Ráno nevstanu

STARÉ VZPOMÍNKY.
A nemám v životě řád a režim ? Jsem celý den nanicovaté budižkničemu? Tak jsem byla vychovávána režimem té doby? Později školou a prací, ta doba, pro děvče, ženu a matku, nebyla nic krásného? Hlavně strčit děti do jeslí, i čtyřiadvaceti hodinové byli, do školek a ženy do „pracovního procesu„ to byl cíl, když na to někdo vzpomíná s nostalgií, je to důkaz vytěsněných negativních vzpomínek, na komoušské manýry šedesátých let. Dnes se do toho, po hlavě ženičky ženou pro kariéru.

Moje maminka ale říkala, jen ještě spinkej, až zatopím a udělám kakao, potom tady bude hezky a teplo, nikdy jsem na to nezapomněla. bylo to laskavé zázemí, teplo domova a dá vám to jen dobrá, obětavá, milující máma, CO JE VŽDY DOMA PRO DĚTI.
Když jsem se vdala a měla se narodit naše první a později i druhá dcera, ta vzpomínka na dětství, rozmazlování doma a rady mojí, i maminky mého muže pomáhaly ve spoustě věcí. Jak ušít peřinky se spoustou krajek,  ušít a vycpat sypek pro zavinovačku peřím, uplést čepičky, bačkůrky, svetříčky a dupačky, tenkrát se kalhotkám s laclíky na knoflíčky, spojené s ponožtičkou, tak říkalo, všechno bylo bílé proto, že jsme nevěděli, jestli to bude holčička nebo kluk.
Příprava na dítě byla složitá a sledovaná, jakousi asistentkou, která se před porodem přišla podívat, jestli jste připravena být matkou a máte takzvanou výbavičku pro dítě, nebylo skoro nic ke koupi, pár vzorků košilek z pláténka, navlékacích zpředu, vzadu s rozparkem a šňůrky na ramínku vlevo a tak podobně udělané kabátky i čepičky svrchní z bavlny a sedmdesát bavlněných plen, to bylo povinné. Postýlka a kočárek, byl asi přepych a pověra, že se to nemá kupovat před porodem, byla vžita.
Na pověry jsem kašlala a našila jsem si kanýry a peřinky do kolébky, co můj muž udělal, i do kočárku, co jsem si ho vyhlédla a nakonec dostala jiný, jako dárek od, jak se tenkrát říkalo panímámy. Ten bílý, proutěný košík, se mě moc nelíbil, ale krásně jsem si ho naparádila a koupila si tenkrát módní silonový Fusak,  tak se tomu říkalo, kožešinový pytel, do kterého se strčila, naškrobenou krajkou vyzdobená zavinovačka, se spoustou nažehlených mašlí, v barvě modré pro chlapečka a barvě růžové holčičkám.
Porod, dle dnešních maminek soudě, čtouc některé blogy, by byl „horor„ jako ze špatného filmu, my ale nic jiného neznaly a ani před ním to nebylo lepší, do poradny se chodilo povinně, po zjištěném těhotenství, sestra vystavila průkazku, v podobě leporela a ten počet kontrol v poradně byl povinně dán. Zvážit, odebrat krev a moč, změřit tlak a potom se paní doktorka ve mně hrabala pokaždé, až do pátého měsíce a že jsem byla mladá a hloupá, byl to vždycky stres. Těhotenství? Se neřešilo, žádný ultrazvuk, žádné odborné vyšetření, nakonec se dodnes divíme já, i můj muž, že máme zdravé a vývojově normální děti proto, že oba máme RH- faktor a stejnou krevní skupinu a to prý je nebezpečné? Rodila jsem obě děti na stejném pokoji, ležela ve stejné posteli a při porodu na sále, mě přivázali nohy k porodní koze mnoho, mnoho hodin, žádné bolest utišující injekce, ani vlídná slova, shon, prudké světlo reflektoru a křik, je moje vzpomínka, připadala jsem si jako pokusný králík. Číslo pokoje a postele, dostaly moje obě děti načmáráno nesmytelnou tužkou přes celé tělíčko, a