To ještě ne.

Pravdou je, že černě ještě nevidím, klapky na očích a růžové brýle ale také nejsou zrovna moje přednost, i když je to velkou módou doby, že ten, kdo žvatlá sladké fráze je miláčkem davu. Nemám a nikdy jsem neměla tu potřebu a vždy říkám, co cítím v tu danou chvíli, na to dané téma. A tak vám tady povyprávím o jednom kraji a části mého života.
Jsem SEVEROČEŠKA, již proto, že místo mého narození je Most, a s klidným svědomím říkám, že to bylo hnusné a špinavé město, ale ten kraj kolem jsem milovala, DOKUD KRÁSNÝ BYL A TO BYL, TO SI VELICE DOBŘE PAMATUJI, že až po České středohoří, kde jsem prožila dětství a krásné mládí, jsem ho znala a znám dobře, i mnoho míst, která dnes již nejsou a sága, kterou bych vyprávěla o tom kraji, by byla dlouhá a možná by vydala na několik knih, na to jsou ale vyvolení a povolanější nežli já a tak se zase jen letmo otřu o moje téma, které jsem založila vlastně nedávno, téma OPOMÍJENÁ a tím jsem ani tenkrát nemyslela sebe ale tuhle zemi, tenhle kraj a hlavně krajinu Kroušno-horskou. volně občas přecházím do mých milých kopečků středo-horských a žádnou hranici necítím proto, že tady všude jsem jaksi doma i když jsem se za život stěhovala jen dvakrát, jednou od maminky a tatínka, když jsem se vdala a to jsem následovala svého muže a podruhé s ním, na odpočinek v důchodu, sem, na ty hory KRUŠNÉ, kde jsme rukou společnou postavili malý domek.
Když jsem si vzala mého muže, byl mu po čase nabídnut byt v paneláku s tím, že u firmy zůstane deset let, to jsem ještě nic nevěděla, mladá hloupá husička. Naložil mě na motorku a jeli jsme na výlet, potom řekl, mám pro tebe překvapení, já myslela že mě veze do, jak se dnes říká jiné dimenze, dojeli jsme ale do nějakého DIVNÉHO HORORU, jako by válkou rozbombardovaného místa a bylo mě úzko, dokonce jsem se bála. Projížděli jsme přes ves, tenkrát právě bouranou, která vypadala jako po bombardování, bylo to v roce 1966.
KLIKNĚTE SI NA JEDNOTLIVÉ OBRÁZKY, AŤ LÉPE VIDÍTE DETAILY.

KRALUPY V ROCE 1929 – DNES

Na obrázku je její vzhled kdysi a na tom druhém dnešní stav. Kdo o mě říká že vidím černě, tak ať si sundá růžové brýle proto, že budu v tom vyprávění pokračovat příště a to o Mostecku.

Lom Vršany leží západně od města Most v jihovýchodní části mostecko-chomutovské pánve, dobývá hnědouhelné ložisko vyvinuté ve slatinicko-bylanské oblasti Severočeské uhelné pánve. Uhelné souvrství klesající pod zemský povrch od kopce Ressl do hloubky 90 metrů je zde rozděleno do čtyř uhelných slojí. Lom Vršany navazuje na těžbu uhlí, která v minulosti probíhala na jihovýchod od Mostu v lomu Hrabák a Šmeral.

MOSTECKO

Za mého života, zmizelo s povrchu zemského tolik lidských domovů, vesnic, částí krásných měst a dokonce jedno naprosto a až na pár malých míst, tedy celé město MOST. A to ve jménu čeho, lepší budoucnosti?

CHOMUTOV KDYSI-DNES


BOURALO SE, tak, že mizela závratnou rychlostí místa k životu, vilové čtvrtě, parky, kostely i památky nedozírné ceny, „ZÁMKY I POZÁMČÍ„ a jen bolest ze ztracených domovů, zahrad a vzpomínek zahrabaných v hrobě šachet a dolů, těch, co pozvolna odcházejí také tam, do té země, je mementem.

23 komentářů: „To ještě ne.

