Nehoda
Tomáš se podíval ještě jednou na tachometr právě ve chvíli kdy ho zachytil radar. Nestihl už zpomalit, stovkou přes obec. Bylo to už potřetí, co ho tento rok chytili….. „CO TU ZASE K ČERTU DĚLAJ.“
Policajt, který ho zastavil, vystoupil z auta a s blokem v ruce pomalu přicházel k Tomášovu autu…. „Je to Karel, nebo není?“ Uniforma ho trochu změnila, ale opravdu byl to Karel.
Tomáš se vtiskl hlouběji do své sedačky. Bylo to horší než obvykle. Známý policajt, chytil známého.
„Ahoj Karle. To je sranda, že se zase vidíme.“ „Ahoj Tomáši.“ Karel se neusmál.
„Vidím, že si mě zase chytil, když jsem pospíchal domů, aby jsem viděl svou ženu a děti.“ “ Ano, je to tak. Policajt Karel se zdál být nesvůj. „Poslední dny jsem odcházel z kanceláře a už jsem byl v myšlenkách na zítřejším rodinném výletě, proto jsem tak pospíchal. Kolik si mi naměřil?“. „Sedmdesát“. „Ale Karle, počkej chvíli. Když jsem Tě uviděl hned jsem se podíval na tachometr. Myslím že jsem jel jen šedesát.“
Tomáš se snažil při každé další pokutě víc a víc smlouvat. Celý nervózní se díval na svou přístrojovou desku.
Karel psal něco usilovně do bloku. Proč nechce vidět řidičák a papíry od auta, tak jako vždycky, pomyslel si Tomáš. Nedočkavě povídal dál: „Pořád je to na Tvém rozhodnutí Karle. Určitě jsem porušil dopravní předpisy, ale nemohl by jsi pro tentokrát přívřit očko?“
Karel psal dál, potom vytrhl papír z bloku a dal ho Tomášovi. „Děkuji“, sarkasticky poznamenal Tomáš, nedokázal skrýt ve svém hlase zklamání. Bez jediného slova se Karel otočil a vracel ze zpátky ke svému služebnímu vozu.
Tomáš čekal a pozoroval ho ve zpětném zrcátku. Potom otevřel složený kus papíru a byl zvědavý kolik ho ten přestupek bude stát.
To je vtip? Nebyl to žádný pokutový blok. A potom začal Tomáš číst:“ Milý Tomáši, měl jsem malou dceru. Když jí bylo pět, zemřela při dopravní nehodě. Jednoduše řečeno, ten chlap, který ji srazil byl zkušený řidič ale jel moc rychle. Dostal pokutu, měl soud a potom nějaký čas v lochu, potom byl ten muž zase volný. VOLNÝ, aby mohl obejmout své dvě dcery, které měl.
Já jsem měl jen jednu. Budu muset čekat až jí budu moci znovu obejmout v nebi. Tisíckrát jsem se pokoušel tomu muži odpustit. Možná, že jsem to i dokázal, ale na ni, musím myslet stále, dokud budu naživu. I teď.
Dávej si prosím za volantem pozor, nespěchej tolik Tomáši, zdravím Tě Karel.“
Tomáš se otočil a viděl Karla odcházet. Ten se znovu vracel k policejnímu autu, nastartoval a odjel. Tomáš se na něho upřeně díval, dokud mu nezmizel z očí. Až po několika minutách se pomalu rozjel směrem domů. Cestou poctivě dodržoval předepsanou rychlost, byl ostražitější a na přechodech poctivě pouštěl chodce. Uvědomil si, že najednou dělá věci, na které nebyl zvyklý. V duchu prosil o odpuštění a když přišel domů objal svojí překvapenou ženu i obě dcery pevným stiskem.
Anna : prostor 
Very deep felt and moving… I like the moral of the story and how one character learnt so much from the other… Once could even said that they could have met before, judging for their deep connection…
Thanks for sharing. Sending best wishes. Aquileana ⭐️🌠
Thank you, dear young friends. The fact that you’re really you read my article, warms my heart and I thank God for the beautiful, young people like you.
Witaj Maria
Pozdrawiam i życzę udanego weekendu.
Dobrý večer Marko. Děkuji i já.
Velice dojemný příběh, Aničko, mám jenom obavy, že podnikatelské synky, kteří jezdí v silných autech by nic takového nedojalo ani náhodou.
Rozumný člověk za volantem neriskuje.
Co se týká policie, pochybuji, že by se našel takový lidumil, stejně by si to nemohl dovolit.
Tak, tak, pravdu díš Hanko, to jsem přede dnem psala Jarce, že každý je bezcharakterní si nemyslím, příkladů je ale hodně, co o tom něco napovídají.
