Necestujete

Chápu, někdo má rád vdolky, jiný holky.
My s dědou ty ČESKÉ, TRADIČNÍ vdolky rádi, jen se i ve stáří držíme toho, že změna je život a žít se musí, i kdyby na chleba nebylo.


Cestovat lze všelijak, nákladně, rychle a zběsile, někam profrčet po dálnici, třeba Německem a nevidět nic, nežli barieru stromů a zeleně kolem dálnic, při čemž si ani nevšimnete, jak tam ti lidé žijí a čím, PROSTĚ JE NEPOZNÁTE.
JSME COURALOVÉ, cesta kamkoliv nám trvá dlouho, tu se rozhlédneme, tam se zastavíme a díváme se, MLUVÍME S LIDMI a ptáme se, posedíme v hospůdce a pohovoříme o čemkoliv, jak třeba žije zemědělec v Německu, nebo ve Francouzském Alsasku. Jak vypadají vesnice a pole, nás zajímá. Ale každý to nemusí, nestojí o to.
Vidět se dá i jinak, jak kdo, kde žije.
Když tedy chci někoho hodnotit a soudit, jak se to dnes děje.


Kdo je u nás návštěvou, byť třeba vzácnou, za čas, někdy třeba za dlouhou dobu.
Kde jsou rodinné vazby, je to jen návštěva, která mě znávala, já jsem ale někdo jiný, ztrácí-li se, dejme tomu moje důstojnost a moje stáří to nemíní akceptovat. Všem okolo je to však jedno, oni si žijí své životy?
Soužití více-generační, mnohde ve světě, ještě je a asi i zůstane samozřejmostí, dědí se vše, z otců na syny a dcery, což u nás dávno pominulo a dokonce je to považováno za přežitek. Proč, protože k půdě a domovu, se vztahy zpřetrhaly, již před třemi generacemi.


Již jsem se zmínila TADY a budu se zmiňovat o tom,  že třeba tradice a způsob života, byl a je od té podstaty u nás odtržen a jít se podívat do skanzenu u nás, abych se podívala jak se kdysi žilo, nás neláká proto, že jinde se tak stále žije.

This slideshow requires JavaScript.

Nejsem odtržena od života ani tady u nás a mnozí, co mluví o tom, co mohli mít a nemají, jak je tahle doba vykořenila a odtrhla od reality každodenních životů, si po dvaceti šesti letech svobody a možností, lžou do kapsy, když neustále říkají, to ONI,  mě by jen zajímalo, kdo jsou vždycky, ti oni? NEB KAŽDÝ JSME STRŮJCEM SVÉHO OSUDU, CO MYSLÍTE?
Pokud bych chtěla o něčem tady diskutovat, tak je to český venkov, jeho dnešek a budoucnost, možnosti i nemožnosti.
Je to, co dnes jsme, co jíme pro vás zajímavé, ve vztahu kdo a jak to vypěstuje? Velkou módou dnes, je všude vykřikovat o odtržení se od Evropské unie, víte co potom budete jíst, ŘEPKU?

Reklamy

33 thoughts on “Necestujete

  1. Easter gives hope for tomorrow,
    As after the winter comes Spring.
    Our hearts can be filled with gladness
    As hearts rejoice and sing.
    Happy Easter

  2. Vztahy mezi lidmi se hodně změnily k horšímu. V tom s tebou, Aničko, souhlasím. Já si zatím na děti ani vnoučata stěžovat nemohu, ale bydlet bych s někým také nechtěla. Kdybychom někdo už opravdu nemohli, tak s manželem s tím počítáme, že bychom si to zaplatili. Ale myslím, že děti by nás padnout nenechali. Také si někdy říkám, proč jsou mezi rodiči a dětmi takové nehezké vztahy, že? Vždyť jsme tady na světě jen na návštěvě a určitě by bylo všem líp, kdyby byli na sebe hodnější, no ne? Tak si užívej tu pauzu, ať jsi kdekoliv. My už ale bohužel cestovat nemůžeme, nejsou na to síly.

