Zabít prase domácí.

Tak jsem si dnes četla o chlebu se sádlem, ponouklo mě to k činnosti bohulibé a to škvaření sádla, koupila jsem si kus dietou umořeného čuníka, sádlo bylo tak na dva prsty, to mě donutilo zavzpomínat na maminku, jak by jí bylo před řezníkem hanba, kdyby vypěstovala takového chcípáčka a ne prase. Na dvorku jsme mívali leccos, všelijakou drůbež na kterou se budeme brzy chodit dívat do zoologické zahrady, mívali jsme třeba perličky, to byly takové chytré mršky a docela dobře létaly, museli se jim přistřihnout křidélka,  je možné že z toto vzniklo to rčení,  husy, krůty, kuřata, kachny, vždycky alespoň jednu kozu, do klobás  je nutná, ale vrátím se k tomu praseti, když tedy nemělo dva metráky, tak se po vsi rozneslo že je to špatná hospodyňka, sádla z takového prasátka museli být dva kýble, protože na sádle se dělalo všechno, žádné umělé tuky co se do nich zamixuje voda a vzduch neexistovaly, takové buchty zadělané sádlem, no musel se tam dát i kus másla, ale pekáč se vymazával sádlem, aby spodní kůrka pěkně zrůžověla a byla taková trochu chrunkavější nežli ta vrchní, a zase jsem odbočila od prasete někam jinam, zabíjačka, to se začínalo již několik dnů předem, musela se upéci buchta do jitrnic, protože je dobré když trochu odleží a zestárne.

Den předem se naloupá kupa česneku, cibule, a celer, ten u nás nesměl chybět, bez něj prdelačka,  ( neznáte zabíjačkovou polévku) s kroupami, tak na ty bych zapomněla, ty se také vaří den předem a musejí se důkladně vyprat a okapat, aby se jelítka do kterých se dávají nekazila. Ráno se vstávalo v pět hodin, v sedm přicházel řezník, a nežli picnul prase, musela se vařit voda, bylo jí potřeba hodně na paření, někde se prase opaluje, (ne tedy na pláži u moře), ohněm aby z něho nečouhali štětiny, u nás se pařilo a holilo, a zase (ne žiletkami braun) ale k tomu určenými zvonky a jako břitva ostrým nožem, když bylo prase čisté a pověsilo se, to bylo něco jako glajcha, velká sláva, hlavně když bylo to prasátko odhadnuté na alespoň sto osmdesát kilo, šlo se na frťana a chválit hospodyňku jaké pěkné prasátko že to vykrmila, nežli trochu zchladlo, a také se zakouslo něco dobrého, potom se kuchalo, prala se střeva na jitrničky a porcovalo maso do ovaru, krájelo se masíčko na gulášek a smažák, tyto dvě věci a ovar byli hotové k obědu, tak v jedenáct hodin a zvala se na něj celá rodina, na stole musely být tyhle dobroty, rypáček, ouško, ovar z laloku, ten jsem mívala nejraději-ale s brzlíkem, ledvinka, jazyk, a nejlepší kousky ovarového masa, gulášek a smažák samozřejmě, u nás se na ovar dávala celá hlava a jedna celá přední noha i s kýtou, tlačenky se dělalo hodně, jitrnic a jelítek také, tak kolem sto kusů, čuník měl hodně kamarádů, zabíjačka se roznášela po vsi, Rodině a přátelům, polévka pár jelítek a jitrnic, prejt, bílý a červený a kousek masa, ostatním polévku a kroupy, ty se zapékaly s krví, hodně kořeněné s česnekem a cibulkou smaženou na  škvarcích z vnitřního sádla. Pivíčko a becherovka na trávení u oběda nescházeli, zábavy a legrace bylo také hodně, Vena zazpíval jak jede za svou galánečkou se svým traktorem a plečkou, tak jsme si odpočinuli a hajdy do práce řekl řezník a šel kolébat maso na jitrničky, že nevíte co to je kolébat ? Je to takový půlkulatý trojnůž do tvaru kolébky se dvěma svislými držadly, kolébá se s ním přes maso tak dlouho až je rozsekané na kašičku, do ní se dá ta upečená houska, namočená, rukama vyždímaná a rozdrobená na jemnou kašičku, Maso z ovaru se rozdělí, z poloviny se dělají jitrničky, druhé jelítka. a prejt

