Teplo domova

Sedáme ke stolu, abychom pracovali, nasytili se
nebo abychom obráceni k sobě tváří v tvář spojili se pohledem a slovem,  
dechem i tepem srdce v jednotu společenství. Stůl je jednou z mnoha věcí,
které užíváme den co den, na jehož hřbetě (řečeno obrazně) štípáme dříví,  
své různorodé činnosti.  Přistupujeme k němu tak docela samozřejmě.

stůl (2) Usedáme ráno, ke kousku chleba s máslem v poledne troše houbové polévky a sladký vdolek s bílé mouky povečeříme již, v našem útulném malém pokoji v měkoučkých křeslech a denní náš společník stůl, je pro nás větší a větší, začalo se nám zdát, že máme k sobě daleko, tedy, ten rázný krok, za nás oba, že stůl složím do jeho útulné podoby, jednou provždy, abychom k sobě měli blíž, na jak dlouho že to bude, nikdo neví a nezná ty dny, kdy již dům a stůl, se stanou velkými, jedlíků ubývá, je jich stále méně, až dva staří lidé, mají u toho stolu k sobě velkou dálku, přes celá pole a lesy, přes celé modré nebe, přes louky s máky a kopretinami, jsem tak šťastna tím malým krokem, že zase slyšíme svá srdce přes ten stůl a dech dvou se v jeden spojil. Břečťan s vlčincem, co obrůstal ten stárnoucí dům, nám pomaloučku stmíval den. A pak někdo zakřičel, nech si ty starý stole svůj rozlehlý prostor pro sebe, neobtěžuj ten velký rozbíhající se svět, svými dřevěnými moudry, já poslechnu ten hlas a opustím ten velký svět a ke stolu se vrátím zase zpět i když se zmenší snad ten svět, děda bude rád!

cooltext1665481255

Advertisements

33 thoughts on “Teplo domova

  1. Stůl byl vždycky srdcem rodiny. Podle toho, jak usedáme doma často a rádi ke stolu, poznáme, jaké skutečné vztahy doma máme.

    1. Trochu jsem prošla minulost blogu a vzpomněla si, že jste tady již někdy byla a já vás ráda u svého stolu budu potkávat a vídat.
      Hezký večer. Anna

            1. Nedávno jsem se dívala na dokument na Viasatu, a tam se říkalo přesně to, jak náš mozek, i když dělá že to nevidí, vlastně na pozadí vnímá i to, co si myslíme že jsme vlastně neviděli, a naopak, dokáže vypustit něco, co vůbec není podstatné a vytáhne to na světlo, až když to potřebujeme? Je to intuice? Milá Intuice….. a tak raději upozorním…. na novou stránku nad záhlavím, zdravím……

              1. Tak to je intuice. Já na intuici věřím, mají ji všichni, jen někdo ji zasunul hlouběji do podvědomí a nyní využívá převážně jinou část mozku. Když jsme se narodili, měli jsme ji stejně. Ale pak už se všechno rozebíhá a mění.
                Mrkla jsem na novou stránku, je o maltě a o Maltě, vzpomínky. Taky se mi vybavilo, že jsem dělala maltu, tedy ne na stavu, ale na opravy. Už je to taky takových 20 let. Ale to není podstatné. Co je podstatné? To nikdo neví. Myslím, že podstatná je přítomnost.

                1. Vidím že si moc prima rozumíme, doufám že to tak zůstane a i bez smajlíků budu vědět vždycky, kdy se s vámi zasmát a kdy je něco k pláči. Ta malta byla jen zastávka v životě a to ta i ona, a po té zastávce s tím velký M, budu ve vyprávění jednou pokračovat, bylo to jen několikadenní přistání. Na to využívání mozku, mám také svůj specifický pohled, někdy trochu drsný ale doufám, že i to lze překousnout, když je zájem, preferuji poučení z minulosti pro budoucnost? Zdravím moc a přeji dobrou noc. Anna

                  1. Minulost beru jako most mezi narozením a dneškem. A budoucnost? Na tu se mohu těšit. Neobávám se jí. Vše, co se děje, děje se podle určitého řádu. Někdy je člověk nahoře, někdy dole. Jsou to lekce života.

  2. My se společně u sejdeme s jistotou jen na Štědrý den. Jinak už ukusujeme u televize, u počítače, u knížky, aby nám něco neuteklo. Bohužel.

    1. Děda koupil Pipině (pes) novou mičudu a aby ji neměla na půl hodiny, nežli jí rozkouše, takovou tvrdou, těžkou mrchu a ona tady u mě stojí a neustále ji hází na můj palec u nohy, má recht, půjdu si s ní hrát a ne tady sedět u počítače?

      Jste druhý, kdo mě pochopil. ♥ ♥ ♥

  3. Aničko, nějak smutné je dnes to Tvé povídání, i když je krásné. Stůl je opravdu věc každodenní potřeby a je důležité, s kým ho sdílíme, to ano. Tak si říkám denně – vydržet, dokud budeme na všechno spolu, nebude nikdy tak zle!