navázáno na cedulku na ručičce. a stejně já, plátěná košile s rozparkem vzadu, vykoupali, zabalili do jakéhosi hadru, ukázali a čtyřiadvecet hodin jsem nevěděla kde moje dítě je, potom ho poprvé přinesli ke kojení, po porodu, jsem si měsíc nesedla, tak krásně mě sešili poprvé, i podruhé. Nemocnice bylo vztahově studené, nepříjemné místo a leželo nás osm žen, po porodu na jednom pokoji, kde nadřazený postoj lékařů i sester, nepřipouštěl žádnou diskusi a dotazy se nekonaly. První porod byl těžký a velice dlouho trval, druhý byl klidný, tichý a rychlý proto, že jsem byla chytřejší a jela v „poslední minutě„ .
Návštěvy na porodnici nebyly dovoleny, oddělení porodnice bylo zamknuto na klíč a zvonilo se u dveří na schodiště, můj muž dal jen květiny sestře a poprosil, abych šla k oknu na straně, kde mě mohl vidět zdola ze zahrady, první i druhé dítě viděl až po mém příjezdu sanitkou domů. Hned po porodu, nám všem děti vzali a umístili je na kojeneckém oddělení za skleněnou stěnou a dovezli je jen na kojení, na takovém dlouhém vozíku, zabalené všechny stejně do flanelových plen naskládané na tom vozíku, jako housky na krámě. Mnoho z nás, k té skleněné stěně chodilo poslouchat, jestli jejich miminko nepláče, se slzami v očích. Můj muž měl jen pár dnů dovolené, tu si vybral, po mém příjezdu domů a potom, jsem po prvním těžkém porodu, zůstala bezradně sama doma, v novém, skoro prázdném bytě s jednou skromně zařízenou místností a s postelí v druhé a to proto, že můj muž  narychlo a takříkajíc z Boží vůle dostal nový třípokojový byt, (náborem) od firmy, kde se pracovalo mimo město a on jezdil domů jednou týdně.
Můj tatínek přijel s kufrem jídla a dárků od maminky vzápětí, k nám jel pět hodin a třikrát přestupoval ale jako dědeček, byl velice rozpačitý, něžný a bojácný vzít miminko do rukou, maminka již tenkrát postonávala a přijet nemohla. Dost jsem v těch dnech plakala, stýskalo se mně po domově, rodičích, manželovi a bála se, že ztratím mléko. moje děti postupně, jedna i druhá holčička, byly velice tichoučké a já se chodila dívat, jestli dýchají, snad každých deset minut. Vůbec si nepamatuji, že by moje holčiny plakaly. první vážila když se narodila 3, 25 a druhá 3, 75, bylo mě to, že stále spí, divné a tak jsem se ptala sestry, která první čas chodila na koupání, dívala se jestli vše dělám správně a jak kojím, od maminky jsem rady dodržovala, že miminko se musí vyhřát v peřince a balit proto, že přijde na svět z teploučka třicet šest stupňů a těsného prostoru a proto, asi holčičky, obě, byly hodné, tiché a spokojené.
Na jednu tu dozorkyni, tak mně připadala zlá, přísná a na otázky odpovídající povýšeně, si dobře pamatuji, byla jako policajtka a všechno si zapisovala, kontrolovala, jestli vyvařuji a žehlím pleny, někdy přišly dvě, ženy v domě o nich nemluvily hezky a docela se bály jejich posudku, a bylo nás tenkrát v tom novém domě většina s miminky, jen na jednu milou a hodnou sestru, jsem nezapomněla dodnes a také na její jméno, dnes ho mohu říci, již nežije, sestra Vyšínová.
Když si dnešní maminky stěžují na péči o ně, jen se usměji, povzdychnu si, jak ani nevědí, jak krásný život dnes mají a jak dobrá je péče o ně dnes. Psáno pro Sedmikrásku, projevila přání. Všechno je pravda a jistě mnohé blogerky v mém věku, by to potvrdily.

