Hierarchie

To, co je největší v člověku je to, co jej dělá rovným s jinými lidmi. Vše ostatní, co vybočuje – (povyšuje či ponižuje) vůči tomu, co mají všichni lidé společné, nás dělá menšími. 
B.Hellinger  

SVATÁ RODINA

 Někteří lidé si stěžují na rodiče. Přejí si, aby byli jiní než jsou. Tímto způsobem si nemohou od rodičů vzít to, co jim skutečně dali. A rodiče si přejí mít jiné děti.
Žádný z těchto rodičů nemohl nic ubrat ani přidat životu. Všechny děti skrze generace dostaly život. Všichni jsme zároveň děti i rodiče
Tímto jsou rodiče velcí a děti malé. Rodiče dávají, děti berou. Když se podíváme na rodiče tímto způsobem, můžeme je ctít jako rodiče, ať jsou jacíkoliv. Když to děláme, cítíme se bohatí. Naše srdce se otvírá a my cítíme sílu. To je velmi jednoduchá pravda. 

 1.) Vrátili jsme svým rodičům to, co jsme dostali?
 2.) Kdy nadejde ten čas, kdy se vzájemně obdarujeme? 
 3.) Nadejde-li ten čas dostat vráceno to, co jsme dali, tak ?
 4.) Ptáš se kdy čas vracení, se překlopil přes hranu doby?
  5.) A kdy je čas vracet dar těm, kdo tě obdarovali životem ?
  6.) Kdy život dospěje k této hraně? 

 Dnes často čtu různé výklady a důvodná pojednání z bible tak, aby tomu dnešní člověk porozuměl, já si ovšem myslím, že nejzákladnější a nejsrozumitelnější je ta verze prapůvodní. 

 Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.
Takže, já, za všech okolností, Ctila a budu ctít s
vé rodiče, oni ctili ty své a chci, abych i já, byla svými dětmi ctěna. 

 Šest jednoduchých otázek, máte odvahu je zodpovědět ať jste v jakémkoliv věku?
Dovoláváme se jen, když je čas jít?

33 komentářů: „Hierarchie

  1. To mi připomněla naší bývalou sousedku, za kterou jezdíme do domova důchodců. Teď v březnu jí bude 94 let a chvílemi je už hodně popletená. Dlouhou dobu ani nechápala, že z nemocnice (po zlomenině nohy v krčku) byla převezená do svého „nového domova“. Pořád si myslela, že až se postaví na nohy, vrátí se domů. Jenže její byt už je prodán (peníze rozdělená mezi dceru a rodiny jejich dvou vnuků) a máme jiné sousedy. Teď už ví, že se nevrátí, ale smířená s tím asi není. Mimo řeč se přiznala, že večer když usíná se modlí a pláče. Taky posledně řekla jednu velkou pravdu. Že dřív žily rodiny pohromadě staří i mladí a když bylo babičce ouvej, hned to ostatní věděli. Dnes už mnoho rodin takto nežije, každý je rád, když se osamostatní. A někdy je to lepší, ne vždy takové soužití dělá dobrotu… Jsem moc ráda, že naše rodina funguje bez problémů i když každý bydlíme ve svém.

    1. Tak rádi bychom byli všichni nezúčestnění, přihlížející ale nejsme Jaruško.
      Článek a “ tvou starou paní „ i její příběh, si pamatuji a to co říkáš ti nejde od srdce, že ne?
      To, jak píšeš, že mnoho rodin (soudržně), již nežije, je jistě velice praktické pro ty, co si sobectví nepřipouští v žádném případě a mě je hanba za ty, odtržené od rodinných věcí z pohodlnosti a vždy si najdou objektivní důvod, proč to, nebo ono nezvládají? JE DOBRÉ, KDYŽ TO NĚJAK FUNGUJE, ono to ale na dálku, jaksi nejde, že ?
      VŠICHNI TROCHU UBERME Z NÁROKŮ…

      A doopravdy si nemyslíš, že je to její štěstí, že se nemá kam vrátit, že ne?
      Můj smutek z těch prázdných, sice hezkých míst, kde bez lásky blízkých, umírají staří lidé i kdyby to bylo umírání přepychové, mě nepřesvědčí o tom, že je to tak správně a v pořádku, lépe zažít občasnou neshodu, nežli prázdno a VELKÉ N I C , na konci životů.
      Moc všem přeji, aby nikdy nepotřebovali nezúčastněnou péči cizích lidí, přeji to sobě i nám všem.

