Dětské, mezigenerační a zlo dnešní doby?

No, tedy vím to, vím? ŽE.
Je cokoliv, co dítě bezprostředně říká, pro nás a to v jakémkoli našem věku poučné a to proto, že malé dítě je čistá nádoba a to, co postupně do ní vkládáme, ji postupně tak trochu pošpiní.
Nedělám to dodnes, tvrdím si stále svou, přes tři generace a preferuji: dělej co umíš, říkej co cítíš, nepodléhej vnějším vlivům, i když vím, že na tuto svou filosofii života doplácím. Tam někde, ta výchova snad je a jak a kdy se projeví, není již moje věc, udělala jsem co bylo v mých silách a dnes, nemám požadavky, nemám nároky a netoužím po vděku. Nechlubím se úspěchy svých dětí a vnuků, nestěžuji si na nevděk a vděk nečekám.
Myslím si jen, že by to měla být věc přirozená, daná a žádné měl(a) by jsi a prosím tě, potřebuji….. U nás neuslyšíte a neuvidíte. Samozřejmost s jakou jsme vše dělali až do smrti rodičů, se dnes vytrácí a dědové i babičky, co se velice snaží zavděčit, docela se i vetřít do přízně a lásky, nejen dětí ale i vnuků a konec-konců jsou za to ještě peskováni či peskovány a je jim podsouváno neadekvátní vtírání se do výchovného procesu jsou, tak trochu v mých očích politováníhodní a k smíchu, neb to napovídá o převráceném řebříčku hodnot.
Dar, za který děti nejsou vděčny, se nemá opakovat a má být darován jen jednou, ať je to dar vzdělání, movitý, nebo dar porozumění, soucitu a humanity, o daru vzájemné lásky není třeba se zmiňovat, to člověk není schopen ovlivnit vůlí, láska buď je, nebo není a samozřejmě to vyplývá z úcty. Rodiče byli pro nás, mě i mého manžela tak úctyhodní, že jsme je chtěli nosit na rukou i v době, když rozum odešel dříve nežli tělo.
Tak často dnes čtu o zlých věcech, velice zlý soud doby, exodus co přichází je zkouškou, jsem generace na konci cesty a soudím že bychom měli být svým dětem a vnukům příkladem, ne není tomu tak, naše děti jsou vychovány velice materiálně, často jsou neschopné upřímných citů, o to více jsou ochotné zvnějšku přijmout jakýkoliv sobecký a nehumánní postoj, vedoucí k blahu hlavně jich samých, podobně vychovávají i své potomky, proto mám naději, že ta generace nejmladší, je a bude schopna odmítat sobecké postoje dnešní doby, nepodat tedy ruku ďáblu, neb je to cestou do pekel.

Reklamy

25 thoughts on “Dětské, mezigenerační a zlo dnešní doby?

  1. Ale já jsem pevná v názoru, jen jsem usoudila, že nemá cenu jej prezentovat, protože proti argumentu „dyť oni jsou to chudáci“ se nedá bojovat.

    Jen bych chtěla připomenout, že i naši lidé byli kdysi v podobné situaci, a nezažila jsem to na vlastní kůži, ale moji rodiče ano, za druhé světové, kdy se také bombardovala města a táhly tudy vojáci a lidi byli zatýkáni a odvlékáni na gestapo. A přesto emigrovali jen někteří, ne všichni, většina jich tady zůstala a podstoupila tu bídu a tu dobu nejistoty, co vlastně bude. Tys to přece také zažila, proč jsi neemigrovala?

    Ženám a dětem bych pomohla, muže bych vracela zpátky. Ti nemají s útěkem před válkou nic společného, zvlášť ti, co řvou, že chtějí do Německa. Proč asi.

    1. Jen prezentuj, od toho snad na blog píšeme, bez diskusí by to nemělo žádný smysl a tohle je snad téma, které je nutno prodiskutovat a ty nejsi z těch, kdo mě sem plácne nějakou tu frázičku o hezkých kytičkách a to právě oceňuji.
      Ano, máš pravdu, ti muži by měli bránit svobodu své země, v tom jsme zajedno. Můj otec za svobodu téhle země bojoval se zbraní v ruce a vždy mě vychovával k úctě k životu proto, že věděl co je válka.

