Nezapomenout !!!

Že když už na tu telku kouknu, tak aby bylo na co?
A bavit se chci a mohu, když je důvod !

 

Zapomenuté transporty, je to název cyklu čtyř devadesátiminutových dokumentů historika a politologa Lukáše Přibyla, v nichž se autor věnuje transportům do méně známých koncentračních táborů a ghett na území Lotyšska, Běloruska, Estonska a východního Polska. První ze série dokumentů se věnuje koncentračnímu táboru Salaspils a životu v rižském ghettu. Přibylův dokument je mozaika vzpomínek přeživších českých Židů, deportovaných do Lotyšska v roce 1942. Celý obrazový materiál tvoří pouze dobové autentické záběry a fotografie nalezené v archivech, soukromých sbírkách i pozůstalostech v rodinách po bývalých příslušnících SS. Nemá vypravěče ani průvodní slovo, je sledem osobních zážitků, vyprávěných jejich přímými účastníky. Úplně vás mrazí v zádech, když jednoho muže slyšíte vyprávět o oblíbené zábavě velitele tábora, který téměř při každé návštěvě zastřelil několik vězňů – slovy svědka: „Chodil do tábora jako do bažantnice“. Jiný muž zas přežil jako zázrakem raport, při němž za banální krádež nechali postřílet každého druhého nastoupeného. Jeho kamarádi po pravici i po levici už bohužel takové štěstí neměli. V táboře zabíjela nejen brutalita a zvůle esesmanů, ale i tvrdé zimy, při nichž teplota nezřídka klesala i ke dvaceti stupňům pod nulou. Navzdory veškeré hrůze a strádání si lidé v táboře a ghettu snažili uchovat alespoň střípky normálního života, dle hesla „Carpe diem“ se jim občas povedlo uspořádat i večírek s tancem. Krádeže na pracovních postech mimo tábor byly pro vězně nejen existenční nutností, ale také jediným druhem odporu.
(oficiální text distributora)

 

Na mnohé z toho je nutné proto, aby se nikdy neopakoval sled dějinných událostí, upomínat a upozorňovat.
Uctít památku vzpomínkou : Slovenská : 2 vysílala v neděli 25. 01.  ve 20. 10. hodin, dokument Lukáše Přibyla.
Televize, státníci, lidé, budou projevovat nejrůznější formu piety, v upomínku na hrůznou dobu, snad tak silně, aby lidé nebyli ochotni podléhat vášním a nenávistem, té doby současné. Žijeme v pokojné a blahobytné zemi, je nutné si uvědomit, že my máme svobodu vyznání ale i svobodu cestování. Přijmout kohokoliv a podat pomocnou ruku, je naší morální povinností, podmiňovat to čímkoliv, je základem neslušnosti a tak každý kdo nebude ctít naše zákony a kulturu, má i svobodu tuto zemi opustit, bez konfliktu a svobodně. Na to budeme jistě myslet a spoléhat NA ZDRAVÝ
 
ROZUM a Českou holubičí povahu.

Víte vážení
Já stará žena bych udělala malé opatření vždycky, když budou dávat v telce film, jako včera, na druhém programu, vypnula bych ty ostatní, komerční programy a lidé by se dívali, jak svět dopadne, když převládne v myšlení lhostejnost, nedostatek empatie, xenofobie a rasismus.
Film Pianista je příběhem Wladyslawa Szpilmana, skvělého pianisty a uznávaného interpreta Chopinových skladeb. Příběh začíná v okamžiku, kdy ve varšavském rádiu zní Chopinovo Nokturno v C# moll v jeho podání. Píše se rok 1939 a Szpilmanovi je 28 let. Polsko je napadeno německými vojsky, která brzy přicházejí i do jeho hlavního města Varšavy. Téměř okamžitě jsou uplatněny tvrdé restrikce vůči zdejší židovské komunitě. Szpilman a jeho rodina – rodiče, bratr a dvě sestry – žili až dosud spokojeným životem, brzy jsou však také donuceni podřídit se ponižujícím pravidlům. Kromě toho, že jim docházejí peníze a jídlo, musí pod hrozbou přísného trestu nosit na rukou Davidovu hvězdu. Nátlak se postupně zvyšuje a rodina je na tom stále hůře. Brzy jsou donuceni prodat obrazy, stříbro, nábytek a nakonec i Szpilmanovo drahocenné piáno. Největší ranou je však rozhodnutí, podle kterého mají být všichni Židé umístěni do uzavřeného areálu, obehnaného vysokými zdmi – na místo, které brzy vstoupí do dějin jako Varšavské ghetto.
(oficiální text distributora)
Podobný osud hrdiny, je život zachránce Židovských dětí, Sira Nicholase George Wintona (* 19 května 1909 Londýn) je to britský humanitární pracovník, který v roce 1939 zachránil 669 převážně židovských dětí z okupovaného území Československa, před transportem do koncentračních táborů tím, že jim zajistil odjezd vlakem do Spojeného království. Bůh dává těmto lidem za odměnu mnoho let života, oni vyprávějí a jejich vzpomínky, ať jsou nám varováním.

