila z toho, co se mi nelíbilo a myslím, že mne má moje snacha (já říkám že syn mi vyženil další dceru) ráda tak, jak já ji.
    No, to jsem se ale rozpovídala, snad to Aničko dočteš až sem.

    1. Dočtu pokaždé , všude a všechno Libuško, někdy mám více času se rozepsat, jindy méně. Známe se všechny, co spolu komunikujeme pět let a to je dost dlouhá doba se poznat, alespoň v základní formě.
      Dnešní způsob komunikace se mně nelíbí, celou dobu se snažím zavést jiný, uspěla jsem stejně jen u vás pár, jste moje blogová rodina. Oslovit mladé se mě nepodařilo, tak to ale chodí i v životě, ani my, jsme nemívaly uši otevřené?

      Vzpomínám třeba, jak jsem byla naštvaná, když obě naše babičky, odmítaly obě mé dcery v pubertě, brala jsem si to osobně a poznala to o generaci později.
      Je těžké ovlivnit myšlení puberťáků, a neudělat chybu. Dovnitř nevidí nikomu, nikdo, tvá rodina, mým pohledem, je ideál, jen ty ale víš, znáš a nikomu do pozadí nic není, ba nikde?
      Moje maminka i babí (tchyně), dnešní dobou srovnáno, obě zemřely mladé, srovnám-li dnešní a tehdejší dožití. Ony se prakticky udřely, pro nás, pro své děti. Za všechno vlastně, všichni v rodině, vděčíme našim rodičům.
      Muž má dvě sestry, já jsem již sama (bráška již nežije) a oboje rodiče, co dělali, vždy to bylo jen pro nás. Rodina, bylo to jediné, pro co žili a pracovali.
      Spíše jsem v tomto myslela na všeobecnou stránku, že to bude osobní, jsem nečekala ale i tak jsem vám děvčata vděčna.

      1. Aničko, já jsem si ráda zavzpomínala. Ale teď jsi mi připomněla jedno moje blbé počínání v době, když jsem měla syna. Bylo mi 21 a byla jsem s ním pět týdnů v porodnici, ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Tenkrát nás tam učili, jak máme děti koupat a vůbec, jak se o ně starat. Já pak přišla domů, obě babičky nastoupily ke koupání. Já začala tak, jak mne to učili v porodnici, ony podle svého, hlavně ovšem měla slovo ta manželovo maminka. A já jsem byla tenkrát na ně ošklivá. Přiznávám. Řekla jsem, že to je moje dítě a že si to budu dělat podle svého, když se jim to nelíbí, ať jdou vedle. A ony šly. Mně to pak došlo brzy, celou noc jsem proplakala a ráno se jela omluvit mé mamince, ani nevím kdy, ale určitě jsem se omluvila i té druhé. No jo, někdy jeden zblbne.

        1. Všechno co jsme dělali a děláme Libuško, o čem jsme si mysleli, že je pro děti a vnuky? oni k tomu vztah nemají a tím-pádem, nás až tak, jak bychom chtěli my, nepotřebují. Zdaleka nejsem vstřícná babička a máma, jako ty a vzácné hosty, mohu celkem bez újmy na psýše postrádat, já bych spíš ocenila děti a vnuky, co za mě něco udělají a pomohou ve stáří. On život v paneláku, je trochu jiný ale i ten znám a možná je to ta chyba, že když děti rostli, nic moc nemuseli. Moje řeč byla, hlavně se učte.
          Vzpomínky na dávnou minulost? Nevím jestli mám nějaké resty k rodičům, dělala jsem jak nejlépe jsem v té době uměla.
          Že člověk vyroste z plenek mládí i středního věku, tím projde každý člověk a to je spravedlivé. Když mě děti, nebo vnuci naštvou, říkám svou pomstychtivou poučku : “ Oni vám to vaše děti vrátí, to si ale musíte chvilku počkat „ .

