Mám doma anděla ?

Je dobré a krásné mít anděla.

Nejsem humanista, lidí, co je bez výhrad snesu, je stále méně jak stárnu, jsem jim ale ochotna poskytnout nějakou pomoc, bez ohledu jestli mně jsou milí a příjemní?  Stále ještě velice dobře rozliším, kdo ze mě chce udělat blba a kdo tu pomoc opravdu potřebuje, o sobě si myslíc, že já ještě ne a že se obejdu bez cizí pomoci. Když se zmýlím, tluču hlavou o zeď tak, jako v posledních dnech. Těžce snáším závislost na komkoliv a čemkoliv, někdo by řekl pýcha, já tomu říkám pocit nezbytnosti lidské důstojnosti.

Máte někdy takové to špatné tušení, můj muž asi mívá a tak zařídil pro mě i anděla, na tu dobu co tady nebude, děvče, co nemělo kde bydlet, ani práci a já říkala, že hlídače nikdy? Že bych tady bez ní zmrzla na preclík, zavalil mě strom, padající pod tíhou námrazy a možná bych umřela hladem a žízní proto, že i vodě se zachtělo přestat téci? To mě ani ve snu nenapadlo. A tak tady jedna druhou držíme za ruku, utěšujeme se a pomáháme jedna druhé překonat to příkoří osudu. Stěhujeme kytky, když mrzne až praští ze studeného skleníku do zimní zahrady, topení nejde, mrzneme, děvče běhá od domu k domu, prosí statné chlapy ať někdo uřízne větve, aby nám strom ohnutý tíhou námrazy nespadl na hlavu, zvedá těžký dekl od vodárny, páčidlo neunesu ani samotné a nahazuje jistič vypadlý při zkratu, když námraza minulých dnů zlomila stožár a zpřetrhala vedení a tak mám ty anděly, hned dva… Mého muže pro tu jeho neposlušnou zarputilost, nemít starost ještě o mě a o to, jestli to tady bez něho zvládnu a toho krásného milého anděla, tedy Andělku, co ji tady mám na hlídání a nechám si ji tady u nás, až dokud bude chtít. Bohu díky.