Moc se mě ten článek líbil.
Ztrácející se lidská sounáležitost a bezostyšnost špatného lidského konání, mě neustále dohání k zamyšlení, co je toho příčinou a dnes, když jsem četla článek Lucie Amálie Sulovské , vzpomněla jsem si na svého o třináct let mladšího brášku a byla to i vzpomínka na dva, mě drahé lidi, co již nežijí.
Na pana faráře, který mě vlastně tajně učil náboženství, proto, že bylo již zakázáno náboženství vyučovat ve školách, ještě s pár dětmi nás učil a na vlastní riziko nehleděl? Byl to již tenkrát stařičký kněz, moc hodný a milý pán. Potom, když vyučoval náboženství mého bratra a dojížděl k nám domů dvakrát týdně, v dešti, mrazu, v horku, obětavě na kole, těch sedm kilometrů a můj bratr, byl již jediné dítě k výuce v širokém okolí.Vzpomněla jsem si, jak můj bratr trpěl ústrky, posměšky ostatních dětí a jak v pubertě trápil tatínka jeho zarputilý vzdor, když přestal chodit na mši?
Milovala jsem toho moudrého člověka, vedoucího mě i mého bratra k slušnosti, poctivému a bohabojnému životu v práci a pokoře k životu. Učil nás úctě k této zemi a naučil mě i bratra filosofickému přístupu a pohledu na svět, učil nás nejen slovo boží ale i etice, umění, historii to a jeho Tridentské mše, zůstalo v mé krvi.
Z článku Lucie Amálie Sulovské: ( ŘEČ JE O POLSKU). Ale co pokud země, kterou předchází pověst katolické země, sousedí se zemí, kterou předchází pověst nejateističtějšího státu v Evropě, ne-li na světě? O polském katolicismu se u nás sice se zálibou žvaní, ale příliš se o něm neví a bombastické články, obvykle do písmene obšlehlé z poněkud antiklerikální Gazety Wyborczy, informující o skandálech všeho druhu, také nepřinášejí právě komplexní pohled na život u našich sousedů. To jistě nepřinese ani můj následující článek, který nebude ani kontroverzní ani skandální. Dokonce vznikl spontánně.
Ano paní Sulovská, často přemýšlím o příčině a následku, výchovy u nás, výchovy bez bázně z následků, na světě tomto i onom? Neúctyhodné chování dětí k rodičům, posledním věcem člověka, odchody mimo milující náruč rodin, bez rozloučení s pietou a poslední poctou? Výchovy bez nutnosti, uznat některé autority světské, i vyšší? Výchovy bez pospolitosti církevních komunit, v přátelském a obětavém duchu. Bez výchovy k chuti, obětovat ze svého času, majetku, citu, něco na oltář třeba těm potřebným a často i chudším duchem, namísto nenávistí, osočování a dělení se na nepřizpůsobivé a na ty, co se přizpůsobily rychle a rádi této době proto, že je to pohodlné?
missa requiem
Anna : prostor 