  1. Do Mostu jsem přišla až do nového. Co se dělo se starým, vím. I to jsem respektovala. Znám lidi, co přišli o bydlení v okolních vesnicích, a to třeba přímo rodiče manžela. Dostali byt v Mostě, byli vyplaceni, koupili si chalupu. Nevím, proč bych měla jenom vrčet. Okolo Mostu se udělalo spousta krásných míst a myslím si, že bydliště dělají hlavně lidé, kteří kolem mne bydlí.

    1. Každý máme právo mít svůj postoj k životu, tak i já, nevím z čeho bych měla být nadšena a nad čím se rozplývat blahem, jestli nad tím starým co je nenávratně pryč, nebo nad tím novým, co mě nenadchlo a nenadchne? Ale těm, co je to udělalo šťastnými, to přeji ze srdce. Ne každý žije jak chce ale jak umí a někdy i jak MUSÍ…….

      1. Nejde o to, co bylo a není, ale o postoj. Nad vším můžeš plakat, ale je třeba najít cestu, jak žít šťastně a pohodově.

        1. Milá intuice, bezstarostně může žít jen blázen v Bohnicích, já ne. Upřímně vám závidím, moje maminka zemřela před třiceti lety a ten smutek a stesk nepomine nikdy a po mnohém ale mám naději proto, že mám víru.

          1. Milá Aničko, člověk si sám zvolí, zda bude žít bezstarostně či neustále ve starostech. Myslíš, že nemám žádné starosti a bolesti? Mám, jako každý člověk, ale nemusím pro ně truchlit 24 hodin denně.

            1. Je pravda, že i já často mluvím mimo téma, jen doufám že ne monotematicky, proto, že trváte-li na tom, že život je jedna výkladní skříň s radostí, musím vám dát zapravdu, jinak by došlo ke při, o ničem.

                1. Vidíte paní Intuice, jak lehce dochází k nedorozuměním, to byla ironie, život vidím takový jaký je proto, že nejsem komediant na jevišti ale i oni často mají myšlenku, kterou chtějí lidem něco říci a nejsou pochopeni.

                  1. Aničko, ani já se necítím komediantem na jevišti, já svět tak pěkně vnímám. Vím, že na všem špatném je něco dobrého. Taky Tě to napadlo?

  2. Muselo ti být hodně těžko, Aničko. Já jsem se stěhovala čtyřikrát, ale pořád to bylo v Třebíči a nikdy jsem nebydlela v paneláku.
    Můj děda postavil, před více než osmdesáti lety, přízemní domek na okraji Třebíče, byli jsme jako na vesnici. V tom domku jsem se narodila a po letech se do něj zase vrátila.
    Dukovany však všechno změnily. Vznikalo jedno sídliště za druhým, v naší blízkosti postavili hotel pro světoběžníky, spoustu restaurací, hospod, škol, supermarketů, … takže teď vlastně žijeme v centru města a vůbec se nám to nelíbí. Jsme úplně utopení a skoro půl roku se k nám nedostane sluníčko.
    Lidé kvůli tomu přišli o domky, políčka a zahrady. Kvůli Dalešické přehradě a Dukovanské elektrárně zanikly vesnice a vznikly problémy. Jaderná elektrárna zcela určitě ovlivňuje počasí na Třebíčsku.
    Když vidím staré fotografie a porovnám je s dneškem, je mi smutno jako tobě. 😦
    Růžové brýle rozhodně nenosím a moc ráda bych se odstěhovala někam na samotu, kde je slyšet jen zpěv ptáků a šumění listů v korunách stromů. To je můj nesplnitelný sen.

    1. Ráda bych žila tak, jako moji rodiče ale za „dnešní situace„ kdy můžeš jít, požádat o Evropskou milionovou dotaci, místo toho že třikrát posekáš louky, to uděláš jednou a penízky jsou doma proto, že není, kdo by to kontroloval. Bez starostí jestli se urodí, zaprší, nebo bude sucho, bez obracení každé korunky z trhu? Za podmínek kdy vlastník, za nájemce půdy, bez jakéhokoliv zisku, ještě povinně zaplatí daně! Moje děti orat nebudou, moji vnuci také ne, Bohu-žel a nic s tím nenadělám a tak mě to tedy, i rozervává morálně, politika tohoto i jiných evropských států je postavena na papírových ziscích, dividendy a beton, v případě nějakého kolapsu nikoho nenakrmí. A zdevastované morální povědomí lidí nenapraví. Já čerpám tady Hanko : http://www.zanikleobce.cz/index.php?