Miminkovské fotky nemám, shořely při požáru, když v domě bouchl plyn u sousedů.

4

2

17 komentářů: „Ráno nevstanu

  1. Připomnělo mi to vyprávění dost silně dobu kolem mého těhotenství i porodu. S rozdílem, že my už měli miminka na pokoji od narození, když byla v pořádku.

  2. Aničko, mnohé z toho, co jsi psala, si živě pamatuji, jen nemám tak strašné zážitky z porodnice. Nestěžuji si, rodila jsem v Brně a byli na nás hodní. Protože jsem měla zdravotní problémy i po porodu syna, byla jsem v porodnici celkem 5 týdnů po porodu, takže k nám domů pak ani nikdo nechodil. Všechno jsem se bezpečně naučila tam. Horší to bylo pak, když byly synovi 2 měsíce, stěhovali jsme se s manželem sem, na sever. Sama, bez rodičů, bez pomoci, ale taky jsem to musela zvládnout a nečinilo mi to ani potíže. Jen jsem si vytrpěla po psychické stránce v době, když se mi narodila dcera a ta před ní mi zemřela. To byl hrozný strach a tak jsem byla tenkrát moc vděčná mé mamince, že za námi v začátcích přijela. Jinak na dětství mám krásné vzpomínky, moje maminka jako astmatička do práce chodit nemohla, až se její stav zlepšil po třetím porodu – mého bratra, pak začala chodit do práce. Já si taky kolikrát říkám, že někteří mladí si dnes stěžují, že nic nestíhají, ale mají to o hodně jednodušší než jsme to měly my, že?

    1. Spoustu pomocníčků jsme neměly, já ze začátku ani pračku, jóóó, valchu mám ještě dóbře schovanou a moje první byla malá Vírena, koupil mně jí tatínek při jedné z návštěv, když viděl to moje trojí máchání a ždímání, puchýře na rukou, vyvařování plen, musela jsem dávat tři pleny proto, že se to doporučovalo, pro vývin jadérek v kyčlích a denně těch plen byla halda. Můj největší sen, byl šicí stroj, šila jsem u maminky na šlapacím, potom si koupila i pletací a oplétala rodinu i široké okolí. Vím že paměť máš dobrou i pár smutných vzpomínek jsem si u tebe přečetla ale nebyl to špatný život, i když někomu se to tak může jevit z našich vyprávění, je to realita té doby a já na ni vzpomínám s klidem a bez záporných emocí.

      1. Já si také nestěžuji, Aničko, i když bychom asi občas mohly. Taky si pamatuji vyváření plen, věšet jsme chodili dolů do sušárny (70 schodů) nahoru jsme tahali děti v pytli po schodech také, i když pak byla pračka tak bez ždímačky, ohnutá do vany máchat a ždímat, jo to bylo něco. A při tom všem chodit do práce, starat se, abych vyšla s penězi, rodiče nemohli pomoci, protože byli daleko. Ale jsem ráda, že jsem vychovala z těch mých dětí slušné a hodně lidi.

  3. Tohle byl výborný článek, nejen složený ze vzpomínek, ale zaujalo mě i „teplo a zavinovačka“, o tom teplu vím, že se mají mimča oblékat a chránit, ale zavinovačka coby pocit bezpečí, to mě nějak nenapadlo.
    Jak čtu tvoje vzpomínky, to byl opravdu šílený horor, při čtení jsem si říkala pořád dokola – porodnice nebo kriminál? Sestry mi připadají dle tvého líčení jak gestapačky, ale nemysli, takové herdekbaby se nachází ještě teď, nebo aspoň v nedávných dobách, jednou jsem jela ve vlaku s mladou paní a ta mi líčila, jak rodila svý dítě, hrozně dlouho, šílená bolest, nic jí nepomohli, od té doby už žádné jiné nechtěla, ani po letech to nezapomněla (a to se říká, že porodní bolesti jsou něco, na co se zapomene).
    Moje mamka zase, když ji vezli na porodní sál, říkala ženským v pokoji, že kdyby se dlouho nevracela, ať se po ní poptají. Tenkrát totiž jednu takovou maminku po porodu šoupli někam do kamrlíku, zapomněli na ni a ona tam umřela, snad vykrvácela nebo co… detaily nevím.