  2. Aničko, vítej opět mezi námi! Jsem potěšena, že jsi zase tu. Článek je zajímavý a důležitý do dnešní doby. Taky mne mrzí materialismus dnešních lidí, ne všech, ale je jich dost. Umožňuje to doba. A pak se vytrácí to hlavní, přirozená opravdová láska mezi lidmi.

    1. Díky Intuice, i mě těší když někoho opravdově zajímá co píši a nevyzní to naplano. Je jistě těžké se uplatnit v množství informací, převážně zábavného charakteru něčím, ne zrovna příjemným a pohodovým a tak potěší, není-li zájem formální. Hezký večer.

      1. Aničko, děkuji za kytičky, ty mne potěší vždy. Přiznávám, dnešní doba je honba za mamonem a ač nemám věk jak Ty, vadí mi také moc. Naštěstí jsem už ve věku, kdy dělám, co sama chci, takže nějaké nadbytečné vymoženosti nepreferuji.

        1. Přiznám se Intuice že dovětku: takže nějaké nadbytečné vymoženosti nepreferuji, nerozumím? Řeč by měla asi být o humanitě, jak to s tím souvisí nechápu, to by jsi měla upřesnit, prosím.

          1. Souvisí to s tím. Dnes se hlavně preferuje, co kdo koupil a za kolik, co plánuje koupit a za kolik, je mi z toho nedobře. Měly by se řešit jiné věci, vztahy mezi lidmi.A s tím souvisí i ta přirozená láska mezi lidmi.

  3. Milá Aničko! Díky za poučný článek, donutil i mne k zamyšlení se. Bylo by to krásné, kdyby to šlo všechno tak, jak bychom si přáli nebo chtěli. Ale mladší generace jsou si myslím někde jinde. Ona už jen taková obyčejná úcta k rodičům a prarodičům chybí. V životě jsem dřív neslyšela o vraždách rodičů a prarodičů jako dnes. Bohužel. Mně osobně vadí už i to, jak se baví, jak jsou vulgární a to nejen mezi sebou, ale i většinou ke svým rodičům. No, musíme doufat, že bude líp. Já chválím své rodiče za to, jak mne vychovali a já se taky snažila. Uvidíme.

  4. Aničko, to je opět skvělý článek, jsem moc ráda, že jsi zase zpátky.
    Včera jsme byli navštívit naší bývalou sousedku do domova důchodců. Je jí už přes devadesát, špatně slyší, ale má zdravý kořínek a pořád se v rámci možností drží. Co jí ale nejvíc chybí, je rodina. Má dceru žijící ve Švýcarsku (jezdí sem na chatu a v Praze mají byt), má dva vnuky s rodinami, má pravnoučata a příbuzné od svého bratra a má spoustu kamarádek ze Sokola a přesto je jak ten kůl v plotě. Vždycky když odcházíme tak pláče a já bych plakala s ní. Tady se při výchově očividně něco pokazilo…
    Z tvého článku jsem vycítila i vstřícný postoj k migrantům, kteří se valí do Evropy a jsem za něj ráda, protože mám podobný a cítím se s ním osamocená. Nálada v naší společnosti je na hony vzdálená nějaké pomoci a humanitě, o které ty píšeš.