 

 

Dnes jsem s obrovským sebezapřením vyslechla zprávu o člověku, který téměř před rokem zemřel v pečovatelském domě, kam docházejí placené pečovatelky, kterým bylo sdělováno to, že dům zapáchá.
Dveře vedle dveří a v každých „žijí lidé“ , do některých dochází služba a nikdo nepostrádá člověka? Nezajímá se o to, jak žije, jestli má co jíst, ani o to, že dávno zemřel, je to jen jeden s tisíců lidí?
Jak tenkrát lidé mohli dopustit něco takového a jak mnohé podobné, sice drobnější a ne v takovém rozsahu, věci mlčky nechávají projít kolem sebe dnes, bez uzardění si v poklídku žijí, své přízemní, epizodní životy. Nezajímají se o běh světa. Kam tenkrát došla lidská benevolence, kam kráčí ta dnešní?

 

15 komentářů: „Nezapomenout !!!

  1. Špatných zpráv je všude dost, o těch dobrých se tolik nemluví, nevím,proč. O té ženě v pečovatelském ústavu jsem slyšela a nedovedu to pochopit. Je to ostuda společnosti, když se ukáže, čeho všeho jsme schopni.

    1. Ale jdi děvče, jsi ještě mladá a tak se tě to netýká? Pro tebe špatná zpráva, pro mě realita, ne že bych se jí bála, já jsem se na stáří připravila celoživotní prací ale mám tady „děvče„ 45 let, které je bez koruny, nemá kde bydlet, nemá jediný hadr na sebe, podobných jsou tisíce a o čem by jsi chtěla mluvit,o tom jaké jsem nafotila krásné nebe? O tom, právě je nutné mluvit, kam u nás směřuje morálka lhostejnosti!

        1. Nekárám tebe ale právě tu společenskou realitu a tvoji první větu, „Špatných zpráv je všude dost, o těch dobrých se tolik nemluví“ Já mám spíše pocit, že se probírá stále jen něco dobrého: Do břicha, na sebe, kdo má jaké silikony, kdo s kým chrápe, kolik má jaká Ví aj Pí.a milionů, různá nezávazná pozitiva ale že jsou lidé, kteří dneska potřebují pomoc a situace po všech stránkách, které je dobré prohovořit a řešit, to mě připadá, jako by to bylo tabu, i pro obyčejné lidi jako jsme my?

          1. A mně zase připadá, že se mluví hodně o těch špatných. Nemyslím tím Tebe, ale podívej se na jakékoliv zprávy. Nebo články v novinách, časopisech. Já myslím, že dobrých, ale opravdu těch dobrých zpráv zase tolik není. Tím nemyslím, kdo má kolik milionů, kdo co koupil na sebe, ale spíše třeba je ukázat na dobré věci, příklady dobrého táhnou. Třeba dobré knihy, dobré filmy, i když dodnes vzpomínám na Zkaženou mládež, doporučenou od Tebe a jsem ráda, žes o filmech napsala.

            1. Je to jistě o tom co tě zajímá a čemu dáváš přednost, osobně si vyberu o čem chci vědět víc a dám k úvaze to, co pálí mě, když se s tím setkám, ať v životě, nebo jako námět k přemýšlení a i ty jistě vidíš, že na blogu uspěješ, když je námětem k rozhovoru buchta víc, nežli s něčím horkým, kde by se musel každý zamyslet, proč se to děje? A že tohle pálí hodně, napovídá to, co organizuje v Německu a dokonce ve více zemích PEGIDA . Takhle to tenkrát začínalo také a rasová nenávist, k ničemu pozitivnímu nepovede nikdy a nikde. Lidé mlčí a dokonce schvalují !!!

