Když to řekne holčina kolem puberty, přivřu oko, když má podobný názor na život čtyřicet procent Čechů, je to napováženou? Je na jejich úsudku, si plnit svá přání tady a teď, mít všechno hned, proč se potom střílí do hlav, tak to ta moje, již nebere? Jsem stará a zkušenost mě říká, že nejkrásnější jsou sny, po něčem toužit, o něčem si snít, že je daleko krásnější, nežli to mít, je to jako každá hračka, co potom letí do kouta a chceme jinou? O tom ani potom, že když si pohrajeme, musíme zaplatit a sen, se stává často noční můrou, proč?
Krok za krokem jsme si plnili sny a spoustu jich bývalo nereálných, v tu dobu a v čas malin nezralých, splnily se, tedy ne všechny, pár takových maličkých ještě mám, nebyla jsem na měsíci, neshodila na Mars semínko života, ani mimozemšťana jsem nepotkala a tolik jsem si to přála. Nevím ještě stále v mém věku, co je to, si na něco půjčit peníze, i když kdysi takový sen o velkém podnikání byl, pro děti a vnuky? Tak jak je to jinde ve světě, to co bychom dělali, tedy pro ně? A že u nás v Česku to není tradiční? Nemít svůj vchod, svou mísu brambor a že mít své okno v malém drahém bytě, je lepší? My staří, jsme svůj sen dávno měli splněn, tedy na to nedošlo, Bůh stál při nás a pomáhal, aby ten eventuální pocit prohnat hlavu kulí po exekutorské návštěvě, nedostihl i nás.
A tak smířeni jsme dnes
a nebojím se říci,
že vidím do nebes
a padat létavici,
ta hvězda života si klidně bliká.
Nepřála jsem si prsten zlatý
a ni kouzla hanebná,
jen dědu, hladit po té kštici,
ať nejsme oba na palici,
a alzhzheimer, nám pokoj dá.
Anna : prostor 