    1. Nikdo nechce vidět, slyšet ani pomoct. Dám sem dva odkazy, každý obrázek je stránka a přečíst si, je mnohým zatěžko:

      https://www.google.cz/search?hl=cs&site=imghp&tbm=isch&source=hp&biw=1745&bih=877&q=s%C3%BDrie&oq=syrie&gs_l=img.1.0.0l4j0i30l6.18387.21111.0.26926.5.5.0.0.0.0.164.759.0j5.5.0#hl=cs&tbm=isch&q=s%C3%BDrie+v%C3%A1lka+2015
      CENZURA TAM NEPUSTÍ CELÝ ODKAZ: Chcete-li to vidět celé, zadejte na vyhledávači Google: zakliknout-obrázky a zadat Sýrie, válka 2015

      Uprchlický tábor, kde jsou dva miliony lidí a šest milionů je na pochodu, kam jdou, ví jen Bůh, dnes jsem na Č T zahlédla „humanitu“ naruby !!! BEZ KOMENTÁŘE, auto co uprchlíkům přivezlo pomoc, naložené uzeným vepřovým, JE PLIVNUTÍ DO TVÁŘE.

  5. Aničko, jsem moc ráda, že jsem tu našla článek. Že jsi opět mezi námi. Nemůžu komentovat to co jsi napsala, nedokážu se moc soustředit. Právě teď se ve mně pere, zda jsem udělala pro mamku všechno co jsem měla či mohla. Vychovala nás s klukama myslím dobře a já teď přesto přemítám, zda jsem jí v posledních dnech neměla být nablízku přeci jen víc….jenže žádná možnost nápravy už není…mamka začátkem srpna odešla tam, odkud se ještě nikdo nevrátil. Sice vím, že jsem za ní jezdila o každém volnu mezi dvanáctkami, ale pořád mám v hlavě, že to nestačilo

    1. Milá Jitko, osobní blažená spokojenost samých se sebou, se tě asi netýká, pokud si kladeš otázky. My lidé to často děláme, když již náprava není možná, nechala bych toto tvé postesknutí vyšší instanci a pousilovala se v tomto současném čase o to nejlepší, co udělat ještě lze.
      Přeji ti osobní štěstí, radost s rodinou a pro maminku, i za mě dones kytičku na hřbitov. Objímá tě Anna

  6. Vítám tě zpátky, Aničko.
    Tvůj poslední článek pojednával o boji s molicemi, proto se nejdřív ptám, jestli jsi nad nimi opravdu zvítězila?! 😉

    Svým novým článkem ses pěkně obula do výchovy, vztahů v rodině a mezilidských vztahů vůbec.
    Život není jen černá a bílá, vždycky je to něco mezi tím. Žila jsi v jiných poměrech než třeba já a určitě byla vychovávaná odlišně. Ani já se nechlubím, netoužím po vděku a nestěžuji si na svoje potomky. Chováme se k sobě dobře a když to jde, tak mladým pomáhám jak můžu. Teď zrovna hlídám nemocnou mladší vnučku.
    Mamku téměř nosím na rukou, udělám jí první poslední, samozřejmě s pomocí své sestry, protože se nemůžu rozpůlit.
    Jiná kapitola je to, co se děje ve světě. Mezi lidmi je tolik zla, že se to vymyká mému chápání. Mám hrůzu z toho, co čeká generaci našich dětí, vnuků, … a dalších potomků.
    Aničko, měj se hezky a opatruj se, ať si můžeš příští léto zaplavat v rybníku! 😉 🙂 Hanka

    1. Brát v úvahu jen nejbližší okruh, nám blízkých lidí, je již pasé Hanko. Zubožení tohoto světa přijdou žalovat na naší chamtivost a to, dříve či později k nám domů. Čí je to vina nechci rozvádět, mluví o tom statistika o tisících tun vyhozených potravin do kontejnerů a hlad milionů lidí na celém světě.
      Děkuji Haničko za přání, ještě rok, dva bych si od pána Boha ráda vymodlila ale nelpím na tom až tak vehementně, jen jít tiše a bezbolestně, to dnes není tak zlé jako v minulosti bývalo, je to moje soukromé přání a když vidím utrpení ve světě, je to jistě přání neskromné.

        1. Schody se mají zametat shora dolů, to že jsme připustili obrácený postup, si šeredně odskáčeme my, nebo naši potomci. Každá civilizace v historii, která dosáhla vrcholu byla potrefena velkou pýchou, aaa doplatila na to.

