Máme doma plivníka

PLIVNÍK, je tak obecně ve slovanské mytologii a zvláště české označován rarášek, skřítek hospodáříček. Ten náš není kuře, jak to tak všeobecně bývá ale kotě a že by to byl dobrý hospodáříček pochybuji, i když duši nám krade to jistě, místo vypráskat ho koštětem, za rozbití drahé, krásné vázy, je to mazel a vše se mu odpustí.
V době naší nepřítomnosti ho přinesla naše vykastrovaná kočka domů a Andělka, nevědíc, že tahle kočka koťata mít nemůže, připravila krabici a kočka skutečně kotě odkojila a kojí ho a nosí mu myši, občas ještě dnes, kdy kocourek je již větší nežli ona, jsou mu asi čtyři měsíce.
Andělka prý, nejdříve myslela že kočka přinesla myš, i s tím, co přinesla ji vykázala z domu. Po pár dnech, když kotě již koukalo ho přinesla znovu a tak jim bylo dáno v domě místo a pěkně teple vystláno a ten cirkus, když chtěla Anděla kotě vzít do ruky, si prý neumíme představit, kočka by jí prý vyškrábala oči? No nevím, znám to jen z vyprávění ale že ten uličník je v domě privilegovaným obyvatelem o tom není pochyb, i když denně provede nějakou lumpárnu.
Ty vázy jsou již dvě proto, že je stáhne i s ubrusem, odstranila jsem z jeho dosahu ubrusy, sedáky s mašlemi, denně je všechny rozvázal, v celém domě kabely proto, že je kouše, jsou přilepené izolepou ve výšce, kde si jich nevšimne, počítač i s kabely je přikryt dekou a není pro něj těžké ji stáhnout a tak, jako malé děti u nás, může všechno co chce a je za to obdivován a hýčkán. Nejvíc miluje moji podprsenku a dědovo ponožky, ty nosí po domě jako pes a mnohé naše prádlo, i vyprané stáhne ze sušáku a najdu i venku. Přemýšlela jsem o tom, proč to dělá, lidský pach je lákadlem pro psa, to známe, dědovo ponožky, co je balím do kuličky, jsem našla v záhonu prorostlé kořínky po mnoha letech, dělala to naše Barunka (pes) a ta nežije mnoho let, takže navíc, že je to plivník, je to také kočkopes.
A že děti neadoptují jen lidé, že ho naše kočka někde našla a adoptovala, o tom není pochyb.