Často nepřekonám

 A mám to často, někdy se mně o tom i zdá a je to tím, že u nás, tady na horách, je zima i v létě a ta opravdová, osm měsíců v roce.   


 Že to víte o čem si sním a o čem se mně i zdává, určitě ti, co mě znají začínají tušit. Zdá se mě zase o sluníčku, o jižních zemích a sním si o tom, jak někomu lezu do zahrad. Kdo ke mě chodí dlouho pamatuje si, jak vyprávím o Španělských dvorcích, jimž se tam říká atria a jak tam ne jen nahlížím škvírou v plotech, brankou, která není zarostlá pnoucí růží tak, že tam vidět není, ale dokonce se často nepřekonám a vlezu drze, poprosím a jsem na některý ten zázrak pozvána, nevnutím se? Jistě, ta pohostinnost a to, že host do domu Bůh do domu, se tam dodržuje striktně i když jste cizí. Španělsko jsem navštívila jen jednou, i když jsme s manželem tenkrát projeli velký kus té země, tak dobře jako tu, co vám chci ukázat tentokrát, ji neznám.
Já vám dnes chci přivolat svůj sen a to, co se mně často zdává, jinou kulturu a sen o zahradách, jaké toužím mít, o nich chci snít, ta zima tady ale, nechce dovolit.

 Sním si něco dobrého a budu snít. Čtrnáct dnů, i na nás tady jaro zaťuká, moje bubenvílea má poupátka a začíná kvést. Zatím ale, si se mnou sněte o sladkých Italských zahradách, i tam vás nevyhodí ze dveří.  

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

 A že je mají krásné, o tom si můžete snít se mnou, i beze mě, u nás se sluníčko dnes sice probudilo do hezkého rána, zima je tady ale jako v psinci a sněhu stále po kolena.