    1. V bývalém chlévě mám v bedýnkách sto padesát sazenic zakořeňujících jahod, švagrová volala, že je jim tam moc teplo a jahody začaly růst, ty staré manžel na podzim zaoral, jen bylo již pozdě na vysázení obnoží. Když byl čas na výsadbu, (nebyli jsme doma) .
      Jenže…..Zase počasí blbne a vypadá to na mráz a sníh, v noci napadal a drží se celý den. Jo cestovat budeme, jen jak se umoudří, tedy jen padesát kiláčků a k tomu se také máme, jako v jednom českém přísloví. Ale i tady je dost práce.
      To jsou záležitosti, které se vás, asi mnohých netýkají. Děda musí dát do pořádku stroje, převláčet a připravit políčko na brambory a zeleninu.

      Myslím si Libuško, že rodina není věc za vysokým plotem i kdyby byla sebelepší. Říkat ti, tu kíčovou, zprofanovanou větu že “ rodina je základ státu „ nemusím, že ne?
      Máš a ještě budeš mít, vzdělané vnuky a na nich a jejich angažovanosti, v životě všeobecně, to bude záležet, tak i na těch našich, na nás již ne.
      Upřímně ti řeknu že jsem mnohdy ráda, že jsem stará a převážně to na mně, již závislé není. Přestože mnohé stále ještě musíme a již se nechce, spíš nás to již tělesně velice zatěžuje.
      Jako loni, se na všechno vykašlat a někam odcestovat? Volně to vyplynulo a naše zdraví si to vyžádalo, jinak ani letos o to již nestojíme.
      Díky Libuško, i ty se měj hezky.

  3. “ Uvítat hosty je třeba !
    … strýci ! tu sůl je a chleba !!

    … strýc nechce !

    “ Ber !!“

    … strýc je nalomený …..
    Kousl …. “ Mé zuby jsou vylomeny !
    Slyš teto ! díky té potvoře,
    obě jedničky nahoře !!

    Darebák jeden ten posraný !! “

    … že zuby měl silně již vyžrány,
    argument chlapce však neobstojí !
    zabouchl !!
    … strýc tluče !

    … chlapec se bojí !

    “ Ať otevře, mizerný fracek !“

    … již otec s dědkem jdou z práce !
    Děd hole má, Ot drží klacek …..
    Rvačka ! bože, těch facek !!
    … děd s otcem… sem – tam kus zubu,
    strýc je však úplně bez zubů !
    … též teta, – ve ústech ni zubu !!

    “ Pojď domů ! už jich mám dost !… těch „….
    Strýc šišlavě kleje sprostě
    a rozčilen s tetou odchází …

    “ Co zubů nyní tu nacházím ! “
    Hoch rovněž sbírá, řka bábě : “ Na !“
    … bába hrabajíc hráběma
    strčila zuby pak do kredence ,
    řka : “ Navrtám, navlíknu do růžence !“

    “ Bábo !“ řve děd : “ Co jsi za třídu !“
    … večer dál proběhnul ve klidu …..

  4. To se na to vyprdnu velebnosti, napsala jsem docela dlouhý komentář a nepodařilo se i ho odeslat. Už ty myšlenky nesesumíruji stejně, tak napíšu jen poslední větu.
    Nevím, jak jednou skončíme my dva s manželem, ale asi bych nechtěla do rodin svých synů. Jsem totiž introvert a nedokážu si představit, že bych měla stále někoho kolem sebe. Pro zachování duševní rovnováhy potřebuji být čas od času úplně sama…