      1. Nevím, čím jsem tě Aničko, přivedla na myšlenku, že je štěstí, že se naše bývalá sousedka nemá kam vrátit? Že by tou úvahou, že je někdy lepší, když se mladí osamostatní a nežijí s rodiči pod jednou střechou? To mě napadlo proto, že vím, že ne každá rodina se snese a ne každá umí nemluvit do záležitostí té druhé. Oni i dobře míněné a stále se opakující „dobré rady“ musí jednou začít lézt na nervy. Jiné je to s takto starým člověkem, který už vlastně jen čeká kdy si ho Pán Bůh povolá. Své mamince jsem nedávno řekla, že počítám s tím, že jednou bude bydlet s námi a minulý týden mě překvapila když mi s dojetím povídala, že vždycky když si na mou nabídku vzpomene, je jí hezky u srdce.

        1. Je tam ten otazník Jaruško a vím, že jsi na mé straně, zodpověděla jsi si to sama a velice dobře.
          To všechno začalo již v době, kdy se bouralo, aby se uspokojila poptávka po bydlení, ta móda, nebo co to bylo, se bude ještě několik generací odrážet na vztazích. Touha, odtrhnout se od vlivu a zbavit se „poslušnosti „ ? (každý není rád, když se jeho rodina osamostatní, ta paní jistě ne?)
          Není tak zjevná nikde v Evropě, chceš-li se o tom přesvědčit, nemusíš cestovat, podívej se na mapu, přibliž si ji na dosah a uvidíš-li někde tolik paneláků? Prohraji tu řeč tady a dám ti zapravdu, že je lepší, když je každý zavřen, za svými dveřmi.
          Ano každý si to vztáhneme na své problémy a jistě i Španělský, Řecký, Italský, nebo Německý sedlák a nebo střední podnikatel s rodinným zřízením, ti dnes řekne, ano moje děti již nechtějí pracovat na svém, utíkají do měst, myslí si, že se budou mít lépe a nechávají nás na holičkách. Že to není jen Český fenomen, je zjevné a v nějakém rozsahu, to bylo vždycky, ne ale v takovém jako dnes……
          Mnohdy si idealizujeme a namlouváme něco, co prakticky nelze uskutečnit, bez účasti mnoha lidí v rodině a často, to Bůh vyřeší za nás ale za jakou cenu.
          Mnoho lidí se dnes naučilo říkat, NEŘEŠ CO TĚ NEPÁLÍ ?
          Mě pálí Jaruško a mojí snahou je, aby pálilo i jiné.
          Hezký večer přeji tobě i všem lidem, co je něco pálí a nejsou lhostejní.
          Děkuji všem za diskusi a zavírám ji proto, že dnes to zajímalo již jen 58 lidí….

          1. Jenže víš co, Aničko. Ne každý má hospodářství a ne každý bydlí v domečku. Já jsem od malička paneláková a celá naše rozvětvená rodina také a to pak společné žití ani nepřichází v úvahu. Jen i my z paneláků a činžáků, by jsme neměli zapomínat na své staré rodiče a na to, že i my budeme jednou vděční za pomoc.

            1. Jéjda, přehlédla jsem video s květinami a tou nádhernou melodií. Stejně jsou ty staré písničky nejhezčí! 🙂

  2. Nevím, jak nakonec ve výsledku dopadneme my. Co jsme mohli, to jsme synům dali, mají se dobře zaměstnání mají, rodinu. To je zatím pro nás radost největší. Z nás „netahají“ a my jen tak dárky menší a to je vzájemné. Doufám, zatím tomu vše nasvědčuje, v případě potřeby pomáhají, snad by se o nás postarali. Dokud jsme dva a jsme soběstační, člověk na to nemyslí, to je fakt. Já jsem rodiče ztratila jako dítě, k manželovým rodičům jsme jezdili, postarali se o ně manželovi bratři, ale tam také to bylo vzájemné, protože tam všichni žili.

    1. Vzájemné, je ideál a ten, by měl být cílem jak starších, starých, tak i mladých lidí.
      Dárek, je ta vzájemná pomoc, rovnováha v tom, do kdy ji dáváme a od kdy ji již potřebujeme?

    1. Neue Woche, begann er hier neblig und kalt. Morgen ist der Tag des März, also zeitigen Frühjahr. Und es positiv ist, danken Gislinde

  3. Rodičům se to vrátit nedá. Nemůžu jim vrátit život a navíc je mým úkolem žít svůj život a ne jejich nebo takový, jaký si oni pro mne představují. Vracím svým dětem, k rodičům se chovám s úctou, to se snad nevylučuje.

    1. Mnohdy je to o tom a podle doby, co jsem dostala, to vracím. Dostala jsem hodně lásky, nevím jak ty? Že máš alespoň úctu je hezké. Ale jak čas jde, já tolik lásky nedávala a také jí tolik nedostávám, je to věcí toho, co za lásku každá generace zamění, my zaměnili, a vy budete zaměňovat?