      Věř, že si umím představit a znám osobně mnoho, i tragických příběhů lidí, kteří takhle přišli o domovy. Opravdu jsem s nimi cítila a cítím nejvíce, když jsem přejížděla hranice a všude jsem viděla jak si tam chrání architekturu každého domu, statky a rodnou hroudu, zachovávají každou památku a srovnávám jak u nás, opět zanikají tyhle hodnoty. Bylo až na centra, mnohé zbouráno a zničeno. Mnohde neměli a nemají takové úžasné kulturní dědictví jako my, a tak si toho co mají váží více, snad proto, se naši lidé i lehčeji smíří a rozloučí s minulostí a jdou do nového, já jim to ale zazlívám proto, že rezignují, nebojují o své proto, že to ani za své mnohdy nepokládají.

      Sny, jsou Hanko věc relativní, máme je často, když se nám něčeho nedostává, tobě se nedostává klidu a pohody proto, že tě obklopil ten beton, někdo si v tom dokonce libuje, já to tedy nejsem, ty také ne a jiní zase nemají žádnou možnost ani alternativu z toho uniknout a bojovat o svá práva, o svůj klid, přírodu a všechno dobré. To se lidé budou muset znovu učit, za jakou cenu, nemám chuť domýšlet?

  3. Smutné obrázky kdysi pěkných míst. Nikoho nezajímají osudy lidí, kteří tam bydlí a mají k místu citový vztah. Za vším jsou peníze a tak se bude bourat a kutat, i kdyby se vše vytěžené mělo prodat do zahraničí.
    Taky pocházím ze zaniklé obce…sice ne kvůli těžbě, ale Dolní Kralovice a pár dalších vesnic leží na dně Švihovské přehrady. A tak tu teď v Praze piju vodu ze Želivky, která nám tekla pár metrů od domova. A Prokopské údolí, které mám kousek? Za těch 23 let co tu bydlím se lom, který tam je, neuvěřitelně rozšířil. A pohlcuje přírodu rekordní rychlostí.

    1. Co je na tom nejsmutnější Jitko, že malá země chce dohnat a předehnat, ty obrovské, chamtivé, ziskuchtivé kolosy a skoro se jí to daří (NA DLUH). Pod jedním amíckým videem, jsem četla komentáře ……. Mlaďoch, na jisté téma komentuje a souhlasně vřískají ty ostatní „zlaté dětičky„ na to když píše, hoďte na tu Evropu atomovku a bude klid, ne na IS ? Na Evropu, a to je zarážející, ne? To, že vývoj je tak rychlý, že to s.re i ty zlaté dětičky, je již zjevná závist, těch, co si sem jezdí užít levný chlast a ne jen z EU, je to alarmující známkou morální bídy světa. Vidí ti mladí nějaké dobré vzory? Vidí slušnou a poctivou práci? Vidí, že by někde bili preferování ti, co opravdu umí a pracují pro tuhle Zemi? Ti jsou dobře utajení a jen ve dvě v noci, o nich někdo letmo referuje?

  4. Liebe Anna einen schönen zufriedenen Mittwoch wünsche ich dir und sei ganz lieb und herzlichst gegrüßt in Freundschaft Klaus

  5. Jsem také SEVEROČEŠKA, ale měla jsem to štěstí, že ve Šluknovském výběžku nebyly a snad ani nejsou žádné suroviny, kvůli kterým by se zahajovala těžba. Pamatuji si však oblast Ralska, kam jsme se s rodiči jezdívali rekreovat a na hluboké lesy nedaleko. Těžba uranu a pobyt ruských vojsk v lesích nedaleko, způsobily, že se krajina také změnila. I když ty lesy už se trochu vzpamatovaly.