    1. JEŽKOVY VOČI?

      Svět se stále točí,
      kolem jedné báby
      ta se možná zdá být
      že chce lidi zabít?

      jiný zase domnívá se
      že ta baba zlá,
      málo lidi ráda má
      dokonce se, na ně utrhá?

      Já však nemám smutek v duši,
      smích mně sluší, a tak,
      i ty, moje milá, usměj se a smutek ??? Ať si jde…..

      Ať si běží, kam mu libo,
      ty se zasměj milá Líbo,
      dnes je den jen pro zasmání,
      neděle, čas radování……

      Vy si děvčata jedna druhé napovídáte? Pohled do mého nitra? Vidíte každá jinak a já jsem v podstatě humorista a život je pro mě mimoňská sranda? Já vpodstatě říkám Libuško, že jsem udělala dědovi radost tím, že budu s ním, víc sedět u toho stolu a méně tady žvanit.

      1. Aničko, ráda čtu, že jsi humorista, ale na mne to tak smutně působilo. U jednoho stolu se scházíme s mužem denně min. 3 x, ale se všemi ostatními na těch našich společných oslavách. Doma ani tak velký stůl nemáme, ale stačíme si, ne? Krásný večer, Aničko!

        1. Zrovna pod tebou mám Vendy,
          že ti smajlící jsou nutní, tedy říkala to jindy,
          empatie to je věda, každý na ni nedá,
          každý máme pocity, ona, já a by i ty.

          Já jsem „literát„ par exscellence, když vycítíte co tím myslím, je mě škoda na psaní blogu? Máš-li pocit že jsem smutná, Vendy je ze mě znechucená, aves otrávená z neúspěšného pokusu mě převychovat a já jen tak něco vychrlím z hlavy, bez sebemenšího úmyslu se někoho dotknout negativně a přitom reakce jsou, jako bych sem hodila bombu se slzákem, nebo ještě hůř? Chci si s vámi jen popovídat na nějaké téma a to, nemusí být vždy, z mé „kuchyně„? Mohu ho čerpat kdekoliv, v sousedství, novinách, televizi, u vás všech, a nebo jen tak z É T E R U ? Objímám tě Libuško, mám tě ráda, a mám ráda i to co píšeš o své rodině, já píši všeobecné úvahy o životě.

          1. Hmm, Aničko, z čeho soudíš, že jsem otrávená? A z čeho soudíš, že se tě snažím převychovávat?? Bohužel ti ani nemůžu objasnit, co opravdu cítím a oč se opravdu snažím (jestli vůbec o něco), protože cokoliv řeknu, nebo neřeknu, vnese do tvé mysli svár. Nemyslím, že je to nutné. Nemám potřebu být tvrdá ani tam, kde mám dojem, že se děje něco, co není správné, nemám potřebu vnášet někam tu svou pravdu, hlava nehlava, city necity. Nevede to vůbec nikam. Jen všichni zvednou obranné štíty a warpem odfrčí velmi rychle pryč… v tom lepším případě. V tom horším se do sebe pustí jak kočka a pes. Nebo jak teroristi s USA.
            Už chápu, proč jsi tak velmi toužila po tom, aby se řeči tady na tvém blogu nesly v duchu všeobecnosti a ne osobně. Bohužel já všeobecně mluvit neumím, protože nic všeobecného nevidím. Nemoc z povolání řekla bych.

            1. Milá aves, jednou Jaruška tady napsala jeden slogan a já ho přijala za svůj, již třetím rokem ho všude, kde se dá používám, mám ho ráda. „Nejsme ve(při), že ne? I kdybych tě přímo nejmenovala, našla by jsi se v tom co říkám, jsi empatická ale tvůj pocit trefené husy, jak říká naše krásné ČESKÉ PŘÍSLOVÍ, není na místě. Já bych s tebou diskutovala ráda, kdyby jsi ty vše, nepovažovala za osobní útok? Ano, Vendy má pravdu v tom, že i písemná forma má svou, jak se říká, řeč těla?
              A já nevím čím to je, tedy v mé písemné formě, že lidi provokuji, v té tvé, a mě stačí, to Hmm na začátku? Na tom je jasně vidět, že jsme jinak vnímavé a lidé nám moc nerozumí?

              1. Já považuju vše za osobní útok??????? To se nám ty role nějak obracejí? :-)))))) Tak si tak říkám, co ještě kromě toho, že se prý cítím jako potrefená husa, že se tě snažím převychovávat, že jsem otrávená, že jsem neslušná, že jsem amorální (to je z toho, co jsi v pár uplynulých dnech buď přímo na mou osobu řekla, případně to byla reakce na obojetnou morálku), mám s úsměvem přejít?? To mě zkoušíš, kolik toho pozitivně vydržím, jak dlouho vydržím klidně vysvětlovat a chápat? A já myslela, že na náročné zkoušky mám svého učitele, od kterého bych zrovna tohle zahrávání si s mou frozenovskou náturou (viz http://zitjak.wordpress.com/2014/07/23/otravna-frozen/) čekala. Ovšem jeho jsem varovala a on souhlasil s tím, že se občas může stát „obětí“ mého vzteku 🙂 Ty jsi přece jen starší paní s nemocným srdcem, má známá bloggerka…

