Dnes jsem četla

Moc se mě ten článek líbil.
Ztrácející se lidská sounáležitost a bezostyšnost špatného lidského konání, mě neustále dohání k zamyšlení, co je toho příčinou a dnes, když jsem četla článek Lucie Amálie Sulovské , vzpomněla jsem si na svého o třináct let mladšího brášku a byla to i vzpomínka na dva, mě drahé lidi, co již nežijí.
Na pana faráře, který mě vlastně tajně učil náboženství, proto, že bylo již zakázáno náboženství vyučovat ve školách, ještě s pár dětmi nás učil a na vlastní riziko nehleděl? Byl to již tenkrát stařičký kněz, moc hodný a milý pán. Potom, když vyučoval náboženství mého bratra a dojížděl k nám domů dvakrát týdně, v dešti, mrazu, v horku, obětavě na kole, těch sedm kilometrů a můj bratr, byl již jediné dítě k výuce v širokém okolí.Vzpomněla jsem si, jak můj bratr trpěl ústrky, posměšky ostatních dětí a jak v pubertě trápil tatínka jeho zarputilý vzdor, když přestal chodit na mši?
Milovala jsem toho moudrého člověka, vedoucího mě i mého bratra k slušnosti, poctivému a bohabojnému životu v práci a pokoře k životu. Učil nás úctě k této zemi a naučil mě i bratra filosofickému přístupu a pohledu na svět, učil nás  nejen slovo boží ale i etice, umění, historii to a jeho Tridentské mše, zůstalo v mé krvi.

Z článku Lucie Amálie Sulovské: ( ŘEČ JE O POLSKU). Ale co pokud země, kterou předchází pověst katolické země, sousedí se zemí, kterou předchází pověst nejateističtějšího státu v Evropě, ne-li na světě? O polském katolicismu se u nás sice se zálibou žvaní, ale příliš se o něm neví a bombastické články, obvykle do písmene obšlehlé z poněkud antiklerikální Gazety Wyborczy, informující o skandálech všeho druhu, také nepřinášejí právě komplexní pohled na život u našich sousedů. To jistě nepřinese ani můj následující článek, který nebude ani kontroverzní ani skandální. Dokonce vznikl spontánně.

Ano paní Sulovská, často přemýšlím o příčině a následku, výchovy u nás, výchovy bez bázně z následků, na světě tomto i onom? Neúctyhodné chování dětí k rodičům, posledním věcem člověka, odchody mimo milující náruč rodin, bez rozloučení s pietou a poslední poctou? Výchovy bez  nutnosti, uznat některé autority světské, i vyšší? Výchovy bez pospolitosti církevních komunit, v přátelském a obětavém duchu. Bez výchovy k chuti, obětovat ze svého času, majetku, citu, něco na oltář třeba těm potřebným a často i chudším duchem, namísto nenávistí, osočování a dělení se na nepřizpůsobivé a na ty, co se přizpůsobily rychle a rádi této době proto, že je to pohodlné?  

MISSA TRIDENTINA

missa requiem

 

Reklamy

23 thoughts on “Dnes jsem četla

  1. Mně se zdá, že věřící lidé si o sobě myslí, že svou zbožností jsou nějak lepší než nevěřící. Já se přiznám a asi se vám to, annapos, nebude líbit, že si myslím úplný opak. Boha mnozí pobožnůstkáři využívají jako své alibi, pomodlí se a Bůh jim všechny jejich hříchy odpustí. Tak jednoduché to je, není třeba se nijak stresovat svým svědomím a ohledy k druhým, to jen slušní ateisté mají takové pocity.

  2. Klikla jsem si na článek Lucie a s překvapením zjistila, že je to slečna studentka. Nevím, proč jsem si představovala starší paní. 🙂 Čtení to bylo zajímavé, ale zdálo se mi, že jdou otázky pořád jen po povrchu, pořád jsem čekala, že nám mladý kněz poví, jak uvěřil. Naše církev totiž klade velký důraz na osobní víru a bez této nemůže být nikdo pokřtěný. Malým dětem se uděluje požehnání a pokřtěné jsou až při vědomém uvěření (obrácení). Víra totiž nespočívá v chození do kostela, ani v dokonalé znalosti písma a dokonce si myslím, že přísná výchova a nucení dětí do výuky náboženství a návštěvy mší, může děti i znechutit a zatvrdit.
    Proč je naše země považována za ateistickou a takovou asi opravdu je, nevím. Asi se to bere podle počtu lidí hlásících se do nějaké církve. Možná za to může averze k hromadnému organizování. Všichni jsme byli jiskřičky, pionýři, svazáci atd… Ale nezatracovala bych náš národ a nemyslím si, že by byli všichni lidé úplně bez víry. Na nás věřících je tu cestu k Bohu ukazovat a nemusí to být ani slovy, ale hlavně naším životem.