    1. Extrémy se dějí v každém režimu a době a netvrdím, že to muselo být všude stejné, ono to záleží hlavně na jednotlivých lidech všude a vždy.
      Pár děsivých epizodek jsme ve zprávách zažili i v dnešní době a zrovna nedávno, vraždící zdravotní sestra? V dávnější, záměna dětí!
      A mateřství dneška, to, jak se nůžky rozevírají a jedny děti mají nadstandard a druhé jsou extrémně zanedbané, není také nic, co by mě nadchlo. Vzory pro většinu se utahují do svých ulit, za vysoké zdi a ta zanedbávaná většina, se učí od sebe navzájem to, co se menšině nepozdává ale není ochotna sebeméně hnout prstem pro zlepšení, ani obětovat nějaké prostředky. Jsou věci, co stojí miliardy a nejsou důležité pro lidi tak, jako je výchova budoucích generací.

  4. Anicko ja jsem o tomhle jenom slysela ,dnes kdyz o tom pises tak je to hrozne cist ze se k vam takhle chovaly.Nase deti se narodily az tady a uz to tady bylo jine deti jsme mely u postele od rana , take jsem zustala s detmi doma az nejmladsimu bylo deset.O nic jsme neprisly a deti nemusely chodit s klicem okolo krku.Krasne jsi to napsala.

    1. Milá Elli, moc povědomí o tom, jak se v Austrálii vychovávají děti nemám, jen doufám, že Americký způsob se tam neujal a to co u tebe čtu, se mě moc líbí, i celý způsob vašeho života. Kdyby se to i u nás trochu zbrzdilo, tedy ten rychlý pokrok, hlavně venkova a odklon od půdy a zemědělství, dneska myslím, že by to přineslo víc rovnováhy a víc rodinné pospolitosti, ta mě chybí, i když, na první pohled to vypadá u nás blahobytně, po citové stránce se to mnohde, velice zhoršilo.

    1. Když někdo tu dobu chválí, je to jen špatná paměť mladý muži a lže sám sobě proto, že každý tak nějak své mládí milujeme a rádi na něj vzpomínáme. I vy snad jednou budete, ať se děje cokoliv a v jakékoliv době?
      Mimo téma mladý muži, vaše stránka je nedostupná již dlouho, něco s tím udělejte, možná jen pro můj blog?

  5. ty jo… to zni vazne jako horor, ten popis porodu a „pece“ pote… to se teda hodne zlepsilo. Na druhou stranu se ale ztratily nejake fungujici metody, treba to zavinovani… nez mi to doslo a zpetne jsem to „objevila“ mrzla chudak May jenom v pyzamku a jedne fleece dece…
    K tomu, ze deti temer neplakaly – tchynka mi to rikala taky a moje mama taky, nechapou, jakto, ze moje deti tak placou…(a ze je prvnich par mesicu temer nemuzu dat z rukou, chteji se porad chovat)… premyslim, jestli by to nemohlo byt castecne tim, ze miminka uz v porodnici naucili, ze plac k nicemu neni?
    Souhlasim s tim, ze by mama mela byt s detmi doma, alespon do tri let. U mne to vychazi celkem na 12 let 😀 ale rozhodne bych nemenila a nelituju, nikdy mi kariera nic moc nerikala…