  5. Dodnes vzpomínám na svojí tchýni, já to slovo nerada používám, takže raději „máti“. Byla to férová ženská, bez zášti a se srdcem na dlani. Nebylo vše pokaždé zalito sluncem, občas mezi námi padla slova, která by padnout neměla, zejména v době, kdy jsme ještě neměli byt (v domě žila nájemnice) a hospodařili jsme všichni v jedné kuchyni. To jsem pak uraženě odešla trucovat k nám do pokoje v patře. Netrvalo to nikdy dlouho, máti mě po chvíli zavolala a říkala: „Pojd‘ dolů, uvařila jsem kafe, musíme to spláchnout.“
    Za celé roky soužití pod jednou střechou jsme se dvakrát opravdu pohádaly tak, že jsme spolu chvilku nemluvily. Ale dlouho to netrvalo.
    Dodnes na manželovu maminku ráda vzpomínám.
    Jak na mně budou vzpomínat partneři mých dětí, nevím. 😀

    1. Víme, většinou to víme ale konvence nám nedovolí si to připustit. Přesně vím co si o mě myslí, jak děti, tak vnuci, nedupu kvůli tomu a nevztekám se, na to mám již málo času. I když za mlada jsem to občas udělala.
      Vy i já se snažíme o jedno, prožít ještě pár krásných chvil, dokud je ještě síla.
      Měla jsem to s naší babí, byla to přísná a tvrdá žena, stejně jako vy s vaší . Zpočátku jsem jí nemohla přijít na jméno, když se mě narodila dcera, bylo to vyřešeno, byla to babí.
      To bylo zlaté srdce a hlavně ruce, naučila mě plést, šít, vyšívat, háčkovat, to všechno jsem doma nepotřebovala, tatínek mě oblékal jako princeznu a tak jsem byla i rozmazlována, bráška byl o třináct let mladší.
      Na děti, v té době nic nebylo a já je chtěla mít hezké a byt také.

      Já i manžel jsme z jedné vesnice a babičky si notovaly. Jednou si moje maminka v nějaké maličkosti postěžovala a babí mě sprdla a vyhodila nás, nechcete poslouchat, tak jeďte domů, máte svůj byt. Brzy jsem věděla, že poslouchat se musí.
      Jak to tak na vsi bývalo, babí nás před odjezdem domů napakovávala, husu, kuře, vajíčka, sádlo, a.t.d. a říká, dej si to do auta, ať to táta nevidí, zlobí se, že se již máte o sebe postarat. Urazila jsem se a říkám, že to tedy nechci, když nám to babí musí dávat tajně.
      Babí to sbalila, nechceš, nedostaneš a víckrát jsem se neofrňovala, potom ještě, “ tři sta třicet třikrát „ poděkovala i políbila ruku, když jsme měli finanční krizi a dvě děti.

    1. To by dnes mohlo říci mnoho mladých lidí. Moc se vám do ženění a vdávání nechce. Pokud jsem dobře četla a dobře si pamatuji, vztah máš a tedy potenciální tchyně ti hrozí. Jestli jsou vaše vztahy na přátelské a vstřícné úrovni, i o tom můžeš napsat.

      Na anketu jsem první klikla já, že by fungovala podle mých představ, se mě nezdá, je anonymní, já nebudu vědět, kdo jak klikl, zatím se mě nezdá, že by byla funkční.

      1. To je dnešní realita. Já to vidím stejně. Nejdříve ukončené vzdělání a pak 🙂 A s těmi vztahy, 🙂 já jsem spokojen se svou „potenciální tchyní“ 🙂

        1. Pozóóór, já to znám, já to vím.
          Když má vnučka přišla před lety představit prvního chlapce, já byla hóóódná, “ když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají „ . Od té doby jich asi pár bylo, dnes říkám miláčku, až toho pravého, jinak nám je do domu nevoď.

            1. To vypadá jako manželství?
              Já osobně žádný papír nepovažuji za schopný cokoliv řešit. Zákon je pro mě ale ten: CO BŮH SPOJIL, ČLOVĚK NEROZLOUČÍ, v dobrém i zlém až do konce dní.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s