Článek je opravdu dobrý a poučný v tom, že je často mnohem lepší, než sebepřísnější sankce, která vzbudí hlavně vztek a odpor, domluva a příklad ze života. To mnohdy dokáže víc pohnout lidským svědomím.
K „pětistovce“ blahopřeji! 🙂
Příklady ze života mám ráda, i ty fiktivní, že by se něco takového stalo mně a jsem řidič skoro padesát let, si nepamatuji. Jedna příhoda, kdy můj pes, bylo to ještě za komoušů a pes uniformy nesnášel až tak, že jsem měla pocit, že ho policajt zastřelí…S láskyplným pokáráním nepočítám ani ho nečekám, autoritativní přístup dnes, vítám, nejsou a neměli by být, kamrádi.
🙂 Aničko, to jsem z toho tvého komentáře jelen parohatej. 🙂 Nepochopila jsem příhodu se psem a nevím, jestli s ní souvisí poslední věta, kterou jsem taky moc nepobrala. Kdo s kým by neměl být kamarád? 🙂
Shledávám, i když to moc s článkem nesouvisí, že přísný, nekompromisní policista je lepší, nežli „ kamarád “ . Článek je to milý, hezký, humánní, v reálu ale, vzhledem k době a lidem, nepoužitelný Jaruško. City stranou, policista má, a to doslova, chránit mě, i přede mnou samou.
V každé vsi, městě, jsou kamarádi, někdy více, někdy méně, držící stranu někomu, kdo si to ne jen nezaslouží, má ale kamarády a denně toto zneužívá. Asi by mě překvapilo a možná bych i odmítla takovou toleranci, jakou použil pan Janoušek.
A příhoda se psem, se mně opravdu stala, Stopl a řval na mě, ať si ztiším psa, nebo ho zastřelí, nevím, jestli se to může stát i dnes? Ne nevím…….
Tak to bezesporu, taky mě štve nadržování z titulu kamarádství, ale v tomto případě bylo vidět, že pokuty nic neřeší. Bylo potřeba přehodit myšlení řidiče od peněz k jádru pudla. Že jde totiž o lidské životy. A k tomu ten dopis dobře posloužil a příběh padl na úrodnou půdu.
TO ASI TĚŽKO, MYSLÍŠ ŽE KE MNĚ CHODÍ I POLICIE?
I když v reálu chodí, já je zavolám, když někdo deset metrů, za mým domem přímo u krmelce, kde vysokou krmíme střílí, oni zastaví nejdříve u domu původu střelby a pak se přijdou ptát, jestli se s tou střelbou nemýlíme? Jen pytlácké prase dokáže střelit na březí laň a nezajímá ho, že letos byla říje v září. Řvala jsem jako tur, netrefil a utekl, na co bych potom pekla a sušila ten chleba?
Ten mailový článek mně jen tak, na téma policie vytanul.
Článek jsem již četla dříve, ano, je to tak. Člověk si myslí, že „jen“ udělal malý prohřešek, ale z něj může být všechno najednou nenávratné.
I já blahopřeji k 500! 🙂
Není to zrovna pecka, že pětistý článek není můj, jenže máloco, mně chodící do pošty, mě osloví a tohle je, tak jako mnohé moje, mentorské ale poučné. Ale neboj, já už to nikdy neudělám, je to pod mou úroveň.
Aničko, já to tak nemyslela. 🙂 Některé věci je třeba opakovat častěji, aby se lidi vzpamatovali. Lidskost je třeba připomínat stále, někdy se od ní hodně vzdalujeme.
To máš sice pravdu milá Intuice, jen je tak trochu potřeba, mě brát s humorem, já vím, není tak docela jako třeba Polívkův humor a psané slovo nikdy nevyjádří přesně to, co chceme říci. Hezký večer……
Aničko, dík za Polívku. Humor můžu, ale Polívku moc nemusím.
Tak vidíš, i ty jsi „ SUDETSKÁ TETKA “ a přesto že máme každá jiné priority a vkus na humor, já tě za to nezastřelím, jsem tolerantní, dám ti sem nějakou písničku.
Aničko, dík za Špinarku. Přímo ji nepreferuji, ale byla jsem před pár lety na jejím koncertě v divadle. A Tebe taky nezastřelím, že máš jiný názor a zájmy než já. Měj se příjemně. 🙂
Gratuluji pětistému postu!
Článek je z vaší dílny? Chytá za srdce 🙂
Ne Matouši, zrovna nedávno jsem četla jinde, tedy u Van Vendy o obíhajícich článcích v mailu a řešila že někdy to jsou zblitky a někdy ne, tenhle je moralizující ale dobrý.
Takříkajíc vyjímka potvrzující pravidlo 🙂
Děkuji všem milým čitatelům za přízeň a těším se, že i dál, mě budete číst a snad i komentovat.