    1. Neřeš, nepátrej Jaruško.
      Teď jsem řešila špatné dědovo kliknutí hodinu a nežli bych ti vysvětlila, kam jsi špatně klikla, je zítra.
      Myslím-li si, že budu psát víc textu přidržím Shift, přesunu senzor psaní na další řádek a klikáním na Enter, si zvětším okno psaní, na potřebnou velikost. Potom posunuji kolečkem mimo stránku tak, abych viděla na odeslat komentář a na to kliknu.
      Ani já bych se svými dětmi žít nechtěla, máknout občas by mohli, a to je vše co potřebujeme, oni si myslí, že jsou vzácní hosté, že si sedneme na zadek, když se laskavě dostaví… A jinak, tě moc zdravím, nějaký čas nebudu.
      KRAJ VENETO OD OSVALDA

      https://photos.google.com/share/AF1QipNVDHepLssQAlTYyJ3tETvQE_e_X2HiFu6L5Jl2QgsPL_Da5ph9w7RLh5Qr1EXX2w?key=Y2UxemZQMWR6YXdaQUNxV0xSN3N6eWc0Y0NFNnZB

  5. Možná lidi budou muse začít nalézat k sobě cestu. A to platí i pro rodiče, kteří jsou dnes odsouváni do role pouhých vychovatelů (nedejbože že tu nastanou poměry jako v Norsku.) Mezigenerační soužití by bylo možné, pokud by se lidé shodli na určitých pravidlech, ale to by musely všechny strany, ne jenom jedna. Dřív to šlo, protože nebylo tolik možností ke změně místa. Dnes se mnozí můžou sbalit a odstěhovat. Připadá mi, že tak samozřejmá věc, jako rodinné vztahy, by se měly rozebírat i ve škole – jenže s dnešním trendem raději ne, protože by to mohlo dospět k nečekaným závěrům. Vzor Norsko a Bavernet, například.
    Svět se bohužel v kravskou prdel obrací a už nic nebude takové, jako bylo. Myslím, že doba míru skončila, byť se tu zatím nebombarduje – změny už jsou příliš nezvratné.

    1. Ještě ty začni s pravidly, těch různých pravidel, co kde kdo neustále vytváří a vymýšlí je tolik, že právě to většinou, tvoří tu špatnou atmosféru. Brzy se budu bát si prdnout.
      Já ti řeknu v čem je problém, není v ničem přirozený řád. Moje maminka musela dát ráno ve čtyři nejdříve kravám, potom nám proto, že by bučely jako pominuté a každý bez říkání a plánování věděl vždy, co má dělat, dětmi počínaje a starci konče.
      Každý v domě měl svůj daný úkol a ten si plnil aniž by někdo musel dohlížet a kontrolovat, zda je to uděláno. Můj celý život to tak bylo, doma u rodičů, ve škole, i potom v práci, dokud jsem nešla do penze, nikdy mě nikdo nemusel kontrolovat a také nekontroloval.
      Změny si lidé tvoří tím, jak se chovají a žijí, je a bude to jen na nich.

      1. A nebyla to právě pravidla, váš životní rytmus? Pravidlem se stalo, že tvoje maminka obsloužila a nejdřív „poklidila“ dobytek, který se sám obsloužit nemůže. Dalším pravidlem u vás bylo, že každý dělal svou práci. A určitě vám poprvé musel někdo říct, co kdo máte dělat – nebo jste už jako děti věděli, co přesně dělat a kdy? To jsou ona pravidla, která jsem měla na mysli – nebo spíš, část z nich. Když se pravidla dodržují, za čas přecházejí do krve a do zvyklostí a práce se dělá už automaticky, bez pocitu, že je to něco divného nebo nepatřičného.
        To jsou pravidla, která by měla fungovat. A teď mi říkáš, že nemám začínat s pravidly? Aničko, tohle bylo legrační… 🙂

  6. Tradice se asi pozvolna vytrácí, ale na různých místech různou rychlostí. A pokud jde o vesnice, nebo dědiny, tam třeba skoro vůbec. Myslím, na vesnici jsou lidé tak nějak více spjatí dohromady. Jedna velká rodina.
    Co se cestování týče .. já v cizině zatím moc nebyl. Po naší vlasti jsem sjezdil pár koutů a všude se mi líbilo. A pokud bych si měl vybrat destinaci dovolené, bylo by to někde u nás.