Maso houska trochu polévky, sůl, pepř, česnek, zázvor, muškát i trochu oříšku, tymián, a majoránka, to vše se smíchá s umletými syrovými játry nastrká do střívek, zašpejluje, povaří krátce a opatrně v polévce a jitrničky se s velkou slávou ochutnávají i s jelítky která se dělají podobně, jen se tam, podle chuti přidávají kroupy, nebo  uvařená pohanka a obarví se krví a nedává se tam česnek ale cibulka smažená na umletých škvarcích z vnitřního sádla, nakonec se dělala tlačenka. Jí se a jí, tancuje a popíjí, je veselo a špatně od žaludku, mě tedy vždy bylo, ale becherovka to vždy spravila, a nebo slivovička.
To byla pýcha hospodyněk, pěkné prasátko a hospodář, ten se díval na nebe a těšil se, že zaprší, pole se zazelenají jarním osením, nebo ozimou pšeničkou, ječmeny pěkně vzejdou a bude z čeho a proč uvařit pivo, pšenička časem zezlátne a bude mouka na buchty, žito vyroste do dvoumetrové výšky a chleba bude voňavý, černý jako ta naše zem, že to dnes nikoho nezajímá? Chceme se bavit, tedy ať nám svítí slunce a praží na drahá cizí vejce, nezajímá nás že když nezaprší, nebude chleba, my se chceme bavit a užít si jaro, léto, podzim a zimu na lyžích, ne? A když nic nebude, použijeme nějakou špinavou praktiku, na získání pojídačů umělého jídla, nebo dovezeme z Afriky a budeme křičet “ KDO JE MÁ ŽIVIT“ A to, že na to „NAŠE ZEMĚDĚLSTVÍ“ jen vzpomínám, nese duch doby, bohužel.
A pokud by jste se snad nudil na zabíjačce,
projděte se naší matičkou Prahou, je na ni
hezčí pohled nežli na mě, a to je holka starší,
odkaz :  http://stovezata.praha.eu/astronomicka-vez-v-klementinu.html

28 komentářů: „Zabít prase domácí.

  1. Fantastické povídání a dnes už zřejmě i dokument o tom, jak to chodilo. Já si zabijačky ještě pamatuji, taky jsme je dělávali, jen coby děcko jsem byla trochu stranou a přišmrncla jsem se jen k těm příjemnějším aspektům, jako ochutnávání náplně do jitrnic a pravdaže ovaru s křenem. Když šlo prase na porážku, tak děcka byly doma, u toho jsme nesměli být. Ale od okamžiku zavěšení za kopýtka už jsme se motali kolem – nebo mimo, podle toho, jak nás odháněli, abychom se jim nepletli pod nohy.
    Později to bylo spíš bourání, protože bráchové začali kupovat půlky prasete, ale postup stejný. Jen škvaření sádla mi dělalo zle, hrozně mi to smrdělo, až na zvracení. Některé pachy prostě nesnáším, ale škvarky pak vyškvařené už bych si dala. (Zajímavé, že nikdo další s tím problém neměl).
    Jo, z prasátka se využitkovalo kdeco.
    Ale takhle pěkně bych to asi napsat neuměla, protože si opravdu všechny ty postupy nepamatuji. Praní střev ano, točení do jitrnic a špejlování, také odrhávání štětin takovou škrabkou v podobě trychtýře, a že si řezník dával štamprle a taky bábovku nebo kus nějaké buchty. Možná aby si vyladil chutě, když míchal tu náplň do jitrnic a jelítek.

    1. Přesné, je vidět že víš o čem mluvíš, ten trychtýř je zvonek a zatraceně ostrý, jak se opaří a oholí prasátko, je dost důležité, při vaření, trčící štětiny v puse, nejsou zrovna to, co bych připustila.
      Můj tchán byl řezník a když naši rodiče již nebyli, můj muž se všechno naučil od otce, dělal a dělá si sám, já jsem jen ficka a posluhuji mu, přines dopepři, přisol, umel játra a škvarky do jelit, ochutnávat, to je moje práce.
      A nakonec nakládám maso na uzení, to je moje a potom uzené, teplé z udírny, to je bašta.