              2. P.S. Upřímně řečeno, někdy mě totiž hodně pokoušíš a velmi často jsem seděla a přemýšlela, hodně dlouho přemýšlela, jak vyjádřit to, co jsem vyjádřit musela, aniž bych se tě dotkla. Což jsem se nakonec stejně dotkla 🙂 Ale to nevíš, co jsem měla někdy nutkání napsat :-)))))))))

                  1. Však já vím, že ty jsi ten hádací typ, už před časem jsi o tom psala. Asi jsi žena dosti temperamentní. Já bývala jako malá cholerička, jenže mě to na rozdíl od normálních choleriků nepomáhá… neuleví mi to. Naopak.

                    1. Ty jsi milé děvče zapomněla na jednu prostou skutečnost, že „hádat„ jak ty tomu říkáš, se nechodím já k tobě ale ty ke mně a není nic jednoduššího, nežli s tím přestat, nechodit sem? A tím vyřešíš dilema, kdo chce mít poslední slovo a proč? I hádka může být osvobozující, je jako bouřka, vyčistí se vzduch! Někdy je ale dobré počítat si do deseti a nebo lépe číst mezi řádky, to že zakejháš, když máš pocit, že se tě to týká je „pro mě„ pozitivní v tom, že mám s kým žvanit.

                    2. Budiž, jak si přeješ. Dělej, jak myslíš. Mysli, jak ti to vyhovuje. Je to tvůj život a tvá cesta a zdá se, že je nejen v konfliktu s tou mou, ale že nejsou ani schopné jít bez urážek vedle sebe. Pokud máš dojem, že je to má vina, že já jsem ta, která uráží a hejká a vnáší spor ve snaze tě předělat a hádá se, aby měla poslední slovo, budiž. Je to tvůj úhel pohledu, je legitimní jako každý jiný, Doufám, že ta tvá cesta ti přinese štěstí. Sbohem.

                    3. Zní mě v uších patetická slova básníka, Vítězslava Nezvala:

                      Sbohem a šáteček

                      Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali
                      bylo to překrásné a bylo toho dost
                      Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali
                      možná že nepřijdem že přijde jiný host

                      Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec
                      Mlč umíráčku mlč ten smutek já už znám
                      Polibek kapesník siréna lodní zvonec
                      tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám

                      Sbohem a kdybychom si neřekli už více
                      ať po nás zůstane maličká památka
                      vzdušná jak kapesník prostá jak pohlednice
                      a trochu marnivá jak vůně pozlátka

                      A jestli viděl jsem co neviděli jiní
                      tím lépe vlaštovko jež hledáš rodný chlév
                      Ukázalas mi jih kde máš své hnízdo v skříni
                      Tvým osudem je let mým osudem je zpěv

                      Sbohem a bylo-li to všechno naposledy
                      tím hůř mé naděje nic vám už nezbude
                      Chcem-li se setkati nelneme se radš tedy
                      Sbohem a šáteček Vyplň se osude!

  4. Skládací stůj je dobrý vynález. Když je více lidí, dá se uspořádat, když je méně lidí, je složen do původní podoby. A lépe se sedí u přiměřeně malého stolu, než u maxistolu zvíci jídelny (teď jsem si vybavila několik filmů, kdy takhle snídají dva, jeden dlouhý stůl, a každý na opačné straně.)
    Krásné a poetické povídání o všedních věcech.

    1. Vidíš Vendy, píši česky a jediný kdo porozuměl tomu, co tím článkem říkám, je Anna z Německa a v němčině? Nic si z toho nedělej ani ty. I já, v mém věku, si často postesknu, že dnes již „ničemu„ nerozumím?
      Řebříčky hodnot jsou převráceny hlavou dolů a já vám je narovnávat nehodlám, to musíte vy a vy si tvoříte to, v jakém morálním prostředí žijete? Do mailu mě chodí názory ve spojitosti s komentáři? A dávám si ty věci „nepokrytecky„ dohromady zase já. O TOM, CO SI KDO BUDE O MÉ PRAVDĚ MYSLET? „A abych si to někde nepolepila „ , se já nebojím, to se mě netýká, vím co píši a proč.
      V předminulém článku jsi mně přála k víkendu, já ti také přeji pěknou neděli, (i přes dané souvislosti) pohodu. ♥ ♥ ♥

  5. Ein sehr schönes und gemütliches Zimmer ist das liebe Anna!
    Auch eine sehr schöne Beschreibung eures Lebens, soweit ich die Übersetzung verstehen konnte und Opa wird sich ganz bestimmt freuen!
    Liebe Grüße von Herzen ❤

  6. Děkuji za pěkný článek… Též beru náš stůl jako běžnou věc =D

    Pokud mohu, rád bych ti také doporučil svůj blog. Ať se ti daří 😉

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s