    1. I když se nehnu téměř již z domu paní Aleno, Google Earth je můj průvodce, někde aktuálně, někde je mapování starší, ale dívám se otevřenýma očima a ten okraj naší země, kolem dokola, je opomíjen, zchudl a to i v tom mezilidském hledisku. Různé hrozby, nejvíce mě děsí z té lidské stránky chápání, upřednostnění ekonomiky a rozvoje, před zdravým selským rozumem. Je opravdu burcující jev, ta touha po mamonu a jeho upřednostnění. Když slyším slova, břidlicový plyn, uhlí, prolomení limitů, těžba zlata chemickou cestou, běhá mně mráz po těle. Ralsko a miliony tun kyanidů, nacpaných do nitra země, jsou jednou z časovaných bomb. Fiktivní miliardové projekty na obnovu a očistu, kde se peníze promrhají a prostředí to ještě zhorší, černé skládky odpadů po léta navážené a nakonec zapalované. A lidé se diví? Proč máme různá světová prvenství, například v rakovině tlustého střeva? V pití otráveného alkoholu ? Morální úpadek v pohraničí, který vyplývá z frustrací lidí bez práce. To všechno souvisí s minulostí, náprava je nutná a jinak ji nejde uskutečnit, jen od dětí proto, že my všichni starší a staří, jsme zkažení, a to ve své podstatě, dlouhým časem, kdy vývoj byl balastní smeťák a úpadek morálky. Je jisté, že po miliony let, si příroda vždy poradila a poradí si opět a to i s námi, nevzpamatujeme-li se jako lidstvo.

  6. Bei paesaggi, paesi e città. Peccato tutte quelle croci che fasnno tristezza perchè richiamano un capitolo buio della vostra vita. Ciao, Anna. Buona serata, non essere triste! Osv.

    1. Caro amico, non è bella la natura viene distrutta in nome di Mammona! Queste sono le miniere di superficie e di carbone lì minate. Le croci? Ogni croce è per la distruzione di villaggi e città nell’interesse delle miniere di carbone!

  7. Bourání vesnic a domů, je teď Aničko, docela žhavé téma, protože se začalo hodně mluvit o prolomení těžebních limitů. Vláda říká, že limity prolomí jen tam, kde nepůjde o lidská obydlí, ale odbory a s nimi horníci, kteří se strachují o práci, touží po variantě úplného prolomení a domy a osudy lidí žijících v nich, jsou jim šumafuk. Nejsem odborník a nevím jak moc to uhlí potřebujeme, ale prý ho hodně vyvážíme a tolik ho potřeba není. Jak říkám nevím kde je pravda, ale ty obrázky, které dnes na svém blogu ukazuješ, mluví za všechno…

    1. NEMÁ TO OBDOBU NIKDE NA SVĚTĚ. Tedy až na jednu zemi, odkud si v současnosti mustr bereme, a jinou odkud jsme si jej braly v minulosti, my maličká země. Jenže to jsou kolosy, ve kterých se pár děr v zemi ztrácí jako kapka v moři. Když si klikneš na mapu : CHOMUTOV KDYSI-DNES a vidíš, jak se krajina drancovala a drancuje i dnes, jak malé je územíčko obnovené (zdánlivě) proto, že lidské životy revitalizovat nelze. Dívejte se na detail (to vyšrafované) zelené je území po rekultivací a červené jsou území revitalizovaná, tak maličko, za celou tu historii ničení, toho bylo dáno do pořádku. Jistě, musíme svítit a topit ale ti, co tuhle zemi ždímou, ji také něco musí vracet. A chtějí-li těžit a vydělávat, tak mají i, povinný díl zisků vracet, obnovovat a vložit do budoucnosti.

      Každý ten křížek na obrázku, je zaniklá obec. Nebylo toho již dost, proč se energie levně prodává, proč se levně prodávají naše zásoby a budoucnost našich dětí a vnuků, když jinde si toto šetří. Proč kupujeme nekvalitní uhlí a dýcháme to, co nás všechny zabíjí předčasně? A proč k tomu nejen mlčíme ale ještě se pobuřujeme, když někdo tu hubu otevře. Co jsme to za benevolentní a lhostejný národ Jaruško, rozumíš tomu? Já ne?

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s