      1. Vidíš, je to dobré rozdělení, nemusí člověk umět všechno, stačí když umí to, na co stačí. A dochucovat a mlít a připravovat taky není jen tak nijaká práce, je dost důležitá. Koneckonců jitrnice chuťově jalová by nelezla asi nikomu… ale zato dobře okořeněná a osolená a očesnekovaná, ta šmakuje! 🙂

  2. Jsem holka z města, nikdy jsem neviděla zabíjačku ani jsem nejedla nic domácího. Nebyla příležitost. Aničko, pěkně o tom s láskou píšeš. Máš zajímavé vzpomínky a vlastně asi to zažíváš i dnes. Měj se hezky nadále. 🙂

    1. Nemám moc času, ale konečně jsem se byla na tvých stránkách podívat, kdo jsi a jaký máš profil. Milá Intuice, jsi generace mých dětí, i o narozkách jsem se, sice pozdě ale dozvěděla. Divím se, že jsi v rodině neměla nikoho, kdo by tobě a podobně i dalším lidem naznačil, že podobný způsob života býval běžný a funguje. Moje děti i vnuci to znají a také vyrostli v paneláku, když ale bylo potřeba vzít za práci, na statku, domě, poli, zahradách, prostě museli. Dnes, stejně jako my, po smrti rodičů, jejich pra-praprarodičů, jsme se změnili a mnohé se změnilo s námi, ne že bych to co je dnes, považovala za lepší, je to jen lehčí.

      K narozkám, pozdě ti přeji.

      Dívče tys, tak jak má dcerka
      tak v životě, to prostě chodí
      jsme tu jen hosté, děti jste stále
      když máma a táta tě zplodí.

      Skleničko cinkej, vínko jak perla
      po různých chodníčcích, život nás vodí
      sladké i mámivé vždy chuti lahodí
      oslavit zrození, vždycky se hodí.

      Oslavit to že, člověk se zrodí
      nevadí jaká je, dožití délka
      sladkým i hořkým, když růže rozkvétá,
      sukénku veselou oblékne, čas k hrudi hlavu… Všem skloní.

      1. Milá Aničko, kromě rodičů mi veškeré příbuzenstvo zemřelo kolem mých 10 let a na vesnické žití nemám žádné vzpomínky, jsme měšťané. Jinak u nás se pro mne dnes důležité věci neřešily, řešily se jiné. Takže ani dnes z mé maminky nedokážu dostat to, co bych chtěla. To se špatně o tom píše.
        Moc děkuji za přáníčko k narozeninám, jsi milá. Ano, jsem ve věku Tvých dětí. Nevím, jak jsi mne vnímala před tím, než ses na profil podívala. Docela by mne to zajímalo.
        Přeji ti dny plné slunce, myslím, že u vás nahoře je každý den se sluncem velký svátek. 🙂

        1. Měla jsem tě za, o hodně mladší, i podle fotky dnes vím, (že máš krásné, upřímné oči), jsem si tě představovala jinak. Za přání děkuji, klidně a „soukromě“ ti sdělím, že krásný a idylický život, vedou jenom „blázni v Bohnicích“ , my ostatní jsme jednou dole, a po druhé nahoře a VO TOM TO JE………

          1. Že bych na Tebe působila dětinsky či nevyzrále?
            Ono podle mne není podstatné, kde dnes jsi, ale jak to bereš, přijímáš.
            Někdo se hroutí z ničeho a někdo trpělivě snese vše, s nadhledem.

            1. Ale kdepak, to se ti jen tak, možná „já“ jevím, v podstatě jsi si maličko posteskla a já to spíše zlehčila. A nikdy, nikoho nesoudím ani kladně, ani záporně, to vlastně, udělá on sám. Nadhled, to mám moc ráda a lidí s ním si vážím.

              1. Já jen, jak ses divila, že neznám zabíjačku a život na vesnici. Prostě neznám. A to, že někam jedu na návštěvu na skok, to myslím, nezachrání, prostě jsem měšťan každým coulem. I když přírodu mám nesmírně ráda, snad je to znát i z mých článků.
                Nadhled myslím už nějaký mám, vznikal u mne se vzrůstajícím počtem let a zkušeností.
                A taky nesoudím. Nikdy nemohu vědět, co všemu předcházelo, co si kdo zažil.
                Prostě vše se snažím přijímat s tím, že vše, i špatné, je pro něco dobré.