    1. Ani já to nedokáži říci jinak, nežli statisticky Jaruško a tak to i posuzuji, máš pravdu v tom, že křesťanství nemusí vždy znamenat víru a to i v řadách kněží, ne jen obyčejných lidí. Náboženství by mělo být samozřejmou součástí vzdělání proto, že jeho základy jsou v morálním dogmatu a dnes již prokazatelnou historií lidstva, i když se říká, že nevědomost hříchu nečiní, opak je pravdou. V čem všem a v jakých nemorálnostech máme prvenství to statisticky nebudu vyčíslovat, myslím si i to, že křesťan a jestli má víru pravou, nebo ne, se více drží zpátky, pokud jde o věci hříchu? Je-li k tomu od dětství vychován tím spíše, argumenty proti, si jistě lidé najdou, když chtějí porušit základní pravidla slušného života? Všude v křesťanských zemích hrají velkou roli tradice a ty jsou velice důležité. Kdysi jsem si ty statistiky Polsko-Česko srovnávala, a je to katastrofa, nezabiješ (potraty, vraždy v nemocnici?), nepokradeš (od shora dolů), nepožádáš manželky bližního svého (mladí ani nevědí, že se nemohou rozvédst, mají-li církevní svatbu, kdo by jim to řekl, že se to nedělá a že jsou určitá pravidla), v tom tedy vedeme na celé čáře a ne jen nad Polskem ale v celé Evropě. To by mě tak neděsilo, jako to, že je to považováno za běžné a normální?

      Ten mladý kněz, tedy podle mě hledá, tak, jako my všichni a to cestu k Bohu?

      1. Ten mladý kněz opravdu hledá, bylo to na jeho příběhu znát, přerušil školu a rozmýšlel si i další kroky v jeho postupu ke kněžství a to se mi na něm líbí. Nebere své poslání na lehkou váhu a svou cestu určitě nese na modlitbách.
        Ten odkaz byl Aničko, báječný a ani jsem nemusela nic povolovat, rovnou se mi ukázaly obrázky. To bydlení na fotkách vypadá pohádkově, ale musím se přiznat, že bych možná trpěla fobií z uzavřeného prostoru.

        1. Sdílela bych víc zajímavých věcí a blogů, já mohu, na rozdíl od těch vašich „zvláštních„ pravidel na blog.cz ???

          Tyhle „přeposílačky„ jsou dávno zapomenutá móda, na některých blogách u vás, zahlédnu zájem a tak ráda dám do placu? Když nepovolíš, musíš klikat, jinak se prezentace nespustí, neprohlíží sama, někdy má i hudbu, která bez povolení nejede…

  3. Je to zajímavé téma a myslím, že v dnešní době u nás není moc aktuální. Já jsem chodila do školy na Moravě a my jsme měli ještě povinné náboženství. Také jsme museli povinně chodit v neděli do kostela, byla za to čárka u p. katechety, co nás vyučoval. To přiznávám, že bylo pro nás tehdy dost problematické a občas jsme zašli jen na odpolední požehnání, či jak se to jmenovalo. Naši byli věřící, ale do kostela moc nechodili. Chovali se vždy slušně a čestně a dodržovali určitě desatero. Já jsem křtěná, byla jsme u svatého přijímáni i na biřmování, ale svatbu jsem v kostele neměla. Manžel byl politický pracovník a měl by prý v práci zle. Tak nám na svatbu nešla ani jeho vlastní matka. No, pravda, vše bylo tenkrát jinak, lidi na sebe byli hodnější, rodina držela pohromadě, což se dnes v leckterých rodinách říci nedá. Ale zase je to vše v lidech, jak si to zařídí, tak to mají.

    1. Paní Sulovská píše velice dobře, ráda čtu její články Libuško proto, že je objektivní a vždy stojí na straně slušnosti, to je asi dost důležité. Srovná-li si člověk vše v hlavě, dojde k závěru, že výchova k jakési etice desatera, by neuškodila věřícím i nevěřícím.