  7. Zajímavá úvaha. Dát lásku někomu, kdo o ni nestojí. Ona je to i lidská potřeba, někoho mít rád, ale také vědět, že ta láska je přijímána (ne-li dokonce opětována, nebo oplácena). Ve vztahu máma-dítě je to snad bez výhrad a jen s malými výjimkami. Ve vztahu dítě-máme už je to slabší, protože dítě se chce rozlétnout a někdy taková láska svazuje křídla a dusí. A někdy dítěti postačí vědomí, že je milováno, a ani ho nenapadne tu lásku oplatit. Je to těžké, co člověk, to názor, co člověk, to jiné chování a jednání a cítění.
    K tomu, co nastává, už se píše dost, mluví dost a ještě více uvidíme a zažijeme. Sobectví nebo přátelství? Podat pomocnou ruku nebo odmítnout? A co když s tím podáním pomocné ruky potopíme vlastní loď? Máme nárok na to, mít strach o vlastní budoucnost? Nebo máme být jak slepí krtci a za každou cenu věřit, že bude líp?
    Já už tomu dávno nevěřím, ale překvapila mě ta rychlost, se kterou se to začíná zhoršovat.

    1. I ta tvá úvaha je zajímavá ale i tak ti opět budu oponovat a mnohým oponuji již co se známe milá Vendy. Moje počáteční úvaha o relativitě času není samoúčelná.
      Tento článek je reakcí na komentáře k výchovnému programu pro děti ve smyslu pěstování tolerance a odporným komentářům na něj.
      Jistě, i já jsem sobec, tak jako mnozí a toto z nás činí strach z budoucnosti našich potomků, dějiny lidstva nás ale učí tomu a to jsem již také mnohokrát napsala, že kdo zlu neodporuje, ten ho podporuje, ať si ve svém nitru budu myslet a obávat se čehokoliv, nikdy bych mladé lidi nenaváděla a nepodporovala k nenávisti a rozlišování dvou různých lidí podle toho, co kdo, kde o tom říká ale udělala bych si svůj názor a svým dětem bych vštěpovala spíše myšlenky a činy podle velkého a skromného vzoru tohoto, i minulého století, sira Nicholase Wintona. Humanita umírá na úbytě a filosofie plného břicha a strachu, že bychom o toto mohli přijít, je jistě zvířecí, sebeobranný reflex, není odsouzeníhodný, je třeba ho však v sobě potlačovat.

      1. Tak jsem napsala bezvadný dlouhý komentář a pak jsem usoudila, že je moc zlobivý, takže jsem jej smazala.
        Nebudu komentovat humanitární pomoc, ani to, co z ní zbylo, nebudu komentovat odkaz, na který jsem zašla, ani to, co se momentálně děje.
        Jenom, uvidíme. Tak za rok, za dva, za pět let. Dřív bych řekla za deset nebo dvacet, ale s tímhle tempem tipuji těch pět…
        A neboj, Aničko, pomoci se jim dostane. Všem. Peníze se na to najdou.

        1. Podle poslední věty soudě, to bereš osobně, i já bych to tak mohla brát, kdybych byla závislá na státu, nejsem, Bohu díky, jsou ale jiní a je jich mnoho. Dnes můj muž zaslechl kdesi, snad ve zprávách, že důchodcům přidají, zase jen asi čtyřicet korun. Mě to bolet nebude, mnoho lidí to jistě dost zasáhne proto, že situace se nebude, jak říkáš týkat příštích pár dnů, je na dlouhou dobu (pro utečence) beznadějná a tím pádem se nebude nic lepšit i u těch nejchudších VŠUDE, dopadá to vždy na jejich hlavy proto, že M L Č Í……… A nebudou-li mlčet, bude válka. Včera jsem četla „DIAGNÓZU“ Českého národa, máme prý kotlinový syndrom, všechno nám dochází mnohem později, přes ty hory kolem, historicky, vším celkem bez úhony proplouváme.

          Kdyby jsi se cítila pevná v názoru, klidně by jsi sem ten komentář dala, čeho se bojíš, mě?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s