    1. Jo, jo, všechno se má zkusit, my zamlada také holky, dneska vdolky.
      Česko, to dnešní, “ pocukrované pro tůristy a luxusní, neznám „ , v minulosti, jsme ho také procestovali křížem kráž.
      To že se změnilo naprosto vše, o tom nepochybujte, ráda, to posuzuji povrchně i dovnitř.

  7. Zatím jsem moc po cizině necestovala, u nás taky příliš ne. Když dopracuji a mám dovolenou, docela potřebuji vydechnout a nedělat chvíli nic. Ale už máme vymyšlenou další letní dovolenou a už se těším. Tradice u nás zcela vymizely. No možná v některých rodinách ještě jsou, ale já pocházím z města a tam už je vše jinak než za mého mládí.

    1. Vydechuj, to se musí a šetři se na stáří proto, že ani vás mladé to nemine a vy, i ti úplně nejmladší, nebudete brzy vědět ani dne, ani hodiny, kdy ten blahobyt skončí, tak si to užijte.

      1. Vydechuji, o to se neboj, už mi není 20 a taky někdy toho všeho mám dost. Dělám jak umím a nepřeháním to. Z toho už jsem vyrostla.

  8. Hmm, my taky rádi české vdolky, což mi připomnělo, že už jsem je dlouho nedělala. Dáváme si je s jahodami a zakysanou smetanou. 😉

    Cesty do zahraničí mě vůbec nelákají, Aničko, ale po naší zemi bych cestovala pořád. U nás je tolik nádherných míst, která jsem ještě neviděla, a tak málo času! 😦

    Říká se opravdu „Každý svého štěstí strůjcem.“ Rozhodně na tom něco bude, Aničko, člověk nemůže všechno, co se mu nezdá, házet na někoho jiného.
    Ve spoustě věcí máš pravdu, ještě si pamatuji, jak se žilo na vesnici v dobách mého mládí, teď je všechno úplně jinak. Těžko říct, jestli je to dobře nebo špatně.
    Lidi teď k sobě mají nějak moc daleko. 😦

    1. Včera jsem se tak příšerně naštvala, že mě to inspirovalo k napsání tohohle blábolu, když jsem to před chvílí, po sobě přečetla měla jsem chuť to smazat, jenže, jsi přišla, napsala komentář a již by to bylo neslušné.
      Od pondělka vypíkám, vyvařuji, celé úterý běhám od okna ke dveřím a zpět, vyhížím, čekám a navečer, když ti za hodinu řeknou,
      “ MY UŽ MUSÍME „ tak ať jedou k čertu.
      ANO, ano čím víc dál, ani buchtu na cestu nedostali.
      Konečně po dvou letech, ale přivezli můj notebook a moje flešky,
      “ miláčkové „ ….
      Buď zdráva Hanko.

      1. to je mi líto… mezigenerační soužití u nás a jinde nefunguje, protože to není nutnost pro přežití… uvažujeme o přesunu do domu, musely by se asi dát dohromady zdroje naše a mojí mamky a my dvě se prostě nedokážeme shodnout vůbec na ničem… mrzí mě to, ale co s tím netuším. Ona se už měnit nebude a já to sice akceptuju, ale taky nemůžu žít podle toho, jak by si to ona představovala…