  4. Nejsem věřící, ale jak by řekla moje babička, nerouhám se. Rodina už nemá tak pevné základy. Čím to je? Někam se to sune. Kam? Nevím. Naši předci znali jen práci. Dnes si mladí chtějí hlavně užít. Najít zlatou střední cestu není jednoduché. Když se to povede, je to fajn :-))) Zdraví Jana

    1. Máš pravdu Janičko, ta střední cesta se hledá velice těžko když základ, a to výchova je, jednostranná. Nejsme porevoluční generace a doma, jsme měli nějaké postoje vštěpované rodiči, ne všichni stejné a ne všichni z nich vycházíme, jsem stále více přesvědčena a poznala jsem kus světa, že tam, kde zanikají kulturní, tradiční hodnoty je názorový chaos, najít si „Boha„ v mamonu je zavádějící a nebezpečné pro řebříček morálních hodnot? Lidé mávnoucí rukou nad malou lumpárnou, lehce přehlédnou tu velkou proto, že mají na zřeteli především, své osobní blaho.
      Nedávno tady byl malý spor o „pozitivní myšlení„ , které mnozí, a je to dnes velkou módou, zaměňují s nezájmem o okolní dění a tomu, já říkám sobectví a sebestřednost. Ano, málokdy jsme schopni ovlivnit dění ve svém bezprostředním okolí ale musíme se o to, alespoň pokoušet a nedat prostor těm, kteří mají vliv na myšlení, směřované do záporných hodnot?
      Víra je pro mě, jakási brzda? A i přesto, nemám rodinný vzor, který bych nabídla jako obraz, jak to má vypadat?
      Libuška, která ke mě chodí a já k ní, budí dojem hezkého obrazu výchovy a o víře nemluví, proto neprivileguji, jen mluvím o jedné z cest ke slušnosti?

  5. Moc ti nerozumím, Aničko, všechno není úplně špatné, ale je pravda, že se vytratila úcta k rodičům a prarodičům. Rodina už není to, co bývala a s každou generací je to horší. Svět jako jednotlivci změnit nemůžeme, ale svoje nejbližší okolí ano, jenže každý člověk má jiné priority a uznává jiné hodnoty. To, co ty třeba odsuzuješ, přijde spoustě lidí normální.
    Jsem u mladých a hlídám nemocnou vnučku, tak jsem si na chvíli pustila synův počítač.
    Měj se hezky, přeji ti příjemné podzimní dny. ☼

    1. Je škoda Hanko, že žádná z vás si ten článek paní Sulovské nepřečetla, tím, to co říkám ztrácí vlastně smysl, souvislost, potom chápu že nerozumíš a možná to jinak chápou i jiní? Vlastně tři roky usiluji o to, aby smyslem mého blogu byla diskuse, já jen nadhodím téma, vy by jste je měli rozvinout? Přestala jsem k tobě chodit právě pro ten pocit, že ty diskutovat nemáš čas, nechceš a že jsi se vrátila, mě velice těší, už pro to, že mně tvé fotky moc chybí, dávají přehled o kráse a stavu všeho toho, kam se nedostanu? Zdravím tě Haničko.

      ♥ ♥ ♥

      Vlastně v minulém článku v diskusích říkám co a jak u mě funguje a to, že tady mám takové administrativní okénko, kde vidím, na co mně píšeš a zírám, že komentuješ jakýsi dlouhodobý výcuc odkazů, zajímavostí z ledna 2013, mě také vyvedl z míry proto, že dávno nevím o co v těch odkazech šlo a máš pravdu, že abych ti smysluplně odpověděla, byla by to „práce„ na hodiny, to nechceš a ani o to nestojíš a svědčí to opět o tom, že žádná, můj blog neumíte ovládat? Že by jsi si z toho měla dělat hlavu? Tak to ani náhodou. Říkám to i Vendy, najdete-li u mě to, co vás zajímá, jsem ráda a říkám to dávno, systém, že mě musíš odpovědět na každou blbost, je blbost a každý článek je určen, někomu jinému a pokud si někdo najde to své, co ho zajímá? Zaplať Bůh.