              1. Každý má v životě jiný úkol. Někdo řeší celosvětový mír, jiný pomáhá s drobnostmi, které potěší. nic není špatně, vše má svůj význam. Proto i napíšu o povedené buchtě, kterou si obyčejní lidé chtějí zkusit, aby potěšili lidi kolem sebe. Myslím, že je potřebné to i ono. 🙂

  2. Tento dokument jsem neviděla, ale dívali jsme se s manželem na jiný. Teď jich bylo v televizi spousta, jako připomínka sedmdesáti let od osvobození polského Osvětimi. Ale zase v této události bylo hodně politiky, kdy se připomínka česká, jakoby křížila s připomínkou polskou a na ČT24 se to rozebíralo v dlouhých diskuzích.
    O té, rok nikomu nechybějící, paní jsem taky slyšela. Nechápu, jak se něco takového může stát…

    1. Na pietní akt Osvětimi jsme se na ČT 24 dívali, tak nakonec, je to na jejich území a zároveň tu vzpomínku udělat u nás, nebylo moc slušné, to se jako ti lidé měli rozdvojit, nebo jaká byla představa, státníci mohli být tam, nebo tady? Docela mě potěšilo, že mnoho těch přeživších, ty šílenosti tenkrát, ještě žije. Bohu díky. Mohou ještě spoustu nenahraditelných věcí světu říci, tak dlouho se mlčelo.
      Generace, která musela být slepá, hluchá a bez citu, když tenkrát nikdo nic neviděl, neslyšel, necítil a to ani nosem, všude, kolem těch koncentráku. Jako by lidstvo tenkrát zešílelo. Bože odpusť i těm, co to připustili, ti co to dělali, jsou v pekle a byli již jako živí.

      Nedobrý vztah ke stáří a témata, jež se v tom smyslu poslední dobou otvírají, týrání, okrádání, omezování osobní svobody, držení starých lidí pod prášky, o hladu a zacházení mimo lidskou důstojnost, řeší dokonce kancelář ombudsmana v několika soukromých zařízeních. Já to přičítám nevýchově k morálce svědomí, doma, ve školách, dokonce je to i jakási móda v médiích, jak „vypěstovat“ sebevědomého a úspěšného človíčka, jen aby ti mladí, jednou, ve stáří nezaplakali, s tou jejich morálkou „módní nevýchovy“? Cítím již mnoho let nepříjemný směr, kterým se to u nás ubírá a vím odkud ta výchova o pokrytectví, k nám přichází!

    1. Danke schön Gisel. Ich kann nicht einen Kommentar zu schreiben, sind Sie bei 50 geschlossen, ich habe sehr wenig Zeit, immer ich komme zu spät. Umarmungen und gute Gesundheit. Anna

  3. Pravda je, kdo neprožil, těžko chápe. Proto si taky říkám, jak to všechno jednou pochopí ti hodně pozdě narození, kterým už nikdo nepřipomene vlastní prožitky. Smutné. A o té rok mrtvé paní v tom pečovatelském domě, o tom raději pomlčím, protože taky nechápu.

    1. Také jsem nikdy nezažila bídu, strádání, hrůzy a přesto chápu a rozumím, i tomu, že mnozí jsou nespokojení, tápou a chtěli by zvrat, ptám se od čeho a k čemu?
      Nejsem vyloženě rozvraceč, jen tak trochu sáhnu do svědomí a věřím, že alespoň někdo se zamyslí.
      Nelze sedět na dvou židlích a dnes říci to, a druhý den naprosto odlišný názor, jak to mnohde čtu a vidím?
      Za poslední rok se postoje, i lidí, o kterých jsem si myslela že jsou základem dobré morálky, mění a třeba i pan prezident, i když to bylo v citaci, by schvaloval rozpoutání konfliktu o kterém se nedomnívat, že by měl fatální následky, je hloupost. A pořádek, v téhle maličké zemičce se neřeší? V jednotlivostech se odvrací pozornost k prkotinám, lidé je nesmyslně řeší a velké, důležité věci jsou jim putna?

  4. Opravdu je obdivuhodné, že lidé v nelidských podmínkách koncentračního tábora si byli schopni udělat večírek,
    Podobně v obleženém a hladovějícím Leningradu uspořádali koncert Šostakovičovy symfonie.

    1. Jistě tím chcete říci, čemu že se vlastně podivuji? I v nejhrůznější realitě, že jsou lidé schopni žít? Ano, i děti vytvořivší BRUNDIBÁRA v Terezíně, jistě prožili chvilku radosti. Z denníku Anny Frankové se dozvíme, že i se zamilovat, je člověk schopen za takových podmínek, radovat se z květu podbělu v blátě na dvoře koncentráku. Člověk vydrží velice mnoho Miloši.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s