        1. Napsala jsem ještě jeden komentář, ten se ti asi nezobrazí v té rychlo-blbosti, nevím jak se tomu okénku říká.

          Napíši ti malý lidský příběh, jako vzorek. To, že svou maminku nazveš ona, se mě nelíbí, ani co by se za nehet vešlo, je to neuctivé a svědčí to o tvém vztahu k rodině.
          Máme dnes jen kočky, ani psa již ne, někdo ho otrávil, nikomu nemohl vadit, ani neštěkal jak byl hodný.
          Majitelé rekreačních domků sem moc nejezdí, vždycky tady mají jen nějaké známé, je to prakticky samota.
          Loni o prázdninách, se tady projížděli po cestě takové dvě malé děti, určitě ne školního věku, bez helmy a v krátkých kalhotkách, prudká zatáčka, za níž sice není vidět ale auto tudy neprojede týden. Také jsem měla starost, s dědou jsme se radili, jestli něco říkat, on byl zásadně proti, vzhledem k tomu, jaká je dnes doba a pravdu měl, že od toho mají rodiče.
          Ty krásné, drahé motorky ale, někoho tak bily do očí, že zavolal policii, všichni se servali jako koně, sprostě na sebe řvali a děti se jen vyděšeně dívali a brečeli, naše generace se k sobě takto nikdy nechovala.
          Já dávám svobodu i kočkám a psovi, chceš jít ven jdi, když se vrátí za tři dny, jejich věc a tak je to i s vámi dětmi. Nechceš akceptovat, tvá věc, nechceš se podřizovat, opět tvá věc, potom ale nedoufej v to, že s tebou budu dávat dohromady S V É zdroje, ty si dělej co uznáš za vhodné, ale za své.
          I kočky u nás mají svobodu se rozhodnout, když chtějí jít, jdou.
          Peníze prostě a jednoduše, dostanou cizí lidé, kteří se jednou, v nějakém penzionu, o nás budou muset postarat. A tak se to již děje.
          Anděla (cizí člověk), dostávala osm tisíc měsíčně (kapesné?). Živobytí bez starostí, jídlo a pití tady měla a často jsem pro ni dělala víc, nežli ona pro mě, měla jsem ji tady pro pomoc, ne na parádu, za bydlení nic neplatila. V lednu chtěla jít, šla. Jestli někam pod most, její problém.
          Tak to dnes chodí a když vám to vyhovuje, my si poradíme bez vás, bydlíme tady v šesti místnostech sami a můžeš se na mě rozzlobit, vím, že tvrdá pravda je nepříjemná i moje děti a vnuci si víc libují ve falešném šišlání a zdrobnělinkách venku.

          1. Nezlobím se. Samotnou mě to mrzí. Bylo by to na dlouhé povídání, proč se můj vztah k mámě zatím nedaří líp. Na druhou stranu, všichni v okolí, kdo vědí, se diví, že se s ní vůbec bavím… Je to komplikované. Ale snažíme se obě. Jsme úplně jinak založené…

            1. O dětech mluvit nemíním, jsou zřejmě ve věku tvé maminky ale do vnuků jsem vkládala naději, dlouho jsme drželi a platili pro ně byt. Jeden je v Anglii druhá samozřejmě v Praze, KDE JINDE?
              Jedná se, o pele, zahrady, i dům tady, my již na tom dělat nemůžeme, oni nechtějí, prodáme to a peníze dáme na Afriku, ať mě neštvou.

              Jistě, všude je něco, je třeba udělat vždy kompromis, ten ale není možný, když vy mladí máte obrácený řebříček hodnot, nejdřív zábava a povinnost nakonec? Chápu jsou svobodní, nemají děti, ty ale Sedmikrásko již víš a znáš, co je pouto a povinnost, máš tři děti, i když jsou ještě malé.

              Věř a neber to osobně, čtu i jiné mladé lidi a maminky, že je to všeobecný jev, tady V ČESKU, já komoušům, nikdy neodpustím, (moji rodiče to proti nim drželi celý život) zpřetrhali rodinné vazby a zničili všechno, tihle to ještě přiživili Amíckým způsobem života.
              Hodně štěstí Sedmikrásko, na nějaký čas se tady odmlčím, další článek zatím psát nebudu, nikdo to nečte.