      1. Je to tak, Aničko, tvůj blog ovládat neumím a většinou se dostanu někam jinam než chci. Diskutovat můžu o věcech, kterým rozumím nebo které mě zajímají. Kdyby bylo mým koníčkem diskutování, nezaložila bych si fotoblog. Tím vůbec nechci říct, že mě nezajímá to, co so kolem mě děje. No vidíš, už jsem se pustila do diskuze, ale vlastně o ničem.
        Z tvého komentáře jsem pochopila, že jsi ke mně přestala chodit proto, že já nechodím k tobě. Zaznamenala jsem, že někteří blogeři to tak dělají, ale já k nim nepatřím. Chodím i tam, kde se návštěvy neoplácejí. Každý to vidíme jinak.
        Jdu si přečíst článek paní Sulovské, protože jsi probudila moji zvědavost.
        Měj se krásně, Aničko! ☼

        1. Tak jsem si článek přečetla, Aničko, nepsala ho však paní, ale slečna. Musím přiznat, že má přehled a umí se dobře vyjadřovat. Její témata jsou zajímavá, je vidět, že se všichni mladí jen neflákají a nehledají zábavu. Najdou se i takoví, kteří berou život vážně a není jim lhostejné, co se kolem nich děje.
          Její rozhovor s mladým knězem mi připomněl svatbu mé neteře, oddával ji taky mladý, velice sympatický, kněz.
          U mě to probíhalo opačně. Chodila jsem do náboženství, jsem pokřtěná, byla jsem u přijímání a vdávala jsem se v kostele, to už ale kvůli manželovým rodičům. Víra mě opustila, když jsem si srovnala (ještě jako dítě školou povinné) v hlavě, jak se ve skutečnosti chovají lidé, kteří mají plnou pusu pána Boha. To už jsem ti psala dřív. 🙂

          1. V jiné odpovědi ti říkám cosi o poskytnutí prostoru, mám málo diskutérů právě proto, že neoplácím já? A tím si vlastně vybírám, s kým diskutovat chci a většinou těm novým co přijdou, to přímo naznačím? A velice mě mrzí, když o své Papenhheimské přijdu?

            Bohu díky, i když již zapomínám stále víc, tvůj příběh si pamatuji a znovu ti říkám jedno, co je vzorem pro život tam, kde je místo víry pokrytectví a přetvářka si umím představit, to ale znamená, že příklad musím hledat v tom dobrém ne naopak a vinu nenese Bůh a víra ale člověk? A všichni, i PAPEŽ sám, jsme jen lidé? BIGOTNÍ BABKY, pro které byl kostel a víra, jen prostorem pro zvyklosti doby s vírou většinou neměly nic společného a podle nějaké falešné představy a scestné výchovy i žily? Přeci nechceš, jí být podobná a říkat, dělám něco tak, jako všichni? I když vlastně vůbec nechci? Být osobnost a žít podle svého dobrého vědomí a svědomí, je jistě těžké a říkat… Oni za to také dostali pětku ve škole, jsem netolerovala ani svým dětem a říkala jsem to všeobecně známé oni se půjdou utopit a ty s nimi?
            Hanko, každý hledáme jistotu, že život má nějaký smysl a potřebujeme nějaké radosti a štěstí, mít je, je hezké ale bez kroku k nápravě i v okolí, ty radosti nejsou úplné, těžko hledáme všichni a i ten sebemenší krok, je dobrý?
            Za informaci děkuji, já myslela že je paní a to je důkaz,i mé povrchnosti a jak říkáš, člověk nestihne poznat všechno, to by potřeboval několik životů, mám ji ráda proto, že mě připadá mě podobná, bojovnice za pravdu.

            1. Své babičce z otcovy strany, bohudík, podobná nejsem ani fyzicky ani povahou. Ona byla děsná komediantka, dokázala oblbnout cizí lidi a na mě s mamkou byla jako pes. No nic, nevzpomínám na ni ve zlém, ona za to vlastně nemohla.
              Slečna Sulovská se mi taky jeví jako bojovnice. Dnešní mladí mají větší přehled, víc možností a možná i víc odvahy nebo drzosti.

              1. Hanko, miluji otevřenost a u mladých zvlášť, to je moje radost i naděje, ty frci**y, co je zajímají jen nehty, šaty a u mnohých pokrytectví, jaké jsme v jejich věku neznali, já to neumím dodnes, nejsou moje parketa a mám s tím vnitřní problém?

  6. Upřímně řečeno, taky je mi smutno nad tím, kam se ubíráme. Vím, že to sama nezměním. Měnit mohu, ale jen v určitém prostoru a čase, v globálu ne.

    1. Každým slovem, každým gestem, nezájmem o druhé, často i o sebe samé, měníme svět aniž si to uvědomujeme a že to v téhle zemi není k lepšímu, ví každý, jen prostě jde dál…….
      Kam, co je ten cíl, ať si každý srovná se svým svědomím.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s