  3. Moc hezké vzpomínání Aničko, zavzpomínala jsem s tebou. Babička měla taky na dvoře spoustu „jedlých“ zvířat…slepice, kachny, husy, krůty, tebou zmíněné perličky, holuby, králíkárna byla plná králíků, ovce , koza a samozřejmě prase.
    Já jsem zabijačky ale moc ráda neměla, tenkrát jsem byla jelito a kromě libového masa jsem nic nejedla. Švarky bych do pusy nedala ani náhodou, sádlo jsem nejedla, z ovaru jsem vybírala jen libové a každý tučnější kousek jsem odstraňovala s chirurgickou přesností. Jitrnice a jelita jsem taky nejedla a na prdelačku mi stačilo jen kouknout a měla jsem po chuti. Takže každý měl na zabijačce mastnou hubu a já měla hlad.
    Nějak se to pak v dospělosti zlomilo, škvarky miluju a kromě jelit jím všechno. Jenže domácí prase už dávno není…

    1. Na zabíjačce mně nejvíc vadí mastné nádobí a to je nějaké nádobí, hrnec na padesát litrů již ani neunesu, po mamince máme dokonce jeden železňák a v tom škvaříme sádlo, dnes je to docela sranda, když je jar, dříve to řešila vařící voda.
      Mám ráda ten frmol, když každý ví co má dělat, je hotovo a čisto tak kolem odpoledne a pak si, vezme kamarádka harmoniku, jen se jí, popíjí a je veselo.
      Docela bych zapomněla na křen, my máme rádi ten s červenou řepou, uvařím asi tři, čtyři, (to podle velikosti) ve slupce, tu a dvě nohy křenu potom oloupu, jemně nastrouhám, dám sůl, cukr, ocet, malinko worčestru, míchám, brečím a vyháním rýmu. Někdo dělá s jablky, ta je dobré upéci v troubě, zbavit slupky a jadřinců, rozmačkat na kašičku a pak stejně jako předtím, mimo worčesttru, do jablkového křenu nedávám ocet ale citron.
      Je pravdou jedno Jitko, že dnes je to spíše věcí společenskou a že bych to dělala z ekonomických důvodů, to těžko, to bych prodělala kalhoty…….. Proto tahle tradice, mít na dvorku drůbež a zvířectvo, mizí v nenávratnu, nevyplácí se to proto, že sušit seno pro kozy a ovce, chodit denně na trávu a kopřivy, mít lán brambor pro prase, sešrotovat si doma obilí, kdo by to dnes chtěl dělat a když se koupí nějaký krmný polotovar, je levnější si koupit i ta vejce. My dnes zbytky a odpad z kuchyně dáváme lesní zvěři, dříve se to dalo slepicím.
      Hezké nedělní odpoledne přeji všem.

  4. Mé úplně první zaměstnání po škole, byl veterinární technik v masokombinátu, tak mi porážka prasat není cizí. Co už neznám, to je samotné zpracování masa, to už se dělo v jiných prostorách, kam jsem nechodila. Domácí zabijačku jsem nikdy neviděla. Leda tak v televizi. Na tvém vyprávění bylo znát, že dobře víš o čem mluvíš. Jsem holka z města a paneláku a povídání o tom, jak se dřív žilo a hospodařilo na vesnici, se moc líbí.

    1. Mrtvá minulost? To tedy není Jaruško, hospodaříme v mírném stavu věcí, neb to levně nevychází…Přála bych ti tu vůni a chuť, loni jsme zabíjačku dělali a ty pakárny, co se o nich mluví v telce a zavádějí se ohledně humanity, ve vztahu k praseti? Tak to mě tedy klidnou nenechává, my máme statek za vysokou zdí, jak to tak ve statku bývalo a nikam se dotazovat na jemnocit nechodíme, slyšela jsem ale že, na udání, lidé byli dokonce pokutováni vysokou částkou, za urážku jemnocitu tím, že prase kvičelo při porážce, kdyby oněm, jistým, bylo tak líto i lidí trpících, to by byl svět hned veselejší, soucitně a humánně zabít prase, se mě jeví víc lidské, nežli některá slova dnes vyřčená, mnohými.
      Zrovna Libušce jsem odepisovala, že nás to již také tak neláká, tedy ta zabíjačka, i když švagrová, při minulé návštěvě orodovala, že i když jsme letos prase nedrželi, že bychom napůl mohli koupit, nějak se nám do toho nechtělo, není to, to, co si doma vykrmíš a víš, co jíš.