    1. Vážím si tvé péče o tři děti Sedmikrásko.
      Babské rady se dnes moc nenosí, pár ti jich ale dám, teplo a měkko, děti jsou nespokojené, když jim je chladno, i když tobě se zdá že máte v bytě teplo, miminům to nestačí, tvá strava proto, že ne všechno co sníš, je vhodné, když kojíš, třeba by jsi neměla nic kořenit a málo solit své i dětí jídlo a klidně si přislaď, a až budeš přikrmovat, vař i kaše, obilné a krupicové, nedej na řeči, po kojení jsem vařila občas i ovesné (staví průjmy), bez vloček, jen ten odvar, syté dítě, je spokojené a spí, nespí většinou, má-li hlad, i kojené dítě může mít žízeň, lžičkou podávej dětský čaj, ne s flašky, nebo se odstaví.. Místo chemikálií, na větry u chlapečků, masáž kolem pupíčku, ve směru hodinových ručiček a na bříško kapičku mentolového olejíčku. Na velkou lžíci jsem rozdrtila fenykl s trochou vařířcí vody, přecedila přes pláténko a odvar dala dítěti do pusinky, jen pár kapek, asi tak malou lžičku. Velice uznávám úzký tělesný kontakt s maminkou, měla jsem ho do dospělých let, nedělala jsem to proto, že blbé knížky tenkrát, to nedoporučovaly, moc čtete, i já byla hloupá holka a moje dcery možná i proto, nemají ke mně citové pouto? Malé děti, se mají hýčkat tělesně, ne koupeným balastem, chovat, houpat, mazlit.
      Máš pravdu, odtrhli je od nás v té nejkritičtější době, vykoupali a smyli látky s pokožky, které je chrání a vytváří i imunitu, i my jsme citově strádaly a ještě jsme podle návodu, v tom odtržení pokračovaly. Nejít do poradny před narozením a a po, neposlechnout sestru, si nikdo nedovolil, nebo nejít na očkování? Byl to diktát a vzít mateřskou, nebo i předvédst na očkování s policajtem, to všechno mohli. Ano děti byli hodné a tiché, tedy na nás mámách nezávislé, jak rostli? Jako to čtu o Idiánkách, my ale nežijeme a nežily jsme v boji a strádání?

  6. moc hezké vzpomínání,i když jsem o něco málo starší než tvé dcery, vzpomínám na krajkové zavinovačky a plátěné košilky, co jsem se jich nažehlila na dcery. Tolik času stálo nažehlení bohatých krajek a pak stačilo jedno „poblití“ a byla vymalováno 🙂 Ještě mám nějaké schované, já jsem byla první, kdo se do nich balil, pak postupně brácha, druhý brácha, 2 bratranci, moje dvě dcery a vlastně i vnouček. A samozřejmě nějaké panenky. Šila jsem si peřinky do kočáru i do postýlek a mamka mi první dceru celou opletla. Druhá měla ekzém a pleteninu nesnesla, tak jsem vše prodala.
    A tu čepici s bambulema si pamatuju, taky jsem jí nosila, vlastně to byla velká paráda a takhle byla obambulená celá holčičí část třídy.
    I panenka se mi zdá povědomá, nějakou takovou mám schovanou….byla na malé gramofonové destičky v zádech.

    1. Jitko a Libby, děkuji za potvrzení, dnešní mladí si neumí představit, že by nešli do obchodu a nekoupili, co srdce ráčí, co jsme doma my neudělaly, to prostě nebylo, i mužské košile jsem šila, povlečení na postele, různou výzdobu bytu mám dodnes, i když to dávno vyšlo z módy, máloco dnes inovuji, nebo kupuji, dnes dožíváme a máme jen malé nároky. Ať již naše dětí, sebe i muže, jsme obplétaly a obšívaly z nutnosti, proto mě to dnes nebaví, musela jsem to dělat většinu života, s vařením, pečením, zavařováním, zpracováním mas, to bylo stejné, dnes si to udělám jen pro radost a když mám chuť a na co mám chuť, jsem dnes svobodný člověk.

  7. Aničko, jako bys mi mluvila z duše. Moc hezky jsi to napsala, tak to fakt bylo. Akorát já jsem byla s dětma sedm let doma, až šel syn do školy a dcera do školky, tak jsem nastoupila do práce. Nelituju, děti jsem si aspoň užila a do dnes na tu dobu sedmi let vzpomínám ráda, byly to nejhezčí roky mého života 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s