Mnohé je jen býlí, za plevel to má
nebývá vždy milý, proč taky?
ten, komu se čas chýlí, 
Rozpaky, ani ty již nemívá,
starý, doma protiva.
Trable s láskou v hlavách bílých
nosívají blázni jen, opojen,
mládím, láskou ten, kdo se stáří bojí
s tváří dvojí, ochoten,
být odzbrojen, i bloud,
Mládím plačících a….. Dojímá se,
je ten, kdo kůži mívá hroší,“ hošík „
co mu dobře dělá, je-li skvělá
po parketu, ji tak vláčí, A….
pak, domů k jiné kráčí.
Ona opere mu trenky
trpělivě poklidí a vaří
pozná ten pach fenky.
Jen se vyplač děvče, dědkovi,
se z peřin dneska nechce.
Četla jsem dnes o velkých, krátkých láskách. „ Děvčátek“, k elegantním, bělovlasým, bohatým pánům. Oni jsou světa znalí a řeč jim jde tak krásně od úst. Bílé ponožky do tenisek již nenosí a ženy jejich dbalé, se přepečlivě starají o vůni elegantní a zdravé, bavlněné prádélko nejlepších značek, co kdyby ho to dědka kleplo, ať je u doktora fešák.
Mají, když tedy a je-li proč, dar řeči vázané i vkus na dárky, to se léty praxe naučili, kdy cosi milého říci a kdy tajemně mlčet, oni ví? Humor již vytříbený, neplácajíc trapné, hloupé fráze, i u jídla se chovat umí, vědí již co dobré k jídlu je, co není, co kdysi ta jejich přecházela taktním mlčením, naučili se a teď, jsou vždy pány situací ach, děvčátka neplačte, oni se domů vrací skoro vždy, mají rádi to své, jisté.
Ach, vy žluté růže neuvadejte, milovat někoho beznadějně a dokonce někdy dlouho beznadějně, je bolestivá zkušenost i když by se zdálo být pravdou to, co cítíte.
Anna : prostor 