  5. Hallo liebe Anna einen schönen Samstag Nachmittag schöne Fotos meine Erkältung geht so langsam zu neige war aber schlimm.Ich wünsche dir ein schönes Wochenende und viele liebe Grüße von mir eine große Umarmung Gislinde

  6. Hallo liebe Anna hab einen schönen Samstag hier ist es nur am regnen da bleiben wir lieber zu Haus und machen es uns gemütlich hier sei ganz lieb gegrüßt Klaus in Freundschaft

    1. Děkuji příteli, tak ráda se dívám na váš kouzelný kraj vína a pracovitých lidí, a vždy jsem ráda, že se podíváte i k nám, do Česka.

  7. Já si jednoduše nemůžu číst takové posty ráno, protože pak do oběda trpím. Myslím, na prdelačku a prejt. Tychle dvě věci mě vždy oslovily nejvíce 🙂 my už doma (my=dědeček) zabíjíme leda tak králíka nebo starou kuru.

    Já sám bych asi nebyl dobry živočišný zemědělec, ty slepice bych zkousl, králíky znova mi piďimiďi klecičkách už ne, ale na zahradu bych nejraději píchl kozenku a ze dvě ovečky (místo sekačky – jak spadne s ních koupit a jak napadne upéct 🙂 ) + (opakovat)

    1. Píšeš nějakým nářečím, tuším, že PRAŽÁK nejsi. Máme také, to o čem hezky píšeš (MY-DĚDEČEK), jako ty, mám dva domovy a ještě jedno hospodářství, i když jsem i já, již babička, je to rodné místo po rodičích a tam to „stopro“ , není žádná okrasná zahrádečka, tam se ještě pěstují brambory, hrách, mák, zelenina a nechybí starý sad, ve kterém ještě můj tatínek zamlada vysadil stromy všemožných druhů ovoce. Mnohé z nich, jsou dnes již raritou, rodí a stojí pevně, jako staré skály z dob minulých, i když tatínek již dávno není. i (MY A DĚDEČEK), i když již není, patříme k sobě navždy.
      Nové době se nepoddat, je dnes velice těžké, život je podmanivě lákavý, a ten minulý nesl s sebou velikou nepřetržitou dřinu, toho jste vy mladí ušetřeni.

      1. Pražák opravdu nejsem 🙂 nejraději se označuji za Valacha, ale popravdě žiji na samé hranici Valašska. 🙂 Já raději pečuji právě o tu zahradu (okrasnou i užitkovou), než o domácí zvířata. Máme na 40 ovocných stromů, a pak taky klasiku zeleninu, několik hlav vína, babička i brambory a řepu bílou, my červenou 🙂 jahody, maliny i černé 🙂 / Ušetřeni, jak se to řekne – nejsme k tomu donuceni nikým ani okolnostmi. Ale věřte tomu, že mnoho mladých se tomu věnuje s naprostou dobrovolností, protože je to baví 🙂

        1. To je dobře proto, že návrat k přírodě, jednou porazí komerci a tradice jsou základem spokojeného života, včetně víry a s tím spojené zodpovědnosti k sobě, lidem a Bohu.

          1. Asi máte pravdu 🙂 uvidíme, jestli se to bude týkat ještě nás dvou. (ale pomoci tomu můžeme 🙂 )

  8. To bylo počteníčko, hezky jsem si zavzpomínala. My prase nikdy neměli, ale vedle strýček míval každý rok. Když byla zabíjačka, ani jsem nemusela do školy a pomáhala jsem, no pomáhala je silné slovo, ale nesměla jsem tam chybět 🙂 Jó, to byly časy, vím o čem Aničko píšeš 🙂

    1. Již tedy zřídka Libuško, ale čas od času si to povyražení dopřejeme i dnes. Musím se ti ale přiznat, že nechutná jak chutnávalo, nevoní, jak vonívalo zamlada? A nedělat to pro potomky, tak na to kašlu a jdu to koupit.
      Hezkou neděli Libuško.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s