        1. Co, nebo jak jinak?
          Asi si nerozumíme Sedmikrásko, já ani tak moc nemluvím o lásce ale o smyslu pro povinnost. Je faktem že ten, z lásky vychází a někdo ho je nucen uplatnit tam, kde se lásky nedostává od těch, kdo ji neznají.
          Já třeba tu babku od vedle nemiluji, soucítím s ní ale a mám potřebu jí pomoci, na rozdíl od jejich dětí, které i když někde cestou ztratili lásku, neměli ztratit smysl pro povinnost. Ona nakonec, ta láska, jak ji cítíme a je nám středobodem světa v mládí, ať už k muži, nebo dětem, je jen epizodkou v životě lidském, smysl pro povinnost a slušnost, je věcí obapólnou a buďto ji někdo má, nebo ne a já si potom člověka, nemá-li ani lásku, ani sounáležitost, nejsem schopna vážit.

  4. Dobré zamyšlení. Je dobré si to uvědomit. Kdo si to neuvědomuje, může chybovat. Já bych doplnila, že všechno se vrací. Čiň člověku dobré a dobré se Ti vrátí. Stejně tak i naopak. I já za sebe mohu říci, že si to uvědomuji, že hodně dlužím. Zrovna dnes jsme byli u maminky a čistili jí odpad a prali a věšeli záclony.

    1. Ano milá Intuice, tak by se asi měla projevit láska a úcta.
      Nedaleko nás žije stařenka, tolik by tu “ lásku „ dcery a svých dospělých vnuků potřebovala, vymalovat a uklidit již nemá sílu, dříve jsme jí hodně pomáhali, ale již ani my nemáme tolik sil, dokonce jí odešla pračka, občas jí tedy vyperu. Vychovala dceru, starala se o vnoučata, bývali tady všichni každé prázdniny v létě, v zimě, s těmi našimi vnoučky si hrály a dnes? Tři roky tady nikdo nebyl.
      Když si ale jede pro důchod, tak tam u pošty čekají vždycky a nestydí se jí obírat, ona je takový dobrák, že je omlouvá, oni prý také nemají nic.

      Co ty na to Matouši a Sedmikrásko ??? Nic jí nedluží, žijí si svůj život?

    1. Jestli máš mladý muži pocit, že to je trefa do černého, mýlíš se, hra to opravdu není a mezi dobrou vůlí a smyslem pro povinnost, je jaksi rozdíl, ne?
      Jistě, chápu že jak a u koho.

        1. Víš Matouši, jsi mimo mísu, když nečteš souvislosti a diskusi, mluvíme jeden o voze a druhý o koze, jak se lidově říká.

    1. Viktor Dyk
      Co máme, máma; kdož to jasně cítí,
      že přijde den, kdy nebudem to míti?
      Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů.
      Pro matku dítě nemá tolik času.
      Co činí matka, je tak samozřejmé.
      Povinnost k díku s nás tak ráda sejme.
      Vždy říkáme si: Vzpomeneme jednou.
      A potom v chvíli mrazivou a bědnou
      zavrou se oči matky, tolik bdělé.
      Dluh chce se platit. Není věřitele.

  5. Já si taky myslím, že nejasnější a nejsrozumitelnější je ta verze prapůvodní a já ji uznávám. Já myslím, že nedokáži vrátit svým rodičům to, co mi dali oni a tak se to snažím zase posílat dál – svým dětem. Chci věřit, že to tak bude fungovat dál a ta vzájemná úcta tam bude pokračovat. Snažím se já, snaží se moje děti a věřím, že se budou snažit i jejich děti ctít své rodiče.

    1. Dnes v jednom pořadu, velice hezky a lidsky, o tom mluvil pan J. Fištejn. Říkal že člověk který poctivě žije, má rád svoje děti a rodinu, poctivě vyznává světské občanské cnosti, slouží tím Bohu nejlépe.

      Rámec pro svobodu dnes, když člověk někdy neví, nectí a nezná povinnosti jasně ? Ztrácí mnohdy smysl života a nic to nenahradí.
      Vědomí dnešních lidí, je postaveno na tom, JÁ JSEM STŘEDOBODEM a cokoliv nad ten rámec, ho omezuje a deptá, něco, nezištně dělat, ve prospěch druhých, je omezením jeho svobody.
      Že to tak necítíš ty, když děláš chlebíčky pro rodinu, když myješ mamince okna, i ty jsi dnes již starý člověk a i přesto, posloužíš své stařičké mamince. To ovšem neznamená Libuško, že tak je to všude?