              1. No já jsem na to, že by bylo dobré mít kus půdy taky přišla až později… A už bylo pozdě, dům po prarodičích máma prodala. Teď je mi to líto. No ale čas nevrátím. Zvažte, jestli raději napomoci někomu tady, v Africe ta pomoc dělá víc škody než užitku…

          2. Pokud někdo mámu nazývá ona, neznamená to, že ji nemá rád – jen ho můžou vztahy s mámou bolet. Neodsuzovala bych tak vehementně. Nehledě, že některé mámy dovedou taky své děti pořádně podusit. Jsou ty děti proto horší, protože chtějí jenom dýchat? A ani tyto vztahy neznamenají, že se lidi nemají rádi – jen nedovedou svou lásku dát normálním způsobem najevo.

            1. Mnohokrát jsem se přesvědčila, že jsi stejný oponent jako já Vendy, jen s tím rozdílem, že když je to zelené, je to zelené, já to pro slávu světskou, na bílo přebarvovat nehodlám a názor neměním podle větru, jak kdy fouká.
              Se Sedmikráskou se domluvíme, jsme celkem v pohodě, naše rozhovory nejsou pokrytecké a falešně sladké, jako mnohde.
              Neznám nikoho, kdo žije tady na zemi a myslí si, že to je již nebe, problémy máme všichni, každý ty své a nepokrytě o nich mluvit je někdy osvobozující.

              Jaké jsou poměry v Norsku? Já tam nebyla s Nory nežila a tolik tváří psychózy, co se tady řeší, kvůli jedné ženské a dvěma stům přistěhovalců ? Mě nechává stále ještě v klidu.
              Víc se nás všech týká to další o čem mluvíš a to jsou ty hnusné, mezilidské vztahy, to tedy šlo a jde do kopru, o tom není pochyb, ty to víš, já to vím a co s tím uděláme, Prd! Tak se to, dávat lásku zase naučte, nebo ji nebudete v budoucnu dostávat.
              Já mohu věřit jen, že mám chytré děti a vnuky, že si to tady přečtou, leč se hodně snažím aby ne a pod tou hrozbou, Z A T R A C E N Ě …… Ty brambory a zeleninu, letos vypěstují za nás, nebo je opravdu vydědím.

    2. Je to naprosto jednoduché Sedmikrásko. Budoucnost se bude nadále vyvíjet tak, pokud tedy bude mír? Že Praha, Paříž, Tokio, Sao Paulo a ostatní gigantická města rozprostřou svá smrtonosná křídla, porostou do šíře a výšky, na okrajích vzniknou slamy těch, méně dravých, někdy i neschopných otroků, vhodných na nepopulární práci, jako je to třeba v Díllí, vděčných za trochu žvance.
      To si třeba povšimni, že čím chudší lidé jsou, tím jsou pokornější a láskyplnější k sobě navzájem, že nadstandard a rivalitní honba za ním, nikoho nečiní spokojenějším?
      Nakonec jsi v Americe byla dost dlouho na to, aby jsi pochopila tamní uniformitu, pokrytecký diktát trhu a pokornou službu Mamonu, k čemu to vede víme všichni.
      V Praze například vznikají a to musíš znát ty, já ne? Dvorky mezi činžáky, kde se lidé společně starají o zeleň, posedí, zazpívají si, něco každý donese k jídlu a tak jsme žili my zamlada i to bylo jako rodina, to je trvalé a na to vzpomínám, na tu pospolitost. Vymizelo to ve městech a tady na venkově, prosté, vymřeme. již teď, tady nejsou děti, ba ani o prázdninách a tady to vždycky bzučelo, jako v úle.
      A jídlo ? Vypěstují otroci, v Africe, titíž dřou za almužnu ve Španělsku, Holandsku, Belgii i jinde. Proto se Evropa nebrání přílivu, nikdo již nechce pracovat rukama.
      O myšlení lidí, vůbec nemíním mluvit, je destruktivně lhostejné.
      A já, když se tak poslouchám, žvaním jako komouška.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s