      1. Aničko, pravdu máš v tom, že je to pro mne čím dál horší, ale maminka je ještě o 21 let starší než já, tak musím. Pomalu, ale jistě. Děti chodí do práce, tak mne mohou jen odvézt a přivézt a taky se rádi podívají na babičku. O víkendu tam nesmíme, tak to musí stačit tak, jak to je. Zbláznila se nám totiž švagrová. No, ne tak doslova, ale léčí se s nervy.

        1. Jsi obětavá a dobrý člověk Libuško.
          Ta výtka jistě nepatřila tobě, mě se zdá, že omlouváš něco co nemusíš říkat na veřejnosti. Promiň já to nepíši jako osobní útok na kohokoliv.
          Moje špatná zkušenost, je věcí ryze osobní, v mém okolí a není ojedinělá.
          Měla by jsi spíše být vzorem a příkladem a jak píšeš, i přes překážky.

          Je mně líto že si myslíš, že píši o někom z vás, tak to není. Podnětem byl i, mimo jiné, článek mladé maminky, s velkým negativním ohlasem. Nebudu ho tady odkazovat, moc se mě nelíbil onen ohlas na něj, ve smyslu „jak odporní „ jsou rodiče, co nejsou ochotní pomáhat svým dětem s vnoučaty a jak jsou prý sobečtí?
          Já jen chci říci, to samé z druhé strany spektra, co vidím na starém člověku, v obráceném slova smyslu to jak odporné jsou některé děti, ve vztahu k rodičům když ti, již nemají co dát a nemají již ani sílu pomoci.
          V komentáři pro Intuici jsem naznačila a teď, to dopovím až dokonce.
          Ta babička měla byt, její vnuk přišel o bydlení pro neshody s majitelkou, babičku požádal, jestli v jejím bytě smí bydlet, finančně nepřispíval na nic a nakonec vystěhoval (vyhodil) její majetek a ona stále platí nájem a poplatky ze strachu, že by její vnuk, byl za neplacení vystěhován na ulici a ona by přišla o jistotu, že se má kam vrtnout, až to tady pro ni bude neúnosné, což již dávno je, jen ona si to již není schopna uvědomit. Dávno jsme jí s manželem radili, ať se zbaví domečku tady, nebo bytu a získá tím prostředky na slušný bezstarostný život, taková akce, je ovšem nad její sílu a nakonec dnes, nedokáže hnout ani s vnukem v jejím bytě.
          Je škoda že, nežli jsi měla pocit že se tě to týká, jsi si nepřečetla komentář pro Intuici.
          I já osobně mám špatnou zkušenost, moje švagrová napsala domek , v našem statku, zděděný po mém bratru na syna (s dětmi nejsme příbuzní) a ten se zachoval hloupě a nezodpovědně, vzal si obrovskou hypotéku na opravy a teď, kdyby došlo k potížím, a to se dnes běžně stává, půjdou pod most? I její stáří, nebude klidné a spokojené, desítky let starostí a obav, ani já nemám klid proto, že převážná část polí a zahrad je součástí našeho majetku a nás se ani neptal? Tak to dnes chodí a mně se to jistě nelíbí.
          Zdravím tě ze srdce Libuško a přeji, jen to nejlepší.

          1. Aničko, to je opravdu moc smutný příběh, takového konce bych se tedy fakt nerada dožila. Ale neboj, nic nevztahuji na sebe, ale jen jsem ti to chtěla sdělit. Jo a taky věřím, že jsem dobře i v tom mém složitém životě své děti vychovala a vidím už teď, že by nás nenechali na holičkách, kdyby bylo třeba. Zajímají se, je-li třeba, pomohou, Díky Bohu.

            1. I ty máš zkušenost ze svého okolí a nejednou jsi o tom napsala.
              Konstatuje-li to každý komentátor, jako fakt a přejde to, jednou větou ve svém okolí, nic pro nápravu neudělá, je to naprd.

              I my s mužem nevíme co dělat, aby jsme neublížili člověku ještě víc, nějakou osobní aktivitou, nedokonali dílo zkázy a babičku netrápili projevy soucitu ještě víc, nežli to je.
              Již zase nemá čím topit, tak můj muž, aby to nevěděla, vozí na kolečku vždycky trochu uhlí do jejího sklepa a ona se diví a říká, že je to nějaké kouzelné uhlí, jenže sníh netaje a brzy dojde i na nás, zatím sem s uhlím nikdo nevyjede.
              Máš-li hodné děti, máš vyhráno.

              1. Aničko, vím, že jste ochotní a empatičtí a myslím, že to i té babičce dojde.¨, že to uhlí není kouzelné. Věřím, že ti to Pán Bůh